Duben 2018

Nostalgie

1. dubna 2018 v 19:09 | GABATE |  Nostalgie
Nostalgie

Jakoby to bylo včera…

Všechno to začalo a vlastně i proběhlo během jednoho týdne. V úterý jsem byla pozvána k soudu, jako opatrovnice mého žáka Dominika, kterého jsem sedm let prováděla školní docházkou.

Společně jsme zdolávali úskalí matematiky, čtení, psaní a ostatních předmětů. Po skončení povinné školní docházky se mi Dominik ztratil na učilišti, kam ho vozí jeho táta. Občas se oba chlapi přijedou pochlubit, jak jim to spolu funguje.

A je to tady. Najednou sedím v soudní budově, vedle mne sedí Dominik, který už je vyšší, než já, moje ruka se ztratila v té jeho. V očích má strach a obavy z budoucího dění. Nemá rád neznámé situace a jeho reakce jsou pro okolí nepřiměřené. Drtí mi ruku a neustále se přesvědčuje "Já jsem nic neukrad, já nechci, aby mě zavřeli…" Tak nějak si asi spojil informace z televizních kriminálních příběhů a soud, pro něj znamená vězení. Snažím se mu marně vysvětlovat, že jenom chvilku posedíme a…

Hlavou se mi mihla věta mojí dcery "Mami, já nechci být dospělá." Jak jsem jí dneska rozuměla. Je to těžké dělat rozhodnutí o dalším bytí někoho jiného.

Já tady sedím a budu spolurozhodovat o odejmutí svéprávnosti mému Dominikovi. Jasně, že chápu, proč je toto rozhodnutí důležité, jasně, že vím, že Dominik není schopen disponovat s financemi, je velmi důvěřivý, tím pádem velmi zneužitelný. Všechno tohle přeci vím, přesto mi dělá problém poslouchat všechno, co bylo u soudu vyřčeno. Zde se naopak vyzdvihovala všechna negativa. Já jsem zvyklá hledat pozitiva, vždyť toho Dominik během školní docházky tolik dokázal. Moc ráda bych tu všem vyprávěla, jak to cítím já…a jak to tenkrát bylo.

Teď tu sedím v soudní místnosti a spolurozhoduji o tom, že Dominik neobstojí v naší společnosti bez pomoci. Jsem pyšná na jeho tátu, který je mu stále po boku, který na sebe vzal zodpovědnost za svého již dospělého syna, ve kterém zůstala duše malého dítěte.

Stání je u konce, ještě jsme se dozvěděli, že rozsudek bude vyhlášen až koncem týdne, protože, to byste nevěřili, u soudu právě skončila pracovní doba.

Dominik mě vleče ke vchodu, tátovi oznamuje, že je rád, že už jedou domů a mě se vyptává, kdyže může zase přijet na návštěvu do školy, protože tam po dnešní návštěvě zapomněl bundu a táta se na něho zlobí. Loučíme se u auta, Dominik mě objímá a zase je tu jeho "Mám tě rád, já budu hodnej."

Cestou domů přemýšlím a pouštím si v hlavě znovu záznam z jednání. Chci se oprostit od byrokracie, od věty "Končí pracovní doba." Pane Bože, vždyť oni tady mluvili o Dominikovi, u kterého pracovní doba nikdy neskončí…

Ve škole si do lavice po Dominikovi přišel sednout další špunt, který sice není blonďák, ale oči má stejné…

Jasně, už jsem velká, už jsem dospělá, snažím se vychovávat, ale pamatuji se ještě na to, kdy to tak nebylo? Snažím se vybavit si…a připomenout, jak důležitá je láska v každém věku.

Když mi bylo puberta…to už je dávno. Když mi bylo pět nebo puberta, obojí je dávno. Dneska prožívám věk, kterému se říká střední. Co to vlastně obnáší? Myslím, že mi můj věk dovoluje podívat se na obě strany, jak do minulosti, tak do budoucnosti, ve které vidím svoje rodiče, kterým…díky táto.

Zahazuji vzpomínání a dívám se do kalendáře, kde mám zaškrtnuté další datum, pro mne důležité. Tento den bude o mně a pro mne. Tenhle den si užiju a prožiju svou chvilku na výsluní slávy. Vždyť se mi narodila kniha. Do nedávna jsem si jenom pohrávala s myšlenkou cosi sepsat a poslat svoje myšlenky do porodnice, které se říká nakladatelství. Jaké bylo moje překvapení, když přišla nabídka ke spolupráci. Dneska už vím, jak se rodí kniha. Ta moje je na světě a já mám tu čest pozvat své kamarádky a kamarády, kteří jí přijdou popřát úspěch a mnoho čtenářů.

Hledám seznam pozvaných, ráda bych zkontrolovala, jestli jsem na někoho nezapomněla, najednou zjišťuji, že v ruce držím papír, ale nevidím na písmenka. Začínám hrát svoji oblíbenou hru "Kde mám brýle"

Brýle mám, tak se můžu dát do plánování a kontrolování mého seznamu pozvaných. Nerada bych na někoho zapomněla. Při pročítání seznamu vzpomínám i na pár přátel, kteří by určitě přišli, ale bohužel mi nezbývá, než na ně jenom zavzpomínat…

Nadešel TEN den, vítám, vlastně jsem přivítána. Už je všechno zařízeno, připraveno. Já už mám za úkol jenom se mile tvářit a přijímat gratulace od přátel, kteří přišli. Každý, kdo se dostavil, se mnou prošel alespoň kousek cesty v mém životě. Vítací úsměv mi nedělá problém, vždyť si udělali čas se mnou pobýt všichni ti, se kterými žiji nebo na ně ráda vzpomínám. Když se rozhlídnu po pomalu se plnícím sále, vidím kamarádky, které žijí své starosti, problémy a řeší je s grácií. Já je s nimi sdílím.

Je tu další ráno, náladu mám stále slavnostní, ale v kalendáři na mne kouká další červeně zaškrtnuté datum, u kterého je napsáno "Nástup". A je to tady. Dneska si balím to nejdůležitější, co budu potřebovat v nemocnici, kde mi budou opravovat bolavé rameno. S myšlenkami velmi smíšenými házím do příručního zavazadla všechno, o čem jsem přesvědčená, že budu potřebovat.


Po prvním pokusu o zatažení zipu na zavazadle začínám probírat obsah a vytahovat pár knih, časopisů, náhradní župan i pyžamo, jeden plyšák mi taky stačí. Jenom vybrat toho správného. Zip už nedrhne, můžeme vyrazit.

V nemocnici to jde jako po másle. Papíry, papíry, podpis sem a ještě tam. "Doufám, že jste od sedmi nepila, nejedla, nekouřila…"

Jsou čtyři hodiny odpoledne, stále jsem nejedla, nepila a nekouřila a chce se mi všechno. Nikdo nic neví, nejhorší je čekání. Ležím v bílé, naškrobené posteli, tupě zírám do stropu a přemýšlím, kdy jsem naposledy trávila čas v nemocnici. Nevědomky jsem si prstem přejela po již zhojené jizvě na dolní čelisti. V hlavě se mi rozprskly vzpomínky na úspěchy dnešní stomatologie.

Mám za sebou první hodiny po operaci, z ramene mi trčí šlahoun, který končí plastovou lahví, ve které se hromadí tekutina jahodové barvy. Bože to teče ze mne!
Můžu chodit, můžu kouřit, jenom najít, kde. Oblékám župan, do kapsy schovávám svojí plastovou lahev, která mi bude dělat společnost dva dny. Jsme spojené nádoby, budeme kouřit spolu.

Na vyhraženém místě pro kuřáky nejsem sama. Stojí tu opřený o zábradlí starší muž a vypráví…jak to myslel dobře, jak to blbě dopadlo a jak nemá rád větu "Ještě jednou."

GABATE