Prosinec 2017

Chci být víc, než...

1. prosince 2017 v 20:57 | GABATE |  Chci být víc, než
Chci být víc, než…

Zase je to tady, zase se přiblížil konec roku, s ním vánoční čas, nákupní šílenství, dopisy Ježíškovi, strach z čertů…prostě sliby, přání, rekapitulace, předsevzetí.

Každý rok je to stejné a každý rok sebou přinese něco jiného, když už nic, tak každému přidá jeden rok tady na světě. Jsme za něj vděční?

*

Rekapitulace, to je to slovo, které mne napadá při otočení kalendáře, když na mne jukne nový měsíc - prosinec. Při přemítání mě přeruší zpráva z televizních novin, kterou zaslechnu z povzdálí "na Kladensku se stala těžká autonehoda s těžkými následky, bohužel stav řidiče se neslučoval…" nestačím ani doposlechnout, vždyť na stejném místě ve stejném čase přesně před rokem havarovala moje dcera, která sice zlikvidovala auto, ale vyvázla pouze s naraženým kolenem. Smrtka s kosou vydržela čekat na stejném místě přesně rok a své oběti se dočkala, přeběhl mi mráz po těle.

*

Letošní rok ke mně nebyl příznivý, myslím, že už na jaře se začalo nedařit. Moje manželství, které již delší dobu pukalo ve švech, se najednou rozpáralo docela. V některých rodinách se lidé rozumně domluví a prostě se rozejdou. To není ale můj případ, já si prostě všechno užiju s celou parádou, proč ne, vždyť já přece neumím být holka podle návodu a pokud přijde paní Radost, vždycky mne podrží za ruku jenom chvilku. Rozvod mne stál pár kýblů kapaček, pár týdnů v nemocnici, ale všechno přebolí a život běží dál…

*

Další rána, další šrám na duši, jeden z nejbolavějších…"Táta je v nemocnici, odvezla ho rychlá dneska v noci." Telefonát od bratra.

Hned ráno se jedu podívat a zeptat se, co se vlastně děje. Dostávám kusé informace od lékařky, která má příliš práce, mnoho pacientů a málo empatie. Táta leží s ostatními na ne příliš vábném pokoji a vypadá to, že personál se vyskytuje v hojném počtu v kuřárně, místo na pokojích u pacientů. A už tu začínám být neoblíbená, neboť jsem si dovolila na tento detail upozornit. Personál začíná sice kmitat, ale pokud by mohl vraždit pohledem, ležela bych prostřílená v tratolišti krve vedle postelí. Každopádně další dny dostávám informace s úsměvem a sestry jsou úlisně servilní. Bohužel prognóza není dobrá…

*

Tolik jsem ti toho neřekla, tolik jsem ti toho chtěla ještě říct, to, že tě mám ráda, jsem ti stačila říct až v době, kdy už jsi mne neslyšel, ještě jsi dýchal, ale spal jsi a už jsi pomalu odcházel tam, kde je ti teď…já to ale nevím, jak je ti tam někde, tam někde beze mne.

Pohřeb, samo slovo voní smutkem a černotou. Vím, že jde o důstojné rozloučení se s někým, koho mám ráda, ale je to můj smutek, můj žal, který nechci dávat na odiv všem těm, kteří se najednou řadí přede mnou a podávají mi ruku. Já je neznám, myslím, že ani ty jsi je neznal, nepamatuji si je ani ze zašlých fotek, které jsme spolu prohlíželi. Promiň mi to, nevydržela jsem to, musela jsem odejít, odejít od všech těch, kterým jsem nevěřila ten patos ve tvářích, které jsem viděla jako rozmazané masky přes slzy, které nešly zastavit…

*


Zapálím svíčku, vzpomenu na tátu a znovu si připomenu, že "Chci být víc, než vděčná za každý rok a den, který mohu trávit s lidmi, na kterých mi záleží a které mám ráda".

GABATE