Květen 2017

Závod

31. května 2017 v 15:33 | GABATE |  Závod
Závod

Ještě jedno kolo, to musí zvládnout, vždyť se na to připravoval celý rok, nenechá si to ujít. Zaslouží si to, zaslouží si doběhnout jako vítěz, poslední rok neznal nic jiného, než atletický stadion, kde trávil veškerý čas. Rodina už ho skoro nezná, musí jim dokázat, že to stálo za to. Musí to dokázat všem, kteří pochybovali, vyhrožovali, všechno tohle musel ustát. Tímhle závodem spláchne všechny výčitky, pochybnosti. Stálo jim to za to? Tenhle čas už sice nevrátí, ale slíbil, že je to naposledy. Naposledy, než zuje tretry a…

Nohy už má unavené, běží pouze ze setrvačnosti a hlavou mu jede stále dokola "honem, honem, běží čas".

*

Co se děje? Najednou to vypadá, že tuhle větu "honem, honem, běží čas" zhmotnil a slyší ji z úplně jiných úst. Už neběží, leží na trávě vedle atletické dráhy, která ho katapultovala někam, kde se s ním už nepočítá. Ze vzorně nalajnovaného oválu se stal nepřítel, který mu sebral poslední naději, zastavil jeho čas.

*

Už není kam spěchat, prohrál. Prohrál na celé čáře. Najednou cítí, jak ho někdo pokládá na nosítka, slyší hlasy, které nezná a které se spolu domlouvají, o čem pro boha? Cítí únavu, cítí bolest, chce se mu spát. "Nabíjím…" To je poslední, co zaslechne. Nevyhrál, asi ho odstřelí.

*

Probouzí se v nemocnici, kolem něj je celá jeho rodina. Musí jim nějak vysvětlit, proč zklamal, aby se na něho nezlobili, vždyť sobě i jim slíbil…Nestačí se ani nadechnout a už ho všichni objímají. Začíná být zmatený, všichni se usmívají a přitom jim po tvářích tečou slzy. Vždyť nevyhrál, místo vítězného stupínku leží někde v nemocnici, ani neví, kde se tu vzal, ale vítězství vypadá jinak. Manželka ho pomalu obejme a něžně mu zašeptá "vyhrál jsi, opravdu šlo o čas…gratuluju" Pořád mu to nedochází, pořád neví co se děje. Začínají mluvit všichni najednou, celá rodina mu najednou chce sdělit, jak je ráda, že to zvládnul, že jsou daleko důležitější věci na světě, než jeden nevydařený závod.

*

Šlo mu o život, srdce nezvládlo a najednou byl na startu úplně jiného závodu. Závodu bez medaile. Začal závod o čas, celý tým závodníků si na sterilní trati předávali štafetu a díky nim se mu závod podařil dokončit.

*

"Honem, honem, běží čas", tahle věta už ho neděsí. Čas se zpomalil, začal závod, který ho vyhoupne zpátky do života, na trať, které se říká rodina. Na krku ho hřejí medaile, které jsou teplé a dojímají ho. Vytvořilo je objetí od všech blízkých.

GABATE

Když se nikdo nedívá

25. května 2017 v 21:00 | GABATE |  Když se nikdo nedívá
Když se nikdo nedívá

Je to tajné? Nepochválili by ji za to. Co se všechno dá stihnout, když se nikdo nedívá? Hlavou jí letí vzpomínky na spoustu lumpáren, které jí prošly, zrovna se nikdo nedíval. Všechny tyhle příhody jsou dneska úsměvné a vlastně na ně ráda vzpomíná. Babičce nenápadně ujídala z tajné skrýše cukroví, které bylo před vánočními svátky zakázáno, nedojedené školní svačiny se nenápadně zbavila ještě před příchodem domů, chuť nikotinu byla výzva, přece nebude před ostatními za sraba. To, že jí večer nebylo zrovna nejlíp, stačila zamaskovat, asi něco špatného snědla, ten dnešní oběd ve školní jídelně jí moc nechutnal…

Usměje se, vzpomínky ji vrátily do doby, která byla velmi barevná, bezstarostná protkaná spoustou šťastných chvil.

*

"Jak se cítíte?" hlas ženy v bílém plášti ji vrací do reality. Dneska už se může postavit, projít, už je jí líp. Starostlivý hlas jí oznámí, jak bude pokračovat její léčba. Dveře klaply, bílý plášť odchází, ona zůstává ležet ve sterilním prostředí se dvěma neznámými pacientkami, se kterými bude následující čas sdílet všechny intimity. Společná koupelna, společná toaleta, společné problémy, které se liší pouze počtem a barvou pilulek.

"Bože, ať se nikdo nedívá." Nechce odpovídat na dotazy, kterými ji bombardují zvědavé spolutrpitelky, které tu leží již delší dobu a přivítají každou malou změnu a novou informaci o jejích problémech. Neodpovídá, snaží se být neviditelná, schoulí se pod peřinu a předstírá spánek. Kolegyně to neodradí, spouští svoje staccato, ve kterém jsou schované jejich zdravotní potíže, nadávky na dnešní zdravotní péči, vždyť ony samy přece vědí nejlíp, co jim je a jak se to má léčit. Došel jim dech, přivezli večeři. Chvilka klidu, kolegyně pomlaskávají.

*

"Vám to nechutná?" ozve se jedna v županu. Ona nemá na jídlo ani pomyšlení, ale aby nevypadala jako fiflena, přece jenom šťouchne do masy čehosi politého hnědou vodovou omáčkou. "Já jsem měla před chvilkou jablko, nemám hlad." Usměje se a nabídne svojí porci zvědavému županu. "Já si teda od vás přidám, je to škoda vracet."

*

Snaží se uniknout ze společnosti, kterou si nevybrala a se kterou odmítá sdílet jejich problémy, sama jich má požehnaně a nezbývá místo pro útěchu ostatním. Není kam utéct, je přišpendlená k posteli, kape do ní chemie, která slibuje…

*

Konverzace pokračuje. Župan a noční košile, která se doposud držela stranou, sice vyčerpaly svoje zdravotní problémy, ale přišel na přetřes jejich osobní život. Obě starší dámy byly letité manželky, které vychovaly své děti, bohužel jejich manželský stav je již dlouhou dobu neuspokojoval. Obětavá noční košile se stará o svého nemocného manžela již několik let, dělá mu služku. Župan se okamžitě přidá a její příběh je o neomalenosti, lenosti a hrubém jednání, které každodenně podstupuje ve své malé garsonce od svého manžela.

*

Nelze to neslyšet, jejich hlasy jsou najednou jakoby unavené už při myšlence na jejich neutěšený život. Jak je to všechno stejné, bože jak to všechno zná, jak to všechno prožila. Podívá se před sebe na dvě unavené, šedivé a smířené tváře, které rezignovaly na život.

Když se nikdo nedívá, usměje se, ona to dokázala. Stačilo jedno slovo ROZVOD a přijde nový život.

Nechá dokapat chemii, která ji zachrání od fyzických bolestí a slibuje si, že bude trpělivě uklízet a vymetat všechny pavučiny z duše. Potom, ať se každý podívá...

GABATE