Duben 2017

A co bude s tou lampou?

9. dubna 2017 v 18:04 | GABATE |  A co bude s tou lampou?
A co bude s tou lampou?

Zase je to tady. Jaro přišlo, venku to voní, zpívá, měla by ho nasávat plnými doušky. Bohužel s jarem a jeho prvními pupeny vyrašilo i to, co se již dlouhou dobu připravovalo někde uvnitř ní. Najednou se všechno to, co se v ní střádalo již dlouhou dobu, probudilo a bouřka byla na světě. Každá minulá byla zažehnána nabídnutým deštníkem, který jak jinak, otevírala ona. Tentokrát se rozhodla raději zmoknout, než čekat na další scény, které přicházely ve stále kratších intervalech.

Začalo to vlastně velmi nevině, ten, který měl funkci manžel, nenašel v lednici žádnou uzeninu. "Ty jsi nekoupila žádný salám?" Prostě nekoupila, nabídla mu místo toho guláš, bohužel to nebyla ta správná volba. Prásk! Dveře se otřásly, obrázky na zdi poskočily. "Prosím tě, nepráskej těmi dveřmi." Zazněla žádost od její dcery, která se obyčejně všem bouřkám a dohadům vyhýbá. "Já jsem je jenom zavřel." Zaznělo od lednice, kde se ten, kterému se stále říká manžel, snažil vybrat něco, co by si odnesl do postele a spolu se svým úlovkem dál sledoval Soudkyni Barbaru. A začalo peklo. Velké dohady o tom, kdo má pravdu a jakým způsobem byly dveře zavřeny. Od malička učila své děti, že se nemá lhát, tak, proč by měly respektovat lhaní u ostatních?

"Já tady nemusím být, rozvedem se, zítra odjíždím, stejně tu nemám trvalé bydliště, mám svůj byt, nájemníci už končí. " Tahle věta, kterou používal alespoň třikrát týdně, rozhodla. Celkem klidně zareagovala. "Souhlasím, chci se rozvést, zítra odjeď." Po bouřce, kde se velmi blýskalo, nastalo ticho, které si užívala ve své ložnici. Už se ani nesnažila požádat o ztlumení zvuku jeho televize, kterou sledoval ve svém pokoji, který sousedí s její ložnicí a odkud bezpečně poznala, který program sleduje. Párkrát se pokusila požádat, se slovy: "Mohl bys to ztlumit, prosím tě, opravdu mě bolí hlava." Dostala neuvěřitelnou odpověď. "To je dobře."

Prásk, prásk, bože, kolik je hodin? Pomalu se probírá a nevěří svým očím. Ještě mohla dvě hodiny spát, ale on se rozhodl balit své svršky, které mu vyprané pravidelně uklízela do skříně, bohužel ve své ložnici. Včera se sice domluvili, že odjede až odpoledne, ale proč si neužít ranní demonstraci. Z jeho pokoje se ozývají výhrůžky typu: "Já to tady zapálím, zavařím ti to v práci…" Nezbývá jí nic jiného, než ošidit snídani i ranní hygienu a prchnout do práce, kde bude sice o pár hodin dřív, ale ať, jede do klidu.

Je tu odpoledne, on už podupává doma a čeká, až mu všechny jeho svršky ona nanosí do auta. Donedávna nemohl řídit, vždyť mu to doktor zakázal. Celou dobu mu dělala taxikáře, vždyť jeho cesta z práce je velmi náročná a jeho čas je drahý. Obyčejně jí zadrnčel telefon, kde se ozvalo strohé oznámení, kde a v kolik ho má vyzvednout. Najednou se z něj stal neohrožený řidič, který zvládne i cestu Prahou. Zázraky se dějí, to bude pan doktor koukat.

*

Fakt je tu jaro, zhluboka se nadechla a dál vzpomíná na uplynulé dva měsíce, které byly provázeny útoky, výhrůžkami, občas i nabídkou smíru, vždyť: "Já tě mám rád…" Jí už ale dávno spadly růžové brýle, uvědomila si, že za touto větou se skrývá pouze. "Chybí mi pradlena, kuchařka, uklízečka, taxikářka, opouštím zázemí, kam jsem se vracel do čistého prostředí, k lidem, kteří mne přijali do své rodiny…" Bože, až se toho zalekla, tohle mu asi nikdy nedojde, ten, kdo je tady ublížený je přeci on.

Všechny víkendy během minulých dvou měsíců měla jasný plán. Shánět krabice, držet se jeho instrukcí a balit mu, to, co si zrovna vymyslel. "Potřebuji lustr z obýváku nebo mi ho zaplať." "Odvezeš si ho s nábytkem." Snaží se ona o smírnou odpověď. "A čím budu asi svítit?" okamžitá odpověď. Napadne ji, že asi těmi penězi, které po ní chtěl za lustr, ale odpověď polyká, jde odmontovat lustr.

Další víkend, další krabice, další seznam. "Tu lampu nechci, je rozbitá." Ona nevěří svým uším, odpovídá: "Tu lampu jsi chtěl vrátit a rozbitou jsme ji už přivezli." Reakce je velmi rychlá, on ji prostě nechce. Dcera, která jí pomáhá, mu nese lampu k autu a už je tu další výhrůžka: "Nesahej na cizí majetek nebo zavolám policii." Lampa stojí na zahradě, za jeho autem se jen zapráší, policie se nedočkali, ale vyčkej času…

V týdnu jí chodí další sms zprávy, které určují, vyhrožují a upřesňují seznam věcí, které má připravit. Ona opět shání krabice, balí, připravuje.

Všechno je připraveno na zahradě, zajištěno proti případným srážkám, prostě udělala pro to s pomocí celé rodiny maximum. To, že si nepřála být v jeho přítomnosti, aby se vyhnula dalším dohadům, nechtěla ho pustit do jejího domova, ze kterého jí on dělal poslední dobou peklo, se mu samozřejmě nelíbilo.

Hned po prvním pohledu na připravené krabice už věděl, že tam něco chybí. No, prostě se dočkala. Zavolal policii. Přijela dvojice mladých policistů v uniformě. No proč neudělat nějaký vzrůšo celý ulici, ve které bydlí vesměs starší lidé, kteří přivítají cokoli, co je vytrhne z jejich stereotypů a ještě ke všemu mají příběh, který můžou předat dál. Prostě, ona bude zase za hvězdu.

Ona musí vyjít ven ze svého bezpečí, kam za ní nedolehnou jeho výhrůžku a vysvětlit, že jde o trapný moment, který evokoval on, právě ten on, který si stačil postěžovat policii, že je po operaci srdce a jak je mu ubližováno, vždyť mu nepřipravili jídelní stůl a židle. Po jejím vysvětlení, že nešlo zas o tak závažnou operaci, pouze o zavedení kardiostimulátoru, a že stůl i židle na něho čekají z druhé strany domu, se jí policisté omluví, se slovy: "Nezlobte se, ale my musíme i k takovým případům vyjet."

Pomocníci, které si přivezl, naložili poslední zbytky, vypadá to, že bude klid. Nevěří svým očím, na displeji svého mobilu se jí objevila zpráva: "A co bude s tou lampou?"

GABATE