Leden 2017

Kudy kam?

18. ledna 2017 v 20:27 | GABATE |  Kudy kam?
Kudy kam?

Fanatismus, tohle slovo nás poslední dobou začíná dusit, pronásledovat již od útlého věku. V mateřských školách visí krásně barevná fota místo psaného jídelníčku, ale hned za fotkou jsou vypsané všechny možné nástrahy, které číhají na děti ve formě alergenů. Tak, co s tím? Paní učitelka prostuduje lékařskou zprávu každého mrněte a jasně, že ohlídá, aby nedej Bože nedala Pepíčkovi něco život ohrožujícího. Paní kuchařka už je připravená s náhradní stravou. Místo svačinky rozdá personál z kuchyně, který je oděn do sterilního mundůru, vybaven gumovými rukavicemi a s úhlednou síťkou na hlavě "Ovoce do škol". Děti si už zvykly a lidi z kuchyně, kteří připomínají kosmonauty, je už neděsí. Hlavně, že jsou sterilní. To, že Pepíček nemá rád mrkev, nevadí, odnese si ji domů, je to zadarmo a někdo to sní.

*

Školku mají za sebou, dostávají se do dalšího vzdělávacího procesu, školy. Tady to vesele pokračuje. Jídelníček už je bez fotek, každý si ho může přečíst na stránkách školy a sám usoudit, zdali nespadá do rizikové skupiny ohrožující zrovna jeho, nějakým tím alergenem.

Ten, kdo nastoupil do školy v době, kdy se zaváděly automaty s různými dobrotami, jasně, že nezdravými, ale přesto dobrými, zajásal. Každý si mohl sám vybrat, jestli má chuť na bagetu, sušenku, plechovku s pitím nebo prostě vodu. Vždyť to je frajeřina cinknout dvackou a vyplivne to prostě to, co jsem si vybral. Doma není potřeba balit svačinu, která se určitě v tašce zase rozpatlá a ten blbej ubrousek se zase nalepí na celou housku. Jo, housku si mohly děti taky koupit.

Některé školy upřednostnily místo automatů kiosky s obsluhou, proč ne, vždyť tady se dalo také vybrat. Ale bacha, zase je tu změna, připlížil se fanatismus, všechno špatně. Dětem se sebraly automaty, občas se přivře oko a zůstane kiosek, ve kterém se stále nabízí plněná bageta, samozřejmě, že pouze celozrnná, ale bacha fanatismus sežral kečup, majolku, tatarku. Pozor, je to nezdravé. Nevadí, těch pár kaček, který dítě školou povinné žmoulá v kapse, promění hned po vyučování v nedalekém KFC, kam má fanatismus vstup zakázán a navíc včera v televizi upozornili na slevy.

*

Další vzdělávací stupeň - střední školství. Tady už studenti okusili chuť nikotinu. Nikoho moc neodradily obrázky na krabičkách. Jediné, co študáky ohrožuje, je vysoká cena cigaret, ale i to se dá, nebudou obědvat, stejně jim to nechutná a těch alergenů…Větší frajeřina je postávat za školou a vesele dýmat. No co, ať jsou doma rádi, že nefetují. Někdy zajdou do hospody na jedno, už ví, kde jim bez řečí nalejou. Jediné, co si musí pohlídat, je čas, přes oběd se v hospodách nekouří a pivo bez cíga?

*

A to už se milý fanatismus plíží i do hospod. Na každé vesnici se scházeli všichni ti, kterým se říká štamgasti, aby poklábosili u piva, proprali politiku, postěžovali si, prostě poseděli. K pivu si zapálili retko a všichni byli spokojení. Hospodský věděl, že každý den se parta zastaví, on má z čeho žít a pokud má dobré pivo, štamgasti jsou spokojení. Bacha na to, z hospod budou cukrárny, kdo by tam chodil, když se zakáže kouřit. No, cukrárny, nevím, nevím, tam je zase ten cukr, který není zdravý, ohrožuje…

Tak teď mě napadá "Lidé bděte, neblbněte."

GABATE

Okreska

7. ledna 2017 v 18:20 | GABATE |  Okreska
Okreska

Konečně nadešel její čas, konečně našla sílu a máchla kolem sebe štětcem, který namočila do jediné barvy, která zbyla na paletě po posledním malíři. Bílá barva, barva ticha, elegance, neposkvrnění. Přesně takhle se chce prezentovat. Jediná barva, která na ní na paletě zbyla, jedinou barvu potřebuje na vykreslení celé krajiny. S jedinou barvou dokáže zázraky. Stromům vykouzlí na holých pahýlech třpytivou parádu, jakoby je zvala na ples. Celá krajina ztichla, čeká na zázrak probuzení. Paní se štětcem v ruce poletuje a kouzlí dál. Nezapomíná na nic. Každý kout, každý keř, který se krčí někde pod svahem, na sobě ucítí jemný tah štětcem. Paní Zima se rozhodla ukázat svoji sílu, pozvala si na pomoc Mráz, který pomáhá malovat všechna okna a tam, kde ukápne více barvy, rychle zakročí a průsvitné svíce visí z okapů.

*

Sedí v autě a všechno tohle se jí honí hlavou, asi se zbláznila. "Slyšíš ten hlas?" Něco uvnitř se jí ptá. Nic neslyší, všude je ticho. Vystupuje z auta a rozhlíží se kolem sebe. Pane Bože, kde to vlastně je? Nohy se jí boří do sněhu. Nerozumí tomu. Vždyť přece jela…kam vlastně jela? "Slyšíš ten hlas?" Zase je to tady. Stojí na poli vedle svého auta, které se na ni pitvoří. Najednou je z něj nepřítel. Co se vlastně stalo?

Přestala myslet na paní Zimu jako na romantickou dámu. Ze Zimy se stalo podlé stvoření plné nástrah, na které nebyla připravená. Už ví, už ví, co jí chtěl ten hlas. Byla to její vlastní intuice. Intuice, která ji varovala.

Pomalu si rovná myšlenky. Ještě před chvílí byla ona i její auto na silnici, na silnici, kterou ta blbá Zima nevynechala, počmárala ji, Mráz jí pomohl její dílo zafixovat a blbí silničáři zase zapomněli vyjet. Proč by jezdili uklízet blbou silničku, která vede mezi poli. Asi usoudili, že okreska, po které jezdí pouze starousedlíci, nestojí za to. Jasně, tady se ale Zima vyřádí nejvíc, vždyť nějaká komunikace mezi poli jí nezabrání v tom, aby svoje plátno roztáhla přes obě pole. Přemáhá ji vztek.

*

Sice pozdě, ale už ho slyší. Slyší ten hlas, který ji varoval, který tušil…Myslí, že to bylo něco o tom, aby sundala nohu z plynu, přeřadila na nižší rychlost, aby…"Pospíchej pomalu." Slyší svojí babičku…Jasně, teď je jí to platný. Zlobí se na sebe, auto nevypadá na to, že by se mu chtělo vrátit na silnici.

Obešla auto a znovu se posadila za volant. Z okénka sleduje své stopy, které vyšlapaly kolem dokola cestičku. Auto je v pasti a s ním i ona. Bere svou kabelku a šátrá po mobilu. Po čele jí teče něco teplého, sáhne si, je to lepkavé, teplé…Bere do ruky mobil a snaží se vytočit číslo někoho, kdo by jí pomohl. Začíná jí být příjemné teplo, zavrtá se ještě víc do sedadla, zavře oči, mobil jí vyklouzne z dlaně. Nemá sílu ho zvednout. Najednou jí znovu připadá Zima krásná, najednou jí bílá barva přitahuje…

*

"Halo, probuďte se, jak se jmenujete?" Slyší ho, slyší ten hlas, který je neodbytný, znovu je tu bílá barva, která ji obklopuje. Tahle barva je studenější, než ta venku. Kam to vlastně jela? Nemůže si vzpomenout.

GABATE