Prosinec 2016

Listopadování

28. prosince 2016 v 20:45 | GABATE |  Listopadování
Listopadování

Kap, kap, kap… dívám se na konec hadice, kde jedna strana ústí v pytlíku s chemií a druhý konec trčí z mojí levé ruky. Je to tady zase, sedím ve sterilním prostředí a čekám na zázrak, který mi vyžene všechny permoníky, kteří se zabydleli opět v mé hlavě.

Vánoce, tohle slovo předpokládá a nese sebou klid, úsměv, lásku. Je to čas, ve kterém se všichni mění na lidi. Na lidi, kteří se dovedou zastavit, pobýt, prostě na pár chvil jsou z nich opravdu lidi.
Těším se, až začnou moje vánoce, zatím to tak nevypadá. Kap, kap, kap…permoníkům evidentně ubývají síly nebo si alespoň zuli bagančata. Začíná mi naskakovat mozek. Mačkám restart a hlavou mi začíná běžet film, který je sestříhán z posledních zážitků.

*

Za poslední dva měsíce jsem projela kus světa. Navštívila jsem spoustu států jako je Bolest, Strach, Smutek…Cestovat jsem začala hned začátkem listopadu. První zastávka - stát Bolest. Tady jsem uvízla na týden. Pokoj pro tři, strava zajištěna, televize a koupelna s toaletou na pokoji. Dvakrát denně návštěva v bílém plášti… Kap, kap, kap…litry chemie vypudily permoníky, konec pobytu, jede se domů. Bude dobře, vždyť už jsem v domácím prostředí.

Nevydržela jsem dlouho sedět na jednom místě, bez cestování, další zastávka - Smutek. Po dvorku pobíhá člen naší rodiny, baset Nikoletka. Je to starší dáma, které se už nechce moc procházet, má ráda svůj klid. Občas ji rozčílí další obyvatel dvorkového království, kocour Bubák, ale za chvilku je mu odpuštěno, vždyť je to kámoš, který se k ní večer přitulí a hned se líp usíná. Něco se děje, Nikoletu veze dcera k veterináři. Zvoní mi mobil, "Co se děje?" Ze sluchátka slyším pláč a slyším ortel. "Nikoletu musíme uspat, je to stará dáma a už nemá sílu žít." Tečou mi slzy, zatím to ještě nechápu, vždyť na jejím dvorku mě bude přece ráno vítat, zlobit se na Bubáka…Smutek, tenhle stát budeme projíždět dlouho.

Stále je listopad, tenhle měsíc nemá konec. Další stát - Strach. Začal pro mne všední pracovní den. Už ráno to nezačalo nejlíp. Potřebuji dohustit pneumatiky, na tomhle už opravdu nikam nedojedu. Ještěže je tu přítel mojí dcery, který se toho úkolu chopil, auto odvezl a: "Ještě nechám opravit tu spojku, vždyť vůbec nejde řadit." Hodil po mně s úsměvem při odchodu. Bezva, jedna starost z krku.

Ještě netuším, že budu cestovat. Nejsem připravená. Tyhle cesty přece neplánuji…Zvoní mobil. "Mami, já jsem bourala, auto je na sračky, mně nic není, jsou tady hodný lidi…" Už jsem za hranicemi, tenhle stát mě úplně paralyzuje. "Kde jsi? Kde se ti to stalo?" Tohle místo znám, bože já jsem bez auta, nemám se za ní jak dostat, žhavím telefon a informuju přítele Terky. Jediná věta, která z něj vypadla "Okamžitě tam jedu." Jenom já trčím v práci a čekám na informace. Kolegyně chodí kolem mne po špičkách a říkají slova útěchy. Jak to vlastně ví? To jsem se dozvěděla až posléze. Regionální rádio už hlásilo "Těžká havárie, čelní náraz osobního automobilu s náklaďákem, jsou přítomny všechny tři záchranné složky…" Zvoní mobil: "Terka je v nemocnici, jedu a odvezu vás za ní." V tomhle státě se nedá dýchat, v žaludku se mi zabydleli hadi…Jsem v nemocnici a snažím se sehnat informace o zdravotním stavu své dcery. Působím jako hysterická matka, ale nesmí se nikdo divit, vždyť v tomhle státě je mi velmi těžko. Konečně jsem se dočkala, člověk v bílém plášti mě uklidňuje. "Stal se zázrak, po takhle těžké bouračce vyvázla dcera s otřesem mozku a potlučenýma kolenama, bude v pořádku, necháme si ji tady tři dny na pozorování." Objímám dceru, slzy se mi koulí po tvářích, ale už jsem skoro na hranicích státu Strach, bude dobře.

*

Kap, kap, kap…permoníci se pomalu vzdávají, myslím, že tenhle film se jim taky moc nelíbí.
Vracím se do přítomnosti, permoníci sebou odnáší titulky dramatického listopadu, který jsem procestovala a podívala se do spousty států. Nikde nesvítilo slunce, všechno bylo vlastně z tunelu.

Je tu prosinec a těšení se na vánoční čas. Kap, kap, kap…tenhle čas jsem přežila díky práškům proti bolesti a nevolnosti, díky které jsem se nepřežírala a před příchodem ke stromečku jsem se velmi dietně navečeřela. Hody jsem stačila vystrojit zbytku rodiny. Na pohotovost jsem vyrazila až na Štěpána, došly mi totiž všechny pilule, kterými se mi dařilo oblafnout permoníky v mé hlavě.

Kap, kap…poslední kapky a vypadá to, že vyhrávám, permoníci to vzdali a odchází, doufám, že navždy. Těším se do postele, vždyť je něco po třetí hodině a to se sluší zařezávat.

Ráno mě probudí náš nový člen rodiny, mrňavý štěně, které už se tu pěkně zabydluje. Nikoletu sice nenahradí, ale prázdné místo určitě.

GABATE