Říjen 2016

Hlava

28. října 2016 v 18:24 | GABATE |  Hlava
Hlava

Sedím na pohotovosti, tohle místo nesnáším a zároveň potřebuji. Doufám, že jsem přijela, vlastně jsem byla přivezena, v čase, kdy ještě lékaři nespí a tím pádem budou i vnímavější. Je půl desáté večer a v televizi jde nějaká detektivka, kde by už měl být znám pachatel. To je další důvod, kterým se konejším a čekám na ošetření, které snad přijde rychle.

Bolí mě hlava, bolí mě tak, že kdyby mi někdo nabídnul eutanázii, okamžitě souhlasím. Konečně je tu alespoň sestra, kterou zajímá pouze doklad o zaplacení pohotovostní služby a průkaz pojištěnce, který automaticky podávám ihned po vstupní kontrole platebního dokladu.

Přichází lékařka, které se snažím popsat svoje problémy. Odpovídám na otázku, proč jsem nešla ke své obvodní lékařce. Asi proto, že jsem prošvihla ordinační dobu a hlava se začala ozývat a drnčet až při oblíbeném pořadu Prostřeno. To, že jsem vydržela až do půl desáté, s hlavou schovanou pod mokrým ručníkem svádím na domácí lékárnu. Čekala jsem prostě až některá z pilulí, které jsem do sebe nasypala, zabere. Nezabralo nic a to je ten důvod, proč sedím před ženou v bílém plášti.

*

Vyšetření bylo celkem rychlé, za svých devadesát korun jsem čekala alespoň více dotazů a empatie. No, nevadí, lékařka od svého počítače dává sestře pár příkazů, nejspíš jde o koktejl čehosi, co do mne vpraví injekční stříkačkou. Nebráním se ničemu, potřebuji se zbavit šílené bolesti. Už při cestě domů přichází úleva, žmoulám v ruce recept, kde mám předepsanou další chemii, která mě má zachránit při eventuálním dalším ataku.

Jsem doma, vypadá to, že chemie zabrala a já konečně usnu. Bože můj, jak dlouho jsem spala? Budík vedle postele ukazuje čtyři hodiny ráno. Vypadá to, že jsem na krátkou dobu upadla do kómatu a už je tu zase stará známá bolest hlavy, která si vydupává mojí stoprocentní pozornost a nechce se vzdát. Počítám hodiny do otevření lékáren, vždyť na stole leží recept, kde se předepisuje něco, co by mě mělo zachránit. Do lékárny dolezu z posledních sil, polykám tabletu a čekám…nic. Po pár hodinách se rozhoduji pro návštěvu neurologa. Nechci čekat do večera, co kdybych narazila na stejnou lékařku… nechci čekat, i když jsem byla upozorněna, že můj doklad o zaplacení pohotovostní služby je platný dvacet čtyři hodin, druhou návštěvu bych měla zdarma.

*

Sedím v jiné čekárně, civím na dveře s cedulkou neurologie, všimla jsem si, že na sousedních dveřích visí cedulka urologie. Tak teď váhám, někdo tam umazal dvě první písmenka a jsou tu dvě stejné ordinace? Asi mi vypadl mozek, opravdu, mám to ale starosti.

Nestačím to domyslet, vedle mne dosedá, vlastně nějací sanitáři posazují Nějakého starého pána. Ze dveří s cedulkou urologie se ozve: "Pane Nějaký, dojděte si na záchod, máte tam šampusku, tak se do ní vyčůrejte."

Tak, jasno mám alespoň v cedulkách na dveřích. Co teď? Pan Nějaký je zmatený, rád by vyhověl, bohužel nemůže vstát, pohyb mu dělá problémy. Snažím se pomoci, podpírám pana Nějakého, přitom se snažím nemyslet na to, že mi bouchne hlava a halekám na sestřičku: "Myslíte, že to zvládnete?" Myslím tím přesun mé pomoci panu Nějakému na zdravotní personál. Odpověď je rychlá: "To musíte zvládnout vy." Než se stačím ohradit, zabouchly se dveře a já přemýšlím, jak pomoci panu Nějakému bez toho, abych se vyhnula intimnostem. Sestra znovu vychází a já se jí snažím vysvětlit, že jsem také pacient.

Klaplo to, o pana Nějakého je postaráno a já čekám na to, až se otevřou dveře s cedulkou neurologie, kam dokopu svou hlavu, o kterou se mi snad postarají. Vždyť jí budu ještě potřebovat.

GABATE

Život ve tmě

8. října 2016 v 19:45 | GABATE |  Život ve tmě
Život ve tmě

Celý den má nalinkovaný. Z šedivého rána vklouzne do práce, kde si užívá spoustu barev. Všichni kolem ní jsou barevní. Ráda se jich očima dotýká, jejich obličeje se usmívají, nevnímá, kdo co má na sobě, všímá si pouze jejich barevných reakcí. Všichni se snaží v rámci své pracovní doby vydat ten nejlepší výkon a předat svůj elán každému, kdo o to stojí. No, nebyla by to ideální pracovní skupina?

Kolikrát už si přála, aby nezahlídla ani kousek šedivé nebo černé barvy alespoň na svém pracovišti. Předem ví, že se tady chce schovat před domácím prostředí, ve kterém už dlouhou dobu neviděla jinou barvu, než černou.

Dneska se jí to povedlo, hned po příchodu do práce jí potěšila kolegyně, která jen zářila a podělila se s ní o vlastní barevný víkend. Snažila se nasát co nejvíc barev, kterými kolegyně jen hýřila. Měla by ji včas upozornit, aby si svoje barvy chránila, aby si je schovala, mohlo by se jí stát, že je bude potřebovat, vždyť sama ví, o čem mluví… Nepřizná to, nechá ji, není proč ji upozorňovat na černé myšlenky, které gumují všechno barevné, mohlo by to vypadat, že jí závidí a nebyla by daleko od pravdy.

*

Za svým pracovním stolem pokukuje po ostatních a přemýšlí, koho barvy jsou nejzářivější a jaký příběh se za nimi skrývá. Její fantazie začíná pracovat naplno. Najednou je u nich na návštěvě a pozoruje, jak to tam funguje. Vypadá to tam skoro jako u ní doma. Všichni ti, kteří se tam pohybují, dělají vlastně to samé, co zná z vlastní domácnosti. Prostě běžný víkend, který začíná v sobotu ráno úklidem domácnosti, přípravou oběda a končí nedělním večerem, kdy připravuje dětem svačinu do školy, kontroluje úkoly…Tohle všechno je přece úplně stejné, tak co dělá špatně, kde je chyba? Proč má pocit, že všude to barvami jen hýří a její barva je jen šedivá, někdy pouze černá?
Je to život ve tmě, kterou se stále snaží protrhnout, snaží se vnést alespoň trochu světla do vlastního života, ale okamžitě je i ten malý plamínek uhašen. Nemá sílu na rebelii.

Zvykla si na zlaté pozlátko, které ji celé pohltilo a pod kterým je černá tma. Její děti si zvykly na přepych, který je pro ně samozřejmostí. Jak jim má najednou vysvětlit, že chce žít jinak, že tápe ve tmě, která ji dusí? Nikdo jí nechápe…Někde vzadu jí vytane vzpomínka na pár blízkých lidí, kteří věděli, o čem mluví, kteří jí naslouchali a pomáhali rozfoukat ten malý plamínek, ve kterém se tetelila naděje na jiný život. Lekla se, lekla se vlastních myšlenek, plamínek nechala vyhasnout a lidi, u kterých jí bylo dobře, už prostě nevyhledává.

*

Tohle všechno se jí honí hlavou při cestě z práce. To je vlastně cena, kterou stejně nikdo neocení, a kterou vlastně ani nechce platit. Prohlídne si své pěstěné nehty, koukne do zpětného zrcátka na svůj bezchybný make-up, ještě se musí zastavit v obchodě, kde si koupí nové prádlo, vždyť její nové poprsí snese konečně větší velikost.

Nechá sjet okénko u řidiče, nechá se ovanout podzimním vánkem, prohlíží si ubíhající krajinu, která provokuje svými barvami. Všude na ní dotírají barvy, které předvádějí přírodu v plné kráse.

Nemůže mít všechno a rozhodovat se, to už jí nebaví. Zůstane tam, kde je a zvykne si na život ve tmě.

GABATE