Září 2016

Kdo vlastně jsem

22. září 2016 v 17:49 | GABATE |  Kdo vlastně jsem
Kdo vlastně jsem

Každé ráno proběhne kolem zrcadla, než dorazí do koupelny, kolikrát už si slíbila, že tenhle blýskavý nesmysl rozbije. Ráno má být přece příjemné, kouzelné a má jí vítat do nového dne. Rozhodně to nemá vypadat tak, že už při úprku se lekne toho, co vidí v zrcadle. Její obličej se budí až po snídani. A vůbec, celý ten ranní maraton je zběsilý. Budík řve a nedá se zastavit, má pocit, že usnula před pěti minutami. Ještě se ho snaží chvilku přemlouvat, než vyleze z postele. Zase má skluz a zase si nestihne zacvičit, slibuje si, že večer to napraví. Někde uvnitř sice předem ví, že večer bude hledat další výmluvy, proč necvičit, ale teď to docela zabírá a bez větších výčitek prchá do koupelny, kolem toho blbýho zrcadla.

Kolikrát už si slibovala, že se tam alespoň nepodívá, přesto se jí oči stočí vždycky na svůj odraz. Začíná být masochistická. Dělá jí nejspíš radost hned ráno vidět přízrak. Pravda je, že čas jejího pobytu v koupelně se stále prodlužuje a těch barviček, kterými si na hlavu maluje obličej je taky dost, ale přesto…při odchodu z koupelny už se na ní ze zrcadla usmívá celkem příjemná žena. Rychlá snídaně, pohled na hodinky, bože, kde má zase deštník? Venku prší, musí to risknout, nestíhá, přeběhne do auta. Cestou do práce se snaží zrekapitulovat ranní povinnosti. Nestihla dát nažrat domácím mazlíčkům a na stole zapomněla seznam s nákupem, který chtěla zvládnout cestou z práce. Mazlíčkové vydrží a nakoupí základní suroviny, tzn. Pečivo, máslo, ostatní jí snad napadne při projíždění marketem.

*

Zaparkovat, vrhnout se na pracovní povinnosti… Zamyká auto a jede jí hlavou "kdo vlastně jsem?" Poslední dobou má pocit, že takhle nějak funguje závodní kobyla. Ta se ale na závody připravuje nějaký čas. Bože, vždyť jí na tyhle závody vlastně připravovali v době, kdy byla dítě. Každá máma předá pomyslnou štafetu své dceři, které začne maraton hned při založení nové rodiny.

Kdo vlastně jsem? Zase jí hlodá otázka, na kterou má spoustu odpovědí. Stále je dcera, ale už je to tak, že její rodiče potřebují pomocnou ruku, vždyť už mají právo na odpočinek, musí za nimi odpoledne zajet…Je matka, měla by, co to po ní vlastně dcera chtěla? Ráno něco dceři odkývala, ale teď si vážně nemůže vzpomenout, dobře, udělá ze sebe blbce a zavolá jí, nesmí zapomenout. Je taky manželka, která se snaží, fakt se snaží nezapomínat, že manžel má rád uzeninu, vyprané prádlo a přiblblý otázky, kterými jí telefonicky bombarduje ze svého zaměstnání "Co je doma nového?" Obyčejně ho zajímá pouze to, jestli nepřistála v kaslíku nějaká pošta, ostatní je nepodstatné. Další funkce, kterou má moc ráda a na kterou je moc pyšná, je babička. Miluje chvilky, které tráví s vnoučaty.

*

Odemyká dveře, vchází do budovy, kde pracuje, převléká se do funkce zaměstnanec. Hned za dveřmi přichází myšlenky, co všechno musí zvládnout v rámci své profese. Konec pracovní doby je v nedohlednu.

Dveře se zabouchly a ona si odpověděla na otázku, už ví kdo je. Je prostě žena.

GABATE

Přítel?

4. září 2016 v 16:37 | GABATE |  Přítel?
Přítel?

Dlouho jsem se bránila, ale přesto jsem neodolala a po nějaké době jsem podlehla a vyměnila. Vyměnila jsem toho, prý starého, nedokonalého, imobilního kamaráda, který mě informoval, čekal na mě, prostě byl tu, připravený pomáhat. Nerada opouštím staré kamarády, přesto jsem to dopustila.

"Prosím tě, mami, konečně se oprosti a začni si zvykat." Slyším od své dcery, která nekompromisně odváží mého starého přítele. Ani se neptám kam. "Stejně už měl doslouženo a ty jsi chytrá holka. Uvidíš, že se ti ten nový bude líbit." Významně na mě mrkla dcera.

*

V pokoji sedí nový přítel, kterého mi dcera představuje. Nevím, odkud je, neznám jeho kamarády, trochu se před ním stydím. Vždyť už před tím, než mi byl představen, mi o něm dcera vyprávěla, myslím, že jsem nenašla nic, co by nezvládl. Jasně, vymalovat dům asi nedovede, ale po intelektuální stránce je "prý" mistr.

Ještě, že už tu není ten původní, myslím, že by tu potupu nepřežil. Tomu novému se stále zdráhám dát titul "přítel". Vždyť ani nevím, jak s ním mám komunikovat. Tváří se nabubřele a schovává se za vyleštěné sklo. Nevidím mu do obličeje a netuším, jak se k němu přiblížit.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou ho držím kolem ramen, hladím jeho knoflíky, on se celý rozzáří a slibuje, že budeme kamarádi.

*

A protože jdu s dobou, která si žádá inovaci, mám již třetího přítele. Je to s podivem, opravdu mě začali přitahovat mladíčci. Každý další je dokonalejší a seznamování mi už dávno nedělá problémy.

Někdy si nostalgicky vzpomenu na toho prvního, kterého jsem skoro oplakala. Byl to rodinný typ. Nikdy se nehnul z baráku, na krku mu visela kroucená šňůra, se kterou jsem si ráda hrála. Dneska mě můj přítel doprovází všude. Je štíhlý, drobný, inteligentní, má patent na rozum, skoro všechno si pamatuje.

*

Je to sice prima, ale přece jenom… Začínám být "závislák". Už nehledám jenom klíče, ale snažím se mít pod dohledem i svého přítele, který se začal tvářit jako nepostradatelný. Vždyť, bez něj jsem ztracená a tak nějak sama. Je to on, kdo mi zprostředkovává komunikaci s přáteli, je to on, kdo mi najde každou informaci. Malá mobilní škatulka, která se tváří jako přítel, ale…

Prostě pokrok je prima věc, ale nejsme my tak nějak ztraceni ve virtuálním světě? Mach a Šebestová se svým utrženým sluchátkem už jsou taky historie.

"No jo, je jiná doba" vyklouzne mi z pusy a přitom si vzpomenu na babičku, kterou jsem učila, jak se zachází s televizí.

GABATE