Červenec 2016

Letošní prázdniny

10. července 2016 v 17:11 | GABATE |  Letošní prázdniny
Letošní prázdniny

Červen skončil a s ním skončila všechna pravidla, která respektovala mládež školou povinná. Zaklaply dveře všech budov, které se tvářily důležitě celých deset měsíců. Najednou jsou z nich zbytečná monstra, ze kterých si nikdo nic nedělá. Prostě nastal čas, který nabízí…

Přišel ten zázračný měsíc, který má nejen delší jméno, než ten předešlý, ale natáhl se i o jeden den. Je tu prostě červenec a s ním začátek toho zázraku, kterému říkáme prázdniny.

Červenec nabídl úplně jiný režim, to, co jsme respektovali celých deset měsíců je za námi a teď…Nastupuje plánování, co s dětmi a v lepším případě, co s vlastním volným časem.

Mrňata, která ještě netuší jak naložit s volným časem a školky jim zavřeli, jsou různě přemisťována a nervózní dospěláci, kteří mají pouze svých pár dní dovolené, je musí umístit, nejlépe někam, kde na ně nějaký čas neuvidí a s jejich náladami a problémy, se musí utkat někdo z těch, kterým dali původní dospěláci důvěru.

Další omladina, která už si připadá dospělá, leč ještě neskončila svoje povinnosti na základní škole, se začíná osamostatňovat a objevovat svět. Vždyť času je spousta, tak proč nezkusit něco, na co nebyl čas a co bylo zakázané. Léčky jsou nastraženy všude, kam se podíváš. Ráno se nevstává, tak proč chodit brzo spát? Proč se nepokusit ochutnat něco, co voní po alkoholu a nikotinu? Ten, kdo ustál naléhání svých rodičů a vyhnul se organizovanému pobytu pod dozorem, má vyhráno. Bude pánem svého času.

*

A je to tady. Léto má volné pole působnosti. Teď se pod kůži každému, kdo zahodil povinnosti se školní brašnou do kouta, dostanou, pro dospěláky blbý nápady, velmi lehce. Celé léto je protkáno muzikou, která se ozývá odevšad. Patří sem i první lásky, první zklamání.

Dospěláci plánují dovolenou, rodina se učí být pohromadě a trávit společně alespoň čtrnáct dní. Někdy to dá fušku. Vždyť přece daleko jednodušší, než věnovat svůj čas někomu druhému, je schovat se za svoje pracovní povinnosti, za které se schováváme během celého roku . Je to fuška, ale po návratu do pracovního procesu se budou zúčastnění kasat, kde všude byli, co všechno viděli a kolik je to stálo.

*

Já jsem se rozhodla, že letošní prázdninový čas věnuji zútulňování svého domova. Mělo to začít a skončit opravenou zdí, která mi už nějaký čas vyhrožuje, že se zřítí a vezme s sebou i kus přilehlé zahrady mých sousedů. Myslím, že na moje sliby, že zítra přivedu odborníky, kteří by poradili, rezignovala a začala se nenápadně sunout do úzké uličky, kudy chodím domů. Prostě musela jsem jednat. Netušila jsem ovšem, kolik možností a různých rozpočtů mi bude nabídnuto. Co odborník, to nápad a jiné finance.

Konečně přišel (na doporučení mého zetě) člověk, který měl nápad, chuť do práce a ceny rozhodně příznivé. Ale…zase je tu věta, kterou jsem nesnášela při přebudovávání mého současného domova "Když už se to dělá."

Zeď se začala tetelit, hned po prvním pohlazení bouracím kladivem. Zahrada se změnila na staveniště. Dobře obětuji právě zasázené jahody, cukety taky nejsou tak důležitý a tráva se zmátoří i pod cementem.

"Nechci nic říkat, ale ten štít, který už má taky dost je od té zdi pouze metr, pokud vybouráme a postavíme novou zeď, už se sem nikdo s lešením nedostane." "Asi máte pravdu, jsem ráda, že u práce přemýšlíte…" zněla moje odpověď a už jsem počítala finance a další čas, který daruji přestavbě. Práce jim šla od ruky a můj pohled, stále víc klouzal od již vyšperkovaného štítu a nové zdi ke zbytku neopraveného zdiva. Sice již nová okna, ale v otlučené fasádě na mě smutně poblikávala. Prostě jsem opět podlehla větě "Když už se to dělá…" Zbylé dvě stěny dostaly také nové šaty. Bože a ta terasa teď vypadá, jako chudá příbuzná…

Prostě prázdninový čas plyne a mne ještě čeká vymalovat domov zevnitř. "Když už se to dělá" tak přece nebudu mít čisto jenom zvenku, křičí na mne šmouhy kolem vypínačů a mastný fleky kolem kamen.

S dovolenou si nemusím dělat starosti, budu ráda, když mi zbyde čas užít si volno v čistém prostředí a peníze si taky netisknu.

GABATE

Rozcestí

6. července 2016 v 13:09 | GABATE |  Rozcestí
Rozcestí

Najednou tady je, drží ji za ruku a láká ji. Kam ji vlastně chce dovést? Zatím je to všechno opředené tajemstvím, které bude odtajňovat velmi opatrně. Přišel plíživě a dočkal se. Už ji drží pevně a nepustí. Slibuje jí výhody, nabízí spoustu času, který už rezignoval a přestává být jejím pánem.

Čas si vybral svou daň, do vlasů jí přidal stříbro, v obličeji se podepsal do kůže. Její pohyby už nejsou zdaleka tak rychlé, tělo jí občas připomene, že nemládne. Tohle všechno se on snaží nepřipomínat, chce ukázat svou laskavou stránku. Svoji pavučinu začal splétat teprve nedávno. Vysvětluje, že vlákna jeho pavučiny jsou hebká a jsou do nich zamotány všechny její vzpomínky, které si může hýčkat.

Neví, není si jistá, už jenom slovo pavučina ji děsí. Pořád ještě má šanci tento moment posunout, ještě není rozhodnutá. Ruku už má sice nataženou, on ji už chytil, ale stále chybí stisk a pevné rozhodnutí.

Přemýšlí o době, kdy ji ani nenapadlo oslovit toho pána a všichni ti, kteří se ho už drželi a podlehli jeho naléhání, byli pro ni neviditelní. Cesta, po které celou dobu šla, se najednou velmi rychle přiblížila k rozcestníku, na kterém seděl právě on a čekal na ni. Nemusel se představovat, věděla, že tam bude, vždyť poslední dobou počítala metry a hodiny, kdy už ho uvidí.

Dočkala se, stojí na rozcestí s nataženou rukou, za kterou ji drží právě on a najednou sama váhá, jestli už je opravdu čas změnit směr a nepustit jeho hebkou dlaň. Najednou se bojí nové cesty, která sice slibuje…, ale na jejím konci už je pouze brána do nikam.

Zůstává sedět vedle něj, drží ho za ruku a nechává se kolíbat sliby, které jí roztahují rty do úsměvu. Už je tu kousek pavučiny, která ji vrací do minulosti. Vidí svoji babičku, která má pro ni vždycky čas a už se velmi dávno přátelí s tím starým pánem. Vlastně si ani nepamatuje, že by to bylo jinak.

Babička, tohle oslovení tak nějak automaticky souvisí s tím, co jí nabízí ten, který stále sedí vedle ní a láká ji na svou cestu.

Přišla únava a rezignace, začíná přemýšlet o světě, který opustí, o lidech, které přestane vídat každý den, o starostech, které přicházely každý pracovní den a které musela řešit za pochodu. Přemýšlí i o tom, jak často se snažila posunout svůj čas k víkendu. Všechnu tuhle daň má už splacenou, tak proč proboha ještě sedí a přemýšlí nad změnou trasy?

Ještě pořád váhá nad oslovením toho starého pána, který sedí vedle ní a potichu čeká. Čeká na její rozhodnutí a stále ji drží za ruku, ze které jde příjemné teplo. Přemýšlí, jestli úsměv, který mu sedí po celou dobu na tváři, není přece jenom falešný. Vždyť to, co jí celou dobu nabízí je to, co vlastně sama chtěla, to, po čem celou dobu toužila. Najednou je to tady a ona neví, jestli to dokáže. Jestli zvládne opustit sice stereotypy, ale přece jenom cestu, po které šla velmi dlouhou dobu svižnou chůzí.

Na rozcestníku, kde usedla vedle toho starého pána a konečně zvedla oči, je velkými písmeny napsáno jedno slovo - vítej.

Dobře tedy, rozhodnuto, začne konečně využívat všechny výhody, které jí nabízí starý pán na jeho cestě, a kterého konečně dokáže oslovit a podívat se mu zpříma do očí. Bude tu ráda a stane se z ní kamarádka starého pána, který si říká Důchod.

Stiskne jeho teplou ruku a společně odbočí na sice pomalejší cestu, ale dlážděnou úsměvy těch prcků, které na ní volají "Babičko."

GABATE