Březen 2016

Temnota ve světle

24. března 2016 v 13:07 | GABATE |  Temnota ve světle
Temnota ve světle

Je tu další den, kdy si slíbila, že se bude usmívat. Je tu další ráno, které slibuje, že den bude vonět jarem.

Vytáhne jednu ruku zpod peřiny, protáhne se, pohled jí sklouzne na ciferník budíku, který se ještě neprobudil. Zase nad ním vyhrála. Zastavila ho ještě před tím, než stačil začít drnčet svoji hlasitou monotónní melodii. První vítězství jí namalovalo úsměv na rtech. Pomalu nechala sklouznout peřinu, zkontrolovala ručičky na ciferníku budíku, které slibovaly ještě pár příjemných okamžiků, které může věnovat lenošení v ještě prohřáté posteli. Má ráda tyhle okamžiky, které voní intimitou. Je to čas, který se vymanil jejímu dennímu harmonogramu, který na ni čeká v kuchyni připlácnutý na lednici. Ještě chvilku, ještě pár minut, než se velká ručička dotkne čísla dvanáct.

Když nad tím tak přemýšlí, tak má pocit, že se jí budík vysmívá. Jsou okamžiky, jako je tento, kdy velká ručička na ciferníku vyběhne ten kopeček ke dvanáctce bez zadýchání a celkem rychle. Jsou ale okamžiky, kdy se sama snaží pohledem pomoct unaveným hodinám a dostrkat ručičku na ten správný čas, kdy už nemusí…

Poslední protáhnutí, poslední okamžik v náručí bezpečí své postele. Snaží se udržet úsměv na tváři. Její první kroky zamíří k lednici, kde zkontroluje harmonogram svého dnešního dne. Snaží se splnit hned první úkol, který jí ukládá dostat do sebe jídlo. Jídlo, které donedávna sabotovala, jídlo, které musí vložit do pusy, rozžvýkat a polknout.

Dostat ho do sebe, znamenalo, zase se nenávidět, zase se dívat na svoje tělo, které je neforemné a tlusté.

*

Dneska je to jiné, dneska už ji nevyděsí první úkol. Úkol snídaně. Na stole leží talířek s jídlem, které už dovede pojmenovat bez toho, aby se pozvracela. S jídlem, které jí po dlouhé době začalo vonět a konečně se přestalo tvářit jako nepřítel.

Každý den na ni čeká pod talířkem nějaký vzkaz, nějaké překvapení od mámy, kterou kdysi nenáviděla. Byla to dlouhá cesta, na které se musela naučit mít ráda sama sebe a přijmout pohlazení od nejbližších.

Poslední sousto už sklouzlo bez problémů až do žaludku, trošku ji zahřálo a je tady chvilka, kdy se může podívat pod talířek, který schovává další povzbuzení od její mámy. Otočí talířek a odtrhává lístek, který je přilepený izolepou k spodní části talířku. Směje se na ní obrázek celé rodiny, který jí nakreslila mladší sestra a pod ním máma napsala "věříme ti, máme tě rádi."

Po tváři se jí skoulela slza, která si našla cestu přes úsměvem roztažená ústa. Tahle slza nestudí, tahle slza znamená vítězství.

Pryč je doba, kdy jediným světlem v její temnotě byla chvilka strávená na záchodě. Pryč je doba, kdy se bála, že jí zase někdo načapá a bude jí kázat, jak si ubližuje. Pryč je doba, kdy s hrůzou v očích sledovala ručičku na váze, se kterou nebyla stále spokojená.

Stálo to za to. Může být na sebe pyšná. Celý ten čas, který musela přetrpět TAM, kde byla zavřená, kde byla jednou kapkou v moři všech. Všech s podobnými problémy, které se snažili řešit všichni ti, kteří tam chodili do práce. Všichni ti, kteří měli svoje starosti, na které se snažili v rámci své pracovní doby zapomenout. Někde TAM měla alespoň čas otevřít oči, které se celý čas snažila zatínat před skutečností, že sama žije v temnotě a nechce k sobě pustit ani trochu světla, které jí nabízeli ti nejbližší…

*

Mávne rukou, dopije poslední hlt čaje a jde odškrtnout první úkol ze svého dnešního harmonogramu. Vždyť už jen vzpomínky jsou ta jediná temnota v jejím novém životě, do kterého pustila spoustu světla.


GABATE