Prosinec 2015

Vánoční

26. prosince 2015 v 18:54 | GABATE |  Vánoční
Vánoční

Andělů je plné nebe, každý z nich má svůj úkol, který plní s láskou. Vánoční andělé mají v tuhle dobu velení. Každý z nich si sebou nese nůši přání, která se snaží splnit. Pod stromečkem je už dávno rozbaleno. Děti, kterým se plní přání nejjednodušeji, se těší z dárků, které rozbalily pod stromečkem a ti, kteří je tam položili, zapomínají na předvánoční maraton a chválí Ježíška, který si určitě přečetl dopis, napsaný dětským kostrbatým písmem a na nic nezapomněl.

Vánoční čas je plný jiskření, těšení se a lásky. V tuhle dobu se snaží andělé sypat tam ze shora vzpomínání na ty a od těch, kteří tu již nejsou s námi, ale obtiskli se do nás. Nejde to jinak, andělé mají plné nůše vzpomínání. Jedno z velkých přání, na které ještě nejsme připraveni, jsou schody do nebe, abychom se mohli alespoň na Vánoce ještě jednou obejmout právě s těmi, na které vzpomínáme.

Lidé jsou podivíni, najednou jsou jich plné kostely, kde zpívají a hrají koledy. Najednou se nestydíme zastavit se a potichu se pomodlit. Vánoční andělé mají tu sílu přesvědčit lidi, že to za to stojí. Alespoň jednou v roce sepnout ruce a požádat o štěstí, o zdraví pro toho nejbližšího. Ze sobců se stanou lidé, kterým záleží na lidech. To jsou ty velké zázraky, které se dějí.

Nebe večer nějak víc jiskří, možná až tam nahoru doletí všechna ta světýlka z rozsvícených stromků a jiskřičky z dětských očí. Na noční obloze všechno hlídá měsíc, který se rozhodl o letošních Vánocích rozsvítit se v celé své nádheře a ještě více umocnit tento čas.

V tenhle čas se předpokládá, že budou všichni šťastní. Nic ale nelze nařizovat. I vánoční andělé jsou krátcí na smutky, které se nedají pohřbít. Snaží se alespoň o malou náplast v podobě vzpomínání, někdy i zapomínání je důležité. Andělé nás učí odpustit si sami sobě, to je ten pravý recept na mast, která hojí rány, které jsou hluboké. Andělská apatika je otevřená a zásoby má nevyčerpatelné. Jenom se zastavit a počkat si na tu správnou mast, kterou nám namíchali tam nahoře.

Nikdo nechce plýtvat, uzdravování je nakažlivé. Zase stačí málo. Prostě se zastavit, obejmout a zahřát každého, na kom nám záleží. Nikdo nechce být sám, nikdo nechce být na obtíž, každý touží po tom zázraku, kterému se říká láska.

Andělé nerozlišují, vždyť už o nás vědí všechno, nikdo není neomylný, každý si zaslouží odpuštění a novou příležitost.

Vánoční andělé už budou mít za pár hodin po službě, předají nás opět těm celoročním, kteří na nás dávají pozor v ostatním čase, jsou to strážní andělé. Pod jejich křídly se schováváme po celý rok. Ani oni to s námi nemají jednoduché.

Celý rok nám naskakují hříchy i odpouštění. Vánoční andělé udělali inventuru, snaží se nás napravit a smířit. Postrčí nás do dalšího roku, ve kterém budeme snad rozumnější.

GABATE

Rozhovor se svými ztracenými JÁ

12. prosince 2015 v 20:21 | GABATE |  Rozhovor se svými ztracenými JÁ
Rozhovor se svými ztracenými JÁ

Prostě ke mně přišlo moje první já z daleké minulosti a chtělo si popovídat. Odpustila jsem mu, že ode mne odešlo, nerozloučilo se. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že odešlo velmi nenápadně a vlastně mne opustilo rádo. Chyba, najednou se od něj dozvídám, že ho trápí pár, pro mne celkem nedůležitých okamžiků. Najednou mi připomíná chvilky, které se pomalu vynořují ze zasutých vzpomínek. Kolikrát jsem byla princeznou, kolikrát jsem bojovala s drakem a kolikrát jsem se pohybovala ve vymyšleném světě. Kam se poděla moje dětská fantazie, která mi dneska chybí?

Je tu další moje JÁ, které mi ukazuje další z mých opuštěných světů. Najednou jsem v době, kdy si stavím bunkry, zachraňuji myši, které babička pochytala do pastiček. Soucítím s poraněnými ptáčky. Pomalu se snažím prosadit se v kolektivu dětí, které si budují svoje vlastní já.

V době, kdy se nosí rebelie, se moje další JÁ, tváří velmi tvrdě a nekompromisně. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že se pod tvrdou slupkou schovávala velmi citlivá duše, která se nesměla ukázat. Rebelie má svá pravidla a tam se city nenosí.
City a obnažená duše se ukázala v době prvních lásek. Rebelie je vyměněna za romantiku. Moje JÁ miluje kytky, všechny vůně světa a vznáší se na křídlech lásky, užívá si první dotýkání se. První zklamání a tvrdý dopad do reality sebou nesou první šrámy na duši. Stejně se nepoučí a hrne se do dalších průšvihů, s vidinou… třeba to vyjde.

Zatím to bylo JÁ, které bojovalo za sebe samo, přichází ale doba, která sebou nese zodpovědnost za někoho druhého. K roli dítě, přibývá role matka. Dětská fantazie i rebelie je pomalu zasunuta a nastupuje ochranitelské JÁ, které sleduje a udává mantinely tomu drobečku, který je tak nezkušený.


Přijde doba, která přináší konfrontaci. Přijde doba, která sebou nese únavu a návštěvu svých předešlých JÁ.
Se všemi jsem byla moc ráda, všechna moje JÁ mě něco naučila. Snažím se přivolat zpátky dětskou fantazii, nestydím se přiznat, že je mi smutno a neukrývám slzy. Moje dnešní JÁ je velmi bohaté blízkými lidmi.


Nemusím hledat sebe sama.

GABATE

Ve stínu

1. prosince 2015 v 16:51 | GABATE |  Ve stínu
Ve stínu

Brouzdá po pokoji, na sobě má starý župan po babičce, který pamatuje lepší časy. Je jí v něm dobře, navzdory všem skvrnám. Dal by se z něj celkem jednoduše sestavit jídelní lístek, který by obsahoval všechny pokrmy, které snědla ještě v době, když byla Jana. Dnes je z ní opět Naja.

Tohle jméno ji přikovalo do pokoje, ve kterém se schovává před okolím a vlastně před skutečným světem. Nechce vycházet, lidé ji děsí. Snaží se opakovat stále jméno, které má napsané na všech úředních dokumentech JanaJaNAJAna, nic, vždycky se na ni zašklebí její druhá tvář - Naja. Zase zvítězila.

Dobře ví, že přijde čas, kdy ji Naja opustí a přijde zase ta milá holka, která je plná života, ráda se směje, má ráda lidi, moc ráda vyráží třeba jen tak do přírody, všímá si a raduje se z úplně přirozených věcí. Jana miluje život se všemi jeho zázraky. Všechny tyhle pomíjivé okamžiky se snaží zachytit a obtisknout je do svého foťáku. Jana je báječná holka, která užívá svůj život plnými doušky.

Teď tu moc chybí. Teď je tu Naja, která nemá Janu ráda. Nerozumí její radosti, nechce poznat, co je tam venku, za zavřenými dveřmi, nechce se potkávat s lidmi. Chce být sama. Sama se sebou ve starém županu, ve kterém se ztrácí a schovává. Ve skrytu duše si umí někdy přiznat, že by se možná ráda podívala do světa, který nezná, do světa Jany. Brání jí v tom panický strach z něčeho nepoznaného. Bojí se únavy, bojí se světla, bojí se slov, bojí se svých černých myšlenek. Jak ráda by vystoupila ze stínu, ze stínu Jany.

Je to tady zase. Jen co pomyslí na svůj úděl, který spojuje nějak samozřejmě s Janou, zapomíná na své přání, násobí se strach, panika a vztek na tu holku, která se umí smát a její jméno je daleko milejší. Nedovede se vymanit z jejího stínu, je prostě Naja. Jana už tak nějak samozřejmě, bez velkého úsilí stojí před tou zářící koulí, která ji dělá ještě zářivější. A za ní se krčí Naja, která i kdyby se pokusila vystoupit, není kam, vždyť stín je všude.

Jediná cesta je uchopit tu rozesmátou holku za ruku, nechat si ukázat pár okamžiků, které jsou ukradené tam, ze světa. Pokusit se přivonět si k těm věcem, o kterých mluví Jana, jako o květinách, o příbězích s lidmi, které zatím nezná, ale možná…Jana už jí mnohokrát nabízela…mockrát ji zvala do svého světa. Nešlo to, nebyla připravená…

Teď se Naja pokouší vymanit ze starého županu, který jakoby k ní přirostl a brání se skončit někde v koutě pokoje. Musí to dokázat, musí se alespoň pokusit promluvit si s tou holkou, která jí nabízí pomocnou ruku. Naja se nechce nechat zase zahnat do stínu, odkud není vidět na ostatní svět.

Musí si s ní promluvit, musí najít kompromis, ve kterém bude objeven nový svět, na který se budou dívat obě najednou. Možná už nebude jenom rozzářený, možná tam spolu pustí i pár stínů, které budou pomíjivé a které do velkého světa patří.

Tohle všechno se rozhodla podniknout. Župan přestal protestovat, pomalu klouže z jejích ramen.

Nechají si jméno JAniNA.


GABATE