Listopad 2015

Naposledy

23. listopadu 2015 v 18:30 | GABATE |  Naposledy
Naposledy


Ve všech pohádkách se potkáváme s kouzlením, s kouzelnými předměty…všechna tahle vymyšlená kouzla jsou tu přece pro děti, kterým se rozzáří oči, když princ zachrání princeznu, když se pomocí kouzla z ošklivé žáby vyklube krasavice…Teprve potom nastává to pravé kouzlo, kouzlo dětského dychtění, úsměvu a radosti ze šťastného konce. Nikdy to není naposledy.
Začala zima, která sebou přináší velká kouzla. Paní zima převzala žezlo, kterým donedávna vládl podzim. Poslední jablka jsou sklizená, podzim má svůj úkol splněný. Zima má za úkol uspat přírodu. Jako jediná ze všech období je oděna do bílého blyštivého, slavnostního hávu. Je to proto, aby nevyplašila anděly, kteří jsou pro zimu neodmyslitelní. Nikdy to není naposledy.

Se začátkem zimy mají všichni andělé napilno. Musí se uklidit nebe. Nebeskými košťaty se vymetají všechny nebeské kouty, které musí být připravené pro nebeskou poštu. Vždyť za chvíli tam bude frmol. Všechna přání přečíst, roztřídit a zaevidovat, vždyť budou Vánoce. Nikdy nebudou poslední.

Andělům při úklidu upadne pár pírek, která dopadají v podobě vloček na zem. Každá vločka, která se snese na zem, sebou nese vzpomínku na někoho, koho jsme měli rádi a kdo už nás opustil. Pokud nastavíme ruku, vločka měkce a tiše dopadne, zablýskne se, jakoby na nás mrkla a zbyde po ní drobná kapička, která nestudí. Paní Zima dobře ví, kam kterou vločku poslat, jak správně fouknout, aby se pírko v podobě vločky dostalo na to správné místo.

Je to pohádkové období, plné kouzel a splněných přání. Zima nám krátí dny, to aby byly víc vidět jiskřičky v očích dětí a nastrojený stromeček, pod kterým se skrývá spousta překvapení a očekávaných přání, která nejsou nikdy poslední.
Všechny děti musí poslouchat: "Tohle to jsi udělal naposledy, uvidí to Ježíšek…" Zima sebou přinesla i spoustu času k zamýšlení, vzpomínání, rozjímání. Slovo naposledy nás najednou oslovuje daleko naléhavěji.

Nejen v nebi se uklízí. Všechny domácnosti se připravují na ten slavnostní okamžik, kdy se rozsvítí vánoční stromeček. A jasně, že ho všichni chtějí přivítat v uklizené, voňavé domácnosti. A je tady zase: "Jaké cukroví jsem to naposledy pekla? Naposledy jsem měla ten bramborový salát nějaký jiný, ještě musím naposledy do obchodu…" Zahodit poslední starosti a…
S chycenou vločkou nás napadá, kdy jsme viděli naposledy své blízké, kteří už tu nejsou s námi, se kterými jsme se naposledy rozloučili. Nikdy to nesmí být poslední vzpomínka.

"Naposledy se vyspíme a přiletí Ježíšek." Pod stromečkem jsme rozbalili poslední dárek. Zbývá kousek a přijde den, kdy se naposledy otočí list v kalendáři.

Slovo naposledy v sobě skrývá velkou škálu pocitů, od bolesti, obav, přes očekávání až k radosti.
Chci si při každém úsměvu vzpomenout, že jsem se naposledy usmívala před malou chvilkou.

GABATE

Síla slov

15. listopadu 2015 v 18:51 | GABATE |  Síla slov
Síla slov


Od malička se snažíme porozumět. Učí nás, jak se má správně pojmenovat ta paní, která se o mne stará a hezky voní. Jak si říct zrovna o to, co potřebuji a nedosáhnu na to. Všichni mluví tak, abych jim rozuměla. Končí stadium vztekání se, protože už umím mluvit a oni mi občas sice (před nástupem na logopedii) nerozumí, ale dokáži to, pomocí gestikulace se domluvím.

Ve škole svůj verbální projev dotáhnu k dokonalosti. Občas zjistím, že jsem ještě kousek napřed ve svém vyjadřování.(Rodiče někdy nerozumí nebo dělají, že nerozumí.)

Svůj mateřský jazyk mám zvládnutý, bohužel ho používám pouze na území, které je ohraničeno. Kousek za hranicemi jsem zase ztracená a logopedie mě asi nezachrání. Opět nastoupí gesta a projev je osekán na základní informace. Je spousta slov, kterým lidé rozumí na celém světě. V dnešní době je skloňováno slovo INTEGRACE.
Je to úžasný termín, do kterého můžeme zahrnout politické sjednocování centralizaci moci a zároveň odstraníme veškerou diskriminaci a násilí.
*
Myslím, že tohle se mi povedlo v rámci začlenění nového člena do naší rodinné smečky. Dcera si přinesla domů kotě. Bylo to malé roztomilé klubíčko, které má nějaké potřeby. Dobře, budu respektovat jeho potřeby, ale zároveň to mrňavý klubko musím naučit, že jeho místo je na dvorku, kde bydlí i náš další člen - pes. Po pár dnech jsem zjistila, že pes, pro kterého byl dvorek původně pouze jeho výsostným územím, dovolil volný pohyb tomu mrňavému tvoru, aniž by ho pronásledoval. Jediné, na čem pes trval a neustoupil, byla jeho miska se žrádlem, která byla pro kotě tabu. Světe div se, ono to fungovalo. Dneska spolu spí v boudě a jsou z nich kámoši.

Když opustím své domácí území, otevře se mi další diskuze ohledně integrace. V našem školství, kde se už nějaký čas pohybuji, se připravují velké změny, které velmi úzce souvisí s tímto termínem. TI, kteří někde nahoře, jasně, že (pro mne) úplně mimo realitu se prostě rozhodli, že dají šanci těm, kteří jsou "diskriminováni". Jejich diskriminace spočívá v tom, že všichni ti, kteří z různých důvodů nemohou zapadnout do normovaného davu a samostatně fungovat v naší společnosti nedostali šanci chodit do školy tzv. normální. Pro všechny ty, které zmiňuji je to přece velká šance, jak se tzv. integrovat.

Je mi smutně, když se projdu školou, která zajišťuje právě těmto dětem výchovu a vzdělání právě jim na míru. Je to místo, kde se těmto dětem zvedne sebevědomí, kde jsou v kolektivu, který je respektuje. Za dvacet pět let bylo vybudováno prostředí, které a ve kterém jsou všichni ti, kteří neměli to štěstí, aby mohli plnohodnotně uspět a přispět čímkoli naší společnosti, šťastni.

Jedno slovo, jedna věta, jeden škrt. Nikdo neřeší smutné oči rodičů, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasí, píší petice, které nikoho nezajímají, nikdo je ani nečte. Budeme opět centralizovat. Zase zafungovalo slovo.

Pokud odjedu dál, než je můj domov a moje zaměstnání, opět uslyším tohle kouzelné slovo- integrace. Máme tu problém, který se jmenuje uprchlíci. Zase někdo shora pronese kouzelné slovo, které nám ukládá, kolik lidí musíme pustit na své území a poskytnout jim všechny možné výhody, které jsou snad naše. Nerozumím tomu, z televize se line jedno prohlášení za druhým, všichni soucítíme s Francií, kde nastal masakr. Zase slyším větu, na kterou jsem byla háklivá už kdysi a doufala jsem, že už ji nikdy neuslyším. "Musíme se poučit…"

Nechci se poučit, chci zapnout rozum, který říká: "Pokud si pustím na dvorek do své smečky nového člena, bude respektovat moje pravidla." Vždyť na našem malém dvorku se pohybuje menšina, se kterou si nevíme rady, které jsme sice zakázali nebrat z naší misky, ale ještě jsme je nenaučili tento pokyn respektovat. Ještě jsme nenašli způsob, jak je bez diskriminace plácnout přes ruku.

Nějak se nám to vymyká. Slovo integrace roztahuje svá chapadla, která nás infikují, zaslepují. Boříme hranice světu, který fungoval. Bojím se, že síla slova nás neubrání.

GABATE

Složenka

14. listopadu 2015 v 22:12 | GABATE |  Složenka
Složenka

Učitel je v dnešní době vybavený spoustou kompetencí, které jasně, že využívá. V hodině je všechny využije a po hodině napíše sáhodlouhý elaborát, jak je použil, jaké použil, v jaké chvíli je použil…prostě tráví spoustu času nad tím, jak to všechno napsat a popsat. Protože žijeme v počítačové době, všechno je zaneseno do PC. Všechno je správně uloženo, potom se to dvakrát vytiskne…

Všechno tohle mi napadá hned potom, co trávím čas na poště, kde vyřizuji…

Ze schránky na mne vypadne složenka, na které je vypsáno, kolik platím za energie. V záhlaví složenky je tučně napsáno NEPLAŤE. Obyčejně tento, pro mne zbytečný kousek papíru odhazuji do popelnice. Dneska, ani nevím proč, jsem se podívala na celý rozpis. Tato suma je mi automaticky strhávána z účtu, tak proč mi to oznamují ještě touto formou? Po prostudování veškerých čísel na složence jsem zjistila, že pro boha, já platím poště, za to, že mi každý měsíc vhodí do schránky cár nesmyslného papíru, deset korun. Prostě vezmu deseti kačku a vhodím ji do popelnice.

Rozbíhám se, směr pošta, cestou počítám, jak dlouho mi tenhle nesmysl "neplaťte" vlastně chodí a kolik jsem mohla ušetřit. Nejen peněz, ale i papíru. Před poštou brzdím a snažím se rozdýchat vztek, který mě popohnal a u pošty jsem v rekordním čase.

Za přepážkou sedí příjemná úřednice, která se mi snaží vysvětlit, že jsou lidé, kteří platí stejným způsobem, jako já, ale přesto trvají na papíru…taky to nechápe, ale je to tak. Potom si stěžuje na zbytečné papírování, které musí mít obyčejně v kopii. Vyřízeno, složenku jsem zaměnila za mailovou adresu. Pravda, vyplnila jsem opět několik dotazníků, které si paní úřednice musela okopírovat, ale zakázala jsem si komentovat plýtvání papírem. Jak mi bylo vysvětleno, oznámení o mém neplacení musím mít. Už to nechci ani vysvětlovat, prostě mail smažu bezplatně.

Hned po návratu si vařím kafe, které usrkává na dvorku a ejhle, v kaslíku na vratech něco zašustilo. Vybíhám a zjišťuji, že pošta mi doručuje cosi. Za dveřmi, které rychle otevírám, stojí překvapená pošťačka, kterou jsem zaskočila rychlou reakcí při výběru schránky. Ani nestačím komentovat to, že bez zazvonění vhodí doručenku o doporučeném psaní, pro které si jasně, že musím kvapit opět na poštovní úřad. Nezjišťuje, prostě vhazuje.

"Jé, vy jste byla před chvílí na poště, že jo." No, to je ale překvapení. "Kdybych Vás znala, tak jsem Vám to mohla hned dát." No, kdo by to řekl. Kdyby zazvonila, mohla to vyřídit hned. Ale…pošta je připravená. Už na úřadě si vyrobí papír, který vyzývá, tak proč zvonit.

A začal znovu úřad. "Tak, teď mi musíte podepsat to vyzvání a ještě jeden podpis o předání, no a tady mi podepište, že jsem tady byla."

Hotovo, podepsáno. Dneska jsem došla k poznání, že učitel je břídil ohledně papírování. Když jsem skoukla batoh, který vláčela pošťačka na svých bedrech a přehodnotila, kolik papírů musela donést s jedním doporučeným dopisem pro mne, tak jsem přemýšlela o kolik kompetencí je vlastně bohatší a kolik jich musí unést ona.

Vyřízeno, odcházím do tepla domova, odpoledne plánuju holčičí posezení u svatomartinského vína, zakazuji si dál se rozčilovat u pitomejch papírů a s blbou byrokracii.

Večer se opravdu povedl. No a to je vlastně třináctého pátek…Je pozdě večer, společnost mě opustila, dopíjím poslední hlt vína, uklidím to až ráno. Jdu si pustit televizi, ještě se mi nechce spát.

Najednou se mi nechce už vůbec usnout, nevěřím svým uším, moje starosti s blbejma papíra jsou najednou malicherné, proti tomu co se stalo, co se děje, jak je to vůbec možné? Co tady vlastně řešíme?

Kde jsou všichni ti, kteří jsou kompetentní k tomu, aby ochránili moje děti, o které se začínám moc bát?

GABATE