Srpen 2015

Nemilovat, prostě mít rád

27. srpna 2015 v 18:12 | GABATE |  Nemilovat, prostě mít rád
Nemilovat, prostě mít rád

Snaží se neposlouchat, snaží se neslyšet brekot a nářky malého brášky, které jsou tlumené nejspíš příčkou mezi místnostmi, kam je přivezli a odvedli každého někam jinam. Sama sedí na židli, na kterou jí ukázali, a není schopna pohybu. Cítí se jako hadrový panák, bez svalů a bez emocí.

Uloupili ji. Uloupili ji a malého brášku. Odvezli ji z baráku, kterému říkala domov. Co je komu do toho, jak žili. Jí tam bylo dobře. Mámě dávno odpustila. Už dávno se přestala bát tmavé chodby, kterou musela projít, než vklouzla do svého pokoje. Neděsila se ani tolik tmy, ale zvuků, které vycházely z poza dveří, máminy ložnice.

Máma byla někdy prima. Někdy v dávnověku, ale stejně na to ráda vzpomíná. Pamatovala si, že si s ní máma hrála, že se na ni smála, že voněla…To bylo dávno. Tátu nepoznala. Prý od nich utekl, když se narodila. Bráška se narodil o deset let později. Máma si našla nového přítele a svoji lásku potvrdili dalším přírůstkem do rodiny. Láska k nám vydržela novému partnerovi přesně do mámina příchodu z porodnice. No a od té doby slyšela jenom "Vždyť už jsi velká holka." Za tuhle větu schovala máma veškerou starost o malého brášku, kterou tak nějak samozřejmě převzala ona. Bože, vždyť on byl tak křehký.

Pořád k ní doléhá neúnavný vřískot malého brášky, který ji volá. Nemá sílu požádat tu ženskou, která sedí před ní a něco sepisuje, aby ji za ním pustila. Nemá sílu ho ani litovat. Hadrový panák, bez svalů a bez emocí.


Vzpomíná na poslední dny, vlastně roky, které se podobaly jako vejce vejci. Vzpomíná na tmavou chodbu, kterou přebíhala do svého pokoje, kde spala se svým bráškou. Máma se zavírala s pánskými návštěvami, které si přiváděla z hospody. Při úprku chodbou slyšela neartikulované zvuky, mezi kterými slýchala větu "miluji tě." Začala to nenávidět. Tahle věta pro ni znamenala chlast, zamčený pokoj s další anonymní pánskou návštěvou.

Snaží se vzpomínat na to pěkný. Představuje si trpělivou babičku, která už je stará, ale přesto se snaží pomáhat, jak jen může. Snaží se domlouvat vlastní dceři, poukazovat na prostředí, ve kterém všichni žijí. Máma jí vždycky naslibovala, jak se polepší, jak se snaží být tou dobrou mámou…Její předsevzetí jí vydržela přesně do odchodu babičky. Jen co za babičkou zaklaply dveře, už hledala máma skulinu, jak prchnout do hospody.

Sama byla vlastně ráda, že máma odchází každý den, alespoň nemusela poslouchat její nářky na ubohý život, na smůlu, na chlapy…Nikdy ale nezapomněla na její narozeniny. Tenhle den ji vzala sebou do hospody, kde si mohla vybrat sama z jídelníčku, na co má chuť. Máma znala všechny štamgasty, kteří se mohli přetrhnout, aby jí mohli udělat radost nějakou drobností. Byla středem pozornosti a máma vypadala, že je na ni pyšná.


Teď sedí někde, kde to nezná, kam ji přivezli, aniž se jí zeptali. Uloupili je oba, ji i brášku. Přijela sociálka s rozhodnutím. Jak můžou vědět a rozhodovat, co je pro ně lepší? Vždyť jsou cizí.

Babička umřela. Ale ona už všechno zvládne sama, už je jí patnáct. Už je strašně dlouho velká holka. Chtěla by zavolat mámě. Nemají telefon, ale mohla by zavolat do hospody, tam jí určitě najdou.

Chtěla by svojí mámě říct, že už jí odpustila, že chce domů, že bráška pláče, že jí chybí, že to spolu zvládnou, že jí má ráda. Že bude mít zítra narozeniny…

GABATE

Nový život?

18. srpna 2015 v 11:29 | GABATE |  Nový život?
Nový život?

Musí se tam vrátit. Nikdo jí nebude říkat, co má a hlavně jak to má udělat. V hlavě jí hučí, pořád nedovede pochopit, proč se všichni kolem ní hádali a nakonec jí prostě sebrali, jako ranec jí pohodili do auta a převezli sem. Tady to nezná, nechce to poznat, byla spokojená tam, kde vyrůstala, vychovávala děti, starala se o domácnost. Měla ráda plný dům, ráda prostírala starý, dřevěný stůl, který voněl jídlem a u kterého všichni tak rádi posedávali. Na každém kousku její domácnosti zůstaly stopy těch, které měla tak ráda. Na dřevěných futrech vedle zářezů poznala podle neuměle napsaného jména a data, jak kdo vyrůstal.

Sedí v neznámém prostředí, dívá se kolem sebe, nevnímá okolí. Snaží se zrekapitulovat poslední rozhovory, rozplést celý dialog, kterému nestačila porozumět. Sešli se všichni. Kolem stolu, který byl tentokrát pokryt rozbryndaným kafem a posypaný cigaretovým popelem. Nikomu to nevadilo. Jenom ona si toho všímala. Všichni kolem stolu křičeli, rozhazovali rukama a nevážili si…nevážili si právě toho, co bylo pro ni tak důležité. Nechápali a vlastně ani nechtěli chápat, vždyť oni si nevšímali jenom stolu, oni ignorovali i jí.

Nikdy nikomu nic nevyčítala, nikdy nikomu neodepřela pomoc, snažila se všem vycházet vstříc. Dělala to s láskou. Nikdy od nikoho nic nechtěla. Stále sedí bez hnutí, po tváři se jí koulí slzy. Nechce se litovat, nechce být litovaná. Co vlastně chce? Vždyť to přece musí všichni vědět. Oni ji ani nepustili ke slovu, oni se jí ani na nic nezeptali, oni rozhodli za ní. Všichni ti, které tak miluje, všichni ti, kterým utírala oči a konejšila je, když přišly starosti. Všechny přece měla ráda, nikdy nedělala rozdíl…

Trhne sebou. Její myšlenky přerušil zvuk nějakého zvonku. Někdo jí zvedá a odvádí ke stolu. Sedí u jídelního stolu, který je studený, pokrytý umělým ubrusem. Někdo jí přináší talíř, ze kterého se kouří. Nemá hlad, nemá chuť, nechce jíst u stolu, který nezná a který nemá ráda.

Je zpátky v realitě. V realitě jejího nového života. Znovu se rozhlíží, aby zjistila, kde to vůbec je. Vidí scvrklé tváře starých lidí a vyhaslé oči, které kontrolují obsah talíře a dráhu lžíce, pomocí které se snaží dopravit sousto do úst. Na umělých ubrusech zůstávají mastné kaňky, které nemají šanci uniknout vlhkému hadru, kterým nejdříve čísi ruka utře scvrklou tvář a potom umělý ubrus.

Celá se roztřese. Kolem sebe vidí pouze rezignaci všech…lidí? Musí se tam vrátit. Musí odsud odejít, musí se dotknout vzpomínek. Musí posedět u svého stolu.

Neví, jak to dokázala, neví, jak se sem sama dostala. Je jako kočka, kterou přestěhují a ona se sama vrátí. Vrátí se prostě domů. Sedí u svého stolu, prohlíží si rozházené papíry, které oni nestačili uklidit. Poslední list na ni křičí slovo DEMOLICE a pod ním trčí velké, kulaté razítko, které se vysmívá a hlásí "vyhráli jsme". Pro boha, ale nad čím?

Nemá cenu přemýšlet, už není proč přemýšlet. Usrkne poslední doušek kávy z otlučeného květovaného hrnku, ve kterém se rozpustila poslední tuba prášků na spaní.

Trochu kávy zůstalo na ubruse, který ji vsákl a umírá s ní.

GABATE

Čekání na déšť

11. srpna 2015 v 20:55 | GABATE |  Čekání na déšť
Čekání na déšť

Prázdniny se přehouply do doby, kdy se valí ze schránek letáky s upozorněním na různé slevy pro školáky. Slevy na všechno, kam se vejdou moudra, která do nich budou ve škole cpát od prvního září.

Prázdniny začínají pomalu mávat na rozloučenou. Letos se opravdu nemají za co stydět. Prázdniny si všichni spojují s létem, pokud prší nebo rtuť teploměru klesne pod dvacet stupňů, všichni nadávají na tak blbý léto. Letos je to jinak. Všichni nadávají pro změnu na moc tepla, na žhavou kouli na obloze, která nedovolí, vychladnou ovzduší ani v noci.

Každý den se modlím, aby konečně naši meteorologové alespoň slíbili změnu. Občas se jim to povede, ale nevyjde. Za teplem se přece jezdí k moři, kde klima slibuje teplo a vlahý vzduch. Pokud by sem trochu z té velké louže nateklo, dalo by se to vydržet, bohužel užíváme pouze koupaliště, která už na dálku voní Savem a přírodní nádrže, které jsou plné sinic.

U každého domku na dvorku nebo na zahrádce se najde alespoň malé cachtátko. Ten, kdo má více místa a financí se může pochlubit vodní nádrží, která se nemusí stydět za název "bazén". Těmhle lidem není co závidět, zatím se sice v jejich bazénu dá udělat pár temp, ale…EU se rozhodla pro nová pravidla. Sice nevím, jestli ti tam, kteří rozhodují o těch jasně, že důležitých pravidlech, nás jenom zkouší nebo už nemají o čem rokovat, či je to opravdu pouze z vedra a ze závisti, ale…ten, kdo má bazén, bude potřebovat plavčíka. No, není to báječný nápad? Zase přibyde spoustu nových pracovních příležitostí, možná zaměstnáme utečence, pro které to bude báječný byznys.

Nezávidím lidem v panelácích. Pokud nemají kam zdrhnout před šíleným létem, musí prožívat muka. Přes den jim pere nemilosrdně do panelů žhavá koule. Panely teplo zadrží a to se celou noc drží v domácnostech. Ve městech je peklo. Vzduch se tetelí. Požáry jsou na denním pořádku a sanity lítají k lidem, kteří neunáší zátěžový stupeň tři.

Asi blbnu, je mi vedro a čekám na déšť. Před chvilkou to vypadalo, že konečně začne pršet. Spadly čtyři kapky, které zasyčely ještě před tím, než stačily dopadnout na zem. Příroda nás zkouší. Jak ráda bych vytáhla sekačku a posekala trávu. Sice jsem vždycky nadávala, jak to rychle naroste, ale celé prázdniny není co sekat. Tráva to vzdala, zbyly po ní spálené drny.

Všichni změnili barvu pleti, je docela těžké se vyhnout slunečním paprskům, které si namočily prsty do temně hnědé barvy.

Tak jo, půjdu se vykoupat. Patřím mezi ty šťastlivce, kteří mají místo na cachtadlo. Jo, abych nezapomněla. Vezmu sebou metr, abych nabyla zaskočena, až vyhlásí EU nová pravidla a parametry, které budou důležité pro nástup plavčíka. Jsem ráda připravená.

Ba ne, ututlám to. Bazén koncem prázdnin vypustím a budu dál čekat na déšť.

GABATE

Emoce a jiné nesmysly

8. srpna 2015 v 19:47 | GABATE |  Emoce a jiné nesmysly
Emoce a jiné nesmysly

Ležím v úplně neznámém prostředí, kolem mne chodí lidé v bílém. Všichni pohybují pusou, usmívají se. Na sobě mám něco, co neznám, trčí ze mne nějaké hadičky. Chci se postavit, chci utéct, proč jsem tady? Musím něco udělat, sem přece nepatřím. Kam vlastně patřím? "Já to nevím, já si nemůžu vzpomenout…"

Do pokoje vstoupila žena, sklání se nade mnou, snaží se mě dotknout, je mi to nepříjemné, odtahuji se. Postavila se a volá na toho v bílém. Stojí proti sobě, oba gestikulují a něco říkají. Nerozumím jim, slyším slova, která mi nedávají smysl. Slova. Rozhlížím se po neznámém prostředí a snažím se pojmenovat předměty, které jsou kolem mne. Všechny je důvěrně znám, ale nevím, neumím k nim přiřadit ta správná slova.

Další den je stejný, jako ty předchozí, stále nevím, pořád tápu. Snažím se, fakt se snažím, ale to, co ze mne vypadne, nedovedu ani sám vysvětlit.

Zase je tady ta ženská, sedla si vedle mne na postel a snaží se mi něco vyprávět, ukazuje mi obrázky, na kterých se na mne dívají tváře nějakých malých dětí. O všech mi vypráví a říká jim jmény. Donekonečna opakuje nějaká jména, která neznám. Odchází a po tváři jí teče voda. Už se neusmívá, vypadá jinak. Neumím si to vysvětlit. Ani si to vlastně nepotřebuji vysvětlovat.

Je tu další stejný den, odpojili mne od hadiček, je mi to jedno. Zase přišla, přinesla sebou nějaké věci a nutí mne si je obléknout. Neustále na mne mluví, pusu má roztaženou do rohlíku a opakuje jedno slovo, slovo domov.

Posadila mne do auta, zase slyším slovo domov a jména těch, které mi minule ukazovala na obrázcích. Ke jménům přistrčila další slova - oni se těší, stýská se jim… Nerozumím tomu, jsem zmatený, nevím, co mám říkat. Stejně, pokud se mi z pusy vyloupne nějaké slovo, změní se její obličej. Sám nerozumím tomu, co říkám.

Zastavila, otevřela mi dveře auta a pokynula. Asi jsme na místě. Jsem zvědavý, co mě tam čeká. Ona stále něco vypráví, teď je nejfrekventovanější slovo "vzpomeneš si".

Spolkl mě velký dům, který voní…tuhle vůni jsem už někdy cítil. Přiběhly dvě malé děti, podobné těm z obrázků, lepí se na mne a říkají mi, táto. Hezky voní, tak nějak vím, že sem patří. Ale co já? Prohlížím si prostředí, které mne pohltilo. Děti mne vodí po domě a ukazují věci, které jsou pro ně nejspíš důležité, ale já je neznám. Líbí se mi, že i oni umí udělat z úst roztažené rohlíky. Je to hezké. Mlčím, abych něco nepokazil, a snažím se, nakroutit pusu do stejného rohlíku.

Je večer, přinesla mi jiný oblek, ukázala, co mám dělat v té malé místnosti, které říká koupelna. Odvedla mne do pokoje, kde je velká postel. Ležím vedle ženy, kterou neznám, která zase vypráví, dívá se na mne, po tvářích jí teče voda, která mě přitahuje. Zvedám ruku a snažím se zachytit alespoň jednu kapku, která se krásně třpytí na jejím obličeji. Neodtáhla se. Nechá na sebe sahat. Zjišťuji, že je to příjemné. Má hebkou tvář a kapky, které jí stékají po obličeji, ji jakoby rozsvěcují.

Najednou zjišťuji, že mi to není jedno, chci si vzpomenout, chci vrátit všechny emoce, které nejsou nesmysly.

GABATE