Červen 2015

Jak je to možné?

28. června 2015 v 18:32 | GABATE |  Jak je to možné?
Jak je to možné?

Když se splaší hormony a oba si voní, říká se tomu láska. Člověk nepřemýšlí, jak to bude dál. Žije současným okamžikem. Nepřemýšlí, jestli on nebo ona má zajištěnou existenci. Jde jim o to, prostě být spolu. Hormony vítězí nad rozumem, mozek je upozaděn.

Tenhle stav prožívají obyčejně mladí, krásní lidé, plní elánu a chuti do života. Svět jim leží u nohou a tváří se velmi přívětivě. Oba mají tolik síly a tak růžové brýle, že jim všechny řeči typu: " Počkej až…" nedoletí k uším. Pokud je přece jenom zaslechnou, okamžitě je odstrčí s pocitem, že je jim záviděno. Obyčejně přes svá růžová skla nevidí a hlavně nechtějí vidět zatím drobné nedostatky toho druhého. Ty se obyčejně začnou polehounku klubat a sílit až po prvních střetech, když začíná maraton "společný život."

Do nedávna se sice oba drželi pevně za ruce a běželi po růžovém obláčku, který se najednou začíná rozpouštět a nohy se boří do původně pevného základu. Z nadýchaného oblaku se stala dráha na dlouhou trať. Vyběhli společně a mají běžet vedle sebe, ale…

Růžová skla najednou začnou měnit barvu a oba najednou vidí ostřeji. Svoji lásku si potvrdili malým, voňavým uzlíčkem, který přivedli na svět. Ten tu teď leží a s ním přišly první překážky na trati. "Potřebuji peníze na…už jsem se strašně dlouho nevyspala…chci jít s klukama na pivo…nemám práci."

Růžová skla někdo rozšlápl. Nedají se koupit a ani není za co. Tahle překážka je vysoká. Jde přeskočit? Museli by chtít, museli by najít společný okamžik, kdy se musí chytit znovu za ruce a spolu to přeci půjde.

Došla chuť, chybí síla. Je tu jiné řešení. "Ještě jedno pivo a nezapomeň na panáka, zaplatím příště…"
"On se na mne tak hezky podíval, holky, on mne pohladil. Bože, já se ještě někomu líbím, pozval mě na večeři a dostala jsem kytku…ještě jsem mu neřekla, že mám dítě. Snad by mu to nevadilo, jo a vydělává fakt dost."

*

"No, jo, dítě mu vadilo. Při druhé večeři jsem mu to řekla a potom už jsme se neviděli. Bože to je tak dávno. Donedávna jsem neměla čas ani chuť na další seznamování se. Vždyť jsem běhala z práce do práce, abych měla na alespoň trochu slušný život. Holka už vyletěla z hnízda, ale myslím, že jsem to zvládla. Jejího tátu zavřeli, tak jsem na to byla opravdu sama. Dneska už běhám akorát po doktorech a doufám, že doběhnu do důchodu, zbývá mi opravdu kousek."

Sedí v čekárně u doktora a pokukuje po ostatních. Kamarádka, se kterou se spoustu let neviděla a se kterou si chvilku poklábosila, již zašla do ordinace. Dívá se na starší pár. On ji drží za ruku a konejší ji. Přistihla se, že jim závidí. Nechtěla být sama, není to zase tak dlouho, kdy se seznámila. Bylo to prima, zase se cítila hezky. Někdo o ni stál a byl s ní rád.
Netušila, že se její růžový obláček rozplyne tak brzy. Jeho modlou jsou peníze. On je ten, který vydělává víc, on je ten, který řídí…

Každý jejich dialog vždycky končí poukazováním na jeho financování, např. "koupil jsem ti sekačku, to je ti málo?" "To je sice prima, ale přivezla jsem ji na zahradu a ona neseká, ty jsi k tomu zapomněl koupit lidskou sílu." Tu tak nějak samozřejmě dodává ona.

Zase chybí něha, zase je na to sama. Ale co, má novou sekačku a pokud by se zeptala, on by toho, co jí nakoupil, určitě našel daleko víc. Jak je to možné?

Mávne rukou a jde posekat trávník.

GABATE