Květen 2015

Přiznej barvu

30. května 2015 v 19:30 | GABATE |  Přiznej barvu
Přiznej barvu

Svléknout se a obléknout se do svých snů a přání. Vzít a odhodit žezlo, kterým ukazuje paní móda směr. Odhalit se až na dřeň. Jen ať všichni vidí, jen ať se společnost přerozdělí. Proč by nemohli všichni ti, kteří se donedávna povalovali na lavičkách, konečně zazářit a dát na odiv svůj nový šat. Děti by byly asi nejbarevnější. Zmizely by kasty, které jsou čitelné už podle kravat a předepsaných manažerských kostýmků. Dizajn by určovaly nálady. Místo blyštivých doplňků by nastoupily pocity. Nikdo neví, jakou má ta nebo ona nálada barvu, bylo by na každém jedinci, jakou barvu si přiřadí k té, či oné náladě. Nikdo by nemohl říct "pan král nemá šaty"

Slova kýč a nevkus by se přestala používat. Nebyl by důvod. Vždyť sny, přání i nálady jsou rozlišné a mění se. Tak proč mít šatník? Proč ráno přemýšlet, co na sebe? Vždyť už při prvním zívnutím je jasné v čem dnes vyrazíme.

Černá a bílá jsou dvě barvy, které určují barevné paletě mantinely. Za bílou se schovává čistota, za černou elegance a zároveň smutek. Jsou to dva mantinely, za které se nikdo nepodíval. Nikdo neví, jaká barva může být ještě bělejší, než bílá, ještě černější, než černá. Mezi těmito mantinely se schovává paleta barev, které jsme si také pojmenovali, někdo má sortiment svých barev velmi úzký, někomu základní paleta barev nestačí. Všichni ale vědí, jaké barvy má duha, všichni rádi zvednou hlavu, když se na šmolkově modrém nebi objeví barevný oblouk. Každý z nás dovede ty barvy pojmenovat, ale už nikdo nedovede porovnat, jestli je vidí stejně, jako ten druhý. Oči si vyměnit nelze.

Komu by se chtělo žít v černobílém světě? Asi by bylo všechno jednodušší. Bylo by to jednodušší? Svět by zešedivěl. Pamatuji ještě černobílé televizní vysílání, kde komentátoři popisovali závodní páry v krasobruslení. "Ona si oblékla červenou sukni pošitou blýskavými flitry, on má na sobě lahvově zelený…"

Zajímavé je, že v běžném životě jsou barvy kolem nás už jaksi samozřejmé. Nikdo si je ani neuvědomuje, prostě tu jsou. Nikdo je nevnímá. Jenom na jaře si najednou všimneme, že jsou stromy zelené…Po černobílé zimě přijdou barvy. Zvykneme si, barvy nás provází až do podzimu, který si opět získá naši pozornost velkou změnou. Objeví se spousta nových barev, které tu přes léto chyběly.

Příroda to umí, v přírodě už poznáme, kdy vstává, kdy se parádí pro další žití, kdy se připravuje k odpočinku. Příroda nepotřebuje verbální projev, pokud se zlobí, určitě to poznáme, změní barvu.

Myslím, že každá barva sebou nese i vůni, alespoň já to tak mám. Možná už předem nějak intuitivně preferuji některé barvy, které mi voní, a už dopředu vím a pohrávám si s myšlenkou, jakou náladu by mohla ta nebo ona barva mít.

Lidi svlékněte se a ukažte svou vnitřní tvář. Prostě "přiznejte barvu."

GABATE

Rozchod

18. května 2015 v 15:27 | GABATE |  Rozchod
Rozchod

"Rozchod" zazněl povel. Patřil vojákům, kteří stáli ve vzorně zformovaném šiku. Tenhle povel znamená volno, svoboda, znovu zapnout vlastní mozek a na chvilku být sám za sebe, až do dalšího povelu. Rozchod mezi vojáky znamená jasný pokyn, kterému všichni rozumí a neřeší ho. Patří mezi ostatní povely, které jsou respektovány stejně.

Slovo rozchod měla ráda ještě na základní škole. Byl to povel, kdy byla s celou třídou na škole v přírodě a učitelka rozhodla, že nastal čas pro svobodné rozhodnutí každého, jak s volnou dobou naloží.

*

"Rozchod" prásklo z úst toho, kterého milovala, kterého respektovala, kterému věřila, ke kterému se tak ráda přitulila, když jí bylo ouvej, kterému svěřovala všechny svoje bolístky a křivdy.

*

"Rozchod" duní jí v hlavě. Najednou ví, že je tu volnost. Zase je to na ní, jak naloží se svým volným časem, který ještě včera trávila s ním…

Cestou k domovu ji zastavilo červené světlo a monotónní přerušovaný zvuk. Stojí u spuštěných závor a čeká, až vlak přejede. Dívá se na koleje, které…"bože, zase rozchod" koleje vedou stejným směrem, leží vedle sebe a nikde a nikdy se nesetkají. Koleje nehledají rozchodník. Už v tom má guláš. Rozchodník je nějaká kytka. Koleje prostě někam vedou. Vlak přejel, světla zhasla, závory jdou nahoru.

"Rozchod" v hlavě jí hučí slovo, které si našlo vlastní rytmus. Nápovědu mu poskytlo signalizační zařízení, doprovázené červeným blikajícím světlem. Všimla si vysokého sloupu, na které byl umístěn rozcestník, který upozorňuje, jak daleko je tohle město a kudy vede cyklostezka. Každému, kdo má nějaký cíl dovede rozcestník pomoct.

Ona sešla z cesty, na kterou se vydala, o které byla přesvědčená, že je to ta správná. Chtěla jít po cestě životem tímhle směrem a držet za ruku právě toho, od koho uslyšela "rozchod". Nevidí žádný rozcestník, její trasa je u konce. Narazila do tvrdé zdi, kterou přehlédla. Uhodila se do srdce, které najednou bouchá o něco rychleji, než obyčejně.

*

Slovo rozchod je najednou jak mucholapka, na kterou se nalepily další emoce, smutek, bolest, beznaděj, rozčarování. Úzký proužek lepkavého papíru je plný, už se tam nic nevejde. Vůně mucholapky přitahuje jenom pocity, které ubližují, bolí.

Slovo rozchod si vytesalo vlastní rozcestník, který ukazuje cestu do nikam. Šílené staccato jí propaluje hlavu. Roz - chod, roz - chod.

Běží domů, do známého prostředí, kde je v bezpečí, kde si odpočine.

Musí najít vlastní, barevný rozcestník s pevným základem, který ji dovede…

*

Všechno tohle jsou její předsevzetí, která váže do uzlíku a běží domů. Domů k mámě. Ke svojí mámě, se kterou se dokáže pohádat, na kterou má někdy vztek, protože nerespektuje její názor, která jí někdy hrozně štve.

Dneska ví, že máma ji vezme kolem krku, otře jí slzy a bude s ní malovat její nový rozcestník. Ví, že přesně takhle se bude i ona chovat ke své budoucí dceři.

Spoustu věcí jde naučit, spoustě problémům se dá vyhnout, ale srdeční záležitosti jsou z generace na generaci nepřenosné.

GABATE

Krásná paní

17. května 2015 v 20:12 | GABATE |  Krásná paní
Krásná paní

"Pane bože, já jsem ji pustil dál. To jsem byl já, kdo jí otevřel dveře. Doteď jsem jí znal jenom z vyprávění. Ani jsem ji vlastně neslyšel, když vešla. Měla tichý krok a najednou tu byla."

Nikdo z těch, kteří ji znali, ji neměl rád. Všichni ji popisovali jako krásnou dámu, která se usmívá, nemluví a dlouho se nezdrží. Malou chvilku pobude, pohladí a odchází, aniž si jí ostatní všimnou.
"Teď už ji znám. Přišla sama, bez doprovodu. Já jsem nechtěl…"

*

Vypráví to lidem, kteří pozorně naslouchají, kladou otázky, nikdo z nich se neusmívá. Vypráví to lidem, kteří ji důvěrně znají z vyprávění. Z vyprávění těch ostatních, se kterými teď tráví veškerý čas. Právě oni, ti, kteří tady před ním sedí, rozhodují a váží, jak tučně byla sepsána pozvánka právě pro ni a kolik chyb v ní nasekal.

*

Její návštěva změnila všechno. Vzala mu domov, důvěru, přátele. Celý jeho život obrátila vzhůru nohama. Teď sedí tady s ostatními, kteří měli stejnou šanci, kteří jako on mohli její návštěvu odmítnout.

Všechno šlo v podstatě vyřešit bez ní. Sedí tady s ostatními a slyší spoustu příběhů, kde hlavní roli hraje právě ona. Každý z příběhů se dneska s odstupem doby tváří a vlastně je z něj fraška s tragickým koncem. Jenom scénář je vždy stejný.
Dneska už to ví, dneska už si uvědomuje, že pozvání nepřišlo jen tak samo od sebe. Musel napsat pozvánku, kterou odeslal…

Na jeho pozvánce byl nápis " dám si posledního panáka, potom všem ukážu…" Sedl za volant, netrvalo dlouho a pozvánka byla doručena.

Pod jeho sporťákem se válelo tělo, ze kterého nešlo poznat…

*

Na pár vteřin ji zahlédl. Zahlédl tu krásnou dámu s úsměvem na rtech. Zahlédl návštěvu, kterou pozval dál. Teď už věděl, že houkačky, které se blížily, už nic nezachrání. Ta krásná dáma si odvedla někoho, koho vůbec neznal. Alkohol vyprchal, sedí, otupělý obličej drží ve svých dlaních.

*

Poslední pozornost, kterou si vysloužil už má za sebou. Pár andělů, kteří se vynořili z houkajících strojů, ho odvedli, umyli a tvářili se shovívavě. Nic nekomentovali.

*

Dneska dostane na ruce místo drahých hodinek potupné kovové náramky, které mu brání v pohybu a půjde znovu čelit…
Nechce, nemůže unést…Snaží se najít odvahu a černým tlustým fixem napsat poslední pozvánku té krásné paní, kterou nedávno viděl. Pozvánku pro tu krásnou paní, kterou prosí o milost.

"Odpusťte mi, smrt je vysvobození."

GABATE

Ale mě to nezajímá

12. května 2015 v 18:27 | GABATE |  Ale mě to nezajímá
Ale mě to nezajímá


Už roky léčí lidi. Do práce chodí ráda, problémy ostatních jí nejsou lhostejné. Myslí, že za ní chodí lidé (pacienti) rádi. Svědčí o tom přece i drobné pozornosti, které dostává. Třeba dneska, její ordinaci provoněla kytička konvalinek, kterou jí přinesla pacientka.

*

"Tak, pro boha, proč zrovna já?" Hodiny ukazují dvě hodiny po půlnoci, ona stojí za oknem svého pokoje a nevěřícně zírá na partu opilců. Snaží se být nenápadná, zírá z okna a nevěří. Po jejím autě se válí mládenec, který je celý od krve. Pere se v ní strach s profesní přísahou. Ježíši, vždyť ona by mu měla jít na pomoc. Přece musí zasáhnout. Co když ten kluk vykrvácí?

Kde jsou policajti, vždyť jim už volala. Při pohledu na hodiny, zjišťuje, že telefonát proběhl teprve před pár minutami. Hodiny tikají nějak pomaleji. Stále trčí za záclonou a bojí se pohnout, je jako paralyzovaná. Pokud by šlo o jakoukoli dopravní nehodu nebo jakýkoliv úraz, ví, že by pomohla bez zaváhání, ale…těm venku dodal sílu a kuráž alkohol. Tenhle fantom je jako neřízená střela. S každým provede něco jiného a hlavně nepředvídatelného. Třeba ona, když se napije, tak si ráda zazpívá. Ti tam venku evidentně nezpívají. Jsou z nich agresoři a oběti.

*

Věděla to. Věděla, že to zase přijde. Už to jednou zažila. Žije, vlastně donedávna žila na klidném místě, za které musela bojovat. Je to pár let, co se jí to konečně povedlo. Myslí, že dovede pochopit mládež, která se chce pobavit a potichu to neumí. Vždyť ani ona ještě není tak stará, taky se ráda pobaví. Doprčic, ale ona přece respektuje okolí, nikdy nevyřvává tam, kde by to ostatní rušilo. Kde jsou ti policajti?

*

Před pár lety se podařil zdejším starousedlíkům vlastně zázrak. Podařilo se jim přeprat větu "ale mě to nezajímá." Úřady se ukázaly jako velmi chápavé a vstřícné. Pravda, bylo jí to chvilku podezřelé a zjišťovala, zda mezi jejími sousedy nežije někdo vlivný. Fakt ne. Dokázali to sami. Prostě tu šílenou diskotéku, která jim brala klid a pohodu, vyháněla je ze zahrádek, zavřeli. Jo a pořád se cpát něčím na spaní…? Pár let byl klid.

Je to tady zase. Zase kravál, zase bitky, bezesné noci. Úřad se asi pomátl, ona netuší, proč je zase dovoleno. Zase stojí na startovní čáře v maratonu "Lidi mějte rozum." Zase se musí pokusit zastavit tenhle cirkus, který jí bere energii. Zase je to na ní, vždyť jejím sousedům je všem přibližně tolik, kolik je její mamince.

*

Policie přijela s houkačkou a zapnutým majákem. Ten kdo náhodou usnul, už je taky na nohou. Zapomíná na větu "mě to nezajímá" a běží pomáhat. Doufá, že ti v uniformě se budou držet hesla "pomáhat a chránit", jo a chránit budou snad i jí. Přijely i sanitky a její kolegové se pustili do práce. Jasně, oni jsou vzhůru, protože jsou v práci a jsou za to placený. Ona je tu jako ublížená a ještě pomáhá. Hned zítra se do toho dá, tohle se nedá vydržet.

Hned ráno zjišťuje škody na majetku. Sepíše a jde nahlásit. Jedna blbá diskotéka a musí volat sklenáře, auto od krve už umyla, ale s rozbitým blinkrem asi nevyjede.

*

Škody nahlásila, petici sepsala. Telefonát na úřad "Chtěla bych nahlásit a požádat…" Nedokončí větu, ze sluchátka se ozývá "Nezlobte se, ale já nemám čas…" Ani ona nestačí doposlechnout větu úřednice, která bydlí určitě hodně daleko od jejich diskotéky. Jasně z ní cítí "mě to ale nezajímá."

Krucinál, je tu někdo, koho to zajímá?

GABATE

Nálady

10. května 2015 v 20:39 | GABATE |  Nálady
Nálady

Jako v pohádce. Zavřít oči a usnout, ráno se probudit a zjistit, že všechny bolesti, bolístky a blbý nálady, který přišly prostě jen tak, jsou pryč. Prostě zázrak. Jak si ho zasloužit? Už roky hledá to správné zaklínadlo, které by ji zachránilo. Zachránilo, vlastně před ní samou.

Ještě pořád se nenaučila poslouchat tu červenou žárovku, která jí občas zabliká v hlavě. Zažene ji, vždyť o nic nejde. Houby, vždycky jde o další průšvih, na který ji žárovka - intuice upozorňovala.

Kdyby trochu zpomalila, nemyslela, že všechno strhne, nemusela jí crčet krev z prstu, který nestačila vytáhnout, před zabouchnutím skříně. Kdyby včas zamíchala guláš, (to prádlo by v pračce ještě chvilku vydrželo), nemusela ho vylít do záchodu. To jsou ale mini problémy. V těchto situacích se nestačí žárovka ani zahřát, natož rozblikat.

Hrne se do dalších a dalších průšvihů a život utíká. Život nezná opravné zkoušky ani reparát. Věta "kdybych byl býval byl…"
Nejde jen o bolístky, které si dokáže vyrobit sama. To jsou věci, nad kterými mávne rukou, zaváže bolavé místo a vynadá si za svoji blbost. Její tělo je mapa vlastní blbosti. Malých jizviček po vlastní nepozornosti má spoustu.

Jizvy, které bolí nejvíc, jsou schované uvnitř. Občas se některá z nich obnaží, a pokud se nekontroluje, prozradí ji smutný výraz ve tváři. Snaží se bolest zahnat, uloupit kousek radosti u druhých a zahnat blbou náladu. Nechce krást, chce jen tak pobýt u těch šťastnějších.

Konec vysedávání doma, konec blbých myšlenek. I ten hloupý Honza musel do světa za štěstím. Prostě musí vyrazit a navštívit lidi, které kdysi znala a o kterých ví, že srší energií a pozitivní náladou. Vyrazí a nechá se nakazit…

*

Jaký by to bylo? Jen tak natáhnout ruku a dotknout se mraků. Protrhnout alespoň jeden z obláčků a okusit ten pocit. Jaký by to vlastně byl pocit? Vždyť to ještě nikdo nezkusil nebo se o tom ještě nikde nedočetl. Natáhnout ruku a…
Dívá se nad sebe a jediné, co vidí už dlouhou dobu je betonové nebe, na které kreslí jeho fantazie různé ornamenty. Všechno je umělé. Přes den je jeho nebe osvícené umělým světlem ze zářivek, v noci ho osvětluje malé světýlko schované v rohu pokoje.

Jeho fantazie jede na plné pecky. Natáhnout ruku a… Kdyby to bylo tak jednoduché. Jak rád by natáhl ruku a dotkl se okamžiku, na který rád vzpomíná. Byla krásná, byla žádostivá. Popletla mu hlavu, rozbušila srdce. Bože, on se fakt pomátl. Kam se ten okamžik poděl? Kde ho má hledat? Třeba je zapsaný v mracích, na které dneska nedosáhne.

Trvalo to v jeho životě pouze okamžik. Bylo to, jako kdyby se najednou pomátl. Rozum se upozadil a nastoupily city a pocity. Cítil to celým tělem. Bylo to úžasné, báječné. Byl to opravdu blesk z čistého nebe. Blesk, který ho jakoby rozsvítil, dodal energii a ubral roky. Zase běhal po louce, trhal kytky, smál se.

Dneska to nechápe, dneska mu chybí energie, chuť i síla vstát a dojít alespoň na dvorek, kde by si prohlédl nebe a mraky, které plují po obloze a každou chvilku mění svůj tvar. Dneska se spokojí s betonovým nebem, na které si jeho fantazie kreslí svoje ornamenty. Chybí barvy, všechny ornamenty jsou černobílé a placaté, přesně, jako jeho nálady.
Od doby, kdy se mu ztratila, se snažil vymazat všechny vzpomínky, všechny pocity a nastartovat rozum. Nešlo mu to. Uzavřel se do sebe a čeká…

*

Pohádka se nekoná. Opak je pravdou. Zjistila, že tenhle kluk, kterého znala a za kterým vyrazila pro dobrou náladu, ji nevysvobodí. Bála se nákazy, zdrhla.

"Dělání, dělání, všechny smutky zahání…" line se z rádia. Vezme do ruky prachovku a jde zjistit, jestli nekecaj. Vytřepe s prachem i všechny blbý nálady.

GABATE