Duben 2015

Blbej sen

20. dubna 2015 v 19:33 | GABATE |  Blbej sen


Blbej sen


"To si nenechám zakázat, to po mně nikdo nemůže chtít. Já se na něj prostě musím podívat i v noci. Vlastně hlavně v noci, vždyť se tam musí bát. Já na něj jenom juknu a hned zas jdu. Je to nějak ve mně, prostě se budím celou noc, abych ho zkontroloval a zjistil, že tam je."

Skupina lidí sedí v kruhu na židlích a poslouchají. Ozve se další, který tenhle pocit také zná.

"Mně se stalo, že jsem ho tam jednou nenašel, to byl šok. Manželka mi slíbila, že ho nahradí, ale jako na potvoru jsme doma žádného náhradníka nenašli. Musel jsem čekat do druhého dne. Bez něj to nebylo ono."

Skupinka lidí pokyvuje, ve tvářích mají zděšení, trpí a soucitně přikyvují. Slovo si bere další ze skupiny.

"Já jsem jednou musel vystěhovat skoro celou bednu, než jsem se k němu dostal. Dalo mi to práci, ruce mne zábly, ale dal jsem to. Našel jsem ho. Stalo se mi to taky v noci, ale potom jsem spal jako dudek."

Všem přísedícím se rozjasnily oči a zatleskali svému hrdinovi.

"To nic není, já jsem si ho chtěla jednou pohladit. Taky ho máme doma zavřeného v bedně. Původně jsme měli bílou, ale vyměnili jsme ji za stříbrnou. Ta je větší a prostornější. Víc se tam vejde. Myslela jsem, že se mu tam bude víc líbit. No a jak jsem na něj sáhla, rozblikal se a konec. Museli jsme ho i s tou novou bednou vrátit. Teď čekáme na novou. Řeknu vám, že se mi moc stýská."

Přísedícím se zamlží oči. Trochu se zavrtí na svých židlích, které pod nimi zakňourají. Slovo si bere dáma v bílém plášti, která sedí mezi nimi a pozorně poslouchá. Začne svůj příspěvek slovy:

"Každý z vás, co tady sedíte, má nějaký problém. Jak jste sami slyšeli, je to váš společný problém, se kterým se musíte poprat. Všichni alibisticky svádíte svoje nutkání na někoho, kdo vám má pomáhat. Vždyť ho tam můžete nechat, vždyť je tu pro vás a počká na vás. Jediné, co musíte změnit, je obsah vaší bedny, kterou vám pomáhá mapovat. Pokud bude ve vaší bílé nebo stříbrné bedně spousta barevného a zdravého materiálu, uvidíte, že se na vás bude váš kamarád usmívat. Pokud dáte šanci vaší bedně, odlehčíte ji, uvidíte vašeho kamaráda - Světlo na konci lednice hned při jejím otevření. Pokud si nebudete plést ledničku s televizí, nebude na vás pískat…

Monolog dámy v bílém pokračuje. Skupina tlouštíků se zavrtí na židlích, otevře darované letáčky, kde se na ně usmívají jim tak dobře známé bedny, které jsou plné barevného ovoce a zeleniny. U otevřené lednice stojí celá rodina, která dohromady váží tolik, kolik každý jednotlivec ze skupiny.

"Tak a teď si tady všichni dohromady slíbíme, že světlo na konci lednice uvidíme pouze přes den a než se k němu dostaneme, budeme likvidovat pouze ty potraviny, které vidíte ve vašich letáčcích.

*

"Bože to byl ale blbej sen."



Vzbudil se celý zpocený, došel k ledničce. Našel kus salámu, který stínil světýlku na konci lednice. Odstrčil ho a kousl do mrkve.
Co kdyby…ujistil se, že šlo jen o sen, mrkl na světlo v lednici a šel zahnat blbý sny.



GABATE

Jen se smějte

17. dubna 2015 v 17:57 | GABATE |  Jen se smějte
Jen se smějte

Nikdy nebyl v oblibě, nikdy nepatřil mezi ty, za kterými se holky otočí nebo alespoň zareagují na jeho chabý pokus o sblížení. V tanečních se schovával na záchodě, bál se odmítnutí od těch, které si sám vybral a holky, které na něj zbyly, ho mohly po parketu nosit. Byly to obryně, kterým bylo úplně jedno, s kým tančí, hlavně, že ulovily někoho v obleku. Tančit se naučil sám.

Ve škole o jeho kamarádství také nikdo nestál. Tolik se snažil. Pro partu kluků, kteří po škole odhodili aktovky a vyrazili na plácek s mičudou, byl vzduch. Prostě neviditelný. Se svou až rachitickou postavou a foukadlem proti astmatickým záchvatům v kapse by toho stejně moc neuhrál, ale v bráně by mu to šlo. Ale oni ho nepustili ani mezi své fanoušky, kteří postávali kolem plácku.

Naivně si myslel, že na sebe upoutá pozornost svých spolužáků, pokud se stane premiantem třídy. Nepovedlo se. Jediné, co si vysloužil, byla přezdívka "Prdelka šprt."

Vzdal to, zatvrdil se, ještě více přidal, ve třídě byl jediný, kdo sypal požadované vědomosti z rukávu. Na posměšky, které mu padaly na hlavu, neodpovídal. V hlavě mu rostla věta "Jen se smějte." Rozhodl se všem ukázat, všechny přesvědčit. Našel svojí cestu.

*

Po žebříku "Kariera" vystoupal hodně vysoko. Mohl být na sebe pyšný. Každý krůček na další šprycl pomyslného žebříku ho stál mnoho úsilí. Každý krok vzhůru si musel tvrdě zasloužit. Nikdo mu nepomáhal. Nikdo se ho nezeptal…

Dneska vlastní počítačovou firmu, která velmi dobře prosperuje. Zaměstnává spoustu lidí, kteří jsou na něm závislí. Dokázal to. Najednou to je on, kdo má moc, kdo může rozhodovat o ostatních. Najednou věta "Jen se smějte" změnila význam.

*

"Pane řediteli, přišla Vám pozvánka na třídní sraz po dvaceti letech." Sekretářka mu přinesla cár papíru, který teď leží proti němu na stole a otevírá staré rány.

Od ukončení školy nikoho neviděl, odstěhoval se, další studium si vybral daleko od svého domova. O jeho firmě se ví, jeho tvář je také mediálně známá. Nikdo by se nemohl divit, že se nezúčastní, vždyť jeho čas je vzácný...

*

Staré křivdy byly dávno pohřbeny, vlastně by jim měl být vděčný, vlastně by všem těm, kteří se mu posmívali, měl poděkovat. To oni mu zaseli semínko…"Jen se smějte…" Ústrky se nedají zvážit, ale stojí za to podívat se do očí všem bývalým spolužákům a ukázat jim, jak se dá zhmotnit vzduchoprázdno.

*

Vstoupil do místnosti, kde už seděla společnost o dvacet let starších lidí, které kdysi znal. "Hele, Prdelka šprt", ozvalo se z úst vysokého, tlustého, plešatého chlapa, před kterým kdysi dávno utíkal. Dneska už to nebolelo, dneska to vzal jako pochvalu. Najednou měl oči celé společnosti nalepené na sobě.

Z úst mu vylétla věta "Tak, teď se smějte."

GABATE

Domov

14. dubna 2015 v 20:20 | GABATE |  Domov
Domov

Vzpomíná na dobu, kterou prožila ještě jako hodně malá. Máma pro ni chodila do školky. Po cestě vždycky dostala nějakou sladkost, za to, že byla ve školce hodná. Cestou domů zalovila máma v tašce a vytáhla svazek něčeho blyštivého. Něco podobného měla doma taky, jenom to tak hezky necinkalo.

Byly to klíče. Ze svazku vybrala máma ten nejkrásnější a dveře, za kterými se schovávalo místo, kterému říkali domov, se otevřelo. V tu dobu si myslela, že maminka umí čarovat, vždyť to sama zkoušela několikrát s těmi svými a nešlo to. Pravda, klíče, které měla v pokojíčku mezi hračkami, byly sice krásně barevné, ale necinkaly tak, jako ty maminčiny. Ráda by si někdy půjčila ty její, ale nikdy na ně nedosáhla. Visely moc vysoko a máma vždycky říkala "Až budeš velká, budeš mít svoje."

*

Dočkala se, už chodila do školy, když dostala vlastní klíč k tomu teplému místu, které vonělo máminou voňavkou. Tahle její vůně se smíchala s kolínskou po holení, kterou táta navoněl každé ráno koupelnu. Tuhle směs vůní nosí v sobě dodnes.

Klíč, který byl už opravdu jenom její, jí poskakoval na krku, když běžela ze školy. Byla z ní najednou velká holka. V jejím klíči byla obtisknuta zodpovědnost, byla to vlastně medaile, kterou dostala od maminky. Máma jí věří. Ví, že se na ni může spolehnout. Jo, jo, už je fakt velká holka.

*

Přišla doba, kdy jí klíč na krku začal pálit. Proč se vracet do stále stejného místa, vždyť je kolem celý svět, tak proč ho neobjevovat? Našla nové kamarády, kteří zahodili klíče, pustili muziku, ze které se jí zatočila hlava. Kouřit doma taky nesměla. A tady s partou nebylo zakázáno nic. Zahulit si, sehnat nějaký alkohol a tančit a tančit, potom ležet v trávě…Byl to svět bítníků, kteří nepřemýšleli, co bude zítra, razili vlastní hesla a kluci sháněli modrou knížku. Patřila k partě hipíků, no a co?

Bezstarostný svět se nenosí. Přece jenom ji začalo chybět mámino objetí a ta stará vůně domova. Zařadila se do světa "normal", zůstala jí muzika. Klíč přestala nosit na krku, měla vlastní svazek, který už cinkal stejně, jako ten mámin.

*

Dneska má vlastní dveře, ke kterým rozdala klíče svým blízkým. Přesně tohle ji napadne, když potká na ulici pár lidí, bezdomovců, kterým chybí klíče k vlastním dveřím. Vypadali, že je dávno přestali hledat. Každý z nich sebou nesl příběh, který skončil ztrátou klíčů. Chtělo se jí zakřičet "Nevzdávejte to, vzpomeňte na vůni vašeho domova…" Nekřičí, cítí jejich rezignaci a sama neumí nabídnout pomoc.

*

Zašátrá v kapse, aby se přesvědčila, že nahmatá klíč, kterým otevře svůj domov.

GABATE

Čáry máry

11. dubna 2015 v 21:13 | GABATE |  Čáry máry
Čáry máry

Jak je to vůbec možné? Jezdí stejnou trasou do práce i zpět už několik let a vždycky ji to zaskočí. Do nedávna vídala po stranách silnice postávat zástupy starých panen. Byly oděny do šedivých barev, které ještě více podtrhly jejich vrásčitou kůži. Jejich ruce se tyčily k nebi, jakoby prosily o slitování.

*

Dneska bylo všechno jinak. Místo starých panen stály u silnice nevěsty. Někdo prostě mávnul kouzelným proutkem a…Na hlavách jim vlály bílé závoje, ruce přestaly prosit, ale hrdě čněly k nebi. Vrásky na kůži dodávaly nevěstám punc moudrosti a trpělivosti. U nohou všech nevěst postávaly družičky, oděné do žlutých hábitů, které jim padaly až k zemi na zelený koberec, posetý bílými a fialovými drahokamy.

*

Neodolala, musela zastavit a poklonit se celému svatebnímu průvodu.

Zatím chybí ženichové, ale nevěsty jsou trpělivé. Vydrží čekat na pomalu mátožící se ženichy, kteří se ještě neprobrali. Každá nevěsta čeká a vyhlíží nejednoho nápadníka, všichni jsou vítáni a každému je nabídnuto celé svatební menu i s nevěstou. V tomto případě nejde o promiskuitu, v tomto případě je to v pořádku. Čím více ženichů ochutná nevěstu, tím víc plodná bude mladá paní po svatbě.

*

Nechce předbíhat, kochá se pohledem na krásu nevěst, na úžasné barvy, do kterých jsou zahaleny. Návrhář si dal opravdu záležet. Tolik odstínů růžové ještě neviděla. Žlutou barvu může družičkám závidět i sluníčko. Bílá barva dodává všem ostatním slavnostní náladu. Zelený koberec pod nohama je místo rámu. Prostě všechno na ni dýchlo pohádkovým obrazem.
Ví, že to není jejich první svatba, viděla i jejich předešlé, stejně ji to zase zaskočilo. Možná je to i tím, že sama stárne a jihne nad každou krásnou proměnou. Neví, neumí to posoudit, vlastně to nechce rozebírat, ani počítat, kolikrát to už vlastně prožila. Prostě je to zase tady.

Opatrně se přiblíží ke svatebnímu průvodu. Snaží se uchopit tu sváteční náladu, pohladit si alespoň koberec a přivonět k barevným drahokamům, které tam někdo jen tak rozházel. Najednou nikam nepospíchá, najednou se všechny její starosti smrskly a odfoukl je větřík, který česal nevěsty. Ráda by nevěstám pošeptala, jak jim to sluší, chtěla jim prozradit, že viděla hotel, kde bydlí jejich ženichové, a že už se chystají, chtěla…

*

Najednou jí došlo, že už to nevěsty přece všechno dávno ví. Řeklo jim to jaro. Jaro je zkrášlilo, jaro je zbarvilo.
Sedí u silnice pod stromem na zelené čerstvé trávě, v ruce žmoulá fialku a sedmikrásku, vyhlíží první včely, které se určitě nechají jako ona zlákat tou krásou.

*

Příroda je fakt velká čarodějnice. Každý strom i keř prožije každý rok ten zázrak znovuzrození, svatbu, těhotenství, porod…

"Pane Bože, neochudil jsi mě?"

GABATE

Dochvilnost

10. dubna 2015 v 21:27 | GABATE |  Dochvilnost
Dochvilnost

"No jo, je to tak, prostě se rozbila, ale stejně je divný, že ji nechtěj opravit." Oznamuje starší dáma svému protějšku.
Oba sedí kousek ode mne v malé útulné vinárničce.

"Kdybych byl doma, tak bych mu to řek. Neumí to opravit, to je ten problém. Měla jsi mu říct, že ji máme třicet let a nikdy s ní nebyl žádnej problém." Reaguje její protějšek.

"No, tobě se to řekne, on byl se mnou hned hotovej, opravář praštěnej. Prej, paninko, musíte si koupit novou, tahle už má doslouženo. Kde na to mám vzít, už mi neřek. Stejně se dneska vyráběj samý šunty. Sousedka se nedávno chlubila, že jí syn koupil novou, prej se sušičkou. A zrovna včera vytopila sousedy. To jí nepomůže ani sušička. Já jsem jí to přála, primadoně. Spadnul jí hřebínek, když na ní přiběh soused, ať se jde podívat na tu spoušť, co mají teď díky ní v kuchyni. Ječeli na sebe, že se to nedalo přeslechnout."

Starší dáma po svém monologu vytahuje kapesníček a utírá si oči. Předpokládám, že neslzí kvůli sousedce, ale pohřbívá svou pračku.

*

Do vinárny jsem zašla na kávu. Mám tady sraz s kamarádkou. Protože mám ráda dochvilnost a všude jsem raději alespoň o pár minut dřív, tak si krátím čekání pozorováním ostatní společnosti. Vím, že se nemá poslouchat, ale…

*

Mojí pozornost upoutala další dvojice starších dam, které…

"Já jsem si dala dneska jenom kohoutkovou vodu s citronem. Představ si, byla jsem u doktora a tam měřili zadarmo metabolickej věk. No, jak je něco zadarmo, tak to musím vyzkoušet. Holka, spočítali mi ho na šedesát tři let, to je o pět let víc, než mi je. Ale stejně starý kámošce vyšel na sedmdesát. Stejně je to ale hrůza. No, prostě se musím omezit a přestat s těma prasárnama, kterejma se cpu." Pravila ta zodpovědnější.

"To nic není, mně měřili snad všechno a řekli mi, že jsem tlustá, bez svaloviny s vysokým tlakem a cholesterolem. To mi nemusí nikdo měřit, to vím taky. Pane vrchní, jedno pivo, řezané. Já nevím, co tady dělají, hospodu mají poloprázdnou a na to blbý pivo čekám už takovou dobu." To byla ta neukázněná.

"Hele, už ti ho nese a takovej fešák. Já si dala k tý vodě malinovku a měla jsem jí hned. Hele, jak ty to děláš, že nemáš kolem pusy žádnou vrásku? Podívej se na mne, já mám kolem pusy úplnej vějíř…" Znovu zodpovědná.

*

Dámy začaly probírat své další zdravotní problémy a vějíř kolem pusy jedné z nich mě taky nezajímal. Upoutala mne další dvojice zamilovaného páru.

Mladá dvojice, právě dojedla, číšník odnesl nádobí, otevřel láhev, mladá slečna ochutnala a přikývnutím nechala sobě i partnerovi nalít. K vínu patří intelektuální dialog. Chopila se ho nejspíš trošku dominantní slečna. Její přítel se usmívá a hltá každé její slovo.

"Umřel ten slavný kameraman od toho slavnýho režiséra. Krucinál, jak on se jmenoval? Jo, už vím, režisér byl Forman, ale jak se jmenoval ten kameraman, to si nevzpomenu. Viděla jsem od něj film Amadeus. No, ale můžu ti říct, hrůza. Z toho Mozarta udělal takovýho blázna, že to nebylo ke koukání. Jediný, co se mi od něj líbilo, ale to už je pěkně starý, to byly Vlasy. Neviděl jsi to? To bylo o partě chuligánů, který si nechtěli dát ostříhat vlasy. Ten jeden měl jít na vojnu, a aby mu neostříhali ty vlasy, tak šel místo něj ten druhej a toho zastřelili ve Vietnamu. To bylo smutný, ale pěkný."

*

Po tomto monologu, kdy se někdo otřel o mého oblíbeného režiséra a převyprávěl můj zamilovaný muzikál k obrazu svému, mi spadla brada a zhořklo v krku.

Dobře mi tak, nemám poslouchat to, co není pro moje uši. Prchám z vinárny, počkám venku. Stejně už tu měla kamarádka být.

Bože, moje dochvilnost mě jednou zabije.

GABATE

Velikonoční nadílka

4. dubna 2015 v 17:01 | GABATE |  Velikonoční nadílka
Velikonoční nadílka

Nejhorší je to v noci. Budím se každou chvilku, díky ucpanému nosu nemůžu dýchat a ústy to neumím. Prolévám si nos vším možným, co nabízí reklamy v televizi. Už jim fakt nevěřím. Všichni jsou po aplikaci toho nebo onoho preparátu okamžitě vyléčeni, jen já prskám, kýchám, nudlám až do rána. Ráno zjistím, že bolavé rameno se taky ještě neumoudřilo. Uvařím čaj se zázvorem a medem, tím zaháním rýmu a vyrazím do ordinace na magnet, který má vyléčit bolest v rameni.

*

Připadám si trochu jako pokusný králík. Rameno si léčím již půl roku s výsledkem - nic. Bolest se zabydlela a nikam se jí nechce. Já si neustále namlouvám, že přece jenom ještě nemůže jít o únavu materiálu. Nevzdávám to, docházím pravidelně na elektro léčbu, v další místnosti mě upoutávají do přístroje, kterému říkají moto dlaha. Ten za mne cvičí. No, cvičí je silné slovo. Prostě mi zvedá ruku nahoru a dolů. Elektro, bylo nahrazeno magnetem. Myslím, že pojišťovna proplácí pouze určitý počet sezení. Tak teď prostě chodím na magnet. "Ten obyčejně na rameno pomůže." To byla slova mé lékařky. "Pokud by nepomohl, pošlu vás na rentgen, ale ten stejně nic neukáže." Nalila mi do žil optimismu.

*

Utírám oči, nos a jedu. V ordinaci mě vítá korpulentní, velmi žoviální sestra, která mě překvapí otázkou. "Na co to máte?" Sice jsem trošku zaskočena, ale odpovídám. "No, myslela jsem si, aby mi to pomohlo." Sestra se nedá a hned slyším. "To je snad jasný, ale kam to budeme pouštět?" Dobře to dopadlo, ležím a magnetická energie mi proudí do toho správného ramene. V ruce držím kapky do nosu a průběžně dodávám díky nim signál mé nosní sliznici, aby se uklidnila a nechala alespoň trochu místa pro vzduch.

*

Zvonek hlásí konec mé terapie, zvedám se, trošku šmátrám kolem sebe, teče mi z očí, moc toho nevidím. Zahuhňám pozdrav a odjíždím domů. Během cesty zpátky se alespoň snažím kochat celkem pěkným počasím. Je tady jaro, sluníčko svítí, sice ještě zima občas ukáže své zuby, ale už se vzdává a pouští k nám jaro.

*

Jaro je rvavé, pomalu se ukazují kytky…Jasně JARO. Jaro je rvavé, že mi to hned nedoteklo. Už skoro týden se snažím přeprat rýmu, utemovat nos. Už se mě ptala i kamarádka, proč si neudělám tu chemii z pytlíku. Jasně, že udělala, koupila jsem si v lékárně to největší balení a leju to do sebe pořád. Nepočítám čaje, které si vařím ze zázvoru. To je taky zaručenej recept již od našich babiček. Fakt jsem nenechala nic náhodě. I tu bolest v rameni jsem musela odstrčit na druhou kolej.

JARO je tady. Loni jsem před Velikonocemi taky nějak haprovala a skončila jsem na antibiotikách, stejně mi nepomohly. ALE vůbec není vyloučeno, že mám zase alergii. Nasadím nějaké anti alergeny, doufám, že doma něco najdu. S tímhle problémem se peru celkem dlouho. (Myslím tím alergii.) Jediné, co testy na alergologii ukázaly, byla alergie na horské kozy. No, nevím, v ZOO jsem nebyla hrozně dlouho a na ulici ve městě potkat horskou kozu…Každopádně okamžitě nasazuji další léčbu. Sice nevím, s jakým alergenem bojuji, ale doufám, že chemie střílí širokospektrální municí a já jsem se správně diagnostikovala.

*

Heuréka, myslím, že jsem vyhrála. Nasypala jsem do sebe dvojitou dávku Xyzalu a spala jsem celou noc.

*

Jaro je báječná záležitost. Jenom nesmí bojovat se mnou. Konečně si ho můžu užívat plnými hrstmi. Můžu se i zhluboka nadýchnout a otevřít oči, aniž bych se bála, že se uprskám. Ještě vyléčím opary pod nosem a myslím, že se budu jaru líbit.

Tak jo, blíží se Velikonoce, ke kterým patří nádivka, pečený beránek a barevná vajíčka. Ruce mám volné, přestala jsem žmoulat kapesník a kapky do nosu, ďobnu pár pilulek a můžu se vydat do té voňavé přírody na kopřivy. Já vím, pozor na rameno. Těch kopřiv zase tolik nebude a košík ponesu v druhé ruce. Magnet mu dopřeji hned po Velikonocích.

*

Jo a beránek je na mě letos krátkej. Neposere mě. Za odměnu jsem si koupila něco na sebe.

GABATE