Březen 2015

Sport a kultura

15. března 2015 v 20:02 | GABATE |  Sport a kultura
Sport a kultura

Je tu zase víkend, sobota, neděle, jako každá jiná. V sobotu ráno vstát a vyrazit na cvičení. Rozhodla jsem se, že záda mám jenom jedny a nikdo mi je nejspíš nezachrání. Všechny prášky a chemie pomohou jenom na chvilku a pak…prostě je to jenom na mně. Pokud chci držet pohromadě, nekvílet při každém otočení se, nebát se ohnout, že se už nenarovnám, musím pro to něco udělat.

Jóga, to jsou ty správné cviky na posílení zádových svalů. Doma toho moc nenacvičím, musím někam, kde se nebudu ulejvat. Mezi partou evidentně sportovních typů jsem si nejdřív připadala drobet nepatřičně, ale vydržela jsem.

*

Nastala doba, kdy se na cvičení začínám i těšit. Jako velký posun jsem brala i pochvalu od své zádové doktorky, ke které jsem původně přišla s bolestí, která se mi usadila za krkem a v rameni. Doporučila mi rehabilitaci a elektroléčbu. "Trapézy vám tečou." Tyhle slova mě doslova katapultovaly do party jogínek. Po dvou měsících se mě při kontrole zádová doktorka zeptala "Začala jste cvičit? Je to vidět, svaly se vám začínají mátožit."

Po téhle pochvale jsem nelenila a přidala k józe další cvičení. Dvakrát v týdnu jsem začala docházet na vacu shape. No, už ten název slibuje posílení všeho a hned. V malé ohrádce oblečená ve velmi těsné neoprenové sukýnce chodím půl hodiny ve vakuu. Těsná sukýnka mi upraví i pohled. Oči se mi vykulí, pohled na hodiny je ostřejší, půlhodina je nekonečná. Vydržím.

*

Nejen sportem živ je člověk. Manžel navrhl výlet do kina. Obyčejně oponuji, nelíbí se mi výběr projekce. Tuto sobotu mám už po cvičení, jsem nějak rozběhnutá, mám uklizeno, tak proč nejet za kulturou. Navrhuji český film, na který jsem slyšela samou chválu. Bohužel mi to zase neprošlo. Manžel by rád viděl cosi o robotech, už si přečetl kritiku a jeho výběr dostal osmdesát procent. Ten můj, pouhých padesát. Zase jsme se dostali do debaty o subjektivním názoru a o tom, že mne nějaký procenta nezaskočí a je pouze na mně, jaký si udělám já obrázek. Výsledek je, že jedeme sice do kina, ale každý na jiný film. Mám radost, že jsme se shodli alespoň na čase. Oba filmy dávají ve stejnou dobu. No není to báječné řešení? Cestou zpátky poslouchám chválu na jeho výběr. Můj názor ho moc nezajímá. Vždyť jsem byla na podřadném filmu.

*

Neděle, další kultura. Společný oběd s rodinou mé starší dcery, na kterém jsem si dala opravdu záležet, sfouknout dvě svíčky na dortu a hurá do loutkového divadla. Do divadla jedu já, moje dvě dcery a vnoučci. Otce vnoučat odveze jeho manželka (moje starší dcera) hned po obědě na letiště. Odlétá do Austrálie, sice pracovně, ale kdo by nejel?

*

Můj manžel sice nikam nejede, ale závidí mu. Dneska hraje Sparta, hokejový tým, kterému můj manžel fandí, (má už sparťanskou šálu a zná všechny pokřiky, které vykřikují skalní fanoušci na tribunách) někde dál, než v Praze. Tenhle manšaft vypravil pro fanoušky i autobus. Manžel zvažuje cestu s nimi. Jediné, co ho brzdí v rozhodnutí je pobyt s mladými v kotli. Přece jenom ve svém věku už nevydrží jančit tak dlouho. A kdo by ho tam odvezl? Zvítězil gauč. Fandí sice někomu jinému, ale z pohodlí domova. Tak nevím, co by dělal v Austrálii.

No nejsme my sportovní rodina? A s kulturou jsme taky kamarádi. Jsem na nás pyšná. To, že trávíme čas každý sám je podle mého muže kompromis, který stmeluje naše manželství. No, nevím, na gauč vedle něho se nevejdu, hokej mě nebaví…oběd mu chutnal a zítra se těší do práce. Dostala jsem celkem dost bodů za celý víkend.

Příští víkend odjíždím za vlastní kulturou a kašlu na bodování.

GABATE

Čísla

9. března 2015 v 19:26 | GABATE |  Čísla
Čísla

Začíná panikařit. Všude už se přece dívala. Kde to mohla nechat? Pane bože, měla tam všechny doklady, kartu na peníze, řidičák…Všechno měla ve své peněžence, kterou teď prostě nemá.

Ještě jednou se byla podívat v autě, modlila se, aby peněženka ležela zapadlá pod sedačkou. Nic, auto už prolezla ze všech stran. Byla přece nakoupit, tam platila kartou, kterou vytáhla z peněženky, vrátila ji zpátky a peněženku schovala automaticky do kabelky. S vozíkem dojela k autu, tam nákup vyložila, vrátila košík…Kabelku měla stále na rameni, to, jestli byla kabelka zapnutá, si nevybavuje. Bojí se jenom pomyslet na tu mladou slečnu, která do ní na parkovišti strčila. To přece není možné, že by byla tak rychlá a hbitá. Pomalu vzdává naději, pomalu se začíná smiřovat s myšlenkou, že peněženka je prostě nenávratně pryč.

*

Peněženku může oželet, peněz tam taky moc neměla, ale pomalu omdlívá, při pomyšlení na to, jaký kolotoč jí čeká při zařizování nových dokladů, karty pojištěnce, peněžní karty…Hledá mobil, aby mohla zablokovat svůj účet. "To není možný, krucinál, já nemám ani mobil."

Najednou si uvědomuje, že je v zajetí čísel. Nezná telefonní číslo banky, nemá jak tam zavolat. Číslo se dá najít na internetu, ale musí se tam dovolat. Nepamatuje si číslo svého účtu, nepamatuje si ani číslo na svého manžela, který bude samozřejmě řvát a nadávat, že je na své věci neopatrná, že jemu by se stát nemohlo…

Začíná svůj vztek přehazovat na manžela. Jasně, pokud by on lítal místo ní na nákup, do školky pro děti, potom honem domů a klasika, něco uvařit, postarat se o děti…to všechno zvládá sama, protože manžel se vrací "unavený" z práce. "Bože já jsem taková kráva, lítám, jak blb a ještě se bojím blbejch keců, který jasně, že přijdou."

Čísla, potřebuje čísla. Vždyť ona si nepamatuje ani své rodné číslo a kde má rodný list opravdu netuší. Přes ty blbý papíry je tu manžel, který jako naschvál dneska někde schůzuje a vrátí se až zítra někdy večer. Je to zase na ní.

Začíná plánovat rozvrh zítřka. Ráno jí nezbývá nic jiného, než vyrazit bez řidičáku, zaparkovat děti ve školce, omluvit se v práci a vyrazit směr policie a úřady. Na policii ze sebe udělá chudinku, dostane nějaký glejt, který musí odevzdat na úřadě…

*

Ráno je tady. Na děti přenesla svoji nervozitu, celou noc se v posteli jenom převalovala a snažila se poskládat harmonogram pro dnešní den.

Děti jsou ve školce, v práci ji uvolnili, může začít. Na policii se nedivili, pouze ji doporučili, aby byla příště opatrnější. To už ví sama, tyhle kecy si mohli odpustit. Letí do banky a celou cestu se modlí, aby se na jejím účtu objevil odečet pouze za její poslední nákup. Tak blbá, aby měla napsaný PIN v peněžence, zase není. Udělá ze sebe znovu blbce, který si nepamatuje číslo svého účtu. Snad tam bude sedět někdo, kdo ji dohledá podle jména a adresy. Začíná být na sebe pyšná, zvládá to s grácií. Účet má vyřízený, zablokovaný, karta jí přijde poštou. Teď zařídit občanku a řidičák. Teď ji napadá, že k tomu bude potřebovat asi rodný list. Vzdává to, vydrží s papírem od policajtů, večer přijede manžel…

*

Čísla, čísla, čísla. Nemá mobil, kde měla čísla na své blízké, na své přátele, na své kolegy. Je v zajetí čísel. Nebylo to lepší, když byl telefon napevno připojen šňůrou a vedle něj ležel telefonní seznam? Teď jsou všichni závislí na pitomý škatulce a na blikajícím monitoru, ze kterého jdou vymáčknout všechny informace. Díky nulám a jedničkám jsme dokázali zázraky. Za jakou cenu? Ztratila se komunikace. Daleko jednodušší je chatovat, než si sednout a jen tak si popovídat. Ztratilo se kouzlo psaného dopisu. Místo něj nastoupily strohé zprávy přes SMS. Háčky a čárky taky už nikdo nepotřebuje.

Všechno tohle ji napadá, když dosedne v restauraci a objedná si kávu. Rozhlíží se po ostatních, všichni mají v ruce ty blbý škatulky a nevnímají okolí. Jenom v rohu zahlídla dva zamilované, kteří mají oči jenom pro sebe. Usměje se a pošle jim přání. "Vyhněte se technice."

GABATE

Strach

3. března 2015 v 17:13 | GABATE |  Strach
Strach

V každé pohádce se objeví někdo, kdo se nebojí. Nebojí se draka, nebojí se pekla, prostě hrdina. Kdo by nechtěl žít v pohádce? Kdo by se nechtěl zbavit svých strachů?

Zase je to tady, sedí a bojuje se svíjejícím se klubkem hadů, které se mu usadilo v břiše. Hadi v jeho břiše se živí jeho bezmocností a strachem. Je jako paralyzovaný, neví jak se zbavit a setřást ten známý nepříjemný pocit.

*

Zná ho vlastně od malička. Klubko hadů se objevilo již v mateřské školce, když na něj ječela učitelka, která ho nutila dojíst ten příšerný oběd. Stejně ho pak vyzvracel. Na základce to byly strachy, které přicházely se špatnou známkou, kterou musel nechat doma podepsat a poslouchat přiblblý kázání od rodičů. Vzpomíná i na poznámky za neukázněné chování. Klubko hadů se snažil přesvědčit malou lží. Vždyť on za to nemůže, kdyby si ostatní nezačali…Nikdy se mu stejně nepodařilo hady nakrmit a uklidnit. Po jasně, že nespravedlivém rodičovském kázání se hadi uklidnili a zase byl na chvíli klid. Hadi se připlazili před každou zkouškou. Naučil se je brát jako předzvěst radosti a velké pohody.

*

Dneska mu to přijde všechno k smíchu. Do břicha se mu zase nastěhovalo klubko svíjejících se hadů. Pocit má stejný, jako ten, který zná již z mateřské školky. Není tady ale nikdo, kdo by mu poradil, kdo by mu odpustil, je na to úplně sám. Hadi se opět živí jeho bezmocností. Je tu problém, na který je úplně sám. Bojí se o svou budoucnost, o celou svou rodinu, za kterou je přeci zodpovědný.

V práci začala selekce. Rozdávají se propouštěcí zprávy. Každý se bojí o svoje místo, všichni se plouží po chodbách, ze všech je cítit strach. Strach z budoucnosti, strach o svoje dosavadní jistoty, strach…

Sedí v pokoji, rovná si myšlenky, přemýšlí jak se zbavit toho příšerného pocitu v břiše. Přemýšlí, jak sdělit manželce a svým dětem, že budou muset seškrtat svoje aktivity. Jeho žena, bude muset omezit svoje návštěvy v klubech, její nákupy se budou muset seškrtat. Kabelky a boty od Louis Vuitton to už je také historie. Děti budou muset přejít na státní školu, jejich osobní trenér si u nich už taky nevydělá. Hadr na podlahu a prachovku bude muset vzít do ruky taky jeho žena, uklízečku ani zahradníka prostě nezaplatí.

*

Hadi se začínají stále víc a víc svíjet. Jeho strach začíná ustupovat před dalším šílenstvím, začíná mít vztek. Nechce si připustit, že všechny tyhle výsady chtěl vlastně sám. Byl pyšný na to, jak dovede zabezpečit svoji rodinu. Díval se na všechny ostatní, kteří žili podle něj, jako "socky" s despektem. ON to přece dokázal, ON dal svojí rodině všechno… Nikdy nechtěl slyšet " tati, pojď s námi na fotbal, tati, přijď se podívat na školní besídku…" Nikdy neměl čas, nikdy si neudělal čas. Vždyť přece zajišťoval blahobyt pro svou rodinu. Měli by být vděční.

Tak nějak podvědomě začal cítit a uvědomovat si, že vděku se asi nedočká. Jediné, co se mu podařilo, bylo to, že si všichni jeho nejbližší zvykli. Zvykli si na jeho nepřítomnost, kterou nahrazoval nadstandartními službami.

Utéct, utéct od zodpovědnosti, utéct od všech problémů, které jsou neodvratitelné, utéct od vyčítavých pohledů své ženy i dětí. Pohrává si s myšlenkou na sebevraždu. Bože můj, snad není takový srab, který to vzdá. Musí se vzchopit, musí něco udělat. Něco.

Byly doby, kdy schoval hlavu do oblak a každý problém se rozplynul. Byly doby, kdy nic neměl…

Byly doby, kdy měl čas a spoustu plánů. Dneska mu zbude pouze čas. Pouze?

GABATE