Sport a kultura
Je tu zase víkend, sobota, neděle, jako každá jiná. V sobotu ráno vstát a vyrazit na cvičení. Rozhodla jsem se, že záda mám jenom jedny a nikdo mi je nejspíš nezachrání. Všechny prášky a chemie pomohou jenom na chvilku a pak…prostě je to jenom na mně. Pokud chci držet pohromadě, nekvílet při každém otočení se, nebát se ohnout, že se už nenarovnám, musím pro to něco udělat.
Jóga, to jsou ty správné cviky na posílení zádových svalů. Doma toho moc nenacvičím, musím někam, kde se nebudu ulejvat. Mezi partou evidentně sportovních typů jsem si nejdřív připadala drobet nepatřičně, ale vydržela jsem.
*
Nastala doba, kdy se na cvičení začínám i těšit. Jako velký posun jsem brala i pochvalu od své zádové doktorky, ke které jsem původně přišla s bolestí, která se mi usadila za krkem a v rameni. Doporučila mi rehabilitaci a elektroléčbu. "Trapézy vám tečou." Tyhle slova mě doslova katapultovaly do party jogínek. Po dvou měsících se mě při kontrole zádová doktorka zeptala "Začala jste cvičit? Je to vidět, svaly se vám začínají mátožit."
Po téhle pochvale jsem nelenila a přidala k józe další cvičení. Dvakrát v týdnu jsem začala docházet na vacu shape. No, už ten název slibuje posílení všeho a hned. V malé ohrádce oblečená ve velmi těsné neoprenové sukýnce chodím půl hodiny ve vakuu. Těsná sukýnka mi upraví i pohled. Oči se mi vykulí, pohled na hodiny je ostřejší, půlhodina je nekonečná. Vydržím.
*
Nejen sportem živ je člověk. Manžel navrhl výlet do kina. Obyčejně oponuji, nelíbí se mi výběr projekce. Tuto sobotu mám už po cvičení, jsem nějak rozběhnutá, mám uklizeno, tak proč nejet za kulturou. Navrhuji český film, na který jsem slyšela samou chválu. Bohužel mi to zase neprošlo. Manžel by rád viděl cosi o robotech, už si přečetl kritiku a jeho výběr dostal osmdesát procent. Ten můj, pouhých padesát. Zase jsme se dostali do debaty o subjektivním názoru a o tom, že mne nějaký procenta nezaskočí a je pouze na mně, jaký si udělám já obrázek. Výsledek je, že jedeme sice do kina, ale každý na jiný film. Mám radost, že jsme se shodli alespoň na čase. Oba filmy dávají ve stejnou dobu. No není to báječné řešení? Cestou zpátky poslouchám chválu na jeho výběr. Můj názor ho moc nezajímá. Vždyť jsem byla na podřadném filmu.
*
Neděle, další kultura. Společný oběd s rodinou mé starší dcery, na kterém jsem si dala opravdu záležet, sfouknout dvě svíčky na dortu a hurá do loutkového divadla. Do divadla jedu já, moje dvě dcery a vnoučci. Otce vnoučat odveze jeho manželka (moje starší dcera) hned po obědě na letiště. Odlétá do Austrálie, sice pracovně, ale kdo by nejel?
*
Můj manžel sice nikam nejede, ale závidí mu. Dneska hraje Sparta, hokejový tým, kterému můj manžel fandí, (má už sparťanskou šálu a zná všechny pokřiky, které vykřikují skalní fanoušci na tribunách) někde dál, než v Praze. Tenhle manšaft vypravil pro fanoušky i autobus. Manžel zvažuje cestu s nimi. Jediné, co ho brzdí v rozhodnutí je pobyt s mladými v kotli. Přece jenom ve svém věku už nevydrží jančit tak dlouho. A kdo by ho tam odvezl? Zvítězil gauč. Fandí sice někomu jinému, ale z pohodlí domova. Tak nevím, co by dělal v Austrálii.
No nejsme my sportovní rodina? A s kulturou jsme taky kamarádi. Jsem na nás pyšná. To, že trávíme čas každý sám je podle mého muže kompromis, který stmeluje naše manželství. No, nevím, na gauč vedle něho se nevejdu, hokej mě nebaví…oběd mu chutnal a zítra se těší do práce. Dostala jsem celkem dost bodů za celý víkend.
Příští víkend odjíždím za vlastní kulturou a kašlu na bodování.
GABATE