Leden 2015

Vyber si

30. ledna 2015 v 20:37 | GABATE |  Vyber si
Vyber si

Ležela bez hnutí na nemocniční posteli, kam ji přivezla sanita. Neví, co se s ní stalo. Leží, necítí ruce, nohy, nemůže mluvit, ale okolí vnímá. Vidí své dvě dcery, které sedí u jejího lůžka a dohadují se. Tak ráda by křičela "Jsem tady taky, podívejte se nebo alespoň ztlumte svůj dialog. Já sice nemůžu mluvit, ale slyším a vnímám úplně normálně."

Její dcery řeší celou dobu nerudovskou otázku, "Kam s ní?" Odpoledne se jí udělalo špatně a probrala se vlastně až v nemocnici. Podle doktorů prodělala mrtvici a podle nich to chce jenom trpělivost, klid a čekat až se všechno vrátí do normálu. Chce to hlavně trpělivost od svých dcer, kterým zůstane na krku. Zatím to tak rozhodně nevypadá.


Slyší větu "Vyber si…" kdyby mohla, křičela by, ať mlčí, ať…Obě její holky tady sedí s otevřeným diářem a zaškrtávají si dny, které by měly věnovat jí. Dny, ve kterých by se měly změnit v ošetřovatelky a postarat se o svoji mámu. Obě mají pádné důvody a již předem zaplněné diáře, nějak se jim tam nevejde. Hádají se o každý den, věta "vyber si", padá donekonečna. Vyber si, postaráš se o mámu nebo uvaříš, vypereš…


Svoje holky opatrovala, snad měly i pěkné dětství, vždyť bude přece brzy zdravá, tak proč se jí pořád víc a víc zavrtává do hlavy jejich "Vyber si". Padlo i plánování o jejím umístění někde v pečovatelském domě. No, to snad nemyslí vážně. To je opravdu takový problém postarat se o ni? Jedna tady kňourá o již zaplacené dovolené. Druhá o pracovních výjezdech a vlastní kariéře.

*

"Vyber si", tuhle větu začala nenávidět po rozvodu svých rodičů. Rozhodnutí, jestli bude žít s tátou nebo s mámou bylo na ní. Pro boha, jak se má třináctiletá holka rozhodnout, u koho bude vyrůstat? Jak se dá změřit, kdo jí má radši, jak má vědět…Nikdy jí ani jeden z rodičů neublížil, potřebuje přece oba. Kecy typu "máme tě oba rádi, nic se nezmění…" Všechno se změní. Roztrhá se její domov, její každodenní rituály, otázky od obou, které se týkaly jejího studia, ji sice vytáčely, ale teď ví, že jí budou chybět. Dopadlo to tak, že do svých patnácti let pendlovala od jednoho k druhému a nikde nebyla doma, naučila se pouze materiálně těžit z jejich špatného svědomí. V patnácti šla radši na učňák s ubytovnou.

*

Snaží se vypnout zvuk a přemýšlet, kdy ji věta "vyber si" byla milá. Bylo prima, když chodila s babičkou do krámu a ta ji pobídla "Vyber si, chceš jablíčko nebo banán?" Ve škole si mohla vybrat, jestli namaluje výkres pastelkami nebo použije tempery. Když jí rodiče zařizovali dětský pokojíček, mohla si vybrat, jaké závěsy jí budou přikrývat okno. Vybrala si barevné kaňky, ve kterých každý večer před spaním našla jinou pohádkovou bytost. Vždycky tady byla volba, vždycky šlo o příjemné "Vyber si."

Dneska věta "vyber si" je sice o ní, ale rozhodnutí je na někom jiném. Na někom, koho vychovala a pořád věří, že až se zklidní emoce, tak nakonec vyhraje zdravý rozum.

Moc ráda by svoje holky objala a pošeptala "Nikdy jsem si mezi vámi nemusela vybírat, mám vás obě moc ráda a věřím, že vám nebudu na obtíž."

GABATE

Závěť

24. ledna 2015 v 18:30 | GABATE |  Závěť
Závěť

Konečně za ní zaklaply dveře úřední místnosti. Prchala od nich, neotáčela se, neví, kde nechala mámu, která se po celou dobu jednání choulila na židli. Najednou se jí zdála hrozně křehká, lehce zranitelná. Chtělo se jí mámu obejmout, schovat, vysvětlit, politovat…nešlo to. Byla pohlcena úředním šimlem.

Dneska se musely vyřídit poslední světské záležitosti. Dneska se musí rozkrájet to, co celý život její táta budoval. Rozkrájet její dětství, její domov, ve kterém žila se svou sestrou, se kterou se jako malé měly moc rády. Rozkrájet, spočítat, vydělit. Obě dospěly, obě mají vlastní rodiny. Obě žijí ve světě, kterým hýbe ekonomika. Dívá se na sestru a nevěří tomu, co říká. Přestala poslouchat. Najednou…

"Bože můj, vždyť jsme byly domluvené, vždyť jsem do toho blbýho baráku nacpala spoustu peněz, vždyť jsem si tam budovala vlastní domov, abych byla svým rodičům blíž, vždyť už to sami nezvládali. Bože vždyť tady sedí máma, která už dala sestře barák po babičce a čeká, že tady nebude řešit majetek, ale pouze formální podpis na úředním blanketu." Tohle všechno jí jede hlavou, když slyší svoji starší sestru, která se začala dožadovat PRÝ spravedlnosti. Je jí trapně, cítí se hloupě. Snaží se, nemyslel na to, že se jejich táta dívá odněkud shora a nevěří…

*

Úřední dveře nechala daleko za sebou, otáčí se, hledá mámu. Musí se vrátit, už je jí líp, už se může i nadechnout. Máma stojí před úřední budovou a čeká na ni. Ona ji bere za ruku a společně odchází. Někde si dají kafe. Jasně, potřebuje kofein, nikotin a nepohrdne jedním panákem.

Sedí v teple, vtahuje do sebe nikotinový kouř, popíjí kafe. Po těle se jí rozlévá příjemné teplo, za které může alkohol. Vrací se jí rozum. Mámu drží za ruku, kterou nějak automaticky hladí. Mámě se koulí po obličeji slzy, ale už se usmívá. "Ještě, že se toho táta nedožil." Tahle věta ji zasáhne, jako blesk. To je to, na co vlastně myslela po celou dobu celého jednání.

*

Táta zemřel, není to tak dlouho. Zařizování pohřbu a rozloučení se s tátou nebylo jednoduché. Jsou to všechno samozřejmosti, které patří k životu, ale uberou spoustu energie, člověk se vypláče až k otupění. Pohřeb sám o sobě byl velmi emotivní, ale zvládla to. S tátou se rozloučila, jak nejlíp to dovedla.

Po tátově smrti si připadala, jako by ji někdo nakrájel na spoustu kousků, které se musí roztříštit. Každý kousek jejího těla, který sebou nesl kus duše, měl svůj úkol. Na každý její kousek čekal někdo jiný. Někdo, za koho nese odpovědnost. Byla tu její uplakaná máma, která zůstala bez manžela, byly tu její děti, kterým odešel dědeček…každý její kousek chlácholil někoho jiného. Mezitím musela zařídit všechny ty blbý formality ohledně obřadu. "Ale bože můj, vždyť mně umřel táta."

Pohřeb byl vlastně ten poslední okamžik, kdy všichni vzpomínali na ČLOVĚKA. Vzpomínali, jaký byl, co všechno společně prožili, zažili. Vzpomínali na duši.

*

Dnešní den se bude snažit vymazat ze své hlavy. Ona je přece ta poslední, která touží po hmotných statcích. Daleko důležitější je teplá ruka mámy v jejích dlaních.

Vezme kapesník, utře jí tváře, kopne do sebe dalšího panáka. "Mami, je to za námi, jedeme domů."

GABATE

Cesta

17. ledna 2015 v 15:42 | GABATE |  Cesta
Cesta

Prohrábla naučeným pohybem svoje vlasy. Zase jí zůstal chomáč mezi prsty. Na lebce již měla vidět pusté ostrůvky, které byly původně plné černých hustých vlasů. Pohrávala si s již mrtvým chuchvalcem vlasů a snažila se tenhle moment brát jako daň, kterou platí za naději, že se uzdraví.

Je to již několik měsíců, kdy se dozvěděla svoji diagnózu. Slovo "Rakovina", slýchala, a dokud se jí netýkala, moc toho o ní nevěděla. Vlastně jediné, co věděla, bylo - konec, hrůza, smrt…

Leží na nemocniční posteli, nechává do sebe kapat chemii, která možná spálí tu hrůzu, která v jejím těle bují, parazituje a zároveň likviduje to, co v ní zbylo ještě zdravé. Vzpomíná…

*

Při jedné návštěvě doktora, kdy si stěžovala na kašel, stálou únavu, prostě nějakou virózu, které se ne a ne zbavit, ji doktor poslal na komplexní vyšetření. Nadávala, protože trávila spoustu času v čekárnách mezi těmi opravdu nemocnými. Jaké bylo její rozčarování, když se dozvěděla…

Najednou měla pocit, že sedí pod skleněným poklopem, uvnitř kterého neslyší, vlastně nechce nic slyšet. Vidí lidi, známé lidi, kteří už to ví… Vidí jejich obličeje, jejich mimiku, která jí jasně říká. "Chudinka, ještě, že to nejsem já…Co bude dělat, vždyť je tak mladá? Kolik času ještě má? Zvládne to?" Skleněný poklop ještě víc zkresluje jejich tváře, všichni se na ni jakoby šklebí. Ze všech cítí místo empatie jenom pokrytectví.

Tak ráda by se vymanila, ale poklop je těžký, nemůže se ani pohnout. Začínají na ni dotírat otázky, které tekly z úst těch tam za poklopem. Týkají se jenom jí, ona si na ně musí sama odpovědět. Co bude dál? Kolik mám času? Proč právě já? Musí vstát, musí najít odpovědi, musí řešit.

Leží v nemocničním pokoji, stále do ní teče chemie, po které je jí vždycky blbě, ale ví, že vydrží, ví, že přepere to hnusné stvoření. Které se rozhodlo žít na její úrok. Nikdy se nevzdávala, nevzdá to ani nyní.

Dneska už ví, že svět není jenom povinnost, úprk od pondělí do pátku, potom chvilka klidu přes víkend a znovu na start. Naučila se podívat se na svět jinýma očima, které ji propůjčila nemoc.

Včera si všimla, jaký byl krásný západ slunce. Na obloze našla spoustu barev, pak že je nebe jenom modré. Nebude to dlouho trvat a na stromech se objeví pupence s příslibem nového života. Přijde jaro, které je rvavé a voňavé. Když zavře oči, cítí vůně, které si dříve neuvědomovala. Se zavřenýma očima se naučila mazlit se spoustou běžných předmětů. Nezbláznila se? Kašle na to, co si myslí ostatní. Nezbláznila, jenom našla čas uvědomit si, že žije, že se může radovat i z maličkostí.

Jak to vlastně je? Její nemoc ji zastavila nebo alespoň zpomalila, naučila žít? Najednou je tady sama za sebe, zapomíná na ostatní, je to sobecké?

Slovo rakovina už ji neděsí. Je to požehnání nebo konec? Neví a není proč se pídit.
Jednou rukou si pohrává s pramínkem vlasů a čeká, až dokape další příděl chemie. Bude jí blbě, ale ať, nevzdává to. Ví, že vyhraje, vlasy dorostou a to, co se během téhle cesty naučila, za to stojí.

GABATE