Prosinec 2014

Čas

30. prosince 2014 v 11:38 | GABATE |  Čas
Čas

Zase je tu pan Čas. Čas, který nám nekompromisně ukrajuje každou chvilku z našeho žití, která je okamžitě zasunuta do přihrádky "vzpomínky". Čas, na který si stěžujeme, který nám chybí, nebo nevíme, jak s ním naložit. Čas, který si vlastně celý rok neuvědomujeme, čas, který jsme se naučili respektovat.

Krátký čas trvalo, když jsme měli šanci regulovat si ho podle svého. Hned po narození jsme se sami rozhodovali, kdy je ten správný čas na jídlo, kdy se nám chce odpočívat…Tenhle čas chybí i v šuplíku vzpomínání. Čas ho vymazal, v tuhle dobu jsme ho nerespektovali, tak tam nemá co dělat.

Ani jsme se nestačili rozkoukat a začalo to. "Vstávej, je čas, pojď se nasnídat, honem, nemáme čas, nestačíme…". Prostě přišel čas, respektovat povely těch, kteří pokukovali po něčem, čemu říkali hodiny. Netrvalo dlouho a tenhle přístroj v miniaturní podobě nám přivázali na zápěstí a už jsme byli chyceni do sítě "respektování času". Nastoupily otázky: " V kolik jsi měl být doma? Nevíš, kolik je hodin?"

Na čas zapomínáme jenom večer, kdy je čas jít spát. "Mami, dáš mi pusu na dobrou noc?" jde o malé rozloučení se s časem, který pohladí a nechá nás v náručí noci, která nám dává sílu do dalšího dne. Tenhle čas, jakoby nebyl.
Celé dny, týdny, měsíce, roky se neúprosně řítí kupředu. Hodiny nám ukazují, kolik času je již ukrojeno z jednoho dne. Kalendář otáčíme po skončení měsíce, když dojdou listy na kalendáři, uběhl celý rok.

*

Jméno Silvestr je spojeno s časem asi nejvíc. Najednou si všichni uvědomíme, že další rok končí, že jsme zase o kousek moudřejší? Bilancujeme, hodnotíme, najednou jsme všichni, tak nějak "naměkko". Těšíme se na další rok, který bude určitě krásnější, zajímavější, než ten předešlý. Hlavou se nám honí nová předsevzetí, na která jasně, že hned v lednu zapomínáme, vždyť nám zase chybí čas.

Zítra je Silvestr, celý den budeme sledovat čas, který nám zase ukrojí poslední den v roce. Před půlnocí budou všichni stát u hodin, odpočítávat vteřiny a naslibují si všechno, co splní hned, jak to bude možné, v tom dalším novém roce.
Ještě pořád je čas, ještě pořád můžeme i bez velkých předsevzetí a okázalých slibů udělat radost. Stačí se usmát, stačí se zastavit, vymanit se času, vzít se za ruku nebo jen tak "pobejt"

Vždyť přijde čas, kdy o pusu na dobrou noc budeme škemrat my a co když nebude mít nikdo čas?

Přeji všem spoustu času na všechno a na všechny. Všichni si ho zaslouží.

GABATE

Výprodej

26. prosince 2014 v 16:45 | GABATE |  Výprodej


Výprodej


Všude, kam se podíváš, se válí zbytky z rozbalených přání. Všechny, dneska již nepotřebné papíry, schovávaly překvapení a tajná přání. Někdy se s šustěním papíru a poodkrytím růžku čehosi, skoulela po tváři slza, která prozradila, že očekávání nahradilo něco úplně zbytečného a jiného. Rychle se pootočit a ukrýt tu trochu slané vody, vždyť přece nikdo nechce, aby se ostatní rmoutili. Ukazovat jenom radost, to je to, co se pod vánočním stromkem očekává. Rozzářené oči pod prskajícími kousky železa a blikavou parádou z lesa, to tam patří.

Každý malý dárek, který byl zabalen s láskou, se pod stromkem celý tetelil a čekal, až se odtajní. Nezáleží přeci na tom, jestli ten druhý, který ležel zrovna vedle něj, a byla z něj sejmuta cenovka s větší cifrou, je dokonalejší. Zaslouží si více pozornosti? Tak to není. Jsou si přeci rovni. Ve svém vánočním kabátku prozradí jenom to, komu budou patřit a komu mají udělat radost. A vůbec, dárky, které jsou zabaleny tak nějak neohrabaně a mašle přes ně vypovídá o tom, že uzel a kličku si umí dotyčný dárce zavázat teprve krátce září pod stromečkem nejvíc.

Dárky jsou rozbalené, vánoční papíry a blýskavé mašle splnily svou roli, teď už jsou nepotřebné. Skončil předvánoční maraton, obchody jsou zavřené. Sny jsou splněné.

*

Jak to asi vypadá tam nahoře? Tam, kam chodí právě ta nejtajnější přání. Jsou to přání, která se nedají koupit, jsou nevyřčená nebo jsou napsaná na kousek papíru, který měl být doručen Ježíškovi. Myslím, že i tam měli frmol. Vždyť nebe je tu proto, aby se snažilo, aby všichni ti, kteří tam žijí (předpokládám, že jsou to andělé) plnili právě tato přání a pomohli Ježíškovi, kterého již tenkrát v dávných dobách všichni obdarovávali.

Už jenom všechno přečíst, roztřídit, posoudit, zda si ten, či onen zaslouží právě to, o co žádá, není žádná legrace. Nejtěžší úkoly jsou splnit přání o zdraví, o lásku, o vysvobození ze samoty…

Při čtení těchto přání je i andělům těžko. Ti tam dole se stále ještě nenaučili, že spoustu přání si mají plnit sami. Je doba vánoční, tak znovu a znovu, jako to dělají neúnavně již dlouhá staletí, andělé posílají na Zemi Ducha vánoc, který lidi pohladí, na chvilku je zastaví a zašeptá jim recept, jak dojít právě k tomu svému přání. Někteří jsou hlušší, někteří nechtějí slyšet, vždyť oni jsou právě ti, kterým je ublíženo, tak ať se snaží ostatní najít cestu k nim. To, že ubližují sami sobě, nepřiznají.

Není to jednoduché s námi lidmi. V obchodech mají zavřeno, vždyť jsou stále ještě sváteční dni, které obchodníci využívají na přípravu povánočního výprodeje. Slevy budou vyčuhovat z každého rohu a lákat k nákupům opožděných dárků.

Nevím, jak to mají zařízeno v nebi, jak naloží s přáními, která byla nedoručena a nesplněna.

*

Dívám se na nebe, kometu už neuvidím, ale něco se děje, z nebe se snáší něco, co připomíná sníh, ale nestudí, jenom nějak důvěrně a měkce dopadá na tváře. Jsou to právě ta nedoručená a stále ještě nesplněná přání, tam odněkud ze shora. Jsou to vlastně malá přání od andělů pro nás tady na zemi. Tak proč jim je nesplnit? Vždyť zas o tolik nejde, jenom najít toho správného adresáta, ten správný čas a splnit právě to jeho tajné přání. Tady nejde o povánoční výprodej, tady běží právě o ta důležitá a tajná přání.

Vánoční čas by měl trvat celý rok.Ze všech budou andělé.

GABATE

Skoro dopis

20. prosince 2014 v 11:56 | GABATE |  Skoro dopis
Skoro dopis


Moje rodina mi dneska prozradila, že ti lidé, kteří si mne dneska hladili a chovali, ještě jednou přijedou a odvezou mne. Celý večer mi bylo úzko. Nedovedu si představit, že opustím, dneska již známé místo, kterému všichni říkají domov. Neusínalo se mi vůbec dobře. Zabořila jsem svůj nos do mámina kožíšku, nepomáhalo ani teplo, které z ní sálalo, ani její vůně. Prostě ne a ne usnout.

Hlavou se mi honily představy o něčem tajemném, o něčem, co vůbec neznám a vlastně ani nechci poznat. Proč se musím rozloučit?

Oči se snažím udržet zavřené a najednou slyším, jakoby z dálky medový hlas, který konejší a šeptá samé dobroty. Přišel ke mně Duch vánoc, který mne utěšuje a vypráví o lidech, kteří na mne čekají a prý se hrozně těší.

Dozvídám se, že mne znají již dlouho, že ukazují moje fota a chlubí se, jaká jsem krasavice v modrém kožíšku. Konečně vím a dodatečně odpouštím těm, se kterými teď bydlím, ty blbý klacky na hlavě a silné světlo do očí, které vyšlehlo z malé krabičky, která mne zkopírovala. Prostě mne vymódili, převlékli za něco, co prý patří k vánocům. Převlékli mne za soba. Nevím sice, kdo je to sob, ale jednoduché to asi nemá, vždyť mu sedí na hlavě něco, s čím se nikam nevejde. Také už vím, že pod tím naparáděným stromkem z lesa najdu i já nějaké dárky. Už dopředu vím, že ta největší krabice schovává něco, do čeho budu moci beztrestně zabořit svoje drápky.

Neslibuji, že se mi nezalíbí něco jiného, kde si budu brousit drápy. No, uvidíme. Jestli mě budou mít opravdu rádi, tak mi určitě odpustí i moje malá faux pax. Na ten parádní strom se moc těším. Dozvěděla jsem se, že i já budu dárek. Ježíši, doufám, že mě nestrčí do žádné krabice s mašlí.

Duch letošních vánoc se mnou zůstal po celou dobu, než se mi zavřela očička, usínám úplně v klidu a zdá se mi, že už u nich, u těch cizích, vlastně jsem, že jsou na mě všichni pyšní, mně se vůbec nestýská, je ze mne prostě velká a rozumná kočka s modrým kožíškem. Jenom ten blýskavý, voňavý strom mě strašně láká a přitahuje. Celou dobu na mne jen tak, jakoby nic, pomrkává. No, nemůže se mi nikdo divit, že jsem neodolala…To, že to nevydržel a spadnul…asi koupili úplně blbej stojan.

*

Všechno to byl sen. Probouzím se, žádný stromek nevidím, jsem ještě pořád v původní a známé rodině. Na misce mám připraveno to, co mám ráda, máma je nablízku. Přesto vím, že zanedlouho odjedu.

Moje hlavička je zatím sice malá a modrá, ale už teď vím, co byl sen a co byla pravda. Ráno jsem ucítila jemné pohlazení, to mě Duch vánoc opouštěl a slíbil, že dodrží všechno, co mně našeptal. Já za to slibuji, že budu moc opatrná na tu jejich blejskavou parádu z lesa. Chci jim dělat radost.

Teď ještě sehnat někoho, kdo jim to napíše, aby se na mne těšili ještě víc. Já totiž hrozně škrábu a nikdo by to po mně nepřečetl.

Jo a přeju všem živým dárkům báječné zázemí a prima lidi kolem nich.
Mňau

GABATE

Klíče

11. prosince 2014 v 17:14 | Gabate |  Klíče
Klíče

"To snad není možný, to se může stát jenom mně." Tahle věta mu jede hlavou již hodinu. Celou dobu přemýšlí, kde by tak mohly být. Znovu a znovu si přehrává, kde všude byl a kde by je mohl nechat nebo vytrousit. Vždyť to byl celý svazek. Má tam klíče nejen od domova, který je pro něj momentálně nedostupný, ale i od své kanceláře. Má na sebe vztek, nikdy se mu to ještě nestalo. Ze své ješitnosti si na svazek s klíčema pověsil i reklamní klíčenku s názvem rodinné firmy.

Nedej bože, aby někoho napadlo ji navštívit. Zloděj by si docela vydělal. Nepočítal už ani finanční hodnotu veškeré elektroniky, šlo mu o důležitou dokumentaci a spoustu zpracovaných projektů, nad kterými trávili všichni spoustu času. Asi by to musel přiznat, pokud by se tam někdo dostal bez porušení zámku.

Říkal to už několikrát, chtěl naistalovat alarm, ale to ho nikdo neposlouchal, prý jsou tu naléhavější věci k řešení. Alespoň má záminku pro své alibi. No, moc to nepomáhá, jestli se tam opravdu někdo dostane, je v průšvihu on.

Koukne na hodinky, hledá již hodinu a všude už se díval. Hlavně nezačít panikařit. Znovu si vybavuje všechna místa, kde by mu mohly vypadnout, znovu si přehrává, kde by je mohl položit, nic. Všude už byl, všude se už díval. Nedá se nic dělat, pomalu vzdává myšlenku na nalezení klíčů a přemýšlí, jak pokračovat, jak zabezpečit kancelář a dostat se domů. Žije sám a vlastně je na všechno sám. Vždycky se spoléhal sám na sebe a taková blbost ho zaskočí.

Blbý malý kousek kovu a jak dokáže zkomplikovat život. Vzpomíná si na scénku s Felixem Holzmannem, který hledá "takový malý aluminiový klíček, který sice ztratil, ale někde úplně jinde. Ale tam, kde hledá teď je světlo." Jako scénka fakt vtipný, v reálu slabší.

*

Slovo "klíč" se mu vypálilo do mozku. Najednou mu hlavou projíždí, že slovo klíč neoznačuje pouze něco hmatatelného. Co mu dalo práce najít klíč k úplně primitivnímu příkladu na základní škole. Tady ho musel vyrobit a potom s ním šlo odemykat celou školní docházku. Jenom ho trochu dopiloval, protože zámek se stával stále dokonalejším.

Klíče ke svým vlastním problémům mu někdy pomáhali hledat ti nejbližší. Bože, to už je tak dávno. Když mu bylo hodně ouvej, zajel za babičkou, která se nevyptávala, ale okamžitě věděla, že hrnek kakaa a sváteční bábovka jsou těmi správnými klíči k jeho problémům, které se okamžitě smrskly a už se vůbec netvářily nabubřele a vítězně.

Dneska ho zajímá daleko víc materiální význam slova klíč. Kam se ztratil a proč už nemá potřebu hledat ty ostatní? Není to škoda? Rozešel se s tak prima holkou. Jasně, že by to nahlas nepřiznal, všude hlásá, jak je ublíženej a jak to s ní dál nešlo. Kolik ho stála peněz… Proč se nepokusil najít klíč ke společné komunikaci? Možná je to lehčí, než hledat ten blbej svazek. Neumí si odpovědět. Možná by to spravil hrnek kakaa a kousek bábovky, jenom se zastavit, udělat si čas, překročit svůj stín…Ach jo, babičko, ty jsi byla moc chytrá paní.

Sedí před vlastním domem a přemítá. Neví, jak dlouho tu sedí, přestal vnímat čas. Najednou z něj padá strach o kancelář, najednou se mu chce zajet za svou, dnes již bývalou přítelkyní, najednou má pocit, že mu jeho babička kouká přes rameno, zase nemluví, ale ví. Pomáhá mu najít daleko důležitější klíče. Jsou to klíče k srdcím těch blízkých.

Podívá se na oblohu, kde už svítí měsíc a bliká pár hvězdiček. Uvědomuje si, že je vánoční čas a divy se přece o vánocích dějí…

GABATE