Listopad 2014

Ještě jednou

22. listopadu 2014 v 19:06 | GABATE
Ještě jednou

"Ještě jednou, musíte pořádně zatlačit", zaznělo na porodním sále, když se dral na svět. Ještě této větě nerozuměl, ale tón byl naléhavý. S křikem se vyklubal a už nebylo návratu. Byl na světě, který mu nabízel spoustu podnětů, které měl poznávat v budoucnu.

*
"Ještě jednou", byla to prosba. Kolem úst mu kroužila lžíce plná něčeho, co mu ale vůbec nechutnalo. Ještě neuměl vzdorovat jinak, než pláčem. Snad to okolí pochopí, snad. A když ne, tak dá svůj odpor najevo jinak. Ještě jednou mu to nacpou do pusy a uvidí. Nikdo ho nedonutí ten chuchvalec polknout.

*
"Ještě jednou to zkus", byla to výzva paní učitelky ve školce, když se ten blbej komín zase zřítil. Nepomáhá vztekání, musí podlehnout výzvě, prostě to zkusit znovu. Kostky, které pokládá jednu po druhé na sebe do výšky, se sice trochu tetelí, ale, světe div se, už drží. Zaslouží si pochvalu, je na sebe pyšný. Prostě to ještě jednou zkusil.
"Ještě jednou se vyspíš a přiletí Ježíšek. Ještě jednou zalžeš a vezme si tě čert."

*
"Ještě jednou to uděláš a nepřej si mne." Tak tahle věta kroužila vzduchem od té doby, co nastoupil do základní školy. Jak má vysvětlovat, když ho stejně nikdo neposlouchá, jak má dokázat, že má pravdu. Vždyť on to myslel vždycky dobře, nikdy neměl v úmyslu rozbít okno, přinést špatnou známku, roztrhnout si právě ty nové kalhoty…Obyčejně po větě ještě jednou…následovalo "Varuji tě, jestli…"
Kolikrát se vyspí, než přiletí Ježíšek, si počítal už sám a na čerty dávno nevěřil. To, že si svým hrdinstvím ještě není moc jistý, by nepřiznal.

*
V období revolty, která přišla tak nějak nenápadně na střední škole, se snažil vyvarovat již dopředu všech kázání a přednášek, všech doporučení a zákazů, které začínaly obyčejně slovy "ještě jednou…" Chtěl žít svůj život, podle svého scénáře, nechtěl být svazován těmi lidmi z vlastní domácnosti, kteří byli jeho rodiči. Byli už staří, nerozuměli mu, jediné, co uměli, bylo dávat příkazy a zakazovat. Snažil se nezavdat příčinu, do školy chodil, tam se snažil ustát svoje výsledky na alespoň dostatečně, tak co pořád mají. Nikoho přece nezajímá jak, ale zdali vystudoval, tak proč zbytečně prudí. "Mami, jdu s klukama na hokej, potom se asi stavíme na chvilku v hospodě, tak mě prosím tě varuj, ať můžu jít." Touhle větou se mu občas podařilo zkrátit rodičovská doporučení a mohl vypadnout dřív.

K Ježíšku dostával samé měkké dárky a za čerta se převlíkal sám, aby si něco málo přivydělal a postrašil ty malý špunty.

*
"Ještě jednou a nevracej se domů." Alkohol mu zachutnal víc, než bylo v jeho nové domácnosti tolerováno. Pokud seděl v hospodě a měl kolem sebe své kamarády, vedl silácké, řeči. Již při návratu vrávoravým krokem domů z něj vyprchával nejen alkohol, ale i řeči typu "mě je to jedno, já jsem doma pánem…", které vykřikoval v hospodě. Teď mu začaly připadat hodně nabubřelé, ale komu by to přiznával, dusil to v sobě. Zlobil se na sebe, sliboval si, že je to opravdu naposledy, že se změní, že už nechce domácí dohadování, vadí mu pohledy jeho dětí, které nechápou…

*
"Ještě jednou nepřijdeš tak, jak jsme se domluvili a děti vidíš naposledy." Alkohol vyhrál, přišel o rodinu. Sedí v hospodě mezi svými kamarády, kteří mu jediní rozumí: "Ještě jednou dokola, pane vrchní" tahle věta mu vždycky zajistí respekt, který všude jinde postrádá.

Vrací se domů, kde je sám. Přemýšlí o svém spackaném životě. Ještě jednou se narodit, ještě jednou prožít celý svůj život, ještě jednou…Není návratu.

*
Ještě jednou zajít za svými dětmi, které už tak dlouho neviděl. Přišel o šanci použít spojení "ještě jednou", které sám tak nenáviděl u vlastních dětí. Tak rád by našel viníka, tak rád by ještě jednou…
Ještě jednou mu bude někdo vyhrožovat, tak si to s ním vyřídí. Rovná si myšlenky a viníka konečně našel. Je to jeho bývalá manželka. Kde vzala právo mu vyhrožovat, kde bere odvahu mu zakazovat stýkat se s vlastními dětmi?
Dá si ještě jedno pivo a půjde si to s ní vyřídit.

*
Ještě jednou se vyspí a půjde domů. Co ho čeká na svobodě, netuší. Děti dospěly, prý už má vnoučata.

Ještě jednou se pokusí změnit svůj život. Už to musí vyjít.

GABATE

Výběr

20. listopadu 2014 v 18:02 | GABATE |  Výběr
Výběr

Vzala ho do ruky a jemně přejížděla jeho tělo, které bylo hladké a krásně tvarované. Moc jsem si přála, aby si ho oblíbila a sžila se s ním. Bohužel to bylo pouze mé přání. Rozhodla se jinak. Našla náhradu.

Musela jsem si zvyknout já. Do naší domácnosti se nastěhoval někdo jiný. Ten nový sice tvarem těla připomínal mého oblíbence, byl jenom mohutnější, měl hlubší hlas, ale velmi rychle se u nás zabydlel. Smířila jsem se s novým přírůstkem v naší rodině. Moc často jsem ho nevídala, bydlel s mojí dcerou v jejím pokoji. Za mnou ho přiváděla pouze při slavnostních příležitostech nebo pro vlastní ověření si, zda jsem již rezignovala a zvykla si na jejího společníka se sytým hlasem.

Při slavnostních příležitostech se dcera oblékla do svátečních šatů, objala svého vyvoleného, přitiskla si ho co nejblíž k sobě a rukou jemně přejela jeho hladké, snědé tělo. Její kolena ho pevně objala, celá se jakoby rozzářila a její ruce začaly rejdit po jeho krku. Najednou spolu souzněli, vypadali jako jedno tělo, které do sebe krásně zapadá. Celá rodina sledovala se zatajeným dechem celou produkci.

Zvykla jsem si na náhradníka a byla jsem pyšná na dceru, které to s ním moc slušelo. Mám v záloze ještě jednu, mladší dceru, které se třeba zalíbí ten, který původně padl do oka mně, a stále jsem doufala, že se s ním seznámí a najde v něm zalíbení ona.

Zase jsem se spletla. Mladší dcera sledovala se spadlou bradou svoji sestru, která se nechala někdy přesvědčit a ukázala jí, jak jsou ona a on sehraní. To, že to mezi nimi občas i zaskřípalo, řešila v klidu s trpělivostí, kterou jsem u ní v jiných situacích postrádala.

Prostě i ta mladší šla ve šlépějích své sestry a domů si přivedla podobného společníka. Byl jenom menší, jinak k nerozeznání od toho, který se u nás již zabydlel. Nezbylo mi, než se radovat s ní. Oči jí zářily a svými ještě dětskými prstíky se s ním začala i ona seznamovat a mačkat struny na jeho krku. Nevadilo jí, že to přeci jenom trochu bolí, vydržela malé puchýře na konečcích prstů. Vždyť to její sestře tak moc sluší, když vezme nástroj mezi kolena a v její ruce se rozkmitá štíhlý smyčec, který rozezvučí struny. Dokáže to i ona.

Smířila jsem se s tím, že na housle mi doma nikdo nezahraje. No a co, vždyť cello je také krásný nástroj.

GABATE

Mlha

11. listopadu 2014 v 18:13 | GABATE |  Mlha
Mlha

Utíkala z práce, měla plné ruce nákupních tašek. V hlavě si už rovnala myšlenky a řadila úkoly, které na ni ještě čekají. Při letmém pohledu na hodinky zjistila, že už zase nestihne včas vyzvednout dceru ze školky, že zapomněla koupit synovi ten důležitý časopis, že netuší, co uvaří k večeři, že…

Uvědomuje si, že s dětmi tráví málo času, už si ani nevzpomene, kdy si spolu jen tak vyrazili. Jak ráda by zahodila všechny starosti a zůstala v domácnosti. Ráno by připravila snídani, s úsměvem vzbudila děti, odvezla je do školky a školy. Během dopoledne by se postarala o nákup, uvařila teplý oběd…Copak to jde? Na všechno je sama. Po rozvodu dostala funkci - samoživitelka. To, že by se na výchově měl podílet i ten druhý, ten, kdo si to vlastně po pár letech rozmyslel, už nikoho nezajímá. Na dotazy, kdy pošle alimenty, dostává už dlouhou dobu odpověď: "nemám". Kde má brát ona, z čeho má nakrmit, obléknout děti, to nikoho nezajímá.

Takhle to přece nechtěla. Člověk míní, život mění. Už se mnohokrát zařekla, že nebude řešit minulost. Jak se má ale vymanit a přelézt tu imaginární tlustou čáru, kterou si nalajnovala po rozvodu, když se ještě nestačila ani zastavit.

Myšlenky jí tečou hlavou, pospíchá a najednou…"No to mi tak ještě chybělo." Protírá si oči, nic, není vidět na krok. Zmizelo důvěrně známé okolí, všechno pokryla hustá mlha. Příroda se přikryla pláštěm, který je utkaný z drobného vlhkého sametu.

Spadlo nebe. Někdo tam nahoře zadupal a nebe leží všude kolem. Jaké je to vejít do nebe? Kolikrát ji to už napadlo, kolikrát si představovala…kolikrát už chtěla utéct do nebe? Nechat všechny starosti tady na zemi a utéct, jenom cestu tam si představovala jinak. Bylo to vždy, když jí padla mlha do života. Bylo to vždy, když přišla bezradnost ruku v ruce s beznadějí.

Teď je to reálné, teď to může zkusit. Najednou jí mlha kolem ní nepřipadá studená, najednou se tváří měkce a teple. Láká ji a slibuje…Nebe je všude kolem ní.
Vchází do mlhy, která ji okamžitě pohltí. Všechno je tu jiné, nevidí na krok, přesto jde jistým krokem. Nemá cíl. Prostor kolem sebe nezná, čas se zastavil…

Najednou, světe div se, potkává lidi, které zná. Najednou je tu řidič autobusu, se kterým jela ráno do práce. Ráno se na ni netvářil vůbec příjemně. Teď se usmívá, zdraví ji jako starou známou. Vidí starou babku, která s ní ráno cestovala, a která ji svou holí odstrčila, aby byla v autobuse dřív. Teď ji vidí jinak. Na tváři babky sedí úsměv, který už si ani ona sama neuměla vybavit. Najednou, jakoby ta stará babka celá omládla, zmizely jí spadlé koutky a oči se jí rozzářily. I babka ji zdraví. Dalšího, koho poznává, je žebrák, který se obyčejně válí na chodníku a všichni ho štítivě obcházejí. Je tady. Ze špinavého uzlíku, pohozeném na chodníku, se vyklubal chlap jako hora. Mává a něco ji podává. Je to pomeranč, který se jí odpoledne zakutálel z igelitky, která jí rupla. Nákup se jí vysypal, lidé ji obcházeli, když klečela na chodníku a snažila se všechno posbírat.

Pomeranč jí svítí v ruce a ona najednou ví.

Najednou procitá a ví, že už zná cestu. Už ví, kudy do nebe. Všichni, koho potkala, jí předali svůj vzkaz.

Mlha se rozplynula, ze školky vybíhá dcera, které podá pomeranč, dostane pusu. Syn, který je v jejích očích najednou nějak dospělejší, ji vyhlíží u školy.

Podívá se k obloze, tiše poděkuje a už ví, že si svoje nebe odvádí domů.

GABATE