Říjen 2014

Pohádka?

27. října 2014 v 14:47 | GABATE |  Pohádka?
Pohádka?

Byla jsem v pohádce. Někdy se to tak semele, že i do našeho světa prostě přijde. Vstoupí bez zaklepání a najednou tu je. Já jsem měla tu čest, že jsem do ní byla přizvána.

Jak to vlastně celé začalo? Asi tak, jako každá jiná pohádka. Prostě byli, žili, On a Ona, kteří si kdysi dávno slíbili, že v dobách dobrých i zlých budou stát při sobě a nic je nerozdělí. Už jenom to, že dodrželi, co si kdysi slíbili je pohádkové. Dneska si to přišli pouze připomenout.

Stojím v kapli, vedle mne stojí ještě dvě, se kterými jsem přijela. Bože můj, vždyť my jsme tu za sudičky, které nám daly důvěru. Žmouláme kapesníky, utíráme slzy dojetí a sobecky si přejeme hrát hlavní roli v této pohádce, prostě stát na místě královny. (Sudičky prominou, ale i my jsme ženské.)

Zaháním sobecké myšlenky a jsem pyšná na svou roli sudičky, která také není zanedbatelná. Vždyť tuhle královskou rodinu znám již mnoho let. Někdy, jsem je pozorovala, pouze zpovzdálí, někdy jsem byla nablízku. Ale byla jsem tu a bylo mi dovoleno nahlížet do jejich života. To rozhodně není málo. Teď tu stojím s přáním… do dalších společných let.

Jsem v pohádce, kde si dnes již král a královna veřejně před svými blízkými vyznali lásku, kteří se za leta soužití naučili respektovat jeden druhého, kteří spolu umí mlčet, radovat se, hladit a tolerovat chyby toho druhého. Znají tajemství lásky, které odtajňovali celých čtyřicet let.

O krále se opírá královna, kterou zdobí slavnostní roba, krásný úsměv. Pár vrásek, které jí život namaloval na obličej, jako upomínku na těžké chvíle jsou překryté těmi od smíchu. Jenom ona ví a zná bolest těchto čar života, se kterými se naučila žít, neschovávat je.

Z krále vyzařuje pýcha i pokora. Pyšně předstoupí před svou královnu a pokorně jí vyzná lásku. Najednou je v kapli jiné světlo, nikdo ani nedutá, je slyšet pouze zvuk křídel. Zvuk andělských křídel, která přinesla pozdrav a požehnání.

Najednou vidím i prince s princeznou, kteří stojí za královským párem, a kteří u jejich prvního slibu nebyli. Narodili se z lásky a patří do královské rodiny. Stojí tu stejně pyšně, vždyť k nim patří. Zapomněli na své dětské hádky, šťouchance. Princezna se tulí ke svému bráškovi, který ji objímá a upravuje šaty. Jsou dospělí, i oni už ví, co to dá úsilí, v životě obstát.

Po odchodu z kaple mají najednou v rukou král i královna holubice, kterým svěří svá tajemství a přání. Ptáci zamávají křídly a odnesou je někam až tam…

Kočár odváží královskou rodinu. Čas se zastavil, všem přítomným v téhle slavnostní chvíli projede hlavou vlastní život, vlastní pohádka.

Co dodat?

GABATE

Ať žije technika

17. října 2014 v 19:29 | GABATE |  Ať žije technika
Ať žije technika

Ráno, jako každé jiné v běžném pracovním týdnu. Budík, který začne drnčet tu úplně přiblblou melodii v šest hodin ráno stále ještě letního času, je k nezastavení. (Letní čas jí dává šanci vracet se ze zaměstnání sice ještě za světla, ale venku je nevlídně, tak stejně nevytáhne z domu paty a ráno je hnusná tma.) Ono po slepu nahmatat ten správný čudlík na budíku a zavřít mu pusu, dá zabrat. Každopádně ji to probere, vyrazí z postele směr koupelna.

Lety nacvičenými pohyby si vyčistí zuby, opláchne obličej. S hygienou a prakticky s veškerou úpravou je hotova. Na nějaké další úpravy dávno rezignovala. Stejně, namalovat si oči bez brýlí nezvládne a na rty jí stačí jelení lůj. Vlasy projede hřebenem, použije parfém a může vyrazit. Vlastně, mohla by, kdyby…

*

Každé ráno nedrnčí pouze budík, ale i manžel, kterého Ona odváží na vlak, kterým On dojíždí do zaměstnání a je to stále On, kdo nemůže najít kalhoty, brýle, klíče…Dalšími naučenými pohyby Ona vše dodá a může nastoupit do auta. Manžela ještě požádá: "Zamkni doma, prosím." Nestačí větu ani dokončit a už se za ní line "Dáváš mi samé příkazy, nemám klíče." To, že je má připravené na viditelném místě, zapomíná komentovat.

Dnešní ráno proběhlo ve znamení "tichá domácnost". Ona mlčí, On, již v autě, hledá důvod k zapředení rozhovoru, no rozhovoru… "Musí hrát zrovna Evropa 2? Já to nesnáším." Ona odpoví: "já to ale poslouchám." Zase špatně. Jeho reakce je okamžitá: "Všechno se řídí jenom podle tebe, mám toho dost…" Ona přepíná rádio na jinou stanici, už jenom pro klid v autě. Ještě pět kilometrů a bude na nádraží, nenechá se vyprovokovat, stačil včerejší večer. Nehodlá v tom pokračovat. Přiblblé žabomyší války ji unavují.

*

Začalo to úplně nevinně. Ona chtěla pracovat na počítači, On již na svém pracoval. (On je u toho svého vždycky dřív, vždyť nemusí uklidit nádobí, hodit něco do pračky nakrmit domácí mazlíčky…tyhle malicherné úkoly plní přece Ona.)

Klávesnice začala bojkotovat její snahu, ne a ne reagovat na povely prstů. Vyzkoušela snad všechny finty, které znala. Odpojit, znovu připojit, (jinou vlastně ani neznala.) Vzdala to, prohrála s technikou na plné čáře. Zašla za manželem, kterého požádala o pomoc.

Dočkala se pouze přednášky o tom, jak je zrovna zaměstnaný, jeho práce a nasazení je ohromné, tak proč ho PRO BOHA otravuje a rozptyluje. Jeho přednášku absolvovala odhadem tak půlka ulice. (On má rád hodně posluchačů a okno bylo pootevřené.)

Ona se nerada dohaduje, nerada se hádá, nerada se doprošuje. Počítačové klávesnici se jí zželelo, klávesnice prostě zmoudřela a začala respektovat její příkazy.

Ve dveřích z ničeho nic stojí On s nabídkou pomoci. Ona má ještě zalehlé uši z první přednášky, stejně už není co řešit. Snaží se mu sdělit, že pomoc nepotřebuje, poradí si sama. On se slovy: " přerušil jsem práci, zvedl jsem se a jdu ti pomoci…" se hrne ke klávesnici. Ona ho odstrkává a stále opakuje, že pomoc od něj nepotřebuje.

Je tu opět plno decibelů, které se ozývají z jeho úst, které se změnily na amplion. Padají výhrůžky, ultimáta…Ona se snaží neposlouchat a přijít na to, co si On potřebuje dokázat. (Na přednášce chyběla druhá půlka ulice, tak jen ať slyší…)

Ona se už jen tupě tváří a snaží se vypudit z hlavy myšlenku na doby dávno minulé o vedoucí úloze strany. Tak nějak to asi hřmělo z obrazovky, když byly přenášeny projevy z různých sjezdů KSČ. (A že jich bylo.) No a taky přestaly.

Všechno to jsou a byly akorát blbý nabubřelý kecy. Jejich tehdejší přednesy byly delší. Tento jeho trval v přímém přenosu cca deset minut.

Nepočítala nádechy, stejně jich moc nebylo.

Budík i televize se dají vypnout, napadlo ji. Přece jenom na té technice našla něco pozitivního.

GABATE

Zubař

8. října 2014 v 19:40 | GABATE |  Zubař
Zubař

Hned ráno jsem vyrazila. Jedu na kontrolu ke svému zubaři. Jedu do Prahy, kde jsem konečně zakotvila u zubaře, kterému záleží na tom, abych měla zdravé zuby. Do nedávna jsem si to myslela o tom svém původním. Vyklubal se z něj pouze údržbář. Na dotaz ohledně mého problému, kterým byl pozvolna se uvolňující zub, mi odvětil, že si mám pořádně čistit zuby. Prchla jsem od něj a dojíždím do Prahy, ke skutečnému odborníkovi. Je to sice z ruky, ale zuby mám už poslední, nové mi nenarostou a umělé odmítám. Prostě vyrážím.

Už předem se modlím, abych našla místo na zaparkování auta, aby nebyl moc velký provoz. Tak už s tím provozem to moc nevyšlo. Dálnice je zasekaná, jedu na jedničku, benzín ubývá, hodiny letí. Ještě, že si dávám hodinu časovou rezervu. Slyším houkání sanit, které pospíchají někam dopředu. Auta ustupují a sanity projíždí. Mrazí mě v zádech, když míjím havarovaná osobní auta, u kterých stojí sanity a odnáší na nosítkách oběti celé od krve. Moje problémy začínají být malicherné. Tam někde na dálnici se zastavil čas. Už pospíchají pouze záchranáři. Jedu dál, nevím, jak to dopadlo. Asi se to dozvím ve večerních zprávách. Každopádně jsem ostražitější, zůstává ve mně obrázek z dálnice.

Hledám místo k parkování, nejlépe v neplacené zóně a alespoň kousek od metra. Vyšlo to, parkuji sice cca půl km od nástupiště do metra, ale parkuji a po cestě k metru aspoň vydýchám zážitek z dálnice. Zapomínám, že mne čeká (pro mne) nepříjemná návštěva, návštěva zubaře. Zubaře se bojím, jak čert kříže. A protože se bojím, tak poctivě navštěvuji, abych nezanedbala…Přece jenom na té prevenci něco je.

Tento týden jedu k zubaři již po druhé. První návštěva byla preventivní prohlídka spojená s opravou dvou kazů. Vydržela jsem, sice pod lokální vele narkózou, ale vydržet skoro dvě hodiny sedět se spuštěnou sanicí je taky hrdinství. Potom necítit půl obličeje, slintat ze spadlého koutku…Všechno tohle beru jako úlitbu bezbolestnému zákroku.

Dneska jedu na parodontologii, kde kontrolují mé dásně a neustále mi opakují, jak si mám správně čistit zuby, tím pádem zamezit vzniku zubního kamene. Dneska jsem vyrazila přesvědčená o tom, že moje ústní dutina je v naprostém pořádku a těšila jsem se na pochvalu. Na dentální hygieně jsem byla před měsícem a předpokládala jsem, že jsem do dneška nedala šanci zubnímu kameni usadit se na mém chrupu.

Jaké bylo moje překvapení, když doktor se slovy: "toho zubního kamene je tu celkem dost, na to, že jste byla nedávno na hygieně" vzal do ruky ten šílený přístroj, který vydává pisklavý zvuk a rejdil mi s ním půl hodiny v ústní dutině. Vydržím všechno, slibovala jsem si v duchu, i když se mi kroutily i palce na nohou a po vypnutí přístroje jsem toho moc neslyšela, byla jsem za hrdinu. Nekřičela jsem, snažila jsem se cukat, pokud možno co nejméně. Nevím, jestli doktor podezříval mne ze lži nebo dentální hygieničku z odfláklé práce ohledně nárůstu kamene na mém chrupu. Každopádně zachoval dekorum a začal se staro - novou přednáškou a s ukázkou na umělém chrupu, jak správně držet kartáček, jak ho správně naklánět a tím pádem nedat prostor zubnímu kameni.

Pokud čistím varnou konvici octem, výsledek je ohromující, tohle mě napadlo ještě na křesle u zubaře. Ocet je zázrak, rozpouští kámen přímo pod rukama. Na sprchový kout neznám lepší přípravek. Vyplachovat si ústa octem, no nevím, asi to takový super nápad zas není. Raději tuhle myšlenku zaplaším a dál poslouchám přednášku, už jsme přešli k mezizubnímu kartáčku. Budu plnit všechny instrukce, budu se snažit nepodvádět, vždyť jsem viděla na chodbě před ordinací ty hrůzostrašné obrázky, co by se všechno mohlo stát, pokud podcením… Jako poslední obrázek byla reklama na Corega - lepidlo na umělé zuby. Brrr, to snad ne.

Odměnou za "utrpení" v této ordinaci, kde si o anestezii netroufnu ani špitnout jsou volné mimické svaly a hladký chrup.

Cesta domů proběhla bez problémů, dálnice je volná a při cestě zpět se odměňuji porcí z KFC.

Zuby si budu čistit po každém jídle. Takže furt.

GABATE

Brýle

5. října 2014 v 18:51 | GABATE |  Brýle
Brýle

Sobota, jako každá jiná. Nemusím vyletět z postele na povel budíka. Můžu si zalenošit. Úkoly, které na mne čekají, zvládnu bez honění. V každém případě nejsem plánovací typ. To co dělám každou sobotu celkem pravidelně, zvládám v pohodě a pokud se mi povede něco nad rámec mých běžných povinností, které si zadávám sama, mám o to větší radost, prostě občas plním na sto padesát procent. Tuhle sobotu jsem nad rámec umyla okna.

Sobotní úklid obnáší projet s prachovkou a s hadrem na podlahu celou domácnost,( která je po týdenním maratonu tak nějak povadlá), uvařit oběd. Pokud jsem nestihla nakoupit již v pátek, tak musím zapojit všechnu ženskou diplomacii, kterou jak si myslím zvládám a donutit manžela nasednout do auta, vydržet jeho rumcání typu "proč musím jezdit s tebou, proč si ten nákup neobjednáme, příští týden to zařídím, já tohle to tak strašně nesnáším…" Odpovídám, pro mne celkem logicky: "Protože je v lednici jenom mrkev a tu ty nejíš." Na to není co odpovědět.

Každopádně je sobota a včera jsem nestačila nakoupit. Dobře, dám si kafe, to mne probudí a potom se pokusím nějak nastrčit myšlenku na nákup tak, aby to vypadalo, že je to jeho nápad. Předem vím, že narazím, ale kdo nic nezkusil, ten nic nezkazil. Heuréka, povedlo se. Sám potřebuje něco ve městě. (Neopomene si nezbytný komentář: "bydlíme v díře, kde není ani pořádná hospoda…") Vydržím, nasedáme do auta, vyrážíme.

Další rituál je tu. Já vyrážím na prohlídku surovin, ze kterých se dá vyrobit cosi do žaludku, manžel neb je intelektuál zamíří k regálům s knižními novinkami a CD akčními filmy. No nejsem to já přízemní bytost? Vždyť stojím ve frontě na jeho uzeninu, kterou nesmí, ale má ji nejradši.

Konec nákupu, seženu manžela a odjíždíme. Vlastně, ještě než stačil manžel uklidit nákupní vozík, já dosedám do auta a "Bože, co se tu válí?" Vedle sedačky leží torzo chlebíčku. Oliva se mi válí pod nohama, vajíčko je všude. Majolka, která původně zdobila je teď rozpatlaná a nevábně páchne. Jak to, že jsem si toho nevšimla již při cestě na nákup? Okamžitě přemýšlím, kde by manžel přišel nenápadně ke chlebíčku. Nic mě nenapadlo.

Jasně, včera jsem půjčila dceři auto. Jela zachraňovat po oslavě narozenin svoji nadřízenou, která to drobet přehnala s alkoholem. Tu sice zachránila, ale binec v autě je na mně. Rychle zametám stopy po včerejším výjezdu. Manžel se blíží, zakopávám zbytek chlebíčku pod auto, stírám poslední zbytky majolky. Vybíhám z auta, vyhazuji zapatlané papírové kapesníčky. Povedlo se, nic nepoznal.

Doma se začínám shánět po brýlích. Naposledy jsem je měla v autě, sundala jsem je těsně před likvidací rozpatlaného chlebíčku. V tom fofru si opravdu neuvědomuji, kam jsem je položila. Prostě je nemám. Jo a hledat brýle, bez brýlí je taky frajeřina. Dívala jsem se opravdu všude. Rekonstruuji si znovu a znovu celou akci, nic. Najednou mne to napadlo, jediná možnost, kde by mohly být a kam jsem se ještě nepodívala, je popelnice u obchoďáku, kam jsem odhodila použité kapesníčky. Nejspíš jsem v tom fofru s kapesníčky vyhodila i brýle.

S touhle spásnou myšlenkou jsem usínala a slibovala si, že hned ráno zavolám dceři, která dnes nocuje ve městě. Stejně za to může ona, tak ji snad ukecám, aby se mi jukla do popelnice. Sice nevím přesně, která to je, ale utkvěla mi malá plyšová žirafa, kterou na popelnici někdo pověsil.

Je tu ráno, nemůžu dospat, beru mobil a vytáčím číslo dcery. "Nespíš?" Odpověď je rychlá: "Mami ještě jsem spala, ale teď už opravdu nespím, co se děje?" Snažím se jí vysvětlit a požádat…Spokojuji se s omluvou za binec v autě, následuje " To se mám mami jako hrabat v popelnici?" Nakonec mi slíbila i to.

Volá mi dcera. "Mami jsem na parkovišti, kde je ta blbá popelnice? Jo, dobrý, mám ji. Můžeš mi poradit, jak se v ní mám hrabat?" Snažím se pomoci a radím, ať si vezme nějaký klacek a prohrabe popelnici. "To jsi mi opravdu moc pomohla, tady u obchoďáku na parkovišti se válí takových klacků, že si nemůžu vybrat. Mami, mluv na mne, vypadám jak poslední bezďák, bože jede sem nějaký auto. Jo, chlebíček už mám, ale brýle tady fakt nejsou." Pochválím ji a vzdávám to. "Hele jsi dobrá, kašli na to a pojeď domů, podívám se znovu pořádně v autě."

Beru mobil a volám dceři, která už je na cestě k domovu, snažím se o kajícný tón "Hele, promiň, ony byly zapadlý za sedačkou, fakt nebyly ani trochu vidět."

Směje se a nenadává. Mám prima holku.

GABATE