Realita

2. září 2014 v 20:41 | GABATE |  Realita
Realita

Realita. Co to vlastně obsahuje? Realita je pro mne obyčejně to, k čemu přiřadím přídavné jméno "tvrdá". To už můžu celkem lehce popsat. Znamená to např. zaplatit složenky, naplnit lednici a z uklizených ingrediencí cosi vyrobit, tím pádem uspokojit rodinný kruh.

Pod pojmem tvrdá realita se mi obyčejně otevírají samé povinnosti a k nim se okamžitě připojí i blbá nálada. Když se tak zamyslím, proč by nemohla být "příjemná" realita? Určitě je, jenom si jí zdaleka tolik nevšímám, jako té "tvrdé". Proč?

Dívám se kolem sebe a vidím praskat oheň, je mi příjemně. To je moje momentální realita. Stačí si jen uvědomit každý okamžik a užít, vlastně prožít si ho. Učím se, učím se uvědomovat si realitu života mile a příjemně.

Přemýšlím nad dnešním dnem a mám slavnostní náladu. Do mého světa přišlo pár špuntů, které kdosi ocejchoval a přidal razítko na úřední dokument s diagnózou, která se vymyká normálu. Nevím, kdo vymyslel hranice pro normál. Každopádně naše společnost je respektuje. Protože do této společnosti patřím i já, musím je respektovat také.

Moje výjimečnost spočívá v tom, že mi byla dána důvěra a mohu se podílet na výchově těch, kterým bylo uděleno razítko.

Ze skupiny dětí, které přišly do budovy, které se říká škola, jakoby vyčnívá špunt, který se na mne dívá. Možná si to jen domýšlím, možná se dívá pouze skrze mne. Jeho razítko je mezi ostatními největší.

Tohle ocejchované malé stvoření přivedla do školy jeho starostlivá rodina. Při předávání jejich evidentně milovaného syna dostávám kusé informace o jeho chování. Skoro všechny začínají na NE…neumí, neposlouchá, nekomunikuje…má rád letadla a viněty z lahví.

Klapnou dveře, rodiče odchází. Malý špunt ožívá a začíná si prohlížet nový prostor. Najednou mne drží za ruku, oči mu stále bloudí po prostoru. Cítím, že mnou projíždí teplo a jistota. Najednou vím, že se budeme učit vzájemně.

Cítím spojení našich odlišných realit. Jeho realita mne obklopuje a vtahuje do sebe. Snažím se uchopit malý okamžik porozumění. Bohužel, byla jsem na návštěvě u malého špunta pouze pár vteřin. I tenhle zlomek času mě zahřál.

Šlo o důvěru o okamžik, který bych moc ráda zopakovala. Jak ráda bych se podívala na svět jeho očima. Jak ráda bych poznala jeho pocity, poznala jeho přání. Vím, že všechno tohle je ukryto někde uvnitř malého človíčka, který žije ve své realitě. Ta je určitě krásně barevná a křehká. To je možná ten důvod, proč si ji skrývá sám pro sebe, před námi "normál".

Měla jsem to štěstí, že mne na malý okamžik k sobě pustil. Možná se zalekl té mojí, té tvrdé reality. Tak kam by se hnal?

Je to na mně. Musím mu po špičkách představit mojí realitu. Musím mu ukázat, že i ta moje umí být milá. Naučím se to. Krůček po krůčku…Třeba si někdy po cestě zasloužím nahlédnout do té jeho.

Budu se ho pevně držet.

GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 3. září 2014 v 20:31 | Reagovat

Nádherné, más blaze na duši a malý Honzík potkal štěstí...to vám moc přeji Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama