Konfrontace

23. září 2014 v 20:38 | GABATE |  Konfrontace
Konfrontace

"Holky, kdo je ten novej na šestce? Prej ho přivezli z psychiatrie. Jak dlouho tam byl? Už je v pohodě?" Vpadla do sesterny jako velká voda, ještě se ani nestačila převléknout do pracovního mundůru a už střílí otázku za otázkou.

Při příchodu do práce si všimla nového pacienta, kterého zběžně zahlédla za pootevřenými dveřmi jeho pokoje. Jedinou odpověď, kterou dostala na své otázky od svých kolegyň, bylo. "Zeptej se na příjmu."

V rychlosti dopíná poslední knoflík na stejnokroji a zvědavost ji pohání do pokoje číslo 6. Pod záminkou úpravy pacientova lůžka vkročí do pokoje a přivítá se s ostatními pacienty, kteří už jsou skoro domácí. Ten nový se ani nepohne, jeho oči se dívají skrze ni. Ona sbírá odvahu a s otázkou "Je všechno v pořádku? Nepotřebujete něco?" se zastavuje u jeho postele. Vidí mladého kluka asi tak ve svém věku s krásnýma očima. Kaštanové vlasy mu lemují obličej. Srdce se jí rozbuší, rozpaky celá rudá utíká z pokoje.

"Holky, ten je krásnej." Vystřelí z ní mezi dveřmi sesterny. "Krásnej možná, ale blbej každopádně, nepodařená sebevražda, neunesl to a pokusil se podřezat. To mu nevyšlo." Rychle se ho zastane. " No a co, nic není ztracený, proto je tady, aby se dal do kupy. Takhle krásnej kluk si to zaslouží."

***

Pacient z pokoje č. 6 leží a snaží se vzpomínat. V životě mu všechno vycházelo, patřil do skupiny zlaté mládeže, kde nebylo nic zakázáno. Zlatá karta, kterou mu otec neustále doplňoval, mu zaručila svobodu na poli ekonomickém, což fungovalo, jako magnet na holky a kamarády. Nic nebylo zakázáno, nic nebylo nemožné. Svět mu ležel u nohou. Studoval, (alespoň to otci tvrdil) bydlel v pronajaté garsonce, která byla otevřena i pro ostatní, jako azyl po zavíracích hodinách v oblíbených barech. S tím, že není moc v oblibě u svých sousedů, si nikdy hlavu nedělal. Nějaká ta lahev a kytka s bonboniérou jim druhý den zavřela pusu, stačilo to předat se smutnýma očima.

Auto mu otec půjčoval na písknutí. Vlastně už nemusel ani pískat. Otec jezdí firemním a tím pádem mu klíče od jeho bavoráku zůstaly. To, že parkuje mezi ojetými škodovkami svých sousedů, bral jako hec a velkou provokaci. Rád byl středem pozornosti, rád dával na odiv svůj životní styl. Holky mu lezly do postele samy. Kolikrát ani nevěděl, jak se jmenují. Bylo mu to jedno. Použít a zahodit. Toho hesla se držel. Teď tu leží sám, lituje se a přemýšlí, co dál.

***

Nevzdává to, chodí za ním mezi jeho procedurami, uklízí mu noční stolek, přestýlá mu postel. Z nočního stolku vytahuje jeho knihu a ve volných chvílích mu chodí předčítat. Nevšímá si jeho přehlížení. Neodradí ji ani to, že ji ani jednou neoslovil, že se tváří, že tu vlastně ani není.

On leží a mlčí, ona předčítá a občas vypráví o životě za nemocniční zdí. Vypráví mu i o svém životě. O tom, jak vystudovala zdravotní školu, jak chodila na brigády, aby pomohla nemocné mámě s výdaji na domácnost. Táta od nich odešel, když byla malá, moc si ho nepamatuje. Máma začala stonat a starost o mladšího brášku byla na ní. Všechno vypráví s lehkostí a s úsměvem na rtech.

Maminku navštěvuje, sama bydlí na ubytovně. Bráška ještě studuje a ona mu přispívá, vlastně mu posílá kapesné. Sama má radost, že může pomoct těm nejbližším. Vypráví o tom, jak chodí s bráškou na fotbal. Na kterém stadionu mají nejlepší párky v rohlíku. Jaký film spolu naposledy viděli.

***

Z jejích návštěv se staly rituály. Aniž si to chtěl přiznat, hlídal hodiny a těšil se, až přijde ta praštěná holka v mundůru sestry a bude mu vyprávět. Nebyla to žádná modelka, ještě jí nikdo neřekl, že existuje lak na nehty. Voněla pouze mýdlem, ale příjemně. Sice na ni stále ještě nepromluvil, ale už si ji alespoň prohlédl.

Dneska nepřišla, no a co má být. Přece mu nebude chybět nějaká tuctová buchta.

Další den se zeptal, vždyť měla mít odpolední, tak kde se courá? Dočkal se odpovědi. "Zemřela jí maminka, jela za bráškou."

Poprvé politoval někoho jiného, než sebe. Poprvé si připustil, že mu ta holka chybí. Poprvé mu došlo, že si sám přivodil úraz. To, že v opileckém opojení sednul za volant a narval to do svodidel. Poprvé mu došlo, že má štěstí, že je naživu. Poprvé mu došlo, že se musí naučit žít.

Další den přišla. Oči měla červené, v úsměvu byl znát smutek.
Poprvé na ni promluvil.

"Mohla bys mi pomoct na vozík a vyjet se mnou do parku, prosím."

GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hanatopinkova hanatopinkova | E-mail | 28. září 2014 v 8:01 | Reagovat

další vzorek života naši populace---nádherné, dokonale ,potkávam je až moc často....super, super diky hana

2 Ba Ba | 4. října 2014 v 15:26 | Reagovat

Skoro byla zase slza :-( sakra!

3 Stáňa Šumná Stáňa Šumná | E-mail | 29. října 2014 v 15:35 | Reagovat

Fakt na tohle nemám co říct. Snad, že by to mělo patřit do povinné četby.
Stáňa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama