Září 2014

Konfrontace

23. září 2014 v 20:38 | GABATE |  Konfrontace
Konfrontace

"Holky, kdo je ten novej na šestce? Prej ho přivezli z psychiatrie. Jak dlouho tam byl? Už je v pohodě?" Vpadla do sesterny jako velká voda, ještě se ani nestačila převléknout do pracovního mundůru a už střílí otázku za otázkou.

Při příchodu do práce si všimla nového pacienta, kterého zběžně zahlédla za pootevřenými dveřmi jeho pokoje. Jedinou odpověď, kterou dostala na své otázky od svých kolegyň, bylo. "Zeptej se na příjmu."

V rychlosti dopíná poslední knoflík na stejnokroji a zvědavost ji pohání do pokoje číslo 6. Pod záminkou úpravy pacientova lůžka vkročí do pokoje a přivítá se s ostatními pacienty, kteří už jsou skoro domácí. Ten nový se ani nepohne, jeho oči se dívají skrze ni. Ona sbírá odvahu a s otázkou "Je všechno v pořádku? Nepotřebujete něco?" se zastavuje u jeho postele. Vidí mladého kluka asi tak ve svém věku s krásnýma očima. Kaštanové vlasy mu lemují obličej. Srdce se jí rozbuší, rozpaky celá rudá utíká z pokoje.

"Holky, ten je krásnej." Vystřelí z ní mezi dveřmi sesterny. "Krásnej možná, ale blbej každopádně, nepodařená sebevražda, neunesl to a pokusil se podřezat. To mu nevyšlo." Rychle se ho zastane. " No a co, nic není ztracený, proto je tady, aby se dal do kupy. Takhle krásnej kluk si to zaslouží."

***

Pacient z pokoje č. 6 leží a snaží se vzpomínat. V životě mu všechno vycházelo, patřil do skupiny zlaté mládeže, kde nebylo nic zakázáno. Zlatá karta, kterou mu otec neustále doplňoval, mu zaručila svobodu na poli ekonomickém, což fungovalo, jako magnet na holky a kamarády. Nic nebylo zakázáno, nic nebylo nemožné. Svět mu ležel u nohou. Studoval, (alespoň to otci tvrdil) bydlel v pronajaté garsonce, která byla otevřena i pro ostatní, jako azyl po zavíracích hodinách v oblíbených barech. S tím, že není moc v oblibě u svých sousedů, si nikdy hlavu nedělal. Nějaká ta lahev a kytka s bonboniérou jim druhý den zavřela pusu, stačilo to předat se smutnýma očima.

Auto mu otec půjčoval na písknutí. Vlastně už nemusel ani pískat. Otec jezdí firemním a tím pádem mu klíče od jeho bavoráku zůstaly. To, že parkuje mezi ojetými škodovkami svých sousedů, bral jako hec a velkou provokaci. Rád byl středem pozornosti, rád dával na odiv svůj životní styl. Holky mu lezly do postele samy. Kolikrát ani nevěděl, jak se jmenují. Bylo mu to jedno. Použít a zahodit. Toho hesla se držel. Teď tu leží sám, lituje se a přemýšlí, co dál.

***

Nevzdává to, chodí za ním mezi jeho procedurami, uklízí mu noční stolek, přestýlá mu postel. Z nočního stolku vytahuje jeho knihu a ve volných chvílích mu chodí předčítat. Nevšímá si jeho přehlížení. Neodradí ji ani to, že ji ani jednou neoslovil, že se tváří, že tu vlastně ani není.

On leží a mlčí, ona předčítá a občas vypráví o životě za nemocniční zdí. Vypráví mu i o svém životě. O tom, jak vystudovala zdravotní školu, jak chodila na brigády, aby pomohla nemocné mámě s výdaji na domácnost. Táta od nich odešel, když byla malá, moc si ho nepamatuje. Máma začala stonat a starost o mladšího brášku byla na ní. Všechno vypráví s lehkostí a s úsměvem na rtech.

Maminku navštěvuje, sama bydlí na ubytovně. Bráška ještě studuje a ona mu přispívá, vlastně mu posílá kapesné. Sama má radost, že může pomoct těm nejbližším. Vypráví o tom, jak chodí s bráškou na fotbal. Na kterém stadionu mají nejlepší párky v rohlíku. Jaký film spolu naposledy viděli.

***

Z jejích návštěv se staly rituály. Aniž si to chtěl přiznat, hlídal hodiny a těšil se, až přijde ta praštěná holka v mundůru sestry a bude mu vyprávět. Nebyla to žádná modelka, ještě jí nikdo neřekl, že existuje lak na nehty. Voněla pouze mýdlem, ale příjemně. Sice na ni stále ještě nepromluvil, ale už si ji alespoň prohlédl.

Dneska nepřišla, no a co má být. Přece mu nebude chybět nějaká tuctová buchta.

Další den se zeptal, vždyť měla mít odpolední, tak kde se courá? Dočkal se odpovědi. "Zemřela jí maminka, jela za bráškou."

Poprvé politoval někoho jiného, než sebe. Poprvé si připustil, že mu ta holka chybí. Poprvé mu došlo, že si sám přivodil úraz. To, že v opileckém opojení sednul za volant a narval to do svodidel. Poprvé mu došlo, že má štěstí, že je naživu. Poprvé mu došlo, že se musí naučit žít.

Další den přišla. Oči měla červené, v úsměvu byl znát smutek.
Poprvé na ni promluvil.

"Mohla bys mi pomoct na vozík a vyjet se mnou do parku, prosím."

GABATE

Přání

20. září 2014 v 19:59 | GABATE |  Přání
Přání

Sedí v parku na lavičce, nechává na sebe dopadat teplo, které vysílá ta veliká žlutá koule na obloze. Teď už je mu příjemně. Utekl, utekl z prostředí, kterému říkal dřív domov. Neunesl věčné hádky, nadávky a vyhrožování. Stejně už je nezajímá. Mají svoje problémy. Pořád řeší prachy, lepší auta, sedačku…Stejně nejsou spokojený.

Ať dělá, co dělá, vždycky si něco najdou, aby ho seřvali. Nepamatuje si, kdy se ho někdo zeptal, třeba jak se má, jestli ho něco netrápí. Je to pořád stejný.

Je to stejný, jako když začal chodit do školy. Co bylo k obědu? Máš napsaný úkoly? Ve škole všechno v pořádku?

Trvá to už třináct let. Furt je to baví? Určitě nebaví, je to prostě nuda. "Možná si ani nevšimnou, že nepřijdu domů. Možná jim ubyde jedna starost." Už se nemusí na nic ptát. Stejně nikdy nepočkali na odpověď. Prostě na něj vychrlili těch pár otazníků a dál řvali jeden na druhého.

Nechává na sebe dál dopadat paprsky babího léta, které ho hladí po tváři. Rozhlíží se po parku, ve kterém sedí a prohlíží si lidi kolem. Někteří posedávají jako on na lavičkách, někteří korzují, jiní pospíchají a míjí ho bez povšimnutí.

Všímá si maminky s kočárkem, odkud vykukuje hlavička batolete. Maminka vyndává dítě z kočárku, vytahuje bublifuk, začíná vyfukovat bubliny. Prcek se směje a honí duhové koule po trávníku.

Sám se snaží vybavit si alespoň jednu vzpomínku ze svého dětství. Alespoň záblesk něčeho podobného, kdy byl on tím, na koho byla upřena pozornost a úsměv mámy. Nevzpomněl si.

Bezděčně se usmívá a drží palce prckovi. Přeje mu co nejvíc chycených bublin.

Vidí mladou holku se sluchátky na uších a se psem na vodítku. Jakou hudbu asi poslouchá? Vypadá, že chodí ještě do školy. Co asi tak může studovat? Co kdyby se jí zeptal? Jak by asi reagovala? Co kdyby jí pochválil psa? Ještě to nikdy nezkusil. Nikdy nezkusil prostě jen tak někoho oslovit. Neumí to a asi se to už nikdy nenaučí. Bojí se odmítnutí, bojí se, že bude za blbce.

Sedí a dál si prohlíží lidi kolem něj. Snaží se alespoň podle výrazu tváře a oblečení tipnout profesi, koníčky a jejich náladu. Všichni ostatní mají rozhodně lepší náladu, než má on.

On vyvrhel. Ve škole dobrý, k obědu byl guláš a úkoly už dávno nedělá. Stejně mu je nikdy nikdo nekontroluje. To, že by měl letos maturovat, jeho drahým rodičům taky nejspíš uniklo. Stejně ho k maturitě nejspíš nepustí.

S odřenejma ušima prolezl do čtvrťáku. Třídní ho nesnáší, dost možná i proto, že ještě neviděla jeho ctěné rodiče. Nikdy neměli čas zajít do školy. Informovali se po telefonu, někdy. Co by tam taky dělali, když věděli, co bylo k obědu.

Z myšlenek ho vytrhne oznámení: "Zapomněl jsem koupit máslo." Otočí se a vidí vedle sebe starého dědu s holí, který usedl vedle něj a spouští monolog. "Ráno jsem byl nakoupit a zapomněl jsem koupit máslo. Kousek ho tam ještě mám, ale mám rád všechno do foroty. Každé ráno si namažu chleba máslem, uvařím si čaj…Až koupím to máslo, zajdu na dvě deci vedle do vinárny. Mají tam moc dobrý červený. Babička mi zemřela před třemi lety, tak už mě nehubuje."

Zírá s otevřenou pusou na starého dědu, který pomalu vstává, opírá se o hůl a odchází.

Hlavou mu projede myšlenka. "Bože, já to prošvih. Nenabídl jsem mu pomoc, nenabídl jsem mu nic. Jenom jsem zíral. Prošvihl jsem další, možná poslední šanci, jak změnit svůj život. Vždyť to byl kouzelný dědeček."

Vstal a zakřičel na něj alespoň jedno přání.

Vstává z lavičky a pomalým krokem jde zpátky domů. Musí přece zkontrolovat, jestli to přání dolétlo k uším dědy.
Utéct nafurt může i zítra.

GABATE

Potom

13. září 2014 v 16:21 | GABATE |  Potom
Potom


Začíná se chvět. Bolí ji celé tělo. Na malou chvilku si připustila, že je něco špatně. Dívá se do zrcadla na někoho, koho nezná. Vidí strhanou tvář, pohublé tělo a špínu. Jak je to dlouho, co se převlékla, umyla? Rozhlíží se po okolí a zjišťuje, že špína je všudypřítomná. Začíná se vylévat i špína z duše. Výčitky, sebeobviňování se…to se nedá vydržet. Musí, musí něco sehnat. Potřebuje to. Je to něco, co jí vrátí klid. Potom, potom to začne řešit. Ještě jednou, naposledy. Jenom si chvilku odpočine, třeba to potom opravdu zvládne.

Zahání vtíravé myšlenky na své děti, které… neví. Neví, kde vyrůstají, neví, jak vyrůstají. Myšlenky na svoji mámu, která… Nepamatuje si, kdy ji viděla naposledy. Vyhodila ji. Vlastní máma ji vyhodila. To, že se s ní nestýká, není její vina. Máma si to zavinila sama. Vždyť toho po ní zas tolik nechtěla. Pár peněz, které by jí vrátila. To, že prodala pár jejích elektronických špurků…no a co? Maj toho plnej barák.

Barák. Taky měla barák, kde vychovávala své dvě děti. Bylo to prima. Ráda vařila…

Nikde nic nenašla, prodala už všechno, co mělo nějakou cenu. No, co, uvaří si sama. Sice to ještě nikdy nedělala, ale posledně pomáhala Bobovi. Musí začít. Začít hlavně hned, než se složí.

Mozek se jí vaří., přemýšlí, co tam všechno patří. Hledá, nachází, odměřuje…vaří. Jenom, aby se nevrátili ostatní. Ostatní, znamená - parta lidí momentálně jejích nejbližších. Parta lidí s jedinou myšlenkou, která jim jakoby rozsvěcuje hlavy s myšlenkou na další a další dávku.

Chvilky trávené v euforii jsou stále kratší a kratší. Tělo i duše jsou požírány chemií, kterou do sebe dobrovolně pere. No a co? Není, proč se vracet do reálného světa, který nezvládala žít. Není proč se vracet do stereotypů okořeněných občasnou radostí. Radostí z čeho? Už si vlastně ani nepamatuje.

Občas se jí v pomatené mysli zjeví jakési deja vu. Spojí si jakýsi vjem, který jí připomene třeba vůni nedělního oběda, své rodiny, která sedí a čeká na plný talíř. Ona obsluhuje a je, vlastně byla šťastná. Všechny tyhle pomíjivé chvilky vyměnila za dávku.

Je to tady znovu, panický strach z příchodu party, která ji obere o její dávku. Panická úzkost ze strádání při absťáku. Ze rtů jí ukapávají slova modlitby, kterou ji naučila babička. V dobách minulých se modlila za jiné věci. Všímala si starostí a strastí ostatních. Teď se modlila za sebe. Za další vlastní dávku, za strach…

Už není, co prodat. Už došlo všechno. Vyždímala poslední lahvičku s kapkami proti kašli. Vaří svou poslední dávku. Bože, co si to namlouvá, kolikátá je to vlastně ta poslední?

Mozek opět na malý okamžik naskočil a s ním přišly zase myšlenky na její děti, které…Alespoň, že jsou někde mimo, alespoň, že nevidí…Sama platí vlastní daň. Daň z čeho? Daň za co? Dávka, dávka…

Bojí se dalšího, bojí se budoucnosti. Na rohu ulice včera zahlídla Evu. Byla to v dobách dávno minulých nejhezčí holka ze třídy. Včera ji skoro nepoznala. Jenom oči měly stejnou barvu, ale jiný výraz. Byly netečné, smířené.

Eva čekala na kupujícího. Už nebylo co prodávat. Prodávala sebe. Škemrala u silnice a nabízela to poslední, co jí zbylo. Vlastní tělo.

Zahnala vzpomínku a dál hlídala svou vřící dávku. Zároveň chtěla vymazat tu strašidelnou vzpomínku na pád své krásné spolužačky. Najednou tam uviděla sebe. Sebe na rohu ulice se semknutými rty a prosícími pažemi.

Při pohledu na bublající lektvar a vzpomínce na včerejší den, uviděla svou budoucnost. Své vlastní peklo. Peklo, kam se dobrovolně řítí a kam bude v nejbližší budoucnosti katapultována.

Zatmělo se jí před očima. Z kapsy vytáhla ušmudlaný cár papíru. Opálenou sirkou na něj načmárala slovo POTOM.

Z připravené škatulky vytrhla injekční stříkačku, kterou naplnila po okraj. Na své ruce našla poslední místo, kudy ještě jehla projela do žíly.

Poslední, koho zahlédla, byl anděl smrti. Byla pár vteřin šťastná, vyhnula se peklu.

Vyhnula se peklu?

GABATE

Rozhodnutí

9. září 2014 v 20:52 | GABATE |  Rozhodnotí
Rozhodnutí

Stojí vysoko, dívá se dolů, kde se třpytí hladina řeky. Stojí na hraně mostu a jenom se dívá. Je konečně rozhodnutý. Dneska to dokáže. Dneska to musí zvládnout. Nic jiného mu nezbývá. Je rozhodnuto. Všechno zařídil, se všemi se rozloučil. Už to nemůže dál odsouvat. Už nesnese výsměch, tajné, potutelné úsměšky.

Je krásný letní večer, jako stvořený pro romantické procházky. Dneska není s kým se procházet, není ani proč se procházet. Je tu rozhodnutí.

Stojí a dívá se na hladinu, která je klidná a jakoby ho láká do své náruče. Staré lampy, které lemují břeh řeky, dovolují svým paprskům dotknout se hladiny, kde se mění v mihotavé jiskřičky s jepičím životem. Zhasínají a znovu a znovu se rodí. Má jich plné oči.

Najednou má pocit, že na něj řeka mrká a stále víc a víc ho láká do své náruče. Jako omámený vodním světem zároveň cítí, že vrůstá do betonové obruby mostu, na které stojí. Nemůže se pohnout. Oči má stále přilepené k hladině.

Najednou si uvědomil, že most, na kterém stojí, a který se klene přes řeku, ho zajal. Začal přemýšlet. Jeho myšlenky mu ale plašily prosby. Byly to prosby, které mu posílal most. Prosil: "Zůstaň, zůstaň se mnou, neodcházej, pomůžu ti." Nerozuměl. Stále se díval na hladinu, která byla stále víc lákavá. Ta vysílala pohádkové představy o vodní říši, kterou pod sebou schovává. O měkkém, klidném obětí, o klidu.

V jeho nitru se odehrával boj. Ten svůj již vyhrál. Sám za sebe se již rozhodl. Teď se o něj pere hladina a most, který nabízí…

Najednou má jasno. Najednou pochopil prosbu. Na mostu chybí socha. Most, který si sám vybral, a na kterém teď stojí je sám. Most je sám, nemá s kým souznít, nemá svého poutníka, který ho ohlídá a zároveň změní jeho momentálně nezajímavý vzhled. On, jako socha přiláká spoustu turistů. Bude opředen tajemstvím. Most vyhraje nad hladinou.

Hladina pod mostem je další lákadlo, které je obdivuhodné, ale zase ji všichni obdivují pouze z mostu. Nikdo se jí nedotýká, nikdo se jí nechce dotýkat. Je tajemná.

Nohy má stále víc těžké. Má pocit, že tu stojí hodiny. Nevnímá nic. Nevnímá nic, co se děje kolem něj. Nevnímá shluk lidí, kteří jsou najednou kolem něj. Nevnímá emoce lidí kolem něj. Neslyší hlasy.

Je sám se svým rozhodnutím. Je sám a pořád neví, komu, komu dá přednost. Stále řeší dilema zůstat a být obdivován nebo se nechat obejmout a poznat jiný svět?

Ví, že mu nezbývá mnoho času. Rozhodnutí musí přijít okamžitě. Neví, neví, je nejistý.

Najednou zaslechne hlas: "Ten opasek si pevně zapněte kolem pasu, dejte ruce nad hlavu."
Zapomíná na most i na hladinu. Tupě plní příkazy. Zapíná si jistící popruh, zvedá ruce. Zaslechne povel "HOP".

Najednou opouští most a letí. Letí střemhlav ke hladině, která se ještě více rozblyštěla. Kolem uší mu sviští vítr.

Guma, na které je přivázán za nohy ho vymrští zpět. Hladiny se dotkl pouze konečky prstů. Jenom ji pohladil a letí zpátky. Zpátky k mostu, který si teď prohlédl zespodu.

Je zpátky. Dokázal to. Vyhrál sázku i svoje dilema.
Zůstane sám sebou.

GABATE

Realita

2. září 2014 v 20:41 | GABATE |  Realita
Realita

Realita. Co to vlastně obsahuje? Realita je pro mne obyčejně to, k čemu přiřadím přídavné jméno "tvrdá". To už můžu celkem lehce popsat. Znamená to např. zaplatit složenky, naplnit lednici a z uklizených ingrediencí cosi vyrobit, tím pádem uspokojit rodinný kruh.

Pod pojmem tvrdá realita se mi obyčejně otevírají samé povinnosti a k nim se okamžitě připojí i blbá nálada. Když se tak zamyslím, proč by nemohla být "příjemná" realita? Určitě je, jenom si jí zdaleka tolik nevšímám, jako té "tvrdé". Proč?

Dívám se kolem sebe a vidím praskat oheň, je mi příjemně. To je moje momentální realita. Stačí si jen uvědomit každý okamžik a užít, vlastně prožít si ho. Učím se, učím se uvědomovat si realitu života mile a příjemně.

Přemýšlím nad dnešním dnem a mám slavnostní náladu. Do mého světa přišlo pár špuntů, které kdosi ocejchoval a přidal razítko na úřední dokument s diagnózou, která se vymyká normálu. Nevím, kdo vymyslel hranice pro normál. Každopádně naše společnost je respektuje. Protože do této společnosti patřím i já, musím je respektovat také.

Moje výjimečnost spočívá v tom, že mi byla dána důvěra a mohu se podílet na výchově těch, kterým bylo uděleno razítko.

Ze skupiny dětí, které přišly do budovy, které se říká škola, jakoby vyčnívá špunt, který se na mne dívá. Možná si to jen domýšlím, možná se dívá pouze skrze mne. Jeho razítko je mezi ostatními největší.

Tohle ocejchované malé stvoření přivedla do školy jeho starostlivá rodina. Při předávání jejich evidentně milovaného syna dostávám kusé informace o jeho chování. Skoro všechny začínají na NE…neumí, neposlouchá, nekomunikuje…má rád letadla a viněty z lahví.

Klapnou dveře, rodiče odchází. Malý špunt ožívá a začíná si prohlížet nový prostor. Najednou mne drží za ruku, oči mu stále bloudí po prostoru. Cítím, že mnou projíždí teplo a jistota. Najednou vím, že se budeme učit vzájemně.

Cítím spojení našich odlišných realit. Jeho realita mne obklopuje a vtahuje do sebe. Snažím se uchopit malý okamžik porozumění. Bohužel, byla jsem na návštěvě u malého špunta pouze pár vteřin. I tenhle zlomek času mě zahřál.

Šlo o důvěru o okamžik, který bych moc ráda zopakovala. Jak ráda bych se podívala na svět jeho očima. Jak ráda bych poznala jeho pocity, poznala jeho přání. Vím, že všechno tohle je ukryto někde uvnitř malého človíčka, který žije ve své realitě. Ta je určitě krásně barevná a křehká. To je možná ten důvod, proč si ji skrývá sám pro sebe, před námi "normál".

Měla jsem to štěstí, že mne na malý okamžik k sobě pustil. Možná se zalekl té mojí, té tvrdé reality. Tak kam by se hnal?

Je to na mně. Musím mu po špičkách představit mojí realitu. Musím mu ukázat, že i ta moje umí být milá. Naučím se to. Krůček po krůčku…Třeba si někdy po cestě zasloužím nahlédnout do té jeho.

Budu se ho pevně držet.

GABATE