Srpen 2014

Ruce

30. srpna 2014 v 17:21 | GABATE |  Ruce
Ruce

V pokoji se pohnula záclona, se kterou si pohrával vánek, který sem vnikl otevřeným oknem. Tikot hodin nahlas ukrajuje další den. Další den, stejný, jako ten včerejší i předvčerejší. Sedí na židli, o kterou má opřenou hůl. Pozoruje své třesoucí se ruce, které jsou unavené a neustále se pohybují, aniž by jim dal povel. Ruce, které ho neposlouchají a které se on snaží uklidnit. Ruce, které dřív hladily, laskaly. Ruce, které mu pomohly postavit a vybudovat domov, pokoj, kde nyní tráví spoustu času. Pokoj, který ho uvěznil.

Na stole leží hrnek s čajem. Rád by se napil. Jeho ruce ho zradily. Pokouší se hrnek uchopit a donést k ústům. Obsah hrnku se rozkmital a zanechává za sebou mokrou cestičku. Rozhlíží se kolem sebe, jakoby čekal na pokárání, je tu sám.

Je tu sám. Znovu a znovu prohlíží své ruce, které si dříve ani neuvědomoval, které mu patřily nějak samozřejmě, které ho poslouchaly. Je tu sám na své ruce, které jakoby žily svůj vlastní život. Jak je uklidnit? Jak je přemluvit k poslušnosti? Stal se z nich někdy až nepřátelský nástroj, který dřív pomáhal.

Stále si je prohlíží. Jsou teplé, mozolnaté. Prsty se chvějí. Cítí, že v nich proudí krev. Jsou živé. Patří ještě k němu?

Snaží se uchopit utěrku a setřít mokrou cestičku. Je neohrabaný, zlobí se sám na sebe. Pokud jeho děti ve svém mládí provedly to, co on teď, jeho ruce je plácly. Pozoruje své třesoucí se ruce a pomalu se přesouvá do svého vnitřního světa. Světa vzpomínek.

Vzpomínky jsou tady. Jeho ruce byly vždy na blízku. Fungovaly jako, spojenci. Dovedly gestikulovat, pevně držet, stisknout, sevřít…

Zahleděl se na knihovnu plnou příběhů, které tak miloval. Jeho ruce zvládly opatrně pohladit hřbet knihy, knihu opatrně vyjmout z regálu a obracet list po listu. Dnes se bojí, aby listy nepotrhal. Snaží se alespoň podle hřbetu knihy identifikovat autora a vzpomenout si na hlavní hrdiny, které měl tak rád.

Je to tu zase. Zapomíná na ruce a přichází další strach. Bojí se ztracených vzpomínek.

Jeho tělo se podobá staré knize, vázané do kůže. Vrásky a ochablé svaly jsou důkazem stáří. Obsah knihy, kterou nikdo nevyndal již dlouho z regálu je zapomenutý. Písmo je vybledlé a špatně čitelné. Je to stejné, jeho vzpomínky blednou a pomalu se vytrácí.

Snaží se uchopit hůl a vratkým krokem se dobelhá ke knihovně. Alespoň vdechne vůni knih. Zašátrá kolem sebe. Bez silných skel už ani nepřečte tituly knih. Jeho nepokojné ruce mu stejně nedovolí držet knihu tak, aby alespoň kousek textu, který mu zvětší skla, mohl přečíst.

Znovu dosedá na židli, z ruky mu padá hůl. Neví, jak dlouho se brouzdá svým vnitřním světem. Světem, ve kterém je všechno jiné. Tady má stále pevné paže a ruce, které se tolik nadřely, mu stále pomáhají.

Hodiny nepřestávají tikat ve stejném rytmu. S povzdechem se vrací do reálného světa.
Znovu si prohlíží své ruce.

Potřeboval by ostříhat nehty…

GABATE

Zavři oči

21. srpna 2014 v 19:23 | GABATE |  Zavři oči
Zavři oči

Zavři oči - spojení dvou slov, které pokud je vytrženo z kontextu pouze doporučí jednoduchý úkon. Chybí intonace, síla hlasu i tón, se kterým je vysloven.

Zavři oči, houkla na mne babička, když jsem se jako malá snažila švindlovat a tajně zahlédnout alespoň kousek z filmu Angelika. Spala jsem v pokoji, kde byla televize, a zákaz platil pro všechny projekce, před kterými se objevila velká hvězda. Ta upozorňovala na nevhodnost pro mladší, patnácti let. V době, kdy jsem filmy zhlédla, jsem marně hledala důvod zákazu. Bohužel tehdejší doba se otázkám, které se jakkoliv i letmo dotýkaly sexu, vyhýbala velmi úzkoprse.

Zavři oči, přiletí Ježíšek. Tenhle příkaz byl plný tetelení se a očekávání. Tu chvilku se to dalo vydržet, protože po chvilce se oči rozzářily. Odráželo se v nich mihotavé světlo z prskavek a pod stromečkem čekalo…

Zavři oči, jsem vyvolená, stojím uprostřed hloučku dětí, které na mne pokřikují. Sama jsem ve tmě a čeká mne úkol, někoho polapit a tím se osvobodit. Oči mám zavřené, přes ně omotaný šátek. Je to divný pocit. Najednou jsem nejistá, tápu kolem sebe. Tuhle hru jsem nikdy neměla ráda.

Zavři oči, představ si, že jsi na louce, kde to voní, kvetou tam kytky, létají motýli…Řízená relaxace. Neumím si poručit. Neumím si na povel představit něco, co mi někdo vyrábí a diriguje. V tu chvíli moje krajina pod zavřenými víčky vypadá úplně jinak. Je tam tma a není mi tam dobře.

Zavři oči! Zařvaný pokyn, který je křičen bezmocí. Teče mi krev z kolena. Nesnáším pohled na krev. Začínám být hysterická. Je to moje krev, je divně teplá, lepkavá. Z očí mi tryskají slzy, řvu, nejsem k zastavení. Zavři oči! Copak to jde? Copak to pomůže?

Hodiny na nočním stolku ukazují dvě hodiny v noci. Zavři oči, poroučím si. Ráno musíš vstávat, budeš vypadat, jako strašidlo. Nefunguje to. Za zavřenými víčky se courá už padesátá ovečka a nic. Lezu z postele a hledám nějakou piluly, která mi pomůže zastavit to stádo ovcí, které nemá konce. Našla jsem a zavírám oči.

Zavři oči. Žádá mne má dcera a za zády cosi žmoulá. Bere mne za ruku a do dlaně mi vkládá malý kamínek, který našla jenom pro mne. I se stisknutými víčky vím, že jí září oči a láskou teplý kamínek mne hřeje. Dělám překvapenou.

Zavři oči. Objímá mne, konejší. Nechal mne převyprávět události dnešního dne. "Bylo to nespravedlivé, vždyť jsem…Proč jsou lidé takový…" Chlácholí mne. Mám zavřené oči a cítím se v bezpečí.

*

Dopisuji větu a zvoní mi mobil. Tentokrát je nějak neodbytný. Neslyším žádné "Ahoj, jak je…" Z blbý malý krabičky se ozývá pláč a z přerývaných vět se dozvídám, že její táta dneska zavřel oči naposledy.

Všechno se mi sevře, nemůžu ze sebe dostat ani hlásku. Táta mojí přítelkyně, táta, kterého jsem znala a měla ráda, prostě zavřel oči. Neumím konejšit, neumím říkat věty, "Teď je mu líp, netrápil se…"

Začínám se bát, začínám se bát své intuice. Od rána mi jede hlavou spojení, "zavři oči". Znovu si pročítám již napsané. Všechno tam je. Od rána vlastně vzpomínám…aniž…

Pojedu za ní. Pojedu za přítelkyní, třeba ji potěším, třeba…Budu jí vyprávět, jak to byl právě on, komu strkala kamínek zahřátý láskou do dlaně. Byl to on, kdo ji pohladil, když nemohla spát.

Stojím vedle ní, držím ji za ruku a říkám. "Zavři oči a vzpomínej. Vzpomínej na všechny chvilky, které jste spolu zažili. Vzpomeň na to, když jsi měla starosti…Byl tady pro tebe."

Z pod zavřenými víčky jí tečou slzy, ale usmívá se. Minulost si zhmotnila. Cítí jeho vodu po holení, jeho doteky i jeho starost o ni. Ze rtů jí sklouzne věta: "Děkuji, táto."

Odpustila mu. Odpustila mu, že zavřel oči naposledy. Prošel s ní kus cesty. Věděl, že může odejít v klidu. Zanechal tady samostatnou, velkou holku, na kterou byl pyšný.

Jakoby z dálky zaslechla zpěv ptáka, vítr se zlehka zvlnil a pohladil ji po vlasech. Nerozcuchal, pohladil přesně tam, kde ji hladil on.

Stojím vedle ní, držím ji za ruku a vím…

GABATE

Komunikace

18. srpna 2014 v 10:59 | GABATE |  Komunikace
Komunikace

Komunikace, jak se to vezme. Pokud chceme někam dojet, všímáme si značek, které nás někam dovedou. Pokud nás překvapí slepá ulice, jde se na místo určení dostat objížďkou, která je obyčejně také srozumitelně označená. Pro práci na silnici je také značka a znamená to pro řidiče zpomalit a být obezřetnější. Jestliže dvě místa, odněkud někam, spojuje dálnice, momentálně bez zúžení, je vyhráno. Jede se rovně, rychle, bezpečně.

Kéž by to tak fungovalo i v životě. Slovo komunikace vystihuje vlastně to samé. Dostat se odněkud někam. Obyčejně je její komunikace nějak neprůjezdná. Snaží se rozestavět značky, kterými by upozornila…ale druhá strana je rychlejší a staví značku stop. Její vlastní se tam nevejdou. Připadá si, že se motá pouze v jednosměrkách stále dokola a nemůže se dostat alespoň na silnici druhé třídy. Tam to sice tak nefrčí, ale přece jenom se potkávají auta všech možných barev a typů. Už při přenášení všech značek se unaví. Pořád hlídat, kde se zrovna kope a dláždí, rádoby nová cesta, je vysilující. Pobíhaní a přenášení je zdlouhavé a nikam to nevede.

Chtěla by zahodit značky, stejně jim v provozu nikdo nevěnuje pozornost a jet si po své cestě. Zařadit rychlost a ostatní - snažte se. Neumí to. Někdo má rychlejší model, předjíždí, za autem je cítit pouze smrad z výfukových plynů. Na konci, možná ve svém cíli bude rychleji, ale sám. Okolí se snaží komunikaci, která je najednou plná výmolů poopravit, ale značka - práce na silnici je smetena proudem vzduchu, který je zvířený kolosem, který se hrne kupředu.

Její auto je na startu. Vyčkává na spolucestující. Nikdo nenastupuje, každý má svůj vůz. Svůj displej. Původně jeli na stejné místo, tak proč? Každý si vybírá jinou trasu, každý chce dojet do někam a držet se vlastního volantu. Kompromisy? Jaká značka se k nim dá přiřadit?

Každá značka je kompromis, každá značka je rada, jak a kudy se dostat na to správné místo. Každý někdy navštěvoval autoškolu života, tak proč nejsou respektovány alespoň základní pravidla.

Každá hlavní silnice někde končí, přednost zprava předpokládá respektovat okolí, i když dotyčný jede pouze na kole, stejně má přednost. Zákaz zastavení nebo stání ochraňuje místa, která jsou bolavá a momentálně osamocená. Značka bude jednoho dne odstraněna. Bude nahrazena značkou, která upozorní na sníženou rychlost. Značka pro hlavní silnici je vždy označena silnou tlustou čarou. Vždy je pouze jedna. Na ni navazují všechny vedlejší, kterých je víc, a jsou zobrazeny, jako slabé potůčky.

Vedlejších komunikací je daleko víc, než těch hlavních. Vedlejší silnice jsou naváděny na hlavní, kterou vlastně vyrobí. Tam se slinou do jednoho proudu a chvilku plují společně. Kde by byla hlavní silnice bez těch vedlejších? Ztratila by svoji sílu, zarostla by.

I z té hlavní se musí někdy uhnout. Nejsou všechny cesty rovné, rozcestníky jsou nekompromisní, ukazují odbočky i vzdálenost, která je ještě čeká, než dojedou…

I když, "Všechny cesty vedou do Říma…"

FAKT?

GABATE

Třináctka

15. srpna 2014 v 11:59 | GABATE |  Třináctka
Třináctka


Na půdu chodí jenom někdy. Teď, když začaly růst konečně houby, ji provoněla létem. Suší tady na novinovém papíru kousky hub. Jejich vůně je pro ni vzpomínkou na prázdniny trávené u babičky. Tam voněly i byliny, na které společně chodili.

Neodolá a přidřepne ke starému vojenskému kufru, kde jsou zamknuty vzpomínky. Do ruky bere omšelého plyšáka, na kterém se podepsal zub času. Byla to její oblíbená figurka, která pamatuje její dětský smích i pláč. Figurka rádoby medvídka v zeleném triku, na kterém je vyšita třináctka. Najednou si všímá pouze čísla, které ve svém mládí nevnímala.

Třináctka, číslo, jako každé jiné nebo ne? Každé číslo sebou nese nějaké poselství. Třináctka se snaží setřást pověru o "nešťastném" čísle. Proč zrovna třináctka? Devět písmen, tři skupinky po třech, dohromady jedno slovo. Zase jednička a trojky.

Třináctka je složena zrovna tak, z jedničky a trojky. Je to jeden bič, který má rovný, přímý tvar a polovina sněhuláka, který je obyčejně postavený z radosti a s láskou. To, že je ho pouze půlka, snad nevadí, vždyť fantazie si ho dokreslí.

Tak nějak si představovala všechno, co patří ke třináctce. Bič nepráská, ale tyčí se rovně, hrdě a vyjadřuje jistotu. Za ním se usmívá kus sněhuláka, který skrývá svoji potutelnost.

Jak si tak hraje s tvary číslic, přemýšlí, kde se sama setkala se třináctkou. Její první porod proběhl třináctý den v měsíci. Byl to první porod a má tři děti. Zase po spojení obou číslic na ni zírá třináctka. Vlastně už její vlastní narození je po vypuštění tečky mezi číslicemi číslo třináct.

Že by jedna tečka mezi čísly nadělala takové brikule? Že by všechna nedorozumění, která má s lidmi, kterým chybí tečka mezi těmito čísly, zavinil jeden blbej puntík? To je asi blbost. Co všechno se dá shodit na puntík? Je tak velký a nedá se přelézt? Vždyť je to nicotná kaňka mezi čísly, nanicovatá tečka, která se pouze překulila z místa na místo.

V matematice je tečka nepřehlédnutelná, patří mezi označení důležitých matematických operací, tečkou se násobí. V čase, kdy chodila do školy ona, se násobení označovalo ležatým křížkem, který když použije mezi slovy, vyjadřuje protiklady.

Pokud zůstane u matematiky a čísla svého narození mezi sebou vynásobí, zůstane jí za rovná se půlsněhulák a bič zmizí. Opravdu ten mrňavý puntík roztrhne třináctku a rozdělí ji na jedničku a prvočíslo? Na rozdíl od třináctky bez puntíku, která je semknutá, patří sice také do řady prvočísel, ale puntík pustí maximálně za ní?

V matematice nikdy moc nevynikala, o numerologii toho taky moc neví, tak co tady vlastně blbne. Vrací plyšovou hračku do kufru, naposledy vdechne vůni usychajících hub, odchází.

Vrací se jí původní otázka, jak je to vlastně s tou třináctkou. Jaké sebou nese poselství?

Napadne ji: " Bože můj, já jsem se vlastně vdávala taky třináctého…"

GABATE

Beznaděj

13. srpna 2014 v 19:50 | GABATE |  Beznaděj
Beznaděj

Další den ve tmě. Všechny svíčky, které měl, již vyhořely. Tu poslední si šetří a prodlužuje dobu, kdy vezme sirku, zapálí knot a nechá rozkmitat žlutý plamínek. Tma přikryje i stíny. Stíny reálného světa. Na povrch vyplouvají stíny duše, které zaplní prostor kolem.

Dneska nemá sílu vstát a uniknout jim, prchnout někam, kde je zaplaší, kde je světlo. Dneska se nechá bičovat jejich neúprosnými a dotěrnými chapadly. Už nechce nic vysvětlovat, už nechce nést zodpovědnost za vyteklou lednici, za zapáchající mrazák, už se nechce obhajovat, už nechce. Pomalu škrtá sirkou, nechá ji chvilku rozhořet, hlavou mu blikne, že její život je sice krátký, ale zářivý. Knot svíčky přebírá štafetu. Světlo je sice slabé, ale teplé, přirozené.

V hlavě mu jede film, který mu režíroval život. Úspěchy na partnerském i pracovním poli mu škodolibý střihač z filmu odstranil. Zůstaly pouze prohry, kterými se musí prokousat sám. Sám je na všechno.

Sám chodí kolem stohu neotevřených obálek, které přináší informace tam z venku. Ze světa, kterému přestal rozumět, ze světa, který ho děsí, který mu ubližuje. Byly doby, kdy se s ním přátelil, kdy ho nabíral plnými hrstmi. Teď zbyl pouze pocit nicoty. Co když má každý přidělený hrnek radosti a slasti, který on už vypil nebo prostě vycmrndal.

Vzkazy z venku v podobě obálek se na něj šklebí, vysmívají se. Dobře vědí, že není úniku, dobře vědí, že nastane čas, kdy je vezme do ruky a ony ze sebe vydají praskavý zvuk trhaného papíru a vypustí informaci, které se on děsí.

Vždyť už tady byli. Byli tady ti z venku. Jakoby mu již dávali najevo, že s ním nepočítají. Ustřihli to, prostě jedním malým cvaknutím umřel jeho domov. Jeho jediné známé místo, kde je obklopen důvěrně známými předměty. Jediné místo, kde se cítil v bezpečí, kde se mohl schoulit a vyplakat se. Vyplakat se z nicoty a usnout na slaném, vlhkém polštáři. Neviděn a nelitován.

Teď ho odsoudil i vlastní domov. Zahalil se do tmy a předměty, které tak důvěrně znal a miloval, jsou studené, nepřátelské.

Informace, která vypadla z obálky, je jasná, strohá. Obsahuje pětimístné číslo s dodatkem KČ,- zaplatit. Přišla beznaděj.

Bere do ruky zažloutlou krabici, na kterou mu pouští kousek světla plamínek z poslední svíčky, která jediná soucítí. Z doby dávné a veselejší mu zbylo pouze pár vybledlých, dnes již nic neříkajících fotografií, které si občas prohlíží. Rád by pochopil úsměvy lidí z fotek. Rád by znovu zažil právě tu situaci, při které je zachytil kousek celuloidu.

"Bože můj, alespoň domov potřebuji. Jedno jediné místo, kde se schovám před světem. Musím ho zachránit." Prachy, prachy, tvrdá jasná slova, která lomcují s tímhle neúprosným světem. Světem, před kterým se neschová.

Musí vstát a poprat se. Bože, ale s kým?

Nic ho nenapadá, najednou v ruce drží tužku, která se rozběhla po roztržené obálce a…

Propadlé tváře,
do svýho kalendáře píšu další ztracený den.
Kde jsem ho ztratil a proč vlastně,
další ztracený sen.
Zahleněn do sebe umírám spánkem, který konejší.
Kdo jsem a vlastně, kde je den včerejší?
Ztracen a nenalezen, jak letošní březen a další měsíce,
kde jsem byl a kam jsem šel?
Nevím a lituji nejvíce.
Čeho?
V š e h o.

GABATE

Usmíření

9. srpna 2014 v 16:03 | GABATE |  Usmíření
Usmíření

Dnešní nálada spadla hluboko pod bod mrazu. V hlavě jí hučí. Přesto, že ukončila verbální komunikaci slovy "Dej mi pokoj." Zůstává ve vzduchu spousta zloby, nepochopení, ublížení…Místo slov jsou zde gesta a úšklebky, ruce, které hovoří, vlastně gestikulují opět něco, čemu nerozumí.

Snaží se pochopit, snaží se být empatická. Copak to jde? Kurzy asertivity doporučují pár metod. Zkouší metodu ohrané desky. NIC. Zadrhla se, asi je deska rozbitá.

Napadá ji další pomůcka…Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Toho se chytá, jako tonoucí svého stébla. To by mohlo být ono. Jejich komunikace je vedena po jiných tratích. Její vlak míří na Venuši, jeho k Marsu.

Doprčic, vždyť je to trať, která vede vedle sebe. Copak se nikde nezkříží? Copak nemají stejnou alespoň jednu zastávku? Mohli by spolu vystoupit na zastávce, třeba…"Porozumění", "Pochopení". Tuhle trať ještě nikdo nezmapoval.

Chodí kolem sebe a oba vyzařují cosi, co se rozhodně nepřitahuje. Bože, copak mu to nedojde? Stačí uklidnit ruce a pohladit nebo alespoň dotek…Blbost, vidí pouze jeho zarputilý obličej a postoj "Já jsem tady ten ublíženej."

ON: "Ty jsi nekoupila žádnej salám? To mi děláš schválně, viď."
ONA: "Vždyť jsi říkal, že už to nebudeš jíst…"

Rádoby smírčí dialog začal již před odjezdem na nákup.

ON: "Tak pojedeme nakoupit? Pojedeme, kam chceš, vyber si."
ONA: "Pojedeme do Kauflandu…" nestačí dokončit větu.
ON: "Víš, že to tam nesnáším, tam nejedu."
ONA: " Vždyť jsi ale říkal…"
ON: "Jedeme do Tesca."

Ona to vzdává, sedá za volant, jede do Tesca. Během cesty zatíná zuby, aby nepřerušila JEHO monolog, který se vine na vlně JÁ…"Já už takhle nemůžu dál žít, mám toho dost, ničíš mě…"

ONA najde nákupní vozík, vchází do nákupního střediska "Tak jdeme…"
ON: " Já s tebou nikam nejdu, nakup, co je potřeba a JÁ…"

Nová výměna názorů, nové připomenutí. "Ale včera jsi říkal něco jiného…" Rezignace.

Cesta zpět
ON: "Zastav mi někde, jedu do Prahy, tohle se nedá vydržet…vlastně nemůžu, musím domů, nevzal jsem si prášky."

Doma
ONA uklidí nákup a dá se do přípravy oběda. ON sedí u počítače, (asi si vzal prášky).

Oběd je na stole, uvařila rajskou. Krájí knedlík. Při pohledu na barvu omáčky jí v hlavě něco blikne - ZKRAT. Otáčí nůž proti NĚMU a bodá a bodá. ON najednou mlčí a jen se nevěřícně dívá na stejnou barvu, která vytéká z něj. (Původně měl chuť na rajskou.) Jeho tekutina je stejně vazká jako omáčka na plotně, jenom teplotu má nižší. Rajská se ještě vaří a její teplota se podobá teplotě krvi, která koluje v NÍ.

Našla společnou zastávku. Na těch prvních, kde vlak jenom přibrzdil, vystoupila sama. ON zastávky "Porozumění" a "Pochopení" minul bez povšimnutí. Na téhle, "Moje řešení" ho donutila vystoupit a…

Vzduch se vyčistil, přišla úleva, únava. Veškerá špína zůstala v podobě kaluže krve na podlaze.

Překročila ji a nandala si dva knedlíky s rajskou.

GABATE

Zamyšlení

7. srpna 2014 v 18:18 | GABATE |  Zamyšlení
Zamyšlení


Kdo je vlastně vyrábí? Kde se vlastně vyrábí? Je tam někde nahoře, kam nikdo nedohlídne, kam nikdo ani nedoletí, továrna na duše? Sedí tam někdo, kdo řídí výrobu? Sedí tam někdo, kdo navrhuje prototypy? Je to spousta otázek na které mi zatím nikdo neuměl odpovědět.

Mám svoji teorii:

Už s prvním nádechem (možná je to ten moment, kdy je duše vpuštěna do obalu) je určen směr, kterým se bude nový človíček ubírat. V pohádkách jsou to sudičky, které vyřknou ortel a určí cestu. V našem reálném světě jsme sudičky odehnali. Všechny zajímá obal, který se snad podobá někomu z rodiny. Po příchodu na náš svět se počítají prstíčky, obdivují buclaté tvářičky. Duše není vidět.

Jak je to všechno vlastně možné? Fyziognomie obalů je stejná. Všichni mají dvě ruce, dvě nohy…Jenom duše jsou každá jiná. Každá je jedinečná a každá má své cíle, svůj osud. Ten se snažíme odtajnit. Všichni, teda skoro všichni jsou zvědaví, co je čeká, co je nemine. Snaží se prokousat budoucností.

Všechny duše čekají na svůj obal, který jim vybírá někdo, kdo má zrovna službu. Továrna tam někde nahoře podle své evidence posílá duše do celého světa. Reklamace jsou nepřípustné. "Tam" musí být přece neomylní. Musí to být fofr. Každý nově zrozený obal se pomalu seznamuje se svou duší, která si zvyká a pomaloučku se zabydluje. Ona jediná ví, kam spěje. Neprozradí.

Člověk roste a duše má větší prostor. Aniž si to uvědomujeme, celému našemu životu velí duše. V určitém okamžiku nastává boj. Boj obalu s duší. Duši se nelíbí obal, který se bouří proti své duši. I na to nebeská továrna myslela. Přistrčí duši, která stejně voní a souzní s tou druhou. Obaly září a jsou připraveny na přivítání nového společného obalu, do kterého bude vdechnuta nová duše. A dej Bože, ať má podobné cíle a ideály. (Nebo ať je alespoň podobný někomu z rodiny.)

Obal se během svého života opotřebí, jen duše zůstává stejná. Duše bojuje za své cíle, za svá přesvědčení, která si přinesla tam odněkud a někým jí byla vdechnuta. Přinesla si svůj kříž, který slíbila respektovat a prosazovat. Zůstává se svým přiděleným obalem do té doby, než se obal opotřebuje a pak… vrací se zpět. Zpět do továrny, kde je recyklována a připravena na cestu za dalším obalem.

Nebeská továrna si před samotnou recyklací duši prohlédne a zjistí, jak se osvědčila, jasně, že i tam nahoře inovují a vychází ze stávajících poznatků. Musí jít s dobou. Lidem tam dole tak umožňují to, čemu se říká technická revoluce. Jen to neuspěchat, hezky pomalu a opatrně, aby to obaly vydržely a lidstvo nevymřelo. Lidé se naučili své duše obelhávat, hledat únikové cesty, pomocí halucinogenních látek utíkat z reality. Nebeská továrna ještě nenašla protilátku. Imunita duší je narušena.

Nebeská laboratoř vyhlašuje poplach. Dochází ingredience. Chybí láska, empatie, porozumění.

Lidé bacha, peklo má nakročeno!
GABATE

Starost

1. srpna 2014 v 19:59 | GABATE |  Starost
Starost

Sedím na dvorku a poslouchám, zda neuslyším hasiče. Dcera je u moře, manžel v nemocnici, jsem tu sama. Sedím na dvorku z celkem prozaického důvodu. Vlastně ze dvou. Doma nekouřím a nezvoní zvonek. Kouřím a napínám uši, abych nepřeslechla rychlé kroky za vraty. Houkačku jsem vyloučila, přece tady nehoří. Nic, za vrátky je ticho.

V hlavě se mi honí dvě myšlenky. Jedna utlouká druhou a třetí - logická, nepřichází. První myšlenka je chlácholivě vtíravá a snaží se mi namluvit: "Má o tebe strach, má tě rád a bojí se, co kdyby…" Nastupuje druhá, která mává červeným hadrem a křičí: "Houby, potřeboval tě jenom zkontrolovat, jsi tu sama, on v nemocnici, co kdybys…"

Blbost, přece by nenechal hasičské komando s beranidlem vtrhnout do baráku. Už slyším ty řeči. "Kdo to zaplatí?"

Přemýšlím, jestli leží na tom správném oddělení. Vezla jsem ho do Motola, ale oddělení psychiatrie to fakt nebylo. Alespoň tam nenastupoval. Že by tam skončil? Pochybnosti.

Znovu kontroluji mobil a počet nepřijatých hovorů. Zírá na mne dvojciferné číslo, pouze od jednoho účastníka - manžela. Chytrý mobil ukáže i čas. První volání, vlastně nedovolání se, proběhlo v 6,30 hodin. To se v nemocnici nejspíš mění služba a pacientům měří teplotu. Normálně se manžel nechová jako ranní ptáče. Já mám dovolenou a to předpokládá, že si také přispím. (Nejsem nelida, vím, že je o manžela postaráno.)

Rychlý výpočet mi napoví frekvenci jeho volání. Výsledek - po pěti minutách vydržel volat tři hodiny.

Vařím si kafe a vytáčím jeho číslo. Na druhé straně okamžitá reakce: "Co je s tebou? Proč mi nezvedáš mobil? Měl jsem o tebe strach, volal jsem hasičům, ať se na tebe jdou podívat…Včera jsi říkala, že ti není dobře."

Lžička s kafem mi padá z ruky. Jediné, co mě ještě napadá, je zjistit, jaká krizová čísla ještě vytočil. Jedinou útěchou mi je, že zbláznil POUZE místní dobrovolný hasičský sbor, který se nejspíš ještě svolává. S příslibem, že zruší poplach, zavěšuji. Dodělám si kafe a cmrndám s ním na dvorek, aby náhodou…Tady si znovu rovnám myšlenky.

Manžel je hospitalizován třetí den. Odvezla jsem ho v pondělí na celkové vyšetření.

Už během cesty do nemocnice jsem slyšela. "Jedeš jako blázen, pískají pneumatiky, skončíme, v tom lepším případě v nemocnici oba…" V pořádku jsme dojeli na místo, manžel vystoupil a šel se "ubytovat".

Pří zpáteční cestě se mi opravdu zdálo, že slyším divný zvuk při zatáčení. Doma zjišťuji - prázdná přední pneumatika. Teď jsem se orosila já. Při představě, že při rychlosti 150km/hod po dálnici na prázdné gumě jsem mohla skončit v krimi zprávách, večer na Primě, se mi podlomily nohy.

Zvoní mobil, volá manžel. Hlavou mi blesklo. "Zlatíčko, má o mne starost, chce vědět, jak jsem dojela." Omyl, sprcha. "Prosím tě, mohla bys mi přivézt delší kabel k nabíječce? Mám ho někde v obýváku." Odzbrojena, odsekávám "nemohla" a zavěšuji. Bože, to je tam teprve dvě hodiny.

Co teď? Přemýšlím, kdo zvládne vyměnit pneumatiku a vytáhne mne z problému.

Leje jako z konve, auto se na mne mračí, jako bych za to mohla. Z poza záclony mu slibuji brzké uzdravení.

Zasáhne kamarád, který se ptá, jestli mám hever. "Jestli je to ten kus železa, který se mi válí v kufru, tak mám." Snažím se být vtipná.

Přestalo pršet, auto se usmívá, jeho nemocnou pneu vezu k doktorovi a s příslibem, že bude zítra opravena, odjíždím.

Zvedám telefon, opět volá manžel: "Já ten kabel opravdu potřebuju."

A to jsem ještě netušila, že může být hůř.

GABATE