Návštěva

31. července 2014 v 21:22 | GABATE |  Návštěva
Návštěva


Sedí, nic neříká, v jedné ruce mu dohořela cigareta, ve druhé ruce se mu klinká dopitá lahev. Nemůžu si vzpomenout, kde se tady vlastně vzal. Kdo ho pozval? Proč přišel? Kdo to vlastně je? Sedí na mém gauči, na nohou má moje pantofle. Sedí a mlčí.

Prohlížím si ho pozorněji, snad si vzpomenu, odkud bych… Na sobě má něco, co si říká už delší dobu o výměnu nebo alespoň o prací prášek. Módní výstřelek to zdaleka není. Proč nosí v parném létě kabát? Co pod ním schovává? Mám se bát?

Zajímavé je, že strach nepřichází, naopak jsem nějak klidnější. Něco nepopsatelného visí ve vzduchu. Je to příjemné, klidné. Snažím se dýchat hlouběji, abych pochytala a nasákla vše, co kolem sebe cítím. Dýchá se mi volněji, začínám se usmívat.

Najednou se přistihuji, že držím nezvanou návštěvu kolem ramen a spouštím monolog. Nevyptávám se, prostě se začnu nějak samozřejmě a automaticky svěřovat. Svěřovat se, se svými tajnými touhami, nesplněnými sny, nepochopenými a neodpuštěnými křivdami. Zjišťuji, že slova, která se mi uvolňují od rtů, jsou vyřčena beze zloby. To, co bylo vyřčeno, je okamžitě jakoby splněno, odpuštěno, vymazáno, začínám se usmívat ještě víc.

Rozum se snaží vnutit mi myšlenku na něco, co smrdí chemií, ukazuje na přísedícího a snaží se mu nalepit cedulku s nápisem - dealer. K čemu rozum? Je mi báječně a tohle rádoby vysvětlení mi připadá padlé na hlavu. Zapuzuji myšlenku i rozum a znovu se nořím do mechové atmosféry dnešního odpoledne, kterou mi přinesl…?

Znovu přišla otázka, odkud ho znám? Kde se tu vzal? Najednou mi myšlenka na otázku typu, "kdo jsi?" přijde nějak neomalená. Otáčí se ke mně a já vidím jeho oči. Jsou to oči bezbranného dítěte, které se ztratilo a hledá cestu. Cítím, že mne zná. Nejen proto, že jsem se svěřila. On to vlastně všechno věděl, přišel si to pouze ověřit a donutit mne vyslovit to nahlas. Celou dobu sedí a čeká. Čeká na moje procitnutí a poznání.

Snažím se, opravdu se moc snažím. Ráda bych, nevím. Zatím je mi bližší, než on jeho vypitá lahev a oharek v jeho prstech. Všímám si viněty na lahvi a zjišťuji, že nám chutná stejné víno. Možná, kouří i stejnou značku cigaret.

Pořád vidím jeho oči, které se jakoby zvětšují a vtahují mne do sebe. Jsou stále víc a víc prosebné. Nevnímám jeho kabát, mizí lahev i oharek, zůstávají oči. Bože můj, ony prosí o vysvobození.

Proč já? Jak mám pomoci? Co…Jsem očištěna, zbavena všech křivd a příkoří, jsem daleko lehčí a tím pádem i vnímavější.

Přišlo to najednou, přišlo to, jako rána z čistého nebe. Najednou to vím. Nikdo mi nemusí nic říkat, vím to. Vedle mne sedí a sám za mnou přišel můj anděl strážný. Tahle myšlenka mnou projela jako blesk.

Jak jsem to mohla dopustit? Očistit, musím ho očistit. Musím se vyzpovídat, musím si odpustit. Musím…
Vstávám, snažím se sejmout z jeho ramen těžký kabát. Z jeho kapes se sypou střepy. Snažím se je posbírat, pálí mne do dlaní. Jsou to moje vlastní hříchy spáchané na…nejpálivější jsou ty nejmenší, které mi ukazují obličeje mých nejbližších. Prosím je za odpuštění.

Po každé prosbě se postupně střepy mění v lehoučká pírka, která vrůstají do křídel anděla, která se odhalila po sejmutí kabátu. Jako v transu šátrám v kapsách a přímo masochisticky uklízím střepy, které pálí a řežou. Křídla anděla jsou bělostná a stále více honosná. Oči anděla se začínají usmívat.

Začínám být pyšná na svého krásného anděla strážného.

GABATE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 1. srpna 2014 v 6:31 | Reagovat

DEEKTIVKA, HOROR:?..KTEPAK, VÝSLEDEK TOHO,CO DOKÁZEM UDELAT S NASIM ANDELEM. NÁDHERA,BOŽSKE, TO SI BUDU ČIST KAZDE RÁNO, MISTO OTČENÁŠE,,,,DIKY HANA

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama