Dovolená

18. července 2014 v 19:30 | GABATE |  Dovolená
Dovolená

Přípravy na dovolenou probíhaly celkem klidně. Manžel podlehl mému přání vyjet k moři. Vyhlédl si destinaci, která by mohla vyhovovat nám oběma. (I když myslím, že moje nároky byly celkem jednoduché, pláž a moře.) Manžel potřebuje klimatizaci, připojení k internetu. Na dovolenou pozval i šestiletého vnuka Matěje, to předpokládalo zajistit pobyt se stravou.

Dovolená byla vybrána. Jako bonus byly nabízeny poznávací výlety, které chtěl manžel absolvovat, (přece se nebude nudit u moře.) Jedinou starost mi dělala cesta. Doprava tam i zpátky byla autobusem a na místo jsme měli dorazit za 24 hodin. Myslím, že už při té představě se moje záda tetelila. No, nebudu fňukna, chtěla jsem k moři, tak snad něco vydržím. Nesmím zapomenout ty správný pilule a snad to půjde. Jde jen o to, abych neskončila na kapačkách v cizím světě.

Odjezd se blížil, měla bych asi něco zabalit. K moři toho moc nepotřebujeme, stačí plavky, něco na pláž, ručníky… Bože, nějak mi to narostlo a to jsem připravila opravdu jen to základní. No, co, autobus to uveze. Jeden loďák pod autobus a taška, vlastně tři do autobusu. Tam potřebuji doklady, osobní věci, polštář a nějakou sváču na celý den. Nesmím zapomenout na tašku s elektronikou, kterou si zabalil manžel.

Poslední noc doma a vyrážíme pro Matěje. Tady přeházíme bagáž do většího auta, připočítáme další bágly s výbavou pro Matěje. Ono to zase nabylo. Takové ploutve, šnorchl, něco na písek, deska do vody…další taška do autobusu s polštářkem, dekou…Začínám v tom mít chaos.

Nástup do naloženého auta. Ouvej, první kalamita. Manžel nastoupil s našlápnutým exkrementem od domácího mazlíčka, který poštěkával opodál. Nic se neděje, snažím se zachovat klid, dcera omývá manželovi boty, vyrážíme.

Autobus přijíždí a vypadá pohodlně. Sice slyším přednášku manžela o tom, že do autobusu to všechno nedám, jsem se zbláznila, bude tam mít málo místa…vydržím, usedám s Matějem, kterého okamžitě zaujala malá toaleta v autobuse. Poslední zamávání a autobus se rozjel. Pokud nikdo nepřistoupí, máme vyhráno, budeme mít pro sebe každý jedno dvousedadlo. Vyšlo to.

Po hodině jízdy se už nořím do tašky a rozbaluji řízky, chleba, okurky, rajčata…"Babi mně se chce na záchod." "Matěji, za chvilku budeme stavět, vydrž to." "Nevydržím, musím." Jdu k řidiči pro klíč od mini toaletky a Matějovi září oči. "Babi, já jsem ještě nikdy nebyl na záchodě v autobuse, musím si ho užít." Sedí, rozhlíží se a…"Babi, já budu kadit." Čekám a hlídám Matěje na schůdku u toalety. "Hotovo." Matěj vstává a já si všímám cedule, která visí hned za mísou, "Toaletu využijte POUZE na malou stranu." V míse leží bobek, na který mě Matěj při vykonávání potřeby upozornil slovy "Babi, jak ten autobus drncá, tak mi jde ten bobek nahoru." Vykonáno, co s tím? Nedá se nic dělat, beru ubrousky, nořím se do mísy a lovím bobek. Balím ho do igelitky a házím do koše, který je na toaletce. Delegátce oznamuji, co se stalo, ta s úsměvem sděluje, že to vyřeší na první zastávce.

Cesta ubíhá, řízky mizí, Matěje ukládám ke spánku a já si hledám alespoň trochu přijatelnou polohu k nočnímu odpočinku.

Jsme na místě, moje záda jsem uchlácholila jednou modrou pilulí, vstávám, počítám bagáž, rozhlížím se. Tak jestli jsem si o sobě někdy myslela, že jsem zahradnice, tak jsem byla na omylu. Místo bezinek tu planě kvetou oleandry, z pelargonií jsou keře, prostě rozkvetlý ráj. Voní tu moře, slyším cikády.

Rychle se ubytovat a pozdravit moře. Manžel studuje nabídky zájezdů, já beru Matěje a prchám k moři. Po cestě si všimneme mravenčí stezky (I ti mravenci jsou tu větší.) Jsme u moře, které nás zdraví čepýřícími se vlnkami. Pláž je poloprázdná, moře teplé, kdo by odolal. Matěj je sice opatrný, ale dá se přesvědčit, ruku v ruce jdeme do vody. Ukazuji na škeble, které lovím, a on komentuje. Nabiti prvními dojmy odcházíme do jídelny, kde už čeká manžel, který si vyhlédl pár výletů. Matěj se ujímá obsluhy, čepuje a nosí nám pití. Prostě idylka.

Po obědě odpočíváme v příjemně klimatizovaném pokoji. Cesta k moři, cachtání, sluníčko, písek…Unaveni sluníčkem a vodou chodíme odpočívat na terasu do baru, kde si Matěj, poručí Sprite, já kávu a manžel nepohrdne místním pivem. Večer prohlídka městečka, prostě klasika. Dceři podávám průběžně hlášení, jak jsem pyšná na Matěje, který je rozumný, šikovný a zvládá věci, které doma odmítá. Například to, že se sám osprchuje a vyhrál nad obavou za sprchy. Jeho noční můrou byla utržená sprcha a strach z vody, která by případně stříkala ze zdi.

Bohužel tahle situace opravdu nastala. S odstupem času a s přihlédnutím, že všechno dobře dopadlo, mohu již celou hororovou scénu popsat trochu s nadhledem.

Večer jsme ve městě všichni ochutnali místní zmrzlinu. Matěj dostal od mámy ještě před odjezdem doporučení, ať ochutná všechny druhy, tak jsme se tohoto úkolu ujali. Leč v noci, (nevím, jestli zrovna vinou zmrzliny) probudila manžela nevolnost, která mu zrychlila krok. Po vyprázdnění se chtěl osprchovat, bohužel na něj přišla mdloba, pád, rána, utržená baterie…chaos.

Z postele jsem vystřelila jako střela, snažila se manžela probrat…umáčená jsem se vřítila do recepce, kde jsem najednou věděla, že "help me pleas" třeba zabere. Myslím, že i bez angličtiny jsem byla dost přesvědčivá. Vytřeštěný zrak, umáčená, hysterická Viktorka od splavu, doslova vyvláčela úhledného recepčního do pokoje, který již jevil známky bazénu. Vyděšený Matěj stál na chodbě a řval.

Již probraný manžel se snažil do zdi zejících a prýštících děr nastrkat urvanou baterii, (celkem beznadějně.) Začala jsem v duchu děkovat šetřícímu hotelu, že neohřívá teplou vodu na vroucí. Myslím, že následky by byly nedozírné.

Pokoj se plnil vodou, manžel se hroutil dalším problémem, "Kdo to zaplatí? Asi já a to se nedoplatím…" Mezitím jsem Matějovi vysvětlila, jaký je to vzrůšo a komu se to povede, mít v pokoji bazén.

Delegátka, která přispěchala na pomoc, zavolala sanitku, přece jenom je potřeba zkontrolovat zdravotní stav manžela. Místní zaměstnanci se svým přístupem, "žádná probléma" našli po hodině hlavní uzávěr vody. Matěj usnul a já jsem čekala na příjezd manžela.

Diagnóza - dehydratace, náprava - kapačka, při zhoršení stavu, návrat k lékaři.

Po návratu manžela jsem se trochu uklidnila. Jeho první slova při vstupu do pokoje byla "Nemohla bys to tady prosím tě vytřít?" Teď se chtělo omdlít mně.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ba Ba | 20. července 2014 v 21:51 | Reagovat

Tak konečně jsem přečetla- stalo to za to!Moc dekuju:-)

2 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 21. července 2014 v 18:08 | Reagovat

Ahojky, to je nádhera, nemohla bych přitě jet s Vámi ?Už setěším na pokračování... díky Hana

3 Milena Milena | E-mail | 20. srpna 2014 v 10:33 | Reagovat

Doooooooooost dobrý. Dalo by se dlouze diskutovat.  Krulda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama