Červenec 2014

Návštěva

31. července 2014 v 21:22 | GABATE |  Návštěva
Návštěva


Sedí, nic neříká, v jedné ruce mu dohořela cigareta, ve druhé ruce se mu klinká dopitá lahev. Nemůžu si vzpomenout, kde se tady vlastně vzal. Kdo ho pozval? Proč přišel? Kdo to vlastně je? Sedí na mém gauči, na nohou má moje pantofle. Sedí a mlčí.

Prohlížím si ho pozorněji, snad si vzpomenu, odkud bych… Na sobě má něco, co si říká už delší dobu o výměnu nebo alespoň o prací prášek. Módní výstřelek to zdaleka není. Proč nosí v parném létě kabát? Co pod ním schovává? Mám se bát?

Zajímavé je, že strach nepřichází, naopak jsem nějak klidnější. Něco nepopsatelného visí ve vzduchu. Je to příjemné, klidné. Snažím se dýchat hlouběji, abych pochytala a nasákla vše, co kolem sebe cítím. Dýchá se mi volněji, začínám se usmívat.

Najednou se přistihuji, že držím nezvanou návštěvu kolem ramen a spouštím monolog. Nevyptávám se, prostě se začnu nějak samozřejmě a automaticky svěřovat. Svěřovat se, se svými tajnými touhami, nesplněnými sny, nepochopenými a neodpuštěnými křivdami. Zjišťuji, že slova, která se mi uvolňují od rtů, jsou vyřčena beze zloby. To, co bylo vyřčeno, je okamžitě jakoby splněno, odpuštěno, vymazáno, začínám se usmívat ještě víc.

Rozum se snaží vnutit mi myšlenku na něco, co smrdí chemií, ukazuje na přísedícího a snaží se mu nalepit cedulku s nápisem - dealer. K čemu rozum? Je mi báječně a tohle rádoby vysvětlení mi připadá padlé na hlavu. Zapuzuji myšlenku i rozum a znovu se nořím do mechové atmosféry dnešního odpoledne, kterou mi přinesl…?

Znovu přišla otázka, odkud ho znám? Kde se tu vzal? Najednou mi myšlenka na otázku typu, "kdo jsi?" přijde nějak neomalená. Otáčí se ke mně a já vidím jeho oči. Jsou to oči bezbranného dítěte, které se ztratilo a hledá cestu. Cítím, že mne zná. Nejen proto, že jsem se svěřila. On to vlastně všechno věděl, přišel si to pouze ověřit a donutit mne vyslovit to nahlas. Celou dobu sedí a čeká. Čeká na moje procitnutí a poznání.

Snažím se, opravdu se moc snažím. Ráda bych, nevím. Zatím je mi bližší, než on jeho vypitá lahev a oharek v jeho prstech. Všímám si viněty na lahvi a zjišťuji, že nám chutná stejné víno. Možná, kouří i stejnou značku cigaret.

Pořád vidím jeho oči, které se jakoby zvětšují a vtahují mne do sebe. Jsou stále víc a víc prosebné. Nevnímám jeho kabát, mizí lahev i oharek, zůstávají oči. Bože můj, ony prosí o vysvobození.

Proč já? Jak mám pomoci? Co…Jsem očištěna, zbavena všech křivd a příkoří, jsem daleko lehčí a tím pádem i vnímavější.

Přišlo to najednou, přišlo to, jako rána z čistého nebe. Najednou to vím. Nikdo mi nemusí nic říkat, vím to. Vedle mne sedí a sám za mnou přišel můj anděl strážný. Tahle myšlenka mnou projela jako blesk.

Jak jsem to mohla dopustit? Očistit, musím ho očistit. Musím se vyzpovídat, musím si odpustit. Musím…
Vstávám, snažím se sejmout z jeho ramen těžký kabát. Z jeho kapes se sypou střepy. Snažím se je posbírat, pálí mne do dlaní. Jsou to moje vlastní hříchy spáchané na…nejpálivější jsou ty nejmenší, které mi ukazují obličeje mých nejbližších. Prosím je za odpuštění.

Po každé prosbě se postupně střepy mění v lehoučká pírka, která vrůstají do křídel anděla, která se odhalila po sejmutí kabátu. Jako v transu šátrám v kapsách a přímo masochisticky uklízím střepy, které pálí a řežou. Křídla anděla jsou bělostná a stále více honosná. Oči anděla se začínají usmívat.

Začínám být pyšná na svého krásného anděla strážného.

GABATE

Když mi bylo - puberta

30. července 2014 v 16:51 | GABATE |  Když mi bylo - puberta

Když mi bylo - puberta

V patnácti letech má snad každý na čele vytetováno - rebel. Myslím, že v tu dobu vypadne mozek a mozkovna se prostě uklízí, připravují se šuplíčky s nadpisy - zodpovědnost, tolerance, poznávání…Místo mozku nastupují emoce, které jsou velmi roztahovačné a svými chapadly omotávají celou osobnost tzv. puberťáka.

Dnešní doba je alespoň z mého pohledu k těmto lidem vstřícnější a demokratičtější. I když, na druhou stranu se otevřel daleko větší prostor pro rebelii,(bohužel obyčejně namířené proti sobě). Na sociálních sítích si puberťáci předávají informace o svých nechápajících rodičích, o každé příležitosti, která nabízí zakázané ovoce a jak z ní společně co nejvíce vytěžit. Šuplík na následky se teprve připravuje.

Moje puberta probíhala v době, která okleštila muziku, literaturu a předepisovala uniformitu. Nebylo jednoduché vybočit, přesto…

Na střední škole jsem provokovala otrhanými jeans kalhotami, které jsem si upravila podle svého. Prsty jsem měla rozpíchané od jehly, ale výsledek stál za to. Kalhoty mi rozkvetly podle vzoru květinových dětí. Na burzách jsem sehnala pár plakátů s kapitalistickýmí zpěváky buřiči, na kytaru se učila protest songy.

Svět voněl zase jinak. Všechny vůně byly jakoby ostřejší a vyzývavější. Ještě dneska cítím nejen vůni, ale i bolest, kterou překryl vzdor. Nechci do prvomájového průvodu, nechci se navlíkat do uniformy SSM. Do tohohle spolku nechodím, nejsem tam registrovaná, příspěvky neplatím, tak proč ta komedie? Nechci!

Výsledek rebelie - poničená prvomájová výzdoba, přivolaná (nejspíš zodpovědnými občany) hlídka VB pochytala celou naší skupinu a donucovacími prostředky (prý přiměřenými) nás dovlekla na vyšetřovnu. Tady nám nepomohla natržená občanka, přilili jsme olej do ohně. Další průšvih. Šuplík na následky už byl nejspíš připraven.

Padala slova: Provokace, Politická kolaborace, Podrývání socialistického zřízení, Vyhazov ze školy…. Pohovor s rodiči. Ze vzdoru se vyklubal strach. Strach z příštího. Co je to za lidi? Proč všichni řvou? Vždyť se tak moc nestalo. Modřiny od pendreků nebolí, všichni jsou jakoby v transu.

Jsme postupně a potupně odvláčeni do vlastních rodin vlastními rodinnými příslušníky, kde pokračuje výslech a je tu zase cítit strach. Šuplík s následky je přeplněn. Nastává moment otupění. Věta, "mně je to jedno" mi nepřináší pochopení od nejbližších. Vypít kalich hořkosti až do dna.

Další den stojí celá naše rebelující skupina na pranýři, kterým je červený koberec v ředitelně střední školy, kam snad ještě patříme. Nový výslech, nové příkazy. Soudruh ředitel přechází z pózy nadřízeného do role, rádoby chápajícího otce, který se vlastně bojí o svůj post, který se otřásá už tím, že žáci jeho školy…
"Vy si neuvědomujete, že…" Odcházíme s papírem s výstrahou. Za zády necháváme místnost naplněnou strachem. Strachem z doby. Za hrdiny jsme pouze u soukmenovců. Patnáct vteřin slávy, kdo by odolal. Ani potlesk, ani ulička slávy, mluví za ně oči.

Doma se musím podřídit všem zákazům a příkazům. Dá se to vydržet, stejně nejsem moc dekorativní. Modřiny bolí a barva postupně bledne, leč…

Když mi bylo - puberta, byla jsem rebel. Ještě dnes, když zavřu oči, cítím ostrou vůni rebelie, slyším zakázanou muziku, čtu zakázanou literaturu.

Když je dětem pět i puberta, měly by být zahrnuty láskou, pozorností a chápavým okolím. Dneska vím, že je to fuška pro obě strany. Jedna strana se snaží a druhá to musí vydržet. Kde je správná a pravá hranice? Tu ještě nikdo nevymyslel. Nejsou hranice. Měla by se dávkovat medicína - láska po kapkách, přidat porozumění, čas a empatii. Rebelii to nezastaví, ale zmírní. Kdo bude mít štěstí, pustí ho vlastní puberťák tak blízko, že bude součástí.

Když mi bylo puberta…to už je dávno.
GABATE

Ornitolog?

24. července 2014 v 11:47 | GABATE |  Ornitolog?
Ornitolog?


Sedím a pozoruji dvě načepýřené kuličky, které sedí v kleci. Jedna je oranžová, druhá bílá. Jak to vlastně začalo a kde se tady vzaly?

V době, kdy vyrůstaly moje tři dcery se mnou ve společné domácnosti, proběhlo spoustu domácích mazlíčků. Od morčat přes laboratorní krysy, želvu, pískomily, kočky, psy…jediné, co jsme nechovali, byli ptáci. Nevím, jak se to stane, ale nejstarší dcera má od malička fobii z ptáků. Od útlého věku prchá před každým vrabcem, na vesnici běhala a zjišťovala, jestli jsou babičky slepice a husy pod zámkem. Prostě nebyla šance pořídit si pernatého kamaráda.

Dnes, když už mají dvě starší dcery svou rodinu a pořizují svým dětem domácí mazlíčky, si mohu troufnout pomyslet na nějakého opeřence.

Po dvorku se sice prochází pes, ale do jeho výsostného území nějaká ta andulka nezasáhne.

Jak ten nápad vlastně vznikl? Můj vnuk Matěj si přál, a to moc, nějakého ptáčka. Dcera při vzpomínce na svá přání z mládí, (na která jsem jí vždy skočila) ohledně živých kamarádů, neodolala a pořídila velkou klec s andulkou, já jsem nelenila a andulce pořídila kamaráda.(Přece jenom je klec veliká). Idylka, na terase klec, v ní dvě štěbetající koule a šťastný Matěj, který hledá v encyklopedii jejich původ…No není to ještě ke všemu výchovné? Tak, proč si nepořídit něco i domů?

Dvě starší dcery mají sice svou vlastní domácnost, ale ta nejmladší, bydlí stále se mnou. Protože propaguji demokracii, nezbylo mi nic jiného, než přednést svůj nápad a čekat reakci manžela a dcery. Moc jsem nepochodila. "Mami, ty ses zbláznila." Vyřkla dcera. "Máš blbý nápady." Reakce manžela. No, dobře, nápad mi moc nevyšel. Snažila jsem se zapudit myšlenku na dalšího pernatého člena rodiny. LEČ.

Nevím dodnes, jestli moje přání bylo tak silné, ale stal se zázrak. Prostě jedno odpoledne, při siestě na dvorku najednou slyším manžela. "Co tady děláš?" Zvednu oči a pod terasou poletuje oranžová koulička, která evidentně nepatří do volné přírody a je dost zmatená. Nelenila jsem, popadla ručník a najednou držím v ruce něco živého. Cítím tlukot srdíčka, které bije jako o život. Co s ním? Kam s ním? Vypadá to na kanárka. Pustila jsem ho v ložnici, kde se uklidnil, a já začala přemýšlet.

Kde pořídit klec? Kde ho zatím ubytovat? Přijíždí dcera s Matějem. Převyprávím historku s odchytem, ukážu oranžovou kouličku v ložnici, která již zanechává všude možně stopy svého pobytu v podobě malých puntíků od exkrementů.
Žádám dceru o dočasný azyl, pro již svého nového kamaráda v jejich kleci, s příslibem, že si rozhodně, co nejdříve pořídím klec vlastní. Znovu chytám oranžovou kouličku, strkám do krabice od bot a mávám při odjezdu.

Mám klec, můžu dojet pro oranžovou kouli, která dostala jméno Banánek. Jsem na místě, pozoruji již tři ptáčky v kleci, kteří se evidentně skamarádili. Nastává úkol - vylovit Banánka a přemístit ho do jeho nového bydliště. Ani já, ani můj zeť si netroufáme, čekáme na dceru, která uspává děti.

Přichází, neohroženě otevírá klec, kde se snaží odchytit Banánka…frrr a jedna Matějova andulka využila situace, celá vyplašená uletěla. Průšvih je na světě. Matěj se ráno vzbudí…Beru telefon a volám kamarádce, která chová andulky a od které jsem již jednu Matějovi přivezla. Je sice po osmé hodině večer, ale…"Jasně, přijeď."

S dcerou nasedáme do auta vyzbrojeny přepravní krabicí od bot a celou cestu se modlím, aby nová andulka měla stejné zabarvení a Matěj nic nepoznal.

Andulka je krásná, bohužel s barvou to neklaplo. No, a když už tady jsem, beru si také jednu, ať má Banánek kamaráda.
Cestou zpět přemýšlíme, jak co nejšetrněji sdělit Matějovi, že počet ptáčků v jejich kleci sice odpovídá, leč barva je u jednoho jiná. Moje nápady typu "Přes noc se vykoupal a změnil barvu" dcera okamžitě zavrhla slovy, " Mami, on není úplně blbej." Má pravdu. Vysvětlování nechám na ní, odjíždím s již plnou vlastní klecí, kde štěbetá Banánek s bílou kamarádkou.

Ráno zjišťuji reakci Matěje. Dcera přiznala barvu a poctivě převyprávěla průběh celé akce - odchyt Banánka. Matěj vysvětlení přijal a pochválil barvu nové andulky. Spadl mi kámen ze srdce.

Sedím na terase, pozoruji dvě načepýřené kouličky a listuji v encyklopedii.
GABATE

Dovolená

18. července 2014 v 19:30 | GABATE |  Dovolená
Dovolená

Přípravy na dovolenou probíhaly celkem klidně. Manžel podlehl mému přání vyjet k moři. Vyhlédl si destinaci, která by mohla vyhovovat nám oběma. (I když myslím, že moje nároky byly celkem jednoduché, pláž a moře.) Manžel potřebuje klimatizaci, připojení k internetu. Na dovolenou pozval i šestiletého vnuka Matěje, to předpokládalo zajistit pobyt se stravou.

Dovolená byla vybrána. Jako bonus byly nabízeny poznávací výlety, které chtěl manžel absolvovat, (přece se nebude nudit u moře.) Jedinou starost mi dělala cesta. Doprava tam i zpátky byla autobusem a na místo jsme měli dorazit za 24 hodin. Myslím, že už při té představě se moje záda tetelila. No, nebudu fňukna, chtěla jsem k moři, tak snad něco vydržím. Nesmím zapomenout ty správný pilule a snad to půjde. Jde jen o to, abych neskončila na kapačkách v cizím světě.

Odjezd se blížil, měla bych asi něco zabalit. K moři toho moc nepotřebujeme, stačí plavky, něco na pláž, ručníky… Bože, nějak mi to narostlo a to jsem připravila opravdu jen to základní. No, co, autobus to uveze. Jeden loďák pod autobus a taška, vlastně tři do autobusu. Tam potřebuji doklady, osobní věci, polštář a nějakou sváču na celý den. Nesmím zapomenout na tašku s elektronikou, kterou si zabalil manžel.

Poslední noc doma a vyrážíme pro Matěje. Tady přeházíme bagáž do většího auta, připočítáme další bágly s výbavou pro Matěje. Ono to zase nabylo. Takové ploutve, šnorchl, něco na písek, deska do vody…další taška do autobusu s polštářkem, dekou…Začínám v tom mít chaos.

Nástup do naloženého auta. Ouvej, první kalamita. Manžel nastoupil s našlápnutým exkrementem od domácího mazlíčka, který poštěkával opodál. Nic se neděje, snažím se zachovat klid, dcera omývá manželovi boty, vyrážíme.

Autobus přijíždí a vypadá pohodlně. Sice slyším přednášku manžela o tom, že do autobusu to všechno nedám, jsem se zbláznila, bude tam mít málo místa…vydržím, usedám s Matějem, kterého okamžitě zaujala malá toaleta v autobuse. Poslední zamávání a autobus se rozjel. Pokud nikdo nepřistoupí, máme vyhráno, budeme mít pro sebe každý jedno dvousedadlo. Vyšlo to.

Po hodině jízdy se už nořím do tašky a rozbaluji řízky, chleba, okurky, rajčata…"Babi mně se chce na záchod." "Matěji, za chvilku budeme stavět, vydrž to." "Nevydržím, musím." Jdu k řidiči pro klíč od mini toaletky a Matějovi září oči. "Babi, já jsem ještě nikdy nebyl na záchodě v autobuse, musím si ho užít." Sedí, rozhlíží se a…"Babi, já budu kadit." Čekám a hlídám Matěje na schůdku u toalety. "Hotovo." Matěj vstává a já si všímám cedule, která visí hned za mísou, "Toaletu využijte POUZE na malou stranu." V míse leží bobek, na který mě Matěj při vykonávání potřeby upozornil slovy "Babi, jak ten autobus drncá, tak mi jde ten bobek nahoru." Vykonáno, co s tím? Nedá se nic dělat, beru ubrousky, nořím se do mísy a lovím bobek. Balím ho do igelitky a házím do koše, který je na toaletce. Delegátce oznamuji, co se stalo, ta s úsměvem sděluje, že to vyřeší na první zastávce.

Cesta ubíhá, řízky mizí, Matěje ukládám ke spánku a já si hledám alespoň trochu přijatelnou polohu k nočnímu odpočinku.

Jsme na místě, moje záda jsem uchlácholila jednou modrou pilulí, vstávám, počítám bagáž, rozhlížím se. Tak jestli jsem si o sobě někdy myslela, že jsem zahradnice, tak jsem byla na omylu. Místo bezinek tu planě kvetou oleandry, z pelargonií jsou keře, prostě rozkvetlý ráj. Voní tu moře, slyším cikády.

Rychle se ubytovat a pozdravit moře. Manžel studuje nabídky zájezdů, já beru Matěje a prchám k moři. Po cestě si všimneme mravenčí stezky (I ti mravenci jsou tu větší.) Jsme u moře, které nás zdraví čepýřícími se vlnkami. Pláž je poloprázdná, moře teplé, kdo by odolal. Matěj je sice opatrný, ale dá se přesvědčit, ruku v ruce jdeme do vody. Ukazuji na škeble, které lovím, a on komentuje. Nabiti prvními dojmy odcházíme do jídelny, kde už čeká manžel, který si vyhlédl pár výletů. Matěj se ujímá obsluhy, čepuje a nosí nám pití. Prostě idylka.

Po obědě odpočíváme v příjemně klimatizovaném pokoji. Cesta k moři, cachtání, sluníčko, písek…Unaveni sluníčkem a vodou chodíme odpočívat na terasu do baru, kde si Matěj, poručí Sprite, já kávu a manžel nepohrdne místním pivem. Večer prohlídka městečka, prostě klasika. Dceři podávám průběžně hlášení, jak jsem pyšná na Matěje, který je rozumný, šikovný a zvládá věci, které doma odmítá. Například to, že se sám osprchuje a vyhrál nad obavou za sprchy. Jeho noční můrou byla utržená sprcha a strach z vody, která by případně stříkala ze zdi.

Bohužel tahle situace opravdu nastala. S odstupem času a s přihlédnutím, že všechno dobře dopadlo, mohu již celou hororovou scénu popsat trochu s nadhledem.

Večer jsme ve městě všichni ochutnali místní zmrzlinu. Matěj dostal od mámy ještě před odjezdem doporučení, ať ochutná všechny druhy, tak jsme se tohoto úkolu ujali. Leč v noci, (nevím, jestli zrovna vinou zmrzliny) probudila manžela nevolnost, která mu zrychlila krok. Po vyprázdnění se chtěl osprchovat, bohužel na něj přišla mdloba, pád, rána, utržená baterie…chaos.

Z postele jsem vystřelila jako střela, snažila se manžela probrat…umáčená jsem se vřítila do recepce, kde jsem najednou věděla, že "help me pleas" třeba zabere. Myslím, že i bez angličtiny jsem byla dost přesvědčivá. Vytřeštěný zrak, umáčená, hysterická Viktorka od splavu, doslova vyvláčela úhledného recepčního do pokoje, který již jevil známky bazénu. Vyděšený Matěj stál na chodbě a řval.

Již probraný manžel se snažil do zdi zejících a prýštících děr nastrkat urvanou baterii, (celkem beznadějně.) Začala jsem v duchu děkovat šetřícímu hotelu, že neohřívá teplou vodu na vroucí. Myslím, že následky by byly nedozírné.

Pokoj se plnil vodou, manžel se hroutil dalším problémem, "Kdo to zaplatí? Asi já a to se nedoplatím…" Mezitím jsem Matějovi vysvětlila, jaký je to vzrůšo a komu se to povede, mít v pokoji bazén.

Delegátka, která přispěchala na pomoc, zavolala sanitku, přece jenom je potřeba zkontrolovat zdravotní stav manžela. Místní zaměstnanci se svým přístupem, "žádná probléma" našli po hodině hlavní uzávěr vody. Matěj usnul a já jsem čekala na příjezd manžela.

Diagnóza - dehydratace, náprava - kapačka, při zhoršení stavu, návrat k lékaři.

Po návratu manžela jsem se trochu uklidnila. Jeho první slova při vstupu do pokoje byla "Nemohla bys to tady prosím tě vytřít?" Teď se chtělo omdlít mně.
GABATE

Pedagog a prázdniny

2. července 2014 v 21:47 | GABATE |  Pedagog a prázdniny
Pedagog a prázdniny

Každý pedagog si celý rok zodpovědně připravuje koncept své výuky, který je v souladu se školním vzdělávacím programem, který musí být v souladu s rámcově vzdělávacím programem. Z pedagoga se stává cvičená opice, která v hodinách nestačí klikat v počítači na výukové programy, zároveň vybírat a rozdávat připravené pomůcky a úkoly. Výsledky splněných úkolů "překliká" do připravené tabulky, která mu ji vyhodnotí.

Po hodinovém úprku z hodiny matematiky se "překlikne" do hodiny českého jazyka. Nový maraton, nové úkoly, nové programy. Ještě respektovat všechny kompetence a průřezová témata. Všechno tohle naťukat do, jasně, že elektronické třídnice, která se na konci roku vytiskne a světe div se, opět vítězí byrokracie. Hotový papírový elaborát se uloží do archivu.

Vysvědčení je díky počítačovému programu bezchybně vyrobeno. Všechno musí lícovat, běda, když pedagog napíše o písmenko víc - error. Všechno je normováno. Bohužel normovačům uniklo, že do školy patří papír a tužka.
V dnešní přetechnizované době zapomínáme na osobitost, zabíjíme kreativitu. Meleme o kompetencích, které už dávají hranice: k učení, komunikativní, k řešení problémů…

JAK by se divil. Jeho škola měla být hrou. Hra spočívá v tom, že baví obě strany. Pedagog je kreativní, hru obyčejně vymyslí a zapojí dětský kolektiv. Dnes si přečte návod u zakoupené pomůcky, kterého se striktně drží. Pozor na kompetence, nepřekročit.

Jsou tu prázdniny a z pedagoga se stává časový bezdomovec. Není řízený danými pravidly, chybí kompetence. Pro některé pedagogy se z prázdnin stávají prázdnotiny. Co s tím?

Prostě nové kompetence k využití vlastního volného času. Předpokládá to, sednout si k počítači, nastavit program, vybrat dovolenou, nejlépe poznávací, zde ulovit co nejvíce snímků, které využije ve výuce - kompetence k učení, splněna.

Pohádat se s rodinou, která odmítá. Utlouct ji argumenty a vysvětlit, jak se to bude všem líbit - splněno, kompetence k řešení problémů. Celá rodina vzala sice nápad aktéra jako blbost, ale…teď jenom zapsat do třídnice, jestli to byla výzva nebo ústup zbytku rodiny. To se dá zjistit celkem lehce pomocí další kompetence.

Kompetence komunikativní - celý problém hezky uhladit, vést dialog s rodinou, která prchá a do diskuze se nechce zapojit. Zde si prázdnující pedagog není jist svým výsledkem. Neopomene si udělat poznámku a vrhá se na další.

Kompetence občanská se nabízí jako další. Otočí list a zahraje na notu - "nemáte mne rádi, mohli byste občas respektovat staršího. Myslím, že jsem toho pro vás v životě udělal/a" dost…Zbytek rodiny rezignuje a hledá potřebné doklady k odjezdu do zahraničí, na poznávací zájezd.

Kompetence pracovní - předpokládá, napsat si seznam, podle něj se připravit. Dát všechno ke kontrole. Uklidit byt před odjezdem.

Sepsat úkoly, které se splní před uzamknutím bytu a odevzdat sousedce, která je splní.

Kompetenci sociální a personální si nechá na později. Na dovolené bude spousta času pro rozbor názorů a pocitů svých blízkých. A pro jejich případnou nápravu nebo aspoň usměrnění.

Nesmí zapomenout na lékárničku, aby mohl/a hasit krizové situace.

No a začátek prázdnin je zajištěn ke spokojenosti Všech?
GABATE