Kultura

10. června 2014 v 16:38 | GABATE |  Kultura
Kultura
Mám velice schopného manžela, bohužel pouze v plánování makrosvěta a ve virtuální podobě. Smekám před jeho uměním velet velkému kolektivu, prosadit se ve světě, předat znalosti a programy v interaktivní podobě. Bohužel mikrosvět - rodina je pro něho velká neznámá. Nechci zmiňovat tzv. chlapské práce, tento termín neuznává a vlastně ho ani nezná. Pokud nejde elektrika a zrovna nemá nabitý mobil a ostatní důležité škatulky, je ztracený. Romantika ve dvou potmě by ho zabila.

Občas má světlou chvilku a vymyslí program. No, program. Obyčejně je to oznámení "Pojedeme do kina, rád bych viděl…má to dobrou kritiku." Předpoklad a samozřejmost je, že já nás do kina odvezu a budu respektovat jím vybraný film. Nutno říct, že obliba mého žánru se diametrálně liší od jeho.

Abych mu jenom nekřivdila, musím přiznat, že občas myslí s programem i na vnoučata. Před týdnem mi oznámil, že má lístky na dětské představení do Semaforu. Se dvěma šestiletými vnoučaty se už domluvil a všichni se těší.

Snažila jsem se zjistit, o jaký program jde a kolikátého a od kolika hrají. Odpověď mě moc neuspokojila, ale v duchu jsem doufala, že místo, datum i čas sedí. Představení mělo proběhnout v neděli. V sobotu ráno manžel zjistil, že postrádá celkem důležitou a zásadní rekvizitu - lístky do divadla. Po několika telefonátech a honění svých podřízených po areálu, kde pracuje, se lístky našly.

"Odvezeš mě na nádraží, já pro ně dojedu." To měla být žádost. Vidina smutných tvářiček mých vnoučat mě dostrkala na nádraží, kde jsem opustila manžela. Odpoledne po jeho návratu jsem se znovu ptala, na co vlastně jdeme. Z jeho odpovědi jsem nebyla moudrá, ale ono to nějak dopadne.

Vnučka je nemocná, pojedeme pouze s vnukem. Vyrazili jsme. Původní myšlenka byla dojet autem na nádraží a do Prahy jet vlakem. Nápad se mi líbil, proč si neužít výlet se vším všudy a zajímavou dopravou.

Ale již při nasedání do auta změnil manžel plán. "Pojedeme autem až na Zličín a potom metrem, je to lacinější." Neprotestuju, startuju, vyrážíme. Čechy navštívila tropická vedra, v autě nefunguje klimatizace…Nechci zavdávat další podnět k dohadování se, zapomenu na cestu vlakem a řítím se na Zličín.

Celou cestu poslouchám svého vnuka, který mi neúnavně vysvětluje pravidla počítačové hry o zombie. Na otázku, jestli se zombie nebojí, odpovídá. "Ty přece neexistují." Ptám se, pro mne logicky. "Proč se teda bojíš pavouků?" Dostávám ještě logičtější odpověď. "Ty ale existují."

Snažím se sledovat pravidla hry, ale vzdávám to, už se nestačím orientovat ve všech fiktivních postavách.
Dojeli jsme na Zličín. Čeká nás cesta metrem na Václavák. Na místě manžel zjistil, že lístky sice má, ale divadlo mu někdo ukradl. "Vždycky tady bylo." oznamuje nám. S vnukem lížeme zmrzlinu a čekáme na další pokyny. "Rychle lízejte, ať to stačíme, musíme jet do Dejvic, divadlo přestěhovali."

Znovu cesta metrem, vnuk neúnavně pokračuje v popisu počítačové hry. Je mi vedro, začínám být otupělá.
Našli jsme divadlo, dosedáme, vnuk nevidí ze svého místa na jeviště. Zabíráme významnější, momentálně volná místa. Myslím, že majitel lístků námi zasedlých sedadel by si při pohledu na mne netroufl ani pípnout. Nikdo nepřišel.

Opona jde vzhůru, na jeviště vbíhá paní, která má úsměv od ucha k uchu, (mimochodem ho udrží celé představení, lícní svaly mne bolí za ní). Zmíněná diva, která má mládí za sebou se snaží vměstnat do role roztomilého a éterického diblíka.

Vnuka evidentně zaujala daleko víc, než představení, divadelní technika, kterou máme nablízku. Strká ruku před reflektor a hraje stínové divadlo.

Z představení se vyklubal výchovný koncert, na který jsme povinně chodili ještě na základní škole. Přetrpím, vydržím. Na konci se ptám malého vnoučka, jak se mu to líbilo. "Něco kreslenýho by bylo lepší." Odpoví.

Půl hodina v metru, pokračování o zombie. Jsme doma. Splavená vystupuji z auta. "Babi, pojď, já ti ukážu na počítači tu hru."

Ať žije kultura.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 13. června 2014 v 5:46 | Reagovat

Ahojky, asi 14 dni jsem mela na počíta č tak 5 minut....konečně jsem si vychutnala ráno, nádhera, díky - uplne jsem  citila to teploučko v autě diky  Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama