Hlasy v hlavě

21. června 2014 v 22:01 | GABATE |  Hlasy v hlavě
Hlasy v hlavě

Nechce je poslouchat. Ví, že to jsou našeptávači. Proč to vůbec řeší? Proč se snaží s nimi diskutovat, přesvědčovat je? Jeden pořád dokola, donekonečna opakuje, "Jsi úplná nula, nikdy nic nedokážeš." Vykřikuje. Druhý se snaží oponovat. "Vždyť jsi už ustál spoustu životních překážek, není to tak zlý." Dost, dost. Nechce nic slyšet. Nechce se ukájet úspěchy z minulosti. Chce se dívat dopředu, plánovat. Snaží se najít východisko.

Před ním leží barevné pilule, které ho mají přenést do reálného světa. Proč by se tam hnal? Co mu přinese? Počítá pilule, dny a týdny, které mu nepřináší úlevu. Pamatuje si a útržkovitě si vzpomíná na dobu veselejší. Holky se nějak víc smály, pivo víc chutnalo a stíny byly delší.

Na připravený papír napíše další činnost dnešního dne. Podívá se na předcházející a zjišťuje, že si vyčistil zuby.
Hodiny bimbají třikrát. Neví, jestli pozdě vstal a zuby si čistil před chvílí nebo tady tupě sedí od rána. K vykonané činnosti si bude muset napsat i čas. Tak se snad začne zase trochu orientovat v normálním světě.

Zase mu někdo říká. "Co je to normální svět?" Zamyslí se. Co si má vlastně představit pod pojmem "normál"? Jsou to jenom nějaké normy, které respektují ostatní. Všichni ti ostatní, tam někde venku. Tam někde, kam se bojí vyrazit. Tam někde, kde je hodně lidí, kterým nerozumí.

Pohrává si dál s hromádkou pilulek, dívá se na jejich tvar, barvu. Donekonečna je přepočítává, snaží se na ně myslet jako na kamarády, kteří ho vytáhnou z jeho úzkostí. Moc mu to nejde. Nejradši by do sebe hodil panáka a zapil ho pivem. Tyhle koktejly mu zpočátku pomáhaly. Otupěl a neslyšel hlasy ve své hlavě. Hlasy, které ho nechválí, které ho nabádají…zatím ještě odolává, ale jak dlouho…Stále ještě odolává, nemá tolik síly, aby poslechl ten sametový, plíživý a někdy naléhavý hlas. "Ukonči to, tady ti nikdo nerozumí, konečně si odpočineš…"

Z úhledné hromádky bere tři pilule, hodí je do úst a zapíjí vodou. Zapíše si čas, počet a barvu prášků. Hodiny bimbají pětkrát. Fyzické tělo nevyžaduje stravu. Do jídla se musí nutit. Prohlíží své zásoby.

Byly doby, kdy rád vařil. Vařit pro druhé byla radost. Dneska je tu sám a příprava jídla je nutné zlo. Odbývá se paštikou, která se krčí v rohu lednice a okoralou skývou chleba. Všechno má stejnou chuť. Snaží se do sebe dostat alespoň pár soust. Ukousnout, rozžvýkat, polknout. Pokyny si dává nahlas. Několikrát se poslechne a znovu slyší. "To jsi toho dokázal, myslíš, že tě to zachrání?" S posledním soustem, které právě žvýká, se snaží odrazit dotěrný hlas. Nahlas se ho snaží překřičet. "Vím, že nezachrání, ale ještě pořád chci bojovat. Chci se vrátit, chci nad vámi všemi zvítězit. Chci vymést všechny pavučiny v hlavě…chci, chci…"

Je tu sám, nikdo mu neodpoví. Hlas utichl. Hodiny bimbají sedmkrát. Papír připravený na sepsání dnešního programu zeje prázdnotou.

Jde si vyčistit zuby. Pustí televizi, aby zjistil, jaký je měsíc a kolikátého je. Zítra musí zaplatit alespoň jednu složenku z velkého počtu, která tam leží nejdéle.

Nemůže spát. Snaží se spustit v hlavě film, který mu napoví, jak a co udělat, aby se dostal na poštu. Už při projekci se na něj šklebí hlas, který dostal vizuální podobu. Vysmívá se, nemusí mluvit. Z jeho šklebu je jasné, že ví, jak to dopadne.
Musí to dokázat, musí tý šklebící se zrůdě setřít úšklebek a tím ji snad vymazat nadobro. Prášky začínají fungovat. Cítí úlevu a malátnost. Film začíná blednout, hlas utichá, příšera mizí.

Musí rychle usnout. Vlastně to ani spánek není, jsou to v podstatě mdloby, kam padá. Je to úplně jedno, hlavně chvilku odpočinout.

Budí se, hodiny bimbají a nestačí počítat. Tápe, neví, zda je noc nebo den. Závěsy nerozhrnul už ani nepamatuje. Denní světlo mu nedělá dobře, bolí ho oči. Svítí si jen lampičkou.

Ze stolu spadla připravená složenka, jakoby upomínka na včerejší předsevzetí, jít na poštu. Už se zase klubou, zase tu jsou hlasy, které se vysmívají. Hlasy, o kterých ví jen on sám.
Doktor, který mu předepisuje hromady pilulí, vypadá, že mu věří, ale co je mu to platný? Má se komu svěřit. Pár minut pochopení ho nespasí.

Něco je špatně. "Když si zlomím nohu, dostanu sádru a za čas kost sroste. Co je špatně v hlavě a kudy na to medicína zatím neví. Dočkám se? Chci se zase radovat, chci se rozeběhnout, třeba jen tak, za motýlem, chci se zamilovat, chci…"
Místo splněných úkolů a časového itineráře se mu ruka rozeběhne po papíře a píše všechna přání. Má jich hodně. Poslední přání je splnit si ještě alespoň jedno z nich.

Je unavený, hodiny odbíjí, neví kolik. Ulehá s papírem plným přání a nechá si je zdát. Poslední myšlenka, je naplněna slovem CHCI.

Usíná a šeptem si slibuje. "Nesmím to vzdát, složenku nechám na zítra…"
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 24. června 2014 v 21:20 | Reagovat

Ahojky, to je sila, nádhera,ani se o tom nedá mluvit, až bude možnost, zeptám se na zdroj inspirace,hned si člověk  dělá legraci z bolesti zubu díky Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama