Červen 2014

Vysvědčení

30. června 2014 v 21:08 | GABATE |  Vysvědčení
Vysvědčení

Ještě přežít dnešní den a jsou tu prázdniny. Doma musím ukázat vysvědčení. Vědí jenom o jedné čtyřce a já mám dvě. To bude zase keců. Hlavně, aby mi nechtěli nic zakazovat. Jsou prázdniny a… Prostě fůra času, prostě na všechno. Budu chodit makat někam na brigádu. Potřebuju peníze, hned jsem svobodnější. Doma bych musel stejně makat a zadarmo, tak proč si radši někde nevydělat.

Holka, podívej se, co mi přinesli za košťata. Celý rok se s nimi člověk piplá a oni ti pak za všechno ani nepoděkujou. Ještě, že už jsou prázdniny, mám toho všeho plný zuby. Jedu domů, hodím nohy na stůl, otevřu si flašku a nikdo na mne nesmí aspoň hodinu promluvit. Někdy bych chtěla potkat posledního června alespoň jednu pozitivní učitelku. Jo a nesmím tady zapomenout ty košťata, ať doma vidí, jak si rodiče váží mé práce.

Linka bezpečí, jak vám mohu pomoci? Neblázni, vždyť to přece není tak hrozný. Svět se nezboří, uvidíš, že všechno dobře dopadne. Doma už tě určitě čekají a mají o tebe starost. Chceš si ještě popovídat? Třeba spolu ještě něco vymyslíme. Nebo mi pověz, kde jsi, a někdo za tebou přijede. Ničeho se neboj, jenom si s tebou popovídá a uvidíš, že něco společně vymyslíte.

Ona si na tebe opravdu zasedla. To snad není možný. Tak ona ti fakt dala dvojku z češtiny. Jdu jí zavolat, to si dělá srandu ne? Když jsem s ní mluvila naposledy, tak mi tvrdila, jak ti to jde a teď tohle. No, počkej, to si za klobouk nedá. Má dva měsíce prázdnin, tak jí to zpříjemním. To se tak někdo má. Já musím makat celý léto, od nevidím, do nevidím a tobě dá dvojku z češtiny. Neříkala, kam jede na dovolenou? Abych měla ještě větší vztek.

Mami, tátovi to řekneme až zítra. Stejně se vrátí až v noci a víš, že bude zase řvát. Když si půjdeme lehnout v deset hodin, tak nás budit nebude. Stejně v televizi nic nedávají. Ráno mu to ukážeme, bude pospíchat do práce a nebude nadávat tak dlouho. Chvilku to vydržíme. Učitelka mě chválila, ale to stejně nikdy neuzná. Vyznamenání mám a to je mu málo. Jo a na dovolenou s váma fakt nepojedu. Zase se předvádět a poslouchat kecy, jak jsem vyrost a co bylo na vysvědčení… Stejně se tam celá ta jeho blbá kancelář jenom předvádí. Jedu s klukama na čundr.

Proč bych se s tím tahal, nikoho to nezajímá a doma ani nevědí, že začínají prázdniny. Do školy jsem chodil jenom, když se mi chtělo nebo v zimě. Přece nebudu mrznout někde venku. A co bych tam asi tak hledal teď, když jsou takový vedra. Výzo jsem roztrhal hned před školou. Naši teď řeší na sociálce bráchu, hrozí mu děcák, chodí teprve do třetí. Na mě, než dojde řada, tak bude po prázdninách. Tak, proč bych si to ještě neužil. Stejně jim jde jenom o přídavky, to jediný je zajímá, prachy. Mám vyhlídnutý nějaký železo, odevzdám ho a budu mít na vlak. Pojedu k babičce, tam je prima.

Jsi moc šikovná holčička. Máš krásné vysvědčení. Udělala jsi nám všem velkou radost. Paní učitelka tě moc chválila a už teď se na tebe těší, až přijdeš po prázdninách. Užijeme si prázdniny všichni společně.

Léto, budiž pochváleno. Prázdniny jsou tady.
GABATE

Hlasy v hlavě

21. června 2014 v 22:01 | GABATE |  Hlasy v hlavě
Hlasy v hlavě

Nechce je poslouchat. Ví, že to jsou našeptávači. Proč to vůbec řeší? Proč se snaží s nimi diskutovat, přesvědčovat je? Jeden pořád dokola, donekonečna opakuje, "Jsi úplná nula, nikdy nic nedokážeš." Vykřikuje. Druhý se snaží oponovat. "Vždyť jsi už ustál spoustu životních překážek, není to tak zlý." Dost, dost. Nechce nic slyšet. Nechce se ukájet úspěchy z minulosti. Chce se dívat dopředu, plánovat. Snaží se najít východisko.

Před ním leží barevné pilule, které ho mají přenést do reálného světa. Proč by se tam hnal? Co mu přinese? Počítá pilule, dny a týdny, které mu nepřináší úlevu. Pamatuje si a útržkovitě si vzpomíná na dobu veselejší. Holky se nějak víc smály, pivo víc chutnalo a stíny byly delší.

Na připravený papír napíše další činnost dnešního dne. Podívá se na předcházející a zjišťuje, že si vyčistil zuby.
Hodiny bimbají třikrát. Neví, jestli pozdě vstal a zuby si čistil před chvílí nebo tady tupě sedí od rána. K vykonané činnosti si bude muset napsat i čas. Tak se snad začne zase trochu orientovat v normálním světě.

Zase mu někdo říká. "Co je to normální svět?" Zamyslí se. Co si má vlastně představit pod pojmem "normál"? Jsou to jenom nějaké normy, které respektují ostatní. Všichni ti ostatní, tam někde venku. Tam někde, kam se bojí vyrazit. Tam někde, kde je hodně lidí, kterým nerozumí.

Pohrává si dál s hromádkou pilulek, dívá se na jejich tvar, barvu. Donekonečna je přepočítává, snaží se na ně myslet jako na kamarády, kteří ho vytáhnou z jeho úzkostí. Moc mu to nejde. Nejradši by do sebe hodil panáka a zapil ho pivem. Tyhle koktejly mu zpočátku pomáhaly. Otupěl a neslyšel hlasy ve své hlavě. Hlasy, které ho nechválí, které ho nabádají…zatím ještě odolává, ale jak dlouho…Stále ještě odolává, nemá tolik síly, aby poslechl ten sametový, plíživý a někdy naléhavý hlas. "Ukonči to, tady ti nikdo nerozumí, konečně si odpočineš…"

Z úhledné hromádky bere tři pilule, hodí je do úst a zapíjí vodou. Zapíše si čas, počet a barvu prášků. Hodiny bimbají pětkrát. Fyzické tělo nevyžaduje stravu. Do jídla se musí nutit. Prohlíží své zásoby.

Byly doby, kdy rád vařil. Vařit pro druhé byla radost. Dneska je tu sám a příprava jídla je nutné zlo. Odbývá se paštikou, která se krčí v rohu lednice a okoralou skývou chleba. Všechno má stejnou chuť. Snaží se do sebe dostat alespoň pár soust. Ukousnout, rozžvýkat, polknout. Pokyny si dává nahlas. Několikrát se poslechne a znovu slyší. "To jsi toho dokázal, myslíš, že tě to zachrání?" S posledním soustem, které právě žvýká, se snaží odrazit dotěrný hlas. Nahlas se ho snaží překřičet. "Vím, že nezachrání, ale ještě pořád chci bojovat. Chci se vrátit, chci nad vámi všemi zvítězit. Chci vymést všechny pavučiny v hlavě…chci, chci…"

Je tu sám, nikdo mu neodpoví. Hlas utichl. Hodiny bimbají sedmkrát. Papír připravený na sepsání dnešního programu zeje prázdnotou.

Jde si vyčistit zuby. Pustí televizi, aby zjistil, jaký je měsíc a kolikátého je. Zítra musí zaplatit alespoň jednu složenku z velkého počtu, která tam leží nejdéle.

Nemůže spát. Snaží se spustit v hlavě film, který mu napoví, jak a co udělat, aby se dostal na poštu. Už při projekci se na něj šklebí hlas, který dostal vizuální podobu. Vysmívá se, nemusí mluvit. Z jeho šklebu je jasné, že ví, jak to dopadne.
Musí to dokázat, musí tý šklebící se zrůdě setřít úšklebek a tím ji snad vymazat nadobro. Prášky začínají fungovat. Cítí úlevu a malátnost. Film začíná blednout, hlas utichá, příšera mizí.

Musí rychle usnout. Vlastně to ani spánek není, jsou to v podstatě mdloby, kam padá. Je to úplně jedno, hlavně chvilku odpočinout.

Budí se, hodiny bimbají a nestačí počítat. Tápe, neví, zda je noc nebo den. Závěsy nerozhrnul už ani nepamatuje. Denní světlo mu nedělá dobře, bolí ho oči. Svítí si jen lampičkou.

Ze stolu spadla připravená složenka, jakoby upomínka na včerejší předsevzetí, jít na poštu. Už se zase klubou, zase tu jsou hlasy, které se vysmívají. Hlasy, o kterých ví jen on sám.
Doktor, který mu předepisuje hromady pilulí, vypadá, že mu věří, ale co je mu to platný? Má se komu svěřit. Pár minut pochopení ho nespasí.

Něco je špatně. "Když si zlomím nohu, dostanu sádru a za čas kost sroste. Co je špatně v hlavě a kudy na to medicína zatím neví. Dočkám se? Chci se zase radovat, chci se rozeběhnout, třeba jen tak, za motýlem, chci se zamilovat, chci…"
Místo splněných úkolů a časového itineráře se mu ruka rozeběhne po papíře a píše všechna přání. Má jich hodně. Poslední přání je splnit si ještě alespoň jedno z nich.

Je unavený, hodiny odbíjí, neví kolik. Ulehá s papírem plným přání a nechá si je zdát. Poslední myšlenka, je naplněna slovem CHCI.

Usíná a šeptem si slibuje. "Nesmím to vzdát, složenku nechám na zítra…"
GABATE

Kultura

10. června 2014 v 16:38 | GABATE |  Kultura
Kultura
Mám velice schopného manžela, bohužel pouze v plánování makrosvěta a ve virtuální podobě. Smekám před jeho uměním velet velkému kolektivu, prosadit se ve světě, předat znalosti a programy v interaktivní podobě. Bohužel mikrosvět - rodina je pro něho velká neznámá. Nechci zmiňovat tzv. chlapské práce, tento termín neuznává a vlastně ho ani nezná. Pokud nejde elektrika a zrovna nemá nabitý mobil a ostatní důležité škatulky, je ztracený. Romantika ve dvou potmě by ho zabila.

Občas má světlou chvilku a vymyslí program. No, program. Obyčejně je to oznámení "Pojedeme do kina, rád bych viděl…má to dobrou kritiku." Předpoklad a samozřejmost je, že já nás do kina odvezu a budu respektovat jím vybraný film. Nutno říct, že obliba mého žánru se diametrálně liší od jeho.

Abych mu jenom nekřivdila, musím přiznat, že občas myslí s programem i na vnoučata. Před týdnem mi oznámil, že má lístky na dětské představení do Semaforu. Se dvěma šestiletými vnoučaty se už domluvil a všichni se těší.

Snažila jsem se zjistit, o jaký program jde a kolikátého a od kolika hrají. Odpověď mě moc neuspokojila, ale v duchu jsem doufala, že místo, datum i čas sedí. Představení mělo proběhnout v neděli. V sobotu ráno manžel zjistil, že postrádá celkem důležitou a zásadní rekvizitu - lístky do divadla. Po několika telefonátech a honění svých podřízených po areálu, kde pracuje, se lístky našly.

"Odvezeš mě na nádraží, já pro ně dojedu." To měla být žádost. Vidina smutných tvářiček mých vnoučat mě dostrkala na nádraží, kde jsem opustila manžela. Odpoledne po jeho návratu jsem se znovu ptala, na co vlastně jdeme. Z jeho odpovědi jsem nebyla moudrá, ale ono to nějak dopadne.

Vnučka je nemocná, pojedeme pouze s vnukem. Vyrazili jsme. Původní myšlenka byla dojet autem na nádraží a do Prahy jet vlakem. Nápad se mi líbil, proč si neužít výlet se vším všudy a zajímavou dopravou.

Ale již při nasedání do auta změnil manžel plán. "Pojedeme autem až na Zličín a potom metrem, je to lacinější." Neprotestuju, startuju, vyrážíme. Čechy navštívila tropická vedra, v autě nefunguje klimatizace…Nechci zavdávat další podnět k dohadování se, zapomenu na cestu vlakem a řítím se na Zličín.

Celou cestu poslouchám svého vnuka, který mi neúnavně vysvětluje pravidla počítačové hry o zombie. Na otázku, jestli se zombie nebojí, odpovídá. "Ty přece neexistují." Ptám se, pro mne logicky. "Proč se teda bojíš pavouků?" Dostávám ještě logičtější odpověď. "Ty ale existují."

Snažím se sledovat pravidla hry, ale vzdávám to, už se nestačím orientovat ve všech fiktivních postavách.
Dojeli jsme na Zličín. Čeká nás cesta metrem na Václavák. Na místě manžel zjistil, že lístky sice má, ale divadlo mu někdo ukradl. "Vždycky tady bylo." oznamuje nám. S vnukem lížeme zmrzlinu a čekáme na další pokyny. "Rychle lízejte, ať to stačíme, musíme jet do Dejvic, divadlo přestěhovali."

Znovu cesta metrem, vnuk neúnavně pokračuje v popisu počítačové hry. Je mi vedro, začínám být otupělá.
Našli jsme divadlo, dosedáme, vnuk nevidí ze svého místa na jeviště. Zabíráme významnější, momentálně volná místa. Myslím, že majitel lístků námi zasedlých sedadel by si při pohledu na mne netroufl ani pípnout. Nikdo nepřišel.

Opona jde vzhůru, na jeviště vbíhá paní, která má úsměv od ucha k uchu, (mimochodem ho udrží celé představení, lícní svaly mne bolí za ní). Zmíněná diva, která má mládí za sebou se snaží vměstnat do role roztomilého a éterického diblíka.

Vnuka evidentně zaujala daleko víc, než představení, divadelní technika, kterou máme nablízku. Strká ruku před reflektor a hraje stínové divadlo.

Z představení se vyklubal výchovný koncert, na který jsme povinně chodili ještě na základní škole. Přetrpím, vydržím. Na konci se ptám malého vnoučka, jak se mu to líbilo. "Něco kreslenýho by bylo lepší." Odpoví.

Půl hodina v metru, pokračování o zombie. Jsme doma. Splavená vystupuji z auta. "Babi, pojď, já ti ukážu na počítači tu hru."

Ať žije kultura.
GABATE

Svatba

7. června 2014 v 22:58 | GABATE |  Svatba

Svatba
Vdala jsem svou dceru. Přípravy na svatbu byly velmi hektické. Svatbě předcházela rozlučka se svobodou, na kterou jsem byla pozvána i já. Byla jsem zde jediná z jiné generace a tím pádem i z jiné doby. Jasně, že si toho vážím a jsem na to pyšná. Je prima být pozvána mezi omladinu.

Na rozlučku patří prý i striptér. "Mami, prosím tě, nevíš o nějakém? Nám ten původní vybouch." Zněl dotaz mé nejmladší dcery, která jde té vdávající se za svědka a tím pádem si vzala za své uspořádat nevěstě tzv. rozlučku se svobodou. "Normálně mám plné kapsy vizitek striptérů, ale teď zrovna…" byla má odpověď.

Ale…úplně náhodou se vdávala dcera mé přítelkyně, která už rozlučku měla a světe div se, se striptérem. Dodala jsem číslo a očekávala jsem decentní taneček urostlého chlapa s odhazováním pánských svršků, které skončí u oblečených minislipeček. Jsem stará a naivní.

Při rozlučce se v brzkých ranních hodinách vřítil do sálu, kde rozlučka probíhala, hasič, který měl ruce všude a nejvíc na mé dceři, která se má vdávat. Mimochodem i hasiče si představuji jinak. Třeba to bylo jeho nesplněné přání a realizuje se takhle. To ho neomlouvá.

Všechen alkohol přestal okamžitě fungovat. Najednou jsem byla úplně střízlivá a konsternovaně se dívala na šíleného, původně hasiče, který si vydělával způsobem, který mi přišel až úchylný.

Nutno dodat, že loučící se dcera zachovala dekorum, pojala celý cirkus s nadhledem - nezkazit ostatním legraci a celkem odevzdaně strpěla celé představení, které trvalo asi půl hodiny.

Hasič zinkasoval provizi, oblékl se do civilu a nejspíš jel "obšťastnit" někoho dalšího, kterého jsem předem litovala.
Rozlučka byla za námi a nastává ten, již seriózní okamžik, kterým je svatba. Svatba předpokládá přípravy. Důležitý je obřad, který se prostě zařídí a objedná na úřadě. Datum je jasné a teď začíná ten správný kolotoč. Je potřeba zařídit hostinu, dort, svatební oděv a květiny, pozvánky na celou slávu.

Ze všech příprav jsem byla vyškrtnuta. Jediný úkol, který jsem dostala, bylo vyrobit "něco" ke svatební sukni. Šicí stroj mi sice není cizí, ale přeci jenom…

Požádala jsem kamarádku, která je velmi zručná, jestli by mi nemohla sejmout z beder tento úkol. Sice s obavou, ale pomohla. Už na první zkoušce se mě nenápadně ptala, jestli se moje dcera na svatbu těší. Její otázka byla celkem logická, protože na každou větu typu: "chtěla bys to raději na ramínka nebo jenom přepadlý rukáv?" Odpovídala budoucí nevěsta " Já nevím, mě je to asi jedno." I přes tento přístup dopadl svatební šat přepychově.
Při výběru obuvi jsem byla také nablízku. Od sportovních kecek jsem svou dceru hnala ke krajkovým balerínám, které zvítězily.

Blížil se TEN velký den, svatební den. Snoubenci původně plánovali malou svatbu, bohužel už ti nejbližší - rodiče, se nějak rozrostli. Rozvedení genetičtí rodiče mají nové partnery a tím pádem je jejich počet násoben. Z původních dvou rodičů ženicha a dvou rodičů nevěsty se stávají čtyři a čtyři zainteresované osoby.

Již na úřadě se musí přidat židle. Z tohoto počtu dnes již prarodičů (dcera je moderní a potomky si pořídila již před svatbou) tyjou pouze vnoučata, která si kupodivu nepletou ke komu, a ke kterému dědečkovi přiřadit tu správnou babičku.
Ono sestavit zasedací pořádek na hostinu dá taky pěkně zabrat. Ta nemluví s tím, a tenhle se zase nemusí s tou. Tohoto úkolu se z grácií ujal můj dnes již zeť.

S plnými bříšky a trochou alkoholu v krvi je to zas úplně jinak. Hostina skončila, začala zahradní party.

Nevěsta září ve své bílé robě, ženich se věnuje svatebčanům, sluníčko svítí. Je nádherný den. Na trávníku se batolí ti nejmenší, na travnatém parketu se svíjí všichni tancechtiví. Nikomu nevadí, že zrovna tančí sám.

Nevěsta, nyní již mladá paní, manželka respektuje přání, nyní již svého manžela a nenechá se unést.
Svatební veselí končí po půlnoci. Rozjařená společnost odjíždí, ulehá do stanů.

Nevěsta sundá závoj a nastává všední den, do kterého vstupuje s novým příjmením a s kroužkem na prsteníčku.
Je mi teplo u srdce, protože vím, že nová rodina funguje už dávno a ode dneška i úředně.
Prostě jsem i já potvrzena úředně - TCHYNĚ.
GABATE

Vražda

1. června 2014 v 19:29 | GABATE
Vražda
Asi jsem ji fakt zabila. Komu se svěřím? Kdo se bude radovat se mnou? Sedím, přemýšlím a ujišťuju se, že je opravdu po smrti. Hlavně, aby nepřišla jiná. Je jich spousta. Tváří se nevinně, člověk si na ni rychle zvykne, prostě se na něj přilepí, přilne a vražda je jediný způsob, jak se jí zbavit. Aspoň, že nemám ruce od krve. Dá se to vyřešit bez prolití krve.

Připravovala jsem se dlouho. Hledala jsem, kde se dalo, nějaký způsob, jak a kudy do toho. Radu, jak zabít a nemít výčitky a černé svědomí jsem nenašla. Našla jsem alespoň pár lidí, kteří měli stejný nápad a prostě si ještě netroufli. Scházeli jsme se a předávali si nápady, jak na to. Dodávali jsme si vzájemně sílu a podporovali se. Všichni jsme se shodli na tom, že je potřeba zabít.

Zabít, překročit a jít dál, osvobodit se. Vraždu vykřičet do světa a zároveň čekat ortel. Změnit image, vyměnit šatník a stát se někým jiným. Někým novým, nepoznávaným, osvobozeným. Snažit se o čistý trestní rejstřík. Nepustit si další k tělu. Vyčistit svědomí, nepřipustit výčitky.

To jsou všechno úžasné plány, bohužel k jejich realizaci mám stále málo síly. Stále na mne dotírá, nenechá mne na pokoji. Svazuje mě. Pořád ještě nejsem připravená. Schází mi ten správný impulz.

Bible káže - nezabiješ. Po vraždě se půjdu vyzpovídat. Věřím, že mi bude odpuštěno.

Dneska vím, že je ten správný čas. Dneska to konečně dokážu. Od rána vím, že nemám jinou možnost. Buď, anebo. Musím se vzchopit, musím si znovu poskládat všechny důvody pro vraždu.

Musím zvážit, zda mi to stojí za všechno trápení a černé myšlenky. Podívat se do zrcadla, prohlédnout si svoje tělo a ubezpečit se, že dělám správnou věc.

Dneska to zvládnu, dneska jsem připravená. Už mě začíná přerůstat, jestli to nezvládnu, zabije mne ona.

Padlo definitivní rozhodnutí, není úniku. Zvládla jsem to. Zabila jsem. Překročila jsem ji, ještě se celá jakoby kroutila, chrochtala a vztahovala po mně svoje chapadla.

Zabila jsem myšlenku. Myšlenku na čokoládu, sušenku a doufám, že na všechno sladké, na všechny cukry. Našla jsem smyslové ústrojí, kde bydlí chuťové buňky a vymazala sladkou chuť.

Hned po vraždě si připadám jakoby lehčí. Prohlížím si svůj šatník a připravuji místo pro nové, menší velikosti všech případných nových svršků. Z pod postele vytahuji svého dřívějšího nepřítele - váhu. Je celá zaprášená. Slibuji, že se o ni postarám, utírám ji a čekám, že mi slíbí kamarádství. Nechci ji moc zatěžovat.

Začínám si zvykat na nové myšlenky, které se okamžitě rodí po těch původních. Jsou to myšlenky na zdravý životní styl.

Bacha, nesmím to zas přehánět.
GABATE