Zmatek

27. května 2014 v 17:27 | GABATE |  Zmatek
Zmatek

Ujet. Vypadnout. Nevím, co tady ještě dělám. Sedím v plné místnosti úplně sama. Slyším hlasy a ničemu nerozumím. Něco se řeší. Někdo se směje, někdo křičí. Zmatek. Verbální zmatek. Pokouším se vypnout zvuk a sledovat pouze mimiku ostatních. Je to lepší, ještě to snad chvilku vydržím.

Všichni mají červené obličeje. Jenom koutky úst jsou postavené jinak. Někdo je má vzhůru, někomu padají dolů. Tak, takhle vypadá vztek potichu? Z obličejů se stala jedna rudá, klikatá čára. Davová psychóza.

Zavírám oči a snažím se dělat, že tu vlastně už nejsem. Neuvědomuji si, že se právě chovám, jako malé dítě, které se ve své naivitě schovává právě tím, že zavře oči. V hlavě mám šum a zmatek.

Snažím se přijít na to, čím to vlastně všechno začalo. Nevím. V břiše se mi plazí hadi. Tělo mi posílá jasný důkaz mé nepohody. Můžu za to já? Ale za co? Jsem blázen. Jsem mimo. Nemůžu na to přijít. O co vlastně jde? "Otevři oči, vzpomeň si!" snažím si poručit. Nejde to. Oči jakoby mi někdo pevně tiskl a do uší mi pouštěl šum zrnící televize, po skončení vysílání.

Povedlo se. Oči se otevřely a chvilku si zvykají na denní světlo. Snažím se zorientovat, alespoň v prostoru. Kolem mne jsou stále všichni ti, kteří tu byli i na začátku. Najednou je všechno úplně jinak. Cítím na sobě pohledy všech. Červená čára se rozbila na kousky, které poskládaly znovu obličeje všech v místnosti.

Cítím na sobě pohledy všech zúčastněných. Všichni čekají. "Bože, co mám dělat? Co po mně chtějí?" Hrdlo mi vyschlo, nevydám ze sebe ani hlásku. Ruce mám pevně zaklesnuté v klíně. Prsty propletené. Bolí to, ale cítím aspoň to. Dech se mi zrychluje. Kdyby mě teď ranila mrtvice, bylo by to pro mne vysvobození. Přijela by sanita…No, napadají mi fakt jenom voloviny. Vypadl mi mozek, kutálí se dopředu. To je to jediný, co můžu sledovat.

Zapínám zvuk a slyším, sice jakoby z dálky, ale funguje to. "Mladá paní, jak jste se rozhodla? Pojede vaše dcera na školu v přírodě? Souhlasíte s podmínkami zájezdu?" Jaká škola v přírodě? Jaké podmínky?

Někdo mi kopnul mozek zpátky na své místo. Možná ještě setrvačností, ale začíná fungovat. Začínám si to v hlavě rovnat. Jasně, odpoledne jsem vyrazila na třídní schůzku své dcery. Před schůzkou jsem stačila nakoupit. Do školní budovy jsem vstoupila s respektem. Naobula si návleky a došourala se do třídy. Dosedla jsem, igelitky s nákupem jsem kopla pod lavici.

"Bože, kde mám ten nákup?" Tápu pod lavicí a igelitky nikde. Hlavou mi běží otázky: Kdo by kradl ve škole? Kdo by...
Pomalu mi to dochází. Igelitky jsem kopla pod lavici a prchala na toaletu. Rychle zpátky, abych stihla začátek schůze.
Školní chodba je dlouhá a dveře do tříd jsou všechny stejné. S přiblblým úsměvem na rtech se pomalu soukám z lavice. Padají ze mne omluvy typu: "Já jsem si zapomněla nákup…Nezlobte se…Já jsem jinde."

Myslím, že po mém projevu by stejně nikdo moji dceru na školu v přírodě nevzal. Z takovéhle rodiny? Prchám ze třídy a v zádech cítím soucitné pohledy.

Našla jsem tu správnou třídu. Zela prázdnotou, jen pod lavicí ležely moje igelitky s nákupem.
Jsem doma, uklízím nákup, ptám se, kdo si co dá k večeři a všem oznamuji, že se na třídní schůzce nic zásadního nedělo. Večer se ptám dcery, zda se neplánuje nějaká škola v přírodě. "Mami, tam jede jenom první stupeň." "No, vidíš a není ti to líto?"

Prchám umýt nádobí po večeři.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 29. května 2014 v 21:13 | Reagovat

boží, nádherné,to jsou myšlenky ,máš dar ze je umíš zhmotni a nám je darovat. díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama