Poděkování

9. května 2014 v 18:52 | GABATE |  Poděkování
Poděkování
Bolí mě celé tělo, copak si toho ještě nikdo nevšiml? Bolí mne uši. Něco mi z nich teče, musím si to pořád škrábat. Nechci chodit na procházky, které jsem měla moc ráda. Nutí mne, přemlouvají. Opravdu se snažím. Snažím se jít, alespoň aby měli oni radost. Po pár krocích opravdu nemůžu. Sotva se valím. Dělají na mne posunky a blbý obličeje. Domů sotva dolezu, napiju se a chci spát. Už mi ani nechutná. Snídani mám připravenou, ale odmítám.
Konečně si toho všimli. Konečně jim doteklo, že nejsem líná, ale asi budu nemocná.
Jízdu autem mám ráda. Dojeli jsme k bílému plášti, který se vyptává a prohlíží mne. Dobře, kapky do uší a mast na tvář, to se dá vydržet. Aspoň už mne nepřemlouvají a netahají na špacíry. Svědí to pořád a v uších mi pořád něco vadí. Vydržím šťourání něčím dlouhým v uších a necuknu, ani když mi kapou do uší. Dá se to vydržet. Užívám si pozornosti všech, fakt se snažím, ale je mi blbě.
Znovu cesta autem, zase bílý plášť. Něco povídá, hladí mne, snažím se dělat, že mi je líp. Bílý plášť chválí. Cesta autem domů. Jdu si lehnout a čekat, až bude líp.
Další den už mě nějak neposlouchají nohy. Najednou jsou kolem mne všichni, které mám ráda. Hladí mne a něco říkají. Moc tomu nerozumím. Ještě ke všemu mám průjem. Stojí mne to moc úsilí. Musím se zvednout a dojít se vyprázdnit. Sice blbě, ale zatím to zvládám.
Zase cesta autem. Ležím na zadních sedačkách a přeji si, ať už mne nikam netahají.
A jsme na místě. Tady to neznám. Bílé pláště a spousta kamarádů. Nechci se seznamovat, promiňte, fakt nemám náladu. Ta, která se o mne stará, mi pořád něco vypráví a hladí mě. Je to příjemné. Odvedla mne do pokoje, zvedla na stůl a bílý plášť mne prohlíží, přitom poslouchá, co moje kamarádka vypráví. Jau, něco mě píchlo do nohy. Už se nechávám jenom nosit.
Nemá to konce. Znovu do sterilního pokoje, znovu na mě všichni sahají a jezdí mi něčím po břiše. Studí to. Kamarádka pláče. Jsem z toho všeho zmatená. Dívám se na ni, snažím se uklidnit ji pohledem. Moc mi to nejde. Z nohy mi trčí nějaká hadička. Cítím únavu, víčka mi padají.
Nechci usnout, ležím své nejlepší kámošce na klíně a bojím se o ni, vždyť pláče. Usmívám se v polospánku, snad jí to uklidní.
Je tu ráno. Na břiše mi sice něco vadí, ale stal se zázrak, mě je dobře, nohy mě poslouchají a volá na mne moje kamarádka, která se směje. Směje se i bílý plášť, který mě chválí.
Sice opatrně, ale světe div se, běžím jí naproti. Vítáme se, olizuju ji a směju se. Cestu autem domů si moc užívám.
Doma je doma. Čekají tu na mne všichni ostatní, kteří mne mají rádi. Vítají mě, objímají a radují se. Snažím se radost opětovat, ale promiňte, jsem unavená. Na noze mám něco, co mi tam vadí a nedovolíte mi to sundat. Usínám, ale už jsem doma. Tohle prostředí mám ráda. Znám tu každý kout.
Další den polykám něco, co není úplně dobré, ale zase přišla chvála a laskání. Dá se to překonat, polykám to.
Každým dnem je mi líp a líp. Těším se na procházku s mojí kamarádkou. Dneska už vím, že budoucnost je krásné místo.
Zdravím svoji nej kámošku. Vyřiď dík bílému plášti.
HAF, HAF Tvoje Nikoleta.
GABATE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Te Te | 9. května 2014 v 18:59 | Reagovat

pláču

2 Ba Ba | E-mail | 9. května 2014 v 20:04 | Reagovat

Taky pláču, ale s úsměvem na rtech:-)

3 Lenka Lenka | 9. května 2014 v 21:14 | Reagovat

Ta je kraaaaaaasná!!!!!!!:-)*

4 Zase já Zase já | 9. května 2014 v 21:18 | Reagovat

Kdyby tady bylo hlasování, tak tato povídka má 100 bodů  a Malá dáma 99,9

5 adam adam | 10. května 2014 v 13:35 | Reagovat

mne se to libilo i kdyz vim prd o co jde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama