Mámení

13. května 2014 v 18:53 | GABATE |  Mámení
Mámení
Propadám se stále víc a víc. Vnímám všemi smysly. Cítím teplo, šumění moře. Tělo se mi proměňuje. Jsem nahá, místo nohou mám najednou jednu velkou ploutev. Za ruku mě berou mořské víly, které se tu najednou objevily. "Bože, já se jim podobám." Jejich dotyk je příjemný. Usmívají se, vlasy jim vlají kolem hlavy. Voda je rozvlnila a rozhodila do prostoru.
Jsem v moři. Jsem pod hladinou. Jsem hluboko pod hladinou. Slunce sem nepronikne. Je tu jiné světlo, které je teplé a vše objímající. Kolem mne tančí ryby a vodní tvorové, které neznám.
Všichni mne jakoby vítají a chtějí se mne dotýkat. Každý jejich dotyk je příjemný. Každým dotykem mi sdělují, že je zde bezpečně. Nemusím se bát, stačí se dívat celým tělem.
Slyším šumění a vím, že mi moře vypráví. Neodolám vábení a společně s mořskými vílami vyplouvám z hlubiny na hladinu.
Moře je klidné, jenom vánek čechrá jeho povrch. Malé vlnky se čepýří a hladina je jakoby kudrnatá. Čím víc se blížíme ke břehu, tím se moře víc a víc načechrává a posílá kus sebe, v podobě vln, které naráží na pobřeží.
Tam kde jsou útesy, se voda roztříští a vrací se zpět. S každým nárazem sebou moře odnáší kousek pevniny. Voda si nenápadně ukusuje, nespěchá, má čas, je tu přece od pradávna. Břeh není jenom skála, která ční z moře. Pláž, písek, to je to, co moře vrací s úsměvem. Posílá zbytek skály. Skály se tyčí a ukazují svou sílu, stejně podlehnou. Moře to zvládá s elegancí. Na modré planetě je voda pánem a dárcem života. Při odlivu se moře pevnině pokloní a pokorně ustoupí.
Všechno se uklidní, pokud spí vítr. Hladina zrcadlí vesmír. Všechny hvězdy se svým hlídačem Měsícem se mohou vzhlížet a předvádět svou noční krásu.
S úsvitem se voda opět probudí. Vrací se na své místo. Každá kapka v moři by se ráda podívala k pevnině. Pomáhá jí vítr a vodní havěť. Každá vlnka přinese novou várku mořské vody na exkurzi k pevnině.
"Moře je přece slané, ve vodě přece nemůžu dýchat. Jak je to všechno možné?" Jsou to pouze střípky myšlenek, které mi posílá rozum. Okamžitě jsou smazány.
Zase se vznáším se svým doprovodem. Mořské víly připomínají…co mi vlastně… Jsem v pohádce. "Jak jsem to dokázala?" Stále slyším šumění, cítím teplo, vidím barevné tlumené světlo.
Pomalu se probírám. Ležím v místnosti bez oken, zabalená v dece. Ze stropu visí krápníky, na zdech jsou solné kameny. Hrubá sůl leží i na zemi, je příjemné se v ní jen tak naboso brouzdat. Bublá tu malý pramínek vody, tlumená barevná světla prosvítí kusy soli, které se třpytí, jako pravé diamanty. Sůl nad zlato. Je tu krásně, mile, bezpečně.
Mořské víly se rozplynuly, zbyla jen vzpomínka. Olíznu se a cítím sůl. Tak jak to vlastně je? Byla jsem v kouzelné místnosti, která mne katapultovala někam do pohádky? Nebo to bylo jenom mámení solné jeskyně?
Rozum ukazuje na mámení. No, ale co ta sůl na mém těle? Bude to mé tajemství. Je to vzpomínka a pozdrav od mých mořských společnic.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 16. května 2014 v 11:45 | Reagovat

Nádhera, nádhera,nádhera, přečtu si to ještě před spaním , at mám o cem snít diky Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama