Černá ovce

29. května 2014 v 20:51 | GABATE |  Černá ovce

Černá ovce

Vždycky byla jiná. Chtěla být nenápadná. Seděla v koutě a bylo velmi těžké ji oslovit. Stále byla jakoby schoulená do sebe. Nikdo ji nikdy neviděl v jiné barvě, než v černé. Jakoby tím chtěla od sebe odrazit všechnu pozornost. Černá barva ji měla schovat před světem, před nebezpečím, které předpokládala všude. Černý, uzamčený uzlíček citů a pocitů, přání a snů.

Patřila jsem mezi velmi úzký kruh vyvolených, kterým dovolila podívat se do jejího soukromí a nahlédnout do její duše. Černá barva fungovala jako mimikry, uvnitř byla velmi barevná. Nikdy si nestěžovala, nikdy nikoho nepomlouvala, nesla svůj kříž velmi statečně. V jejím nitru se praly společenské normy, které jí diktovaly, jak žít a ona to nezvládala.

Jak moc by si přála správně se zamilovat. Potěšit usouženou matku, která se celý život schovává před despotickým, ožralým otcem. Svoji orientaci, kterou bere jako prokletí, dává za vinu právě otci. Nemůže si přece najít muže. Celý život ji pronásleduje matčin pláč a opilecký kecy a řev svého otce. Sní o ženě.

Každý den se modlí za osvobození. Každý den utíká na půdu, kde si vybudovala alespoň trochu útulný koutek, kam se otec neodváží. Sama nechodí nikam, nikoho si domů nezve. Na jednu stranu se stydí za svůj život, na druhou stranu si na něj zvykla a nechce ho měnit.

Dobře jí je mezi dobytkem, o který se stará. Každý den ráno běží do kravína, kde je teplo. Když se přitulí k telátku, cítí živočišné teplo, které ji uklidňuje. V kravínu má schované učebnice francouzštiny. Jejím velkým snem je alespoň se do Francie podívat.

Dovolila mi podívat se do jejího koutku na půdě. Proběhly jsme domem potichu, nenápadně jsme vklouzly do malé místnosti. Vešla se sem pouze postel, skříň, ve které viselo pár černých svršků. Na posteli ležela bible. Chybělo osvětlení. Vedle postele stála petrolejka.

Chybělo vlastně úplně všechno, na co je zvyklá běžná domácnost v dnešní době. Ocitla jsem se ve středověku. Posadila se vedle mne. Nevím, jak dlouho jsme jen tak seděly, čas přestal být důležitý, asi se zastavil. Byla jsem v jiném světě. Nevím odkud, ale najednou byla přede mnou krabice plná starých fotek a otevíral se příběh.

Začala vyprávět o svém dětství, o babičce, která jí zpívala a učila hrát na klavír, který po babiččině smrti otec prodal. Vytahovala zažloutlé pohlednice posílané z Francie. O každé dovedla vyprávět tak, jakoby tam žila. Opět to byly jenom převzaté vzpomínky její babičky, která odtud pocházela.

Při svém vyprávění a vzpomínání měla v očích ohýnky a celá se rozzářila. Poslouchala jsem. Ze svého vzpomínání přešla úplně samozřejmě do plánování své budoucnosti. Dozvěděla jsem se, že plánuje odjet do Francie, chce najít a navštívit místa, o kterých jí babička vyprávěla. Chce dýchat vzduch na vinicích, chce se dotýkat zrajících hroznů. Chce si najít přítelkyni, kterou bude milovat, které se bude dotýkat. Budou se společně smát i plakat.

Poodešla a přinesla další krabici, ve které měla ukrytý další poklad, peníze. Znovu vypráví, jak šetří, kolik peněz už má, jak by ráda už letos odjela. Má prostudovanou cestu, všechna spojení už zná nazpaměť.

Ze vzpomínek a snů se pomalu vrací do současnosti. Ohýnky v očích jí zhasínají. Začíná se choulit do sebe a omlouvat se mi za svoji otevřenost. Neposlouchá moje věty, kterými se snažím sdělit, jak jí držím palce, aby všechny její plány zrealizovala, jak je šikovná, jak...Neposlouchá. Choulí se do sebe a poslední co řekne je "Já tady nemůžu nechat svoji mámu."

I když nás čas odvál každou jinam, nezapomněla jsem na ni. Bohužel její sny zůstaly pouze sny. Pochovala maminku, vzdala svůj život.

Její pomníček je v koutě hřbitova, jakoby schoulený, nenápadný, jako byl její život. Jenom vzduch tu voní vinicí.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 29. května 2014 v 21:09 | Reagovat

to je nádhera, krásné, krásné diky Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama