Květen 2014

Černá ovce

29. května 2014 v 20:51 | GABATE |  Černá ovce

Černá ovce

Vždycky byla jiná. Chtěla být nenápadná. Seděla v koutě a bylo velmi těžké ji oslovit. Stále byla jakoby schoulená do sebe. Nikdo ji nikdy neviděl v jiné barvě, než v černé. Jakoby tím chtěla od sebe odrazit všechnu pozornost. Černá barva ji měla schovat před světem, před nebezpečím, které předpokládala všude. Černý, uzamčený uzlíček citů a pocitů, přání a snů.

Patřila jsem mezi velmi úzký kruh vyvolených, kterým dovolila podívat se do jejího soukromí a nahlédnout do její duše. Černá barva fungovala jako mimikry, uvnitř byla velmi barevná. Nikdy si nestěžovala, nikdy nikoho nepomlouvala, nesla svůj kříž velmi statečně. V jejím nitru se praly společenské normy, které jí diktovaly, jak žít a ona to nezvládala.

Jak moc by si přála správně se zamilovat. Potěšit usouženou matku, která se celý život schovává před despotickým, ožralým otcem. Svoji orientaci, kterou bere jako prokletí, dává za vinu právě otci. Nemůže si přece najít muže. Celý život ji pronásleduje matčin pláč a opilecký kecy a řev svého otce. Sní o ženě.

Každý den se modlí za osvobození. Každý den utíká na půdu, kde si vybudovala alespoň trochu útulný koutek, kam se otec neodváží. Sama nechodí nikam, nikoho si domů nezve. Na jednu stranu se stydí za svůj život, na druhou stranu si na něj zvykla a nechce ho měnit.

Dobře jí je mezi dobytkem, o který se stará. Každý den ráno běží do kravína, kde je teplo. Když se přitulí k telátku, cítí živočišné teplo, které ji uklidňuje. V kravínu má schované učebnice francouzštiny. Jejím velkým snem je alespoň se do Francie podívat.

Dovolila mi podívat se do jejího koutku na půdě. Proběhly jsme domem potichu, nenápadně jsme vklouzly do malé místnosti. Vešla se sem pouze postel, skříň, ve které viselo pár černých svršků. Na posteli ležela bible. Chybělo osvětlení. Vedle postele stála petrolejka.

Chybělo vlastně úplně všechno, na co je zvyklá běžná domácnost v dnešní době. Ocitla jsem se ve středověku. Posadila se vedle mne. Nevím, jak dlouho jsme jen tak seděly, čas přestal být důležitý, asi se zastavil. Byla jsem v jiném světě. Nevím odkud, ale najednou byla přede mnou krabice plná starých fotek a otevíral se příběh.

Začala vyprávět o svém dětství, o babičce, která jí zpívala a učila hrát na klavír, který po babiččině smrti otec prodal. Vytahovala zažloutlé pohlednice posílané z Francie. O každé dovedla vyprávět tak, jakoby tam žila. Opět to byly jenom převzaté vzpomínky její babičky, která odtud pocházela.

Při svém vyprávění a vzpomínání měla v očích ohýnky a celá se rozzářila. Poslouchala jsem. Ze svého vzpomínání přešla úplně samozřejmě do plánování své budoucnosti. Dozvěděla jsem se, že plánuje odjet do Francie, chce najít a navštívit místa, o kterých jí babička vyprávěla. Chce dýchat vzduch na vinicích, chce se dotýkat zrajících hroznů. Chce si najít přítelkyni, kterou bude milovat, které se bude dotýkat. Budou se společně smát i plakat.

Poodešla a přinesla další krabici, ve které měla ukrytý další poklad, peníze. Znovu vypráví, jak šetří, kolik peněz už má, jak by ráda už letos odjela. Má prostudovanou cestu, všechna spojení už zná nazpaměť.

Ze vzpomínek a snů se pomalu vrací do současnosti. Ohýnky v očích jí zhasínají. Začíná se choulit do sebe a omlouvat se mi za svoji otevřenost. Neposlouchá moje věty, kterými se snažím sdělit, jak jí držím palce, aby všechny její plány zrealizovala, jak je šikovná, jak...Neposlouchá. Choulí se do sebe a poslední co řekne je "Já tady nemůžu nechat svoji mámu."

I když nás čas odvál každou jinam, nezapomněla jsem na ni. Bohužel její sny zůstaly pouze sny. Pochovala maminku, vzdala svůj život.

Její pomníček je v koutě hřbitova, jakoby schoulený, nenápadný, jako byl její život. Jenom vzduch tu voní vinicí.
GABATE

Zmatek

27. května 2014 v 17:27 | GABATE |  Zmatek
Zmatek

Ujet. Vypadnout. Nevím, co tady ještě dělám. Sedím v plné místnosti úplně sama. Slyším hlasy a ničemu nerozumím. Něco se řeší. Někdo se směje, někdo křičí. Zmatek. Verbální zmatek. Pokouším se vypnout zvuk a sledovat pouze mimiku ostatních. Je to lepší, ještě to snad chvilku vydržím.

Všichni mají červené obličeje. Jenom koutky úst jsou postavené jinak. Někdo je má vzhůru, někomu padají dolů. Tak, takhle vypadá vztek potichu? Z obličejů se stala jedna rudá, klikatá čára. Davová psychóza.

Zavírám oči a snažím se dělat, že tu vlastně už nejsem. Neuvědomuji si, že se právě chovám, jako malé dítě, které se ve své naivitě schovává právě tím, že zavře oči. V hlavě mám šum a zmatek.

Snažím se přijít na to, čím to vlastně všechno začalo. Nevím. V břiše se mi plazí hadi. Tělo mi posílá jasný důkaz mé nepohody. Můžu za to já? Ale za co? Jsem blázen. Jsem mimo. Nemůžu na to přijít. O co vlastně jde? "Otevři oči, vzpomeň si!" snažím si poručit. Nejde to. Oči jakoby mi někdo pevně tiskl a do uší mi pouštěl šum zrnící televize, po skončení vysílání.

Povedlo se. Oči se otevřely a chvilku si zvykají na denní světlo. Snažím se zorientovat, alespoň v prostoru. Kolem mne jsou stále všichni ti, kteří tu byli i na začátku. Najednou je všechno úplně jinak. Cítím na sobě pohledy všech. Červená čára se rozbila na kousky, které poskládaly znovu obličeje všech v místnosti.

Cítím na sobě pohledy všech zúčastněných. Všichni čekají. "Bože, co mám dělat? Co po mně chtějí?" Hrdlo mi vyschlo, nevydám ze sebe ani hlásku. Ruce mám pevně zaklesnuté v klíně. Prsty propletené. Bolí to, ale cítím aspoň to. Dech se mi zrychluje. Kdyby mě teď ranila mrtvice, bylo by to pro mne vysvobození. Přijela by sanita…No, napadají mi fakt jenom voloviny. Vypadl mi mozek, kutálí se dopředu. To je to jediný, co můžu sledovat.

Zapínám zvuk a slyším, sice jakoby z dálky, ale funguje to. "Mladá paní, jak jste se rozhodla? Pojede vaše dcera na školu v přírodě? Souhlasíte s podmínkami zájezdu?" Jaká škola v přírodě? Jaké podmínky?

Někdo mi kopnul mozek zpátky na své místo. Možná ještě setrvačností, ale začíná fungovat. Začínám si to v hlavě rovnat. Jasně, odpoledne jsem vyrazila na třídní schůzku své dcery. Před schůzkou jsem stačila nakoupit. Do školní budovy jsem vstoupila s respektem. Naobula si návleky a došourala se do třídy. Dosedla jsem, igelitky s nákupem jsem kopla pod lavici.

"Bože, kde mám ten nákup?" Tápu pod lavicí a igelitky nikde. Hlavou mi běží otázky: Kdo by kradl ve škole? Kdo by...
Pomalu mi to dochází. Igelitky jsem kopla pod lavici a prchala na toaletu. Rychle zpátky, abych stihla začátek schůze.
Školní chodba je dlouhá a dveře do tříd jsou všechny stejné. S přiblblým úsměvem na rtech se pomalu soukám z lavice. Padají ze mne omluvy typu: "Já jsem si zapomněla nákup…Nezlobte se…Já jsem jinde."

Myslím, že po mém projevu by stejně nikdo moji dceru na školu v přírodě nevzal. Z takovéhle rodiny? Prchám ze třídy a v zádech cítím soucitné pohledy.

Našla jsem tu správnou třídu. Zela prázdnotou, jen pod lavicí ležely moje igelitky s nákupem.
Jsem doma, uklízím nákup, ptám se, kdo si co dá k večeři a všem oznamuji, že se na třídní schůzce nic zásadního nedělo. Večer se ptám dcery, zda se neplánuje nějaká škola v přírodě. "Mami, tam jede jenom první stupeň." "No, vidíš a není ti to líto?"

Prchám umýt nádobí po večeři.
GABATE

Když mi bylo pět

17. května 2014 v 19:56 | Gabate |  Když mi bylo pět
Když mi bylo pět…
Byl svět nějak větší, jinak voněl. Bylo prima ho poznávat. Byl také plný nástrah. Za každým rohem na mne čekala nějaká výzva a tajemství. "Pojď si líznout," zval rampouch. "Víš, jak jsem hluboká?" Křičela louže. No, kdo by odolal? V pěti letech už jsem věděla, že na tyto otázky dostanu odpověď pouze za zády mámy.

To, že mi potom, při vylévání holínek, bude máma dávat rady a mluvit o tom, co by se mohlo všechno stát, se dalo vydržet. Když jsem přišla po pokusu s rampouchem s bolestí v krku, uvařila mi máma čaj a zjišťovala, jak mi rampouch chutnal. Teď už vím, že louže byla hluboká, rampouch je jenom studený a máma mě má stejně ráda.

Nemám ráda, když přede mne strčí jídlo, které mi nechutná a už zase poslouchám, "Nenimrej se v tom" a "koukej to dojíst." Proč bych si nemohla vzít místo krupicové kaše čokoládu? Vždyť je taky sladká.

Nemám ráda zeleninu a stejně mi jí cpou. Dělám, že mi chutná a nacpu si plnou pusu, potom se mi chce hrozně čurat, tak utíkám a vyplivnu ten zeleninový chuchvalec do záchodu. Brr, co je na tom zdravého? Něco cinklo do záchodové mísy. "Bože, já nemám zub." Běžím za mámou, ta mě konejší a vypráví o zoubkové víle. Už budu prý velká holka. Zuby mi narostou nové. Za ten ztracený mi víla něco přinese.

Dneska se těším do postele. Máma našla v záchodové míse ztracený zub. To, že jsem vyplivla i zeleninu moc nekomentovala. Zub mám pod polštářem.

Dneska neškemrám, aby mě nechali koukat na televizi i po večerníčku. Stejně mi to nedovolí. Vím to, ale stejně to vždycky zkusím. Co, kdyby… To, že to není pro děti, mi říkají pořád. Na pohádky, které jsou pro děti, se dívají taky. Tak vlastně stejně nevím, co není pro děti. Mám v tom zmatek a ráda bych to věděla. Prý mám počkat, až budu velká. Jasně, velká jsem jenom, když si mám uklidit v pokojíčku.

Ze školky po obědě mě berou taky jenom někdy. Když už jsem tak velká, tak proč tam musím spát s mrňatama? Po prázdninách půjdu do školy. Mám novou aktovku a penál. Moc se tam už těším, tam se totiž nespí po obědě.

Když mi bylo pět, měla jsem copánky a na jejich konci berušky. Vlasy jsem si prodloužila pomocí punčocháčů na hlavě. Tajně jsem si namalovala pusu, máminou rtěnkou. To, když jsem byla "jako" princezna. Slušely mi i máminy šaty a boty na kramfleku. Vnady nahradily dvoje stočené ponožky umístěné na to správné místo. To, že jsou boty větší, přece vůbec nevadilo. Chůze byla ladnější. Domov se změnil na království, kterému vládla krásná princezna.

Když mi bylo pět, pomalu jsem se pouštěla máminy sukně a svět jsem začínala vnímat po svém. K mámě jsem se chodila schovat s rozbitým kolenem a svěřit se, se školkovými problémy. Kamarádka se na mě zlobí, Honza má rád jinou…
Dětská fantazie nemá hranic. Proč, kdy a kam se ztrácí? Není to škoda?

Když mi bylo pět, byla jsem vším, princeznou i pilotem. Ještě dnes, když zavřu oči, cítím máminu vůni a babiččin klín.
Když je dětem pět, měly by být zahrnuty láskou, pozorností a chápavým okolím. Dneska vím, že je to fuška pro obě strany. Jedna strana se snaží a druhá to musí vydržet. Kde je správná a pravá hranice? Tu ještě nikdo nevymyslel. Vlastně byl vymyšlen termín pro pětileté - prepuberta. Příprava na pubertu? Asi ano.

Držím palce všem pětiletým, přeji jim chápavé okolí a srozumitelné odpovědi, na jejich PROČ?
Když mi bylo pět…to už je dávno.
GABATE

Mámení

13. května 2014 v 18:53 | GABATE |  Mámení
Mámení
Propadám se stále víc a víc. Vnímám všemi smysly. Cítím teplo, šumění moře. Tělo se mi proměňuje. Jsem nahá, místo nohou mám najednou jednu velkou ploutev. Za ruku mě berou mořské víly, které se tu najednou objevily. "Bože, já se jim podobám." Jejich dotyk je příjemný. Usmívají se, vlasy jim vlají kolem hlavy. Voda je rozvlnila a rozhodila do prostoru.
Jsem v moři. Jsem pod hladinou. Jsem hluboko pod hladinou. Slunce sem nepronikne. Je tu jiné světlo, které je teplé a vše objímající. Kolem mne tančí ryby a vodní tvorové, které neznám.
Všichni mne jakoby vítají a chtějí se mne dotýkat. Každý jejich dotyk je příjemný. Každým dotykem mi sdělují, že je zde bezpečně. Nemusím se bát, stačí se dívat celým tělem.
Slyším šumění a vím, že mi moře vypráví. Neodolám vábení a společně s mořskými vílami vyplouvám z hlubiny na hladinu.
Moře je klidné, jenom vánek čechrá jeho povrch. Malé vlnky se čepýří a hladina je jakoby kudrnatá. Čím víc se blížíme ke břehu, tím se moře víc a víc načechrává a posílá kus sebe, v podobě vln, které naráží na pobřeží.
Tam kde jsou útesy, se voda roztříští a vrací se zpět. S každým nárazem sebou moře odnáší kousek pevniny. Voda si nenápadně ukusuje, nespěchá, má čas, je tu přece od pradávna. Břeh není jenom skála, která ční z moře. Pláž, písek, to je to, co moře vrací s úsměvem. Posílá zbytek skály. Skály se tyčí a ukazují svou sílu, stejně podlehnou. Moře to zvládá s elegancí. Na modré planetě je voda pánem a dárcem života. Při odlivu se moře pevnině pokloní a pokorně ustoupí.
Všechno se uklidní, pokud spí vítr. Hladina zrcadlí vesmír. Všechny hvězdy se svým hlídačem Měsícem se mohou vzhlížet a předvádět svou noční krásu.
S úsvitem se voda opět probudí. Vrací se na své místo. Každá kapka v moři by se ráda podívala k pevnině. Pomáhá jí vítr a vodní havěť. Každá vlnka přinese novou várku mořské vody na exkurzi k pevnině.
"Moře je přece slané, ve vodě přece nemůžu dýchat. Jak je to všechno možné?" Jsou to pouze střípky myšlenek, které mi posílá rozum. Okamžitě jsou smazány.
Zase se vznáším se svým doprovodem. Mořské víly připomínají…co mi vlastně… Jsem v pohádce. "Jak jsem to dokázala?" Stále slyším šumění, cítím teplo, vidím barevné tlumené světlo.
Pomalu se probírám. Ležím v místnosti bez oken, zabalená v dece. Ze stropu visí krápníky, na zdech jsou solné kameny. Hrubá sůl leží i na zemi, je příjemné se v ní jen tak naboso brouzdat. Bublá tu malý pramínek vody, tlumená barevná světla prosvítí kusy soli, které se třpytí, jako pravé diamanty. Sůl nad zlato. Je tu krásně, mile, bezpečně.
Mořské víly se rozplynuly, zbyla jen vzpomínka. Olíznu se a cítím sůl. Tak jak to vlastně je? Byla jsem v kouzelné místnosti, která mne katapultovala někam do pohádky? Nebo to bylo jenom mámení solné jeskyně?
Rozum ukazuje na mámení. No, ale co ta sůl na mém těle? Bude to mé tajemství. Je to vzpomínka a pozdrav od mých mořských společnic.
GABATE

Svátek matek

11. května 2014 v 16:18 | GABATE |  Svátek matek
Svátek matek
Maminky mají svátek. Z rádia se od rána linou písně, které posílají děti svým matkám, se kterými obyčejně sedí v jednom pokoji a všichni dělají překvapené. Jen ať to všichni, kdo poslouchají rádio, vědí, jakou písničku má jejich mamča ráda a kdo jí posílá.
V televizi jdou reklamy na všechno, co by vaše maminka potřebovala a bez čeho nemůže žít a je divné, že dodnes žila. Jde například o daleko dokonalejší jar na nádobí, sada skleniček, které jsou zrovna v akci v Tescu a spoustu dalších volovin. Nesmím zapomenout na Merci - hlavně, že jsi. Kuchaři se předhánějí na každém televizním programu se svými nápady, jak mamince ušetří čas a finance zrovna jejich recept.
Pravda je, že o svátku matek, který se oslavuje celkem komorně, chlapi tolik nechlastají. S oslavou MDŽ se to asi nedá srovnat. V minulých dobách ženy připravily oslavu a chlapi ženy oslavili. Manželky dostaly karafiát, který "zasponzorovala" brigáda socialistické práce a všichni byli spokojeni. Nebo se alespoň tak tvářili.
Nemám ráda karafiáty. Zajímavé je, že se dá zprofanovat i kytka. Tahle mi prostě evokuje tuhý socialismus. Třeba nic jiného nekvetlo.
Svátek matek je přirozenější. Děti namalují obrázek, ty starší koupí růže a mamince popřejí. Snaží se vydržet alespoň jeden den být za to hodné dítě. Ať má mamča radost, že její výchova padla na úrodnou půdu. Maminka se pro změnu snaží nedávat ty přiblblé příkazy typu: "umyj si ruce, vezmi si bačkory, máš uklizený pokoj…" Je to fuška pro obě zúčastněné strany. Ale svátek je svátek.
Někdy se zapojí i tatínek, který vezme ratolesti na výlet a nechá rozhodnutí na manželce, jak chce naložit se svým časem. Říkám někdy. I když to už jsem asi moc optimistická
Možná by bylo pěkné, kdyby maminku pozvali na oběd. Nebo kdyby byl tatínek alespoň doma nebo, kdyby…Těch kdyby, bych vymyslela spoustu. Bohužel nejsem tatínek.
Myslím, že pod tíhou reklam vymyslí tatínek maximálně ten jar. Ať jde to nádobí mamince hezky, zlehka umýt a ještě má sametové ruce.
Tyhle dárky na mne fungují jako červený hadr na býka. Zvedá se mi tep a stoupá adrenalin v krvi. V době emancipace si stále hrajeme na domácí prostředky pro matky a elektroniku, tím myslím PC, mobil, televize, pro tatínky. Pračka a lednička se v reklamách nespecifikují. To mě trochu mate. I když, obojí je ženského rodu.
Patřila by sem i TA televize, ale předpoklad, že se na ni většinou dívá pánská společnost, ji v reklamách řadí k rodu mužskému. Vlastně k ní patří TEN ovladač a tím se to vysvětluje. Bez něho by TA televize ani neblikla.
V životě a myslím, že i ve většině domácností je to naopak. TEN chlap televize, by si ani neblikl bez TOHO ovladače ženy. Není to ta emancipace?
Ale stejně mám ráda svátek matek.
GABATE

Poděkování

9. května 2014 v 18:52 | GABATE |  Poděkování
Poděkování
Bolí mě celé tělo, copak si toho ještě nikdo nevšiml? Bolí mne uši. Něco mi z nich teče, musím si to pořád škrábat. Nechci chodit na procházky, které jsem měla moc ráda. Nutí mne, přemlouvají. Opravdu se snažím. Snažím se jít, alespoň aby měli oni radost. Po pár krocích opravdu nemůžu. Sotva se valím. Dělají na mne posunky a blbý obličeje. Domů sotva dolezu, napiju se a chci spát. Už mi ani nechutná. Snídani mám připravenou, ale odmítám.
Konečně si toho všimli. Konečně jim doteklo, že nejsem líná, ale asi budu nemocná.
Jízdu autem mám ráda. Dojeli jsme k bílému plášti, který se vyptává a prohlíží mne. Dobře, kapky do uší a mast na tvář, to se dá vydržet. Aspoň už mne nepřemlouvají a netahají na špacíry. Svědí to pořád a v uších mi pořád něco vadí. Vydržím šťourání něčím dlouhým v uších a necuknu, ani když mi kapou do uší. Dá se to vydržet. Užívám si pozornosti všech, fakt se snažím, ale je mi blbě.
Znovu cesta autem, zase bílý plášť. Něco povídá, hladí mne, snažím se dělat, že mi je líp. Bílý plášť chválí. Cesta autem domů. Jdu si lehnout a čekat, až bude líp.
Další den už mě nějak neposlouchají nohy. Najednou jsou kolem mne všichni, které mám ráda. Hladí mne a něco říkají. Moc tomu nerozumím. Ještě ke všemu mám průjem. Stojí mne to moc úsilí. Musím se zvednout a dojít se vyprázdnit. Sice blbě, ale zatím to zvládám.
Zase cesta autem. Ležím na zadních sedačkách a přeji si, ať už mne nikam netahají.
A jsme na místě. Tady to neznám. Bílé pláště a spousta kamarádů. Nechci se seznamovat, promiňte, fakt nemám náladu. Ta, která se o mne stará, mi pořád něco vypráví a hladí mě. Je to příjemné. Odvedla mne do pokoje, zvedla na stůl a bílý plášť mne prohlíží, přitom poslouchá, co moje kamarádka vypráví. Jau, něco mě píchlo do nohy. Už se nechávám jenom nosit.
Nemá to konce. Znovu do sterilního pokoje, znovu na mě všichni sahají a jezdí mi něčím po břiše. Studí to. Kamarádka pláče. Jsem z toho všeho zmatená. Dívám se na ni, snažím se uklidnit ji pohledem. Moc mi to nejde. Z nohy mi trčí nějaká hadička. Cítím únavu, víčka mi padají.
Nechci usnout, ležím své nejlepší kámošce na klíně a bojím se o ni, vždyť pláče. Usmívám se v polospánku, snad jí to uklidní.
Je tu ráno. Na břiše mi sice něco vadí, ale stal se zázrak, mě je dobře, nohy mě poslouchají a volá na mne moje kamarádka, která se směje. Směje se i bílý plášť, který mě chválí.
Sice opatrně, ale světe div se, běžím jí naproti. Vítáme se, olizuju ji a směju se. Cestu autem domů si moc užívám.
Doma je doma. Čekají tu na mne všichni ostatní, kteří mne mají rádi. Vítají mě, objímají a radují se. Snažím se radost opětovat, ale promiňte, jsem unavená. Na noze mám něco, co mi tam vadí a nedovolíte mi to sundat. Usínám, ale už jsem doma. Tohle prostředí mám ráda. Znám tu každý kout.
Další den polykám něco, co není úplně dobré, ale zase přišla chvála a laskání. Dá se to překonat, polykám to.
Každým dnem je mi líp a líp. Těším se na procházku s mojí kamarádkou. Dneska už vím, že budoucnost je krásné místo.
Zdravím svoji nej kámošku. Vyřiď dík bílému plášti.
HAF, HAF Tvoje Nikoleta.
GABATE

Čarodějnice

6. května 2014 v 19:00 | GABATE |  Čarodějnice
Čarodějnice
Je po Čarodějnicích. (Tím myslím svátek, který se slaví vždy 30. dubna.) Jde vlastně o velmi starý lidový zvyk. Lidé se schází u velkých ohňů a slaví příchod jara, oslavu plodnosti. Ohně se zapalovaly na ochranu před zlými duchy, před čarodějnicemi.
V době mého mládí se zapalovaly mírové ohně. Čarodějnice byly zakázané. Vlastně byly zakázány všechny rituály, veškeré shromažďování se. Omladině to bylo stejně jedno, jak se to, či ono jmenovalo. Šlo o to, sejít se, zablbnout si a požít nějaký ten alkohol.
Každopádně se 1. května muselo do průvodu, kterým se povinně slavil svátek práce. Už bylo v podstatě jedno, jestli se člověk dostavil z Čarodějnic nebo přišel od mírového ohně. Jeho dizajn byl stejný. Smrděl kouřem, a pokud neměl někde v záloze čistý převlek, tak nebyl ani dekorativní. Nemluvě o alkoholu v krvi. Probdělá noc také na síle a vzhledu nepřidala.
Někteří jedinci měli čest nést v průvodu transparent, který křičel do světa, jak ta nebo ona fabrika, škola, družstvo…zdraví 1. Máj. Průvodem se pohybovaly i alegorické vozy, které poukazovaly na úspěchy ve výrobě. Pyšnily se splněným plánem, obyčejně nad sto procent.
Dneska se do průvodu nemusí. Česká televize neukazuje masy lidí v průvodech ostatních spřátelených zemí ze socialistického svazku.
Čarodějnice dostaly zelenou. Dobrovolní hasiči (kteří jsou v podstatě, tak jako vietnamští obchodníci součástí každé vesnice) staví hranice a dobrovolní dobrovolníci připravují program pro děti.
Základ je přijít v kostýmu s lampionem. To už je pro matky výzva. Vymyslet úbor, motivovat dítě, aby se do něj obléklo a zajistit lampion, který nezhasíná a neshoří.
Tenhle svátek jsem vnímala někdy v hluboké minulosti, kdy jsem si užívala u mírového ohně. Lampionový průvod čarodějnic si nepamatuji, asi tenkrát patřil právě mezi to zakázané shromažďování.
Tenkrát lampionové průvody pochodovaly k místním památníkům padlých rudoarmějců v předvečer 9. 5. a 7. 11., kdy se oslavovala VŘSR.
Dneska jsem dostala důvěru a spolu s ní svá dvě vnoučata předškolního věku v úborech čarodějů s lampiony. Už jenom vybrat ten správný oheň s prima programem byl oříšek. Zvítězilo hřiště v nedaleké vesnici s velkou hranicí a s partou malých dětí mých kamarádek.
Moji svěřenci rozhodně nepatří mezi upejpavce. Okamžitě se začlenili do party. Na mně bylo uhlídat jejich "mundur" a lampion alespoň do začátku průvodu. Když už si daly matky práci, tak ať se děti blýsknou. Podařilo se.
Jako velitel party šesti dětí, které se vydají na start čarodějné stezky, byl zvolen otec těch nejmladších. Funkci si zasloužil, zvládl to. Po příchodu sice moc nemluvil, okamžitě do sebe kopnul dva panáky tvrdého alkoholu a se slovy "trhal jsem je od sebe jenom dvakrát" předal odpovědnost matkám a babičkám.
Myslím, že moje dcera, vlastně i já jsme zapomněly při nápadu - "Půjdu s dětmi na Čarodějnice" na můj handicap - šeroslepost. Při setmění prostě nevidím.
Hranice plápolala, dětem se to "prý" líbilo a já přemýšlela, jak je najdu. Vyšlo to. Kamarádky zvládly ohlídat jak vlastní děti, tak i moje dvě ratolesti. Průběžně mi hlásily pohyb mých svěřenců po hřišti.
Nadešel čas návratu, hranice dohořela, moje prima vnoučata se o mne postarala. Prostě mě každý vzal za jednu ruku, na cestu si svítili lampionky a dovedli mne k autu.
Řídila jsem já.
GABATE