Cesta do neznáma

12. dubna 2014 v 10:37 | GABATE |  Cesta do neznáma
Cesta do neznáma
Zítra odlétáme zpět do NAŠÍ republiky. Domů za mými blízkými, domů, kde všem rozumím. Domů, kde si sama uvařím i uklidím. Je moc prima poznávat svět, ale doma je doma. Vzpomínám na přípravy a cestu sem, do Estonska.
Pojedeme do ciziny, budu dělat doprovod svému muži, který jede vykládat celému světu, jak jsou nepostradatelné výukové programy a samozřejmě veškeré technické vymoženosti ve všech školách.
Cesta na letiště proběhla v pohodě, dcera se o nás už dovede postarat. Letiště mi stále voní dálkou a exotickou dovolenou. Letecká doprava byla v době mého mládí pro mne něco vzdáleného. Na dovolenou jsme jezdili obvykle vlastním autem, které bylo naložené k prasknutí. Vešlo se tam všechno, včetně potravin na celou dovolenou. Letiště jsme jezdili okukovat jen tak, prostě juknout a čichnout na dálku k dálkám.
Teď tu stojím s kufrem a manželem, na neustále poblikávající ceduli se snažím vyčíst, z jakého nástupiště vlastně poletíme. Pasy se manžel, který jede vykládat o technice, snaží přiložit a tím pádem dát přečíst elektronické škatulce, která vyžaduje stále nová a nová potvrzení v podobě číselných kódů. Myslím, že nás brzo čísla sežerou. Manžel rezignuje a odcházíme k přepážce, kde sedí letuška úřednice, které stačí pasy, o čísla se postará sama.
Naše kufry se rozjely, snad do správného letadla. My odcházíme přes další kontrolu, přes železný rám, který okamžitě zjistí, že jsem neodložila pásek se železnou sponou. Tak mi napadlo, co by se stalo, kdybych měla ještě v kotníku šrouby, kterými jsem měla po úraze sešroubovaný kotník. Potřebovala bych snad potvrzení nebo by stačilo ukázat zhojenou jizvu. No, šrouby už mám venku, tak to nebudu rozebírat, ale stejně by mě to zajímalo. Jdu znovu, bez pásku. Už nepískám.
To svítící monstrum, kterým poletíme, vypadá jako kravín, který stál u babičky za barákem. A to, že by kravín lítal, to je asi blbost. Přes všechny moje obavy jsme nastoupili, ustáli pár prásknutí v uších a celý svět byl hned menší.
Přestupní stanice - Frankfurt. Tak, jestli se mi zdálo pražské letiště velké, tak v porovnáním s tímhle " auzlákem" je to naše úplně umrněný. Letiště Frankfurt, je regulérní město pod skleněnou kopulí. Všechno je tu umělé. Vzduch, osvětlení, už tu nejsou jen pojízdné schody, už tu jezdí i chodníky.
Hledám kuřárnu. Našla jsem nevětranou kukaň, kde nejde pomalu identifikovat počet kouřících jedinců. Tady jsem konečně pochopila v praxi úsloví "Ten vzduch by se dal krájet." Stejně jsem to vydržela, zařadila jsem se mezi kouřící jedince. Po deseti minutách strávených v tak zvané kuřárně jsem smrděla jak po týdenním flámu v nevětrané hospodě. Ale čekací doba na další spojení je čtyři hodiny a to vydržet v tomhle umělém světě bez dávky nikotinu prostě nejde
Najít to správné nástupiště, doufat, že kufry byly přesunuty do našeho dalšího letadla a znovu praskání v uších, přetlak v středouší. Další letiště, další cizinci. Najít kufry, sehnat taxi. Mě nezbývá nic jiného, než důvěřovat svému muži, protože jsem ztracená. Můj verbální projev ryzí češtiny je balen do uzlíku s nápisem - NEPOTŘEBNÝ a prostě mlčím.
Taxi, hotel, pokoj. V recepci si nechávám ukázat, kde se mám podepsat. Myslím, že by mladou, usměvavou slečnu recepční nepřekvapilo ani to, kdybych místo podpisu na ubytovací kartu vyšvihla tři křížky.

Pokoj je světlý, útulný a já se za zavřenými dveřmi můžu nadechnout. Všechny cizince nechám přede dveřmi. Lezu do vany a snažím se smýt rozpaky a svou neschopnost použít alespoň základní fráze v angličtině.
GABATE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 12. dubna 2014 v 22:41 | Reagovat

Jsi užasná, to je takova bomba,neskutečné, nádherné piš,je to pohlazení na duši, strašně mi dnes zlepšilo večer, právě asi odlétáte, tak štastnou cestu a tisíceré díky Hana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama