Duben 2014

Grilovačka

28. dubna 2014 v 18:36 | GABATE |  Grilovačka
Grilovačka
Jaro je tu. Blíží se oslavy prvního máje. Zase v tom mám zmatek. Slavím svátek "První máj je lásky čas…" nebo svátek práce? Přikláním se k Máchovi a budu hledat rozkvetlou třešeň, kam dovleču manžela, aby mne políbil. Ono to nebude vůbec jednoduché. Příroda se zbláznila a opět přeskočila z celkem (pro mne) příznivé zimy rovnou do léta. Jaro tady bylo asi tak týden. V tuhle dobu stačily stromy rozkvést, květy opadat a vyrašit lístky. Tím pádem nastal problém, kde se políbit. No, snad na něco přijdu. Třešeň asi už nenajdu, ale v plném květu jsou jabloně. Nebudu lpět na detailech. Strom, jako strom. Květy to jsou skoro stejné.
Okamžitě následuje další svátek - osvobození naší republiky. Dlouhou dobu jsme byli přesvědčováni, že nás osvobodila naše bratrská sovětská armáda 9.5. Po letech se historici rozhodli pro inovaci a již beztrestně nám mohli sdělit, že byli přece jenom rychlejší Američané. Tak jsme prostě posunuli osvobození o jeden den. Slavíme 8.5. Z obrázků a filmů, kde se vítala samozřejmě sovětská vojska, vím, že šťastní lidé házeli po vojácích, vlastně vojákům (už v tom mám fakt zmatek. Po vojácích ze SSSR házeli lidé úplně něco jiného a v jiném čase) rozkvetlý šeřík. Dneska si příroda opravdu pospíšila a místo šeříku, který už stačil skoro odkvést, bychom mohli házet růže. Ty tenkrát začaly kvést až na začátku prázdnin.
Prostě se příroda rozhodla ignorovat jaro a hrrr do léta. Lidé jsou tvorové vesměs přizpůsobiví. Zapomněli heslo "poručíme větru, dešti" a po vzoru západu vytáhli grily. Místo klacků na vuřty se rozfoukává dřevěné uhlí, které sice neplápolá, ale vydá potřebnou energii, která přemění kus flákoty na kýžený steak.
Je sice duben, ale na zahrádkách drnčí sekačky, ptáci řvou a lidé už vytahují své grily. Televizní vysílání se podřídilo požadavkům konzumní společnosti a kuchaře potkáte na každém televizním programu, kde se dozvíte co z čeho a jak rychle ukuchtit, jak naložit správně maso na gril, jaké koření…Magdalena Dobromila Rettigová by se divila.
Ani já jsem neodolala a přijala pozvání na grilovačku. Grilovalo se u kamarádky, která nechala povraždit pár jehňat z vlastního stáda a se slzou v oku mi nabízela úžasný pokrm z vlastních výpěstků. Bylo to báječné. Ke grilování patří pivo. Přijela jsem sice autem, ale přece jenom, pojedu až večer, tak proč bych se nenapila? Plzeň mi moc chutnala.
Bohužel jsem zapomněla, že ve vesnici, kde jsme grilovali, probíhalo posvícení a zároveň ukázka historické bitvy s dvěma tisíci účinkujícími. Nepočítám diváky. Prostě celá vesnice praskala ve švech, všude zákazové a příkazové značky, na které bude asi někdo dohlížet.
Tohle všechno mi došlo až na zpáteční cestě k domovu, kdy mě zastavila hlídka VB, která "na to" dohlížela. Pomáhat a chránit mne asi nechtěla. Poslušně jsem zastavila, hledala potřebné doklady a fascinovaně sledovala mladou policistku, která v ruce třímala přístroj, na měření alkoholu v dechu. Hlavou mi okamžitě proběhla podobná situace, kdy hlavním aktérem byla kamarádka, která nafoukala malý zbytkový alkohol a za odměnu byla rok bez řidičáku a pokuta byla pět tisíc korun.
Myslím, že mne zachránila parta mladých lidí, která se vyřítila za mnou v bílé škodovce. Mladá slečna v uniformě mi popřála šťastnou cestu a podala mi doklady. V ruce stále držela tu blbou krabičku, která se mi opticky jakoby zvětšovala, narostly jí ruce, které mi hrozily.
Sice nevím, jak dopadl řidič bílé škodovky, ale každopádně JÁ jsem vyvázla bez úhony. Hlavou se mi honily výpočty a časové přímky vyprchatelnosti jednoho piva po třech hodinách při mé váze a jak jsem se přesvědčila, i rychlém metabolismu. Stejně jsem nic nevypočítala.
Předpokládat se prostě nemá. Po návratu jsem si nalila víno, abych se uklidnila a slíbila si, že víckrát nebudu pokoušet osud ani blbý škatulky. Alkohol za volant nepatří a hotovo.
GABATE

Jsem kuplířka

25. dubna 2014 v 21:14 | GABATE |  Jsem kuplířka
Jsem kuplířka
Na stole v jídelně se na mne již čtyři měsíce směje malá, milá kytička, která sedí ve žluté konvičce, jakoby nic a pořád kvete. Je to celkem zázrak, protože moje zahradnické schopnosti končí v bodu - zalít a občas, hodně občas, přesadit.
Tenhle zázrak prostě drží proto, že mi byl dán z lásky (předpokládám) od mého (dnes už můžu říct) výborného kamaráda. A zase jsem u Dominika. Jak už jsem řekla, stali se z nás,(ze mne a z táty Dominika, Tondy), velcí kamarádi. (Pro nezasvěcené, Dominik je můj žák.) Já občas vypomůžu s hlídáním Dominika a Tonda mi pomůže s úpravou mého domácího interiéru. Je to šikula.
Občas si najdeme chvilku a zajdeme spolu na pivo. Dostalo se mi i té výsady, že jsem mohla vyposlechnout jeho strasti a zároveň nahlédnout do jeho třinácté komnaty. Je přece samozřejmé, že člověk, když je sám, tak je mu smutno. S Dominikem sice moc času na smutnění není, ale přesto, když smutno nastane, bere Tonda na svá bedra smutek za dva. Přichází otázky, myšlenky a snění… "Proč zrovna já? Proč…Kdyby… Bylo by prima mít celou rodinu. Prostě se přitulit, zapomenout na starosti. Vdechnout vůni ženy. Vehnat do domácnosti ženský pohled." Pravda je, že to byly chvilkové nářky. Tonda s Dominikem žili svůj chlapský život.
V životě to obyčejně funguje obráceně, dítě, tak nějak samozřejmě zůstává po rozchodu rodičů s matkou. Někdy se přihodí, že na svět přijde někdo, komu příroda nadělí něco trochu jinak (společnost tomu říká handicap). V tu chvíli obyčejně nastupují matky - kvočny, které tyto potomky ještě více ochraňují a láskou nešetří. V těchto rozpadlých rodinách, obyčejně selže otec, který nevydrží a zdrhá, někdy "do klidu", někdy za jinou.
Jinak je to u Tondy, tam zdrhla matka a z Tondy se stala báječná kvočna.
Jednou jsem uspořádala a nabídla rodičům možnost trávit odpoledne v keramické dílně a pod mým vedením si zkusit něco vysochat. Původní myšlenka byla "za odměnu" pro rodiče, kteří pomáhali škole v předvánočním čase péct perníky na školní výstavu. Za odměnu přišla jedna maminka, možná proto, aby mi udělala radost a nebyla jsem v dílně sama.
Po chvilkovém "hele, Vy paní…" jsem nabídla tykání. Přece nebudu pořád říkat "Mohla byste to udělat takhle, můžete použít…" No, není lepší prostě říct "Děláš to blbě, lepší bude, když…" Semlely jsme živý mrtvý, pomluvily chlapy, byla to prima holčičárna. A najednou to bylo tady. Prostě blesk z čistého nebe.
Krásná, dlouhovlasá blondýna s úsměvem na rtech s životním nadhledem a SAMA bez chlapa. Bože, těm by to s Tondou slušelo. Nelenila jsem a začala kout pikle.
S Tondou jsem byla domluvená na společné návštěvě divadla, tak proč nepozvat i Míšu. A byla ze mne kuplířka.
Začátek se mi asi moc nepovedl. V euforii, ze svého nápadu, jsem zapatlanýma rukama od hlíny hmátla po mobilu a ukázala Míše jejího případného nápadníka, o kterém jsem ji samozřejmě informovala. Tonda mi kdysi poslal foto, kde demonstroval, jak důkladně pracuje, ovšem ve velmi prašném prostředí. Já jsem se bavila, ale Míša už moc ne. Neznaly jsme se ještě natolik dobře, aby mi řekla, že jsem se asi zbláznila. Že na tom ještě není tak blbě, aby se chtěla zalíbit takovému umouněnci. Už se tolik nesmála.
Rychle jsem schovala mobil a vytáhla jiný - kulturní kalibr. Vyprávěla jsem o plánovaném představení, které jsem už viděla, ale velice ráda ho uvidím znovu. Ráda bych slyšela její názor na tento divadelní kus. Kdypak byla naposledy v divadle? Povedlo se. Slíbila účast. Teď jsem musela připravit Tondu na změnu zúčastněných a počet lístků do divadla. Upozornila jsem ho na svůj záměr "dát je dohromady"
Byl předvánoční čas a dějí se zázraky? Dějí.
Prostě juknu po kytce, vezmu konev a zaleju ji. Usmívám se.
GABATE

Malá dáma

23. dubna 2014 v 20:45 | GABATE |  Malá dáma
Malá dáma
Na chodbě v práci se potkávám s milým malým človíčkem, na kterého pokřikuji "ahoj dederone". Neurazí se, jenom se otočí a houkne na mne "kecáš, už to dávno nenosím". Zasměje se a jde si po svých.
Jde o malou, na první pohled nenápadnou dámu, která uklízí celý objekt. Přezdívku "Dederon" jsem si troufla jí přišít podle haleny, která pocházela z doby, kdy byl dederon (látka ryze umělá) módním hitem. Pamatuji si tenhle materiál dodnes velmi živě. Při vzpomínce na něj si drbu celé tělo. Byla to móda, zkusila jsem ho taky. Myslím, že pouze jednou v mládí a to z donucení. Moje máma chtěla, abych i já šla s dobou a byla in, bohužel to nevyšlo.
Opravdu už ho nenosí. Pracovní halenu z dederonu vyměnila za bavlnu a já novou přezdívku nevymyslela. Každopádně jí to sluší a řekla bych, že i omládla. To je co, co dokáže materiál.
Tahle malá dáma je pořád usměvavé sluníčko. Uklízí, vytírá, pomáhá zadělat knedlíky a umýt nádobí. Ještě nikdy jsem ji neviděla hubovat a křičet.
Kdyby mně někdo hamtal po právě vytřené podlaze, určitě bych na něj nevolala "dej pozor, ať neuklouzneš, je to ještě mokrý, ještě to nestačilo uschnout." Můj projev by vypadal asi takhle " bože můj, teď jsem to vytřela, tak se mi tu necourej, to nemůžeš chvilku počkat?" Myslím, že tenhle postoj uklízečky jsem viděla v nějakém českém filmu z doby tuhého socialismu. V té době byl nedostatek pracovních sil na tomto postu, tím pádem byl jejich postoj a projev nejspíš tolerován.
Naše uklízecí dáma má sice již nějakou dobu nárok na zasloužený odpočinek v podobě důchodu. Ale, přece jenom, má vnoučata a ráda jim občas něco podstrčí, prostě je to zlatá babička. Proto každé ráno přibíhá do práce s baťůžkem na zádech a začne svoji cleaner show. Uklidí, vycídí, pomůže v kuchyni. "Prosím tě, proč žehlíš ty ručníky?" ptám se. "Vždyť to snad můžeš jenom srovnat." "Ať to mají měkčí, vždyť je to hned lepší." Usmívá se a jezdí žehličkou po kupě ručníků. Starý mandl dosloužil, tak co, na žehličku je malá dáma taky zvyklá.
Po pracovní době hodí batůžek na záda a pospíchá domů. Nedávno vyměnila svůj domov. Z dámy z paneláku se stala baráčnice. Bydlí s rodinou svého syna v rodinném domě. Zpočátku sice brblala, nemohla si zvyknout (pro mne nepochopitelně) na klidné prostředí, ve kterém dům stojí. V paneláku věděla o všem, kdy se kdo sprchuje, kdy splachuje toaletu, chrchlá nebo co vaří sousedi. V jeho okolí bylo taky rušno. Zvykla si na klid. Je obklopená láskou, kterou si moc zaslouží.
Pravda je, že si občas povzdechne a chytí se za kříž, ale vždycky se jí povede plíživou bolest zahnat. "Holka já už se za život natahala tolik kýblů, tak to ještě nějaký ten pátek vydržím." Budu se snažit nehamtat ji po právě vytřeném, hlavně, aby těch pátků bylo ještě mnoho.
Tahle dáma patří do kategorie lidiček, kteří jsou sice nenápadní, ale zdaleka nejsou neviditelní. Svým nábojem, úsměvem, ochotou kolem sebe šíří teplo po duši.
Tito lidé jsou vzácní. Neupozorňují na sebe. Prostě jsou. Kdo se dívá moc nahoru, snadno je přehlídne. Jejich chyba.
GABATE

Domácí mazlíčci

20. dubna 2014 v 16:01 | GABATE |  Domácí mazlíčci
Domácí mazlíčci
Každý má své víkendové rituály. Můj manžel má pouze jeden. Celý víkend vydrží hrát ve vodorovné poloze na malé přiblblé škatulce šachy s celým světem. NERUŠIT. Někdo stojí v hierarchii zájmu svého protějšku za delfíny. Já přeskakuji delfíny a řadím se až za přiblblé figurky, které jsou určitě zajímavější, než já.
Vstanu, uklidím dvorek po miláčkovi basetovi, který připomíná stroj na hovna. Každý normální pes má své místo, kde vykonává svou potřebu. Náš ne. Náš si vymyslí místo všude. Ještě má v oblibě konat potřebu za pochodu a prostě bobkuje v lajně. Já vyrazím s lopatou a s koštětem, plním popelnici. Nasypu granule, naliju čistou vodu.
Uvařím si kafe a luštím křížovky. Přitom přemýšlím, jestli začnu uklízet nebo vařit. Rozhodnuto, začnu s úklidem. Naplním pračku, vezmu prachovku, kýbl, vytřepat, vytřít. Zastlat manžela, se kterým to nehne a postavit se k plotně. Vyrobit oběd. Dopoledne uteče jako voda.
Pobavila mne dcera, která mi vyprávěla, že si její známá po obědě ordinuje poledníčky. Prostě odpočívá po pracovním dopoledni. Já si sednu na dvorek s hrnkem kávy a relaxuji. Přemýšlím, co podniknu odpoledne. Občas se ozve z gauče "Nepojedeme do kina?" Nepojedeme. Venku je krásně, tak co v kině. Je potřeba posekat zahradu. No zahrada je silné slovo. V podstatě jde o to, párkrát se otočit se sekačkou a je to.
Zkouším požádat manžela, odpověď stejně už dopředu znám. "Podívám se na tenis a až to doťukám (šachy) tak TI to možná posekám." No není to jasná odpověď? Překlad zní "neposekám". Přemýšlím, jak se nezbláznit a naopak udělat něco pro své zdraví.
Beru vodítko, baset už ví, co přijde. Poštěkává a vrtí ocasem. Tahle radost mu vydrží přesně do té doby, než vyrazíme. Už kousek za vraty protestuje a odmítá šlapat. Občas popoběhne, ale pouze tehdy, když na něj dělám přiblblé obličeje a lákám ho šišlavými podbízivými povely. Neposlouchá.
Kdysi jsme si pohrávali s nápadem přihlásit baseta na cvičák. Chodila tam kamarádka, tak proč se nepřidat. Ta mě ovšem zpražila historkou o podobném typu psa, který byl vyloučen právě pro ty přiblblé povely. Majitelka na něj volala místo povelu "lehni", "dady, dady". Tak kam bych se hrnula.
Vzpomínám, jak jsme vůbec k basetovi Nikoletě přišli. Přivezli jsme si ji jako malé štěňátko, které se vešlo pomalu do dlaně. Dělala malé loužičky, malé bobečky. Voněla, jako každé miminko. Od malička byla velmi rozmazlovaná. Spala s dcerou, která zvýšila dávku proti alergenům, v posteli. Celý její pokoj se s příchodem nového člena rodiny okamžitě změnil v kotec. Co nebylo přitlučené ke stropu, to Nikoleta ochutnala. Otisky jejího ještě mléčného chrupu byly na všem. Ruce mé dcery připomínaly ruce krotitele divokých šelem, začátečníka.
Zakročila jsem. Milou Nikoletu jsem vyhostila na dvorek, vyvětrala pokoj - kotec, vyprala povlečení i koberec a oddychla si. Vydržela jsem kňourání a žadonění Nikolety, která si evidentně nechtěla zvyknout, na nové, dvorkové prostředí s kotcem, kde bydlela sama.
Kňourání ovšem nevydržela sousedka, která nás udala na místním obecním úřadu, nejspíš pro týrání zvířat. Na úřadě mi domlouvala mladá úřednice, která se o naší sousedce nevyjádřila zrovna mile. Měla ji za nervózní starou bábu, která má neustále nějaké problémy a stížnosti. Ujistila mne, že sice musela reagovat na udání, ale zároveň chápe, že pes je pes.
Nikoletě jsem se snažila vysvětlit, že máme nechápavou sousedku, která by ji nejraději viděla v útulku. Myslím, že to zabralo a Nikoleta si na dvorku prostě zvykla. V porovnání s dalším basetem mé druhé dcery Pudem, je Nikoleta celkem poslušný pes. Možná je to tím, že Pudo - pes je chlap a Nikoleta - fena je slečna. Pudo je schopný, pokud cítí malou pozornost od svého okolí vymyslet si nějakou bolístku, se kterou se musí okamžitě k veterináři. To si potom pozornost užívá plnými doušky. Vydrží mastičky, pilulky, při ošetřování drží a neprotestuje. Prostě chlap. Nikoleta je proti Pudovi velmi odolná. Sice neposlouchá, ale nevymýšlí si.
Každé ráno sice hudrám, beru lopatu a koště, uklízím bobky. Na vycházkách se snažím respektovat její vrtochy, ale dobře vím, že navzdory jejím vrtochům patří do naší rodiny. Nebo právě proto?
Škoda, že popotahování figurek po šachovnici není slyšet. Sousedka by si smlsla a já bych hnala manžela na obecní úřad, ať to vysvětlí.
GABATE

Velikonoce

19. dubna 2014 v 11:18 | GABATE |  Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce jsou za dveřmi, já ležím a polykám antibiotika. Ještě že je volno a nemusím si brát marodní. No, to je útěcha. Volno jsem si původně představovala úplně jinak. Chtěla jsem uklidit, uvařit a podívat se za svými blízkými. Místo toho ležím jak lazar a čekám, až bude líp.
Ani nevím, co ty lidi vlastně slaví. Křesťané mají svou pravdu a oslavují ukřižování a znovuzrození Ježíše, svého spasitele. Ostatní slaví svátky jara. Je to vlastně také znovuzrození celé přírody, která je rvavá a nedočkavá. Bohužel spoustu lidí to stojí zdraví. Agresivní pily kosí alergiky a aprílové počasí sebou nese chřipky a angíny. Tak teď mám v těch pilulích zmatek. Co polykat dřív? Mám oboje, alergii i angínu. Zvítězila antibiotika. Zatím jsem zavřená doma a lány rozkvetlé řepky mne neohrožují. Tenhle žlutý mor je všude. Zmizelo obilí, kukuřice i řepa, všude se rozpíná řepka, která je sice krásně žlutá, ale stejně na ni moc nevidím, protože mi už jen pohled na ni přivodí zateklé sliznice a kýchací záchvat.
Doufám, že zítra vstanu a alespoň uvařím. Všichni se těší na nádivku a bramborový salát. Barvení vajec jsem vzdala. Vzdala jsem vlastně i každoroční rituál, kdy přemlouvám dceru, aby obarvila alespoň pár vajíček pro malé hodovníky nebo koledníky? Motají se mi dva svátky. Vánoce mají asi koledníky a Velikonoce hodovníky. Říká se to v rýmovačkách "koleda, koleda Štěpáne" a "hody, hody doprovody". Sice nevím, co je to doprovody, ale respektuji to a chválím malé hodovníky, jak se to pěkně naučili.
Někdo gruntuje a zdobí dům. Já ležím a počítám pavučiny na stropě. Ještě, že prší a sluníčko mi nerozsvítí ušmudlaný okna. Místo barevných vajíček jsem nakoupila čokoládový zajíce. Myslím, že by čokoládovny mohly vyměnit obal na Mikuláši a čertovi, výsledek by byl stejný a stačila by jim jedna forma. Po rozbalení se stejně nepozná, o co původně šlo.
Velkoprodejny se předhání v nabídce levných vajec. Slepice se můžou strhat, musí stihnout objednávku. Prostě prdí jedno vejce za druhým. Lidi blbnou, shání šnitlik do nádivky, který se vyhnul slevě a jeden trs stojí padesát korun.
Ze všech svátků se stejně stal tahák na peníze. V televizi jdou přiblblé reklamy, ve kterých vystupují známé tváře navlečené v krojích s řehtačkou a hodovačkou v ruce. V pozadí postává beránek. Karlu Voříškovi to tam obzvlášť sluší. Předvádí tymolínový úsměv a rozverně kolem sebe mává hodovačkou. Po přiblblé reklamě, jde pořad o depresích. Zaujal mne a hledám, který ze symptomů ještě nemám. Přepnu na jiný program, hledám něco veselejšího, nic. Vypnu televizi. Snažím se vypnout i hlavu. Zkouším to, stejně mi hlavou jede furt přiblblá písnička "přišlo jaro do vsi" kterou nacvičuje skupina dětí na velikonoční vystoupení a neumí a neumí. Jediný, kdo to zvládnul je Dominik a ten koktá, takže v hlavě mám melodii a jeho text.
Velikonoční pondělí je plné pomlázek a chlastu. Chlapi můžou beztrestně ztřískat ženský a ještě za to čekají poděkování a frťana. Prostě tyhle zvyky nemám ráda. Dnešní konzumní společnost pohltily supermarkety, kde všechny svátky začínají. Ani já jsem se nevyhnula nákupům. Fronta lidí mě táhne kolem regálů, vlastně ani pořádně nevím, co potřebuji. Všechno jsem si doma sepsala a jasně, že zapomněla v kuchyni na stole.
Napadá mě další pořekadlo, které prý patří k Velikonocům "musíš mít na sobě něco nového, aby tě neposral beránek". To vždycky tvrdila babička a té já věřím. Nevím tomu sice hlavu ani patu, ale proč ne. Už to stejně nestihnu. Jsem ráda, že mám základní ingredience pro výrobu nádivky a bramborového salátu. Při představě, že navštívím další krám, kde si budu vybírat něco na sebe, mě napadá, že se nechám raději posrat.
GABATE

Pokus

15. dubna 2014 v 18:10 | GABATE |  Pokus
Pokus
Jsem doma. Konečně mám kolem sebe opět své blízké. Všem rozumím, no nejsem já šťastlivec? Vrátila jsem se z Estonska a je mi blaze. Těším se na vlastní postel, televizní programy v češtině a těším se vlastně i do práce.
Vybaluji kufr, z kterého vypadne rolička toaletního papíru, který jsem prostě ukradla v hotelovém pokoji. No, slovo krádež je dost tvrdý pojmenování. Já jsem se prostě rozhodla, že udělám pokus. V hotelovém pokoji, kde jsem byla ubytovaná já a můj manžel, nám vydržela rolička papíru ku podivu celý týden a ještě něco zbylo. V pohotovosti tam byla ta druhá (kterou mám teď doma) nevyužitá. Takže byla stejně pro nás, to mě trochu omlouvá nebo se jenom já sama před sebou snažím omluvit. Už je to stejně jedno, prostě ji mám.
Moje zkušenost s touto hygienickou pomůckou zakoupenou u nás v Tescu je úplně jiná. Toaleťák v naší domácnosti mizí závratnou rychlostí a myslím, že jeho využití je počtem sekvencí i počtem zúčastněných stejně úměrné, jako při pobytu v Estonsku. Prostě jsem se rozhodla, že udělám pokus. Tím znovu ospravedlňuji svoji krádež. Já jsem vlastně nekradla, pouze jsem si přivezla demonstrační materiál. Tímto nechci říct, že bych poměřovala délku vrstveného toaleťáku a porovnání dělala v metrech. Prostě porovnám časový úsek vydržitelnosti role toaletního papíru zakoupeného u nás v Čechách s dovezeným demonstračním materiálem.
Když tak spekuluji nad takovou samozřejmostí, jako je toaletní papír, vzpomínám na doby, kdy to rozhodně taková samozřejmost (zajít do krámu a koupit) nebyla. Pamatuji dobu, kdy se stály fronty nejen na banány, ale právě i na toaleťák. (Pokud jste ho nesehnali, daly se použít noviny Rudé právo, se kterými jste chvilku šustili, aby změkly alespoň tak, že jste si nepořezali pozadí.)
Tenkrát nebyl toaletní papír zdaleka tak měkký, voňavý jak ho známe dnes. Byly to kousky papíru, nastříhané a srovnané do komínku. Jedna jeho strana byla klouzavá, nejspíš povoskovaná, druhá strana byla nasákavá. Běda, když jste použili k očistě stranu klouzavou. To jste měli hnědý i záda. Na veřejných WC podávaly hajzl báby za poplatek tři kousky tohoto papíru.
No prosím a já si dovolila komfort toho, že nemusím řešit správnou stranu ani počet a délku utrženého, ale porovnávám pouze časový úsek vydržitelnosti toaletního papíru. Prostě, kdo z koho. Fandím sice tomu zakoupenému u nás v Tescu, ale tak trochu už vím, že zvítězí ten hotelový. Přece jenom už při osahání je hotelový pevnější a přitom jemný a rolička je tak nějak celá pevnější. No, dám tomu čas. Pokus je pokus. Hned ráno, umístím roličku na své místo, zapíšu si do kalendáře odstartování mého pokusu.
Rolička je na místě. V poklusu se oblékám, srkám čaj, dívám se na hodinky, hledám klíče…no prostě opět je tu všední ráno, před nástupem do zaměstnání.
V Estonsku bylo ráno milejší. Za prvé, nezvonil budík. Za druhé, ráno bylo tehdy, kdy se mi chtělo. Za třetí, přišla jsem do restaurace, kde jsem SNÍDALA. Na úžasně připravených stolech bylo prostě VŠECHNO. A to všechno jsem mohla ochutnat. Nelze všechno vypsat, protože bych určitě na nějaký pokrm zapomněla a tím pádem ho urazila, to bych opravdu nerada.
Vlastně jsem ráda, že jsem v tomhle prostředí byla pouze týden. Mohla bych si zvyknout. Na to, abych doma připravovala tímto způsobem snídani, nemám finance ani čas. Vlastně by to předpokládalo nejít si lehnout a celou noc makat na snídani.
Nejsem blázen, srkám čaj, v poklusu se dooblékám a mažu do práce. Jo, ještě zapsat start mého pokusu.
GABATE

Cesta do neznáma

12. dubna 2014 v 10:37 | GABATE |  Cesta do neznáma
Cesta do neznáma
Zítra odlétáme zpět do NAŠÍ republiky. Domů za mými blízkými, domů, kde všem rozumím. Domů, kde si sama uvařím i uklidím. Je moc prima poznávat svět, ale doma je doma. Vzpomínám na přípravy a cestu sem, do Estonska.
Pojedeme do ciziny, budu dělat doprovod svému muži, který jede vykládat celému světu, jak jsou nepostradatelné výukové programy a samozřejmě veškeré technické vymoženosti ve všech školách.
Cesta na letiště proběhla v pohodě, dcera se o nás už dovede postarat. Letiště mi stále voní dálkou a exotickou dovolenou. Letecká doprava byla v době mého mládí pro mne něco vzdáleného. Na dovolenou jsme jezdili obvykle vlastním autem, které bylo naložené k prasknutí. Vešlo se tam všechno, včetně potravin na celou dovolenou. Letiště jsme jezdili okukovat jen tak, prostě juknout a čichnout na dálku k dálkám.
Teď tu stojím s kufrem a manželem, na neustále poblikávající ceduli se snažím vyčíst, z jakého nástupiště vlastně poletíme. Pasy se manžel, který jede vykládat o technice, snaží přiložit a tím pádem dát přečíst elektronické škatulce, která vyžaduje stále nová a nová potvrzení v podobě číselných kódů. Myslím, že nás brzo čísla sežerou. Manžel rezignuje a odcházíme k přepážce, kde sedí letuška úřednice, které stačí pasy, o čísla se postará sama.
Naše kufry se rozjely, snad do správného letadla. My odcházíme přes další kontrolu, přes železný rám, který okamžitě zjistí, že jsem neodložila pásek se železnou sponou. Tak mi napadlo, co by se stalo, kdybych měla ještě v kotníku šrouby, kterými jsem měla po úraze sešroubovaný kotník. Potřebovala bych snad potvrzení nebo by stačilo ukázat zhojenou jizvu. No, šrouby už mám venku, tak to nebudu rozebírat, ale stejně by mě to zajímalo. Jdu znovu, bez pásku. Už nepískám.
To svítící monstrum, kterým poletíme, vypadá jako kravín, který stál u babičky za barákem. A to, že by kravín lítal, to je asi blbost. Přes všechny moje obavy jsme nastoupili, ustáli pár prásknutí v uších a celý svět byl hned menší.
Přestupní stanice - Frankfurt. Tak, jestli se mi zdálo pražské letiště velké, tak v porovnáním s tímhle " auzlákem" je to naše úplně umrněný. Letiště Frankfurt, je regulérní město pod skleněnou kopulí. Všechno je tu umělé. Vzduch, osvětlení, už tu nejsou jen pojízdné schody, už tu jezdí i chodníky.
Hledám kuřárnu. Našla jsem nevětranou kukaň, kde nejde pomalu identifikovat počet kouřících jedinců. Tady jsem konečně pochopila v praxi úsloví "Ten vzduch by se dal krájet." Stejně jsem to vydržela, zařadila jsem se mezi kouřící jedince. Po deseti minutách strávených v tak zvané kuřárně jsem smrděla jak po týdenním flámu v nevětrané hospodě. Ale čekací doba na další spojení je čtyři hodiny a to vydržet v tomhle umělém světě bez dávky nikotinu prostě nejde
Najít to správné nástupiště, doufat, že kufry byly přesunuty do našeho dalšího letadla a znovu praskání v uších, přetlak v středouší. Další letiště, další cizinci. Najít kufry, sehnat taxi. Mě nezbývá nic jiného, než důvěřovat svému muži, protože jsem ztracená. Můj verbální projev ryzí češtiny je balen do uzlíku s nápisem - NEPOTŘEBNÝ a prostě mlčím.
Taxi, hotel, pokoj. V recepci si nechávám ukázat, kde se mám podepsat. Myslím, že by mladou, usměvavou slečnu recepční nepřekvapilo ani to, kdybych místo podpisu na ubytovací kartu vyšvihla tři křížky.

Pokoj je světlý, útulný a já se za zavřenými dveřmi můžu nadechnout. Všechny cizince nechám přede dveřmi. Lezu do vany a snažím se smýt rozpaky a svou neschopnost použít alespoň základní fráze v angličtině.
GABATE

Každý má něco

11. dubna 2014 v 19:40 | Gabate |  Každý má něco
Každý má něco
Spala jsem asi tvrdě. Po probuzení šátrám kolem sebe, hledám manžela. Jsem tu sama. Pomalu mi dochází, že už jsem byla na snídani a po probdělé noci jsem znovu usnula. Jak to vlastně včera proběhlo? Vzpomínám.
Měla jsem volný den, zůstala jsem sama. Odmítla jsem doprovodit svého manžela na pokračování a zároveň poslední přednášku konference, pro mne nesrozumitelné hatmatilky, která se plynule line z úst dalších a dalších přednášejících.
Rozhodla jsem se, že se podívám po okolí a prohlédnu si Tallinn. Tak kudy do toho? Musím si určit nějaké záchytné body. Vyrazila jsem. Stále se ubezpečuji o tom, že vím, kudy nazpátek. Semafory tady mají další vymoženost. Pod světly visí časovač, který chodcům oznamuje, za jak dlouho a jak dlouho bude svítit zelená.
Našla jsem pěkný park. Sluníčko svítí, dala bych si kafe a cígo. Kolem mne proudí lidé a někteří pocucávají kafe. Mohl by tu být někde blízko automat. To bych snad zvládla. Naházet peníze a zmáčknout čudlík. Místo automatu vidím stánek s lidskou obsluhou. No, co se asi tak dá zkazit na objednávce kafe. Jdu do toho. Zkazit se dá všechno. Obsluha na mne okamžitě chrlí něco anglicky, já se tupě usmívám a vypadne ze mne "kafe pleas". Znovu se nejspíš ptá, jaké si přeju. Na ceduli, kterou má za zády je sice velký výběr, ale nedosáhnu na ní, abych ukázala, co vlastně chci. Znovu odpovídám "big kafe". Vzdala to, bere do ruky fakt velký kelímek.
A už cmrndám s vypoceným kafem nazpátek do parku. Holubi jsou tu stejní jako v Praze. Sedím na lavičce, leju do sebe kofein a do plic vtahuju nikotin, je mi blaze. Co takhle podívat se do nějakého shop centra? Nápad se mi zalíbil. Vyrážím.
Objevila jsem nákupní centrum velké jako několik Zličínů. No, jestli nezabloudím tady, tak už nikde. Prohlížím, zkouším, vybírám. Je tu všechno, ale bohužel na jiný lidi. Přece jen jsem vybrala kalhoty a sako. Mám radost, všechno bylo ve slevě.
Tak a teď najít východ. Začínám se potit, tady už jsem byla. Bože, ve kterém patře vlastně jsem? Exit, už ho vidím. Jsem venku, ale někde jinde. Ztratila jsem záchytné body, začínám panikařit a dávat dohromady anglickou větu, která bude začínat HELP a končit HOTEL SAVOY. Stejně tomu, kdo se mi bude snažit vysvětlit kudy a kam, nebudu rozumět, tak je to vlastně jedno. Klid, musím obejít celé nákupní centrum, jasně že dovnitř už nepolezu, někde určitě uvidím některý záchytný bod.
Našla jsem. Našla jsem hotel, odpočívám. Trochu mi otrnulo, dostávám hlad. Nejjednodušší způsob, jak ho zahnat bude najít nějakou samoobsluhu a sama si vybrat něco k snědku. Vyrážím. Při mé minulé obchůzce jsem si všimla, že kousek od hotelu něco takového je.
Beru košík, hledám pečivo a něco k tomu. To by šlo, našla jsem bramborový salát, dám si ho s rohlíkem. Jsem se sebou celkem spokojená.
Zvoní telefon, volá manžel, který odjel na recepci se všemi účastníky konference. Má šílený hlas a šílený problém. Nemá bundu, ve které měl doklady. Přesně ví, kam si ji pověsil a teď tam prostě není. Snažím se ho upozornit na to, že já jsem bohužel úplně jinde a tím pádem mu moc nepomůžu. Mohu mu pouze doporučit, aby znovu prošel všechna ramínka a znovu zkontroloval, jestli tam nevisí. Odpovídá, že tohle už dělá hodinu, ale nechá se přesvědčit k dalšímu kolečku
Další telefonát. Bundu stále nemá, ale už hledají všichni. Manžel umí být šílený i v angličtině. Mladá estonská delegátka nakonec bundu našla. Myslím, že měla větší radost, než manžel. Vidina toho, jak někde na policii vyplňují blankety o ztrátě dokladů, ji popohnala k převrácení celé šatny naruby.
Jdeme na pivo, manžel je vyřízený psychicky." Není to moje vina," stále mi opakuje, "vždyť nejsem tak blbej, přece vím, na jaké místo jsem si tu bundu věšel." Já pouze přikyvuji a vím svoje. Doma nenajde ani brýle, které mu leží před nosem. Mlčím a pomáhám mu hledat viníka. Lumpové estonský.
GABATE

Konference

10. dubna 2014 v 18:28 | GABATE |  Konference
Konference
Sedím sama v přeplněném sále. Kolem mne jsou lidé. Lehce konverzují. Já sedím a čumím. Na klíně mi leží sluchátka a malý přístroj, který mi má umožnit všemu, co je vyřčeno v estonštině, rozumět. Bohužel, nerozumím ani tomu, jak mám sluchátka připojit k tý mrňavý škatulce a jak ji mám nastavit. Ono je to stejně jedno. Pochybuji totiž, že by čeština byla v menu nabídce jazyků. Nenápadně odkládám sluchátka s krabičkou do tašky a tvářím se, že rozumím estonštině. K lepšímu mám rýmu a velký kašel, budu vypadat dojatě. No a co
Před budovou estonské školy, kde se koná celosvětová konference, vlají vlajky a česká stejně chybí, tak co, jsem cizinec na návštěvě. Bacha, už je tu i místní televize, která mě doufám nezabere. (Televizní kamera prý přidává osm kg.) Tak to bych vypadala jako dojatá a blbá žába, která sedí někde na prameni a sama neví na jakém.
Kolem mne se rozsvítily všechny interaktivní cedule. Zapnuly se kamery. Bože, jsem tu správně? Už se nebojím jenom jazykové bariéry, už se bojím i přebujelé techniky, která na mne útočí ze všech stran. Dotekové, čudlíkové, malé monitory, monitory přes celou stěnu, všechno svítí, všechno bliká, všechno se hýbe. Jediné, co mne napadá a jak uniknout, je zalézt pod židli, ale tam se nevejdu. Bičují mne pocity analfabeta, který má hlad a neumí si přečíst, kde dostane rohlíky.
Na velké světelné tabuli se rozsvítil program dnešního dne. Svítí tam i jméno mého manžela, který bude tuto konferenci zahajovat. Mám smíšené pocity. Jasně, že jsem na něho pyšná, ale slíbila jsem si, že další setkání na této úrovni (vlastně na jakékoliv úrovni v cizím jazyce) budu absolvovat minimálně po třicáté lekci angličtiny pro pokročilé. Mých dosavadních pět lekcí pro začátečníky rozhodně nestačí, abych byla alespoň nenápadná a trochu zapadla.
Pravda, mám s sebou knížku. Mohla bych si začít číst a schovat se do ní. Zase by to vypadalo, jako nezájem a opovržení. Knihu nechám v tašce, prostě budu zírat, přikyvovat a doufat, že budou v projekci i nějaké obrázky.
Ona vlastně už cesta z hotelu na tenhle summit byla horor. Na starost nás dostala mladá estonská delegátka, která nás dovezla až na místo. Během cesty šveholila s manželem, jasně že anglicky. Seděla jsem vzadu a hrála hluchoněmou.
Už je to tady. První proslov v estonštině. Předpokládám, že jde o uvítací řeč a přivítání NÁS všech. No, co by to asi tak bylo, když je začátek. Rozumím slovu, konference. Po projevu v estonštině se mi jeví angličtina jako lehký jazyk, alespoň pokud jde o výslovnost.
Manžel jde povídat, jdu fotit. Hlavně, ať se nesnaží být vtipný. A je to tady. Svůj připravený vtip do svého projevu i přes moje varování dostal a směje se za řečnickým pultíkem v tichém sále sám. Ale sluší mu to.
Teď přišly na řadu dotazy. Že bych se taky něco zeptala? Nevím, kdo by jim to přeložil, česky tu evidentně nikdo neumí. No, nejsem já patriot? No, nejsem. Patřím do unie a ta si zvolila za skoro úřední jazyk angličtinu. Ono je to vlastně jedno, angličtinu ještě neumím a ruštinu už neumím. Se zbytky francouzštiny a němčiny asi taky neprorazím.
Přednáší již druhý řečník v estonštině. Myslela jsem, že tady uslyším alespoň něco v ruštině. Omyl, prý se tyhle dva státy zrovna nemilují. Fakt je, že jsem v celém městě o azbuku nezavadila.
Snažím se alespoň z výrazu tváře poznat, jak dalece je řečník zapálený. Tahle, která se producíruje před řečnickým pultíkem, vypadá, že za chvilku chytne. Tolik zápalu jsem zase nečekala. Řečnice přešla ze zápalu do patosu. Sice nevím, o čem mluví, ale z jejího výrazu jsem četla lítost, strádání. Nedá mi to, ptám se manžela, kterému jsem věnovala svou překládací krabičku, o co vlastně jde a co ji tak roztesknilo. Do ucha mu teď mluví někdo anglicky. Stejně je to na pováženou. Mám věřit někomu, kdo je zavřený v kukani a překládá? No, asi budu muset. Manžel mi sdělil, že jde o paní ředitelku, která v podstatě radí ostatním, jak řídit školu. Fakt se netváří vesele. Vlastně čekám i slzu.
Blíží se oběd, třeba paní smutná ředitelka skončí. Skončila. Oběd je formou rautu. Manžel odešel, honem si musím naplnit něčím, čímkoli pusu, jen aby po mně nikdo nic nechtěl. Láduju se, vyhlížím manžela.
Zpět do sálu. Další projev, zajímavé, že mi utkvělo jedno estonské spojení, stále se opakující - sísé, ke kterému patří i jiná intonace v projevu. Musím někde zjistit význam. Pak, že si z konference nic neodnesu.
GABATE

Kafe v pět

5. dubna 2014 v 12:25 | GABATE |  Kafe v pět
"Kafe v pět"
Žiju svůj život, řeším v poklusu svoje problémy. Asi nejsem ani první, ani poslední, která se zapletla s ženáčem. Zrovna tak, jako určitě všechny "ONY" jsem se domnívala, že ON miluje jenom mne. Věřila jsem jeho v podstatě historií osvědčeným kecům: "Manželka mi nerozumí, je to hrozná satorie…rozvedu se." Zpočátku bylo všechno růžový, kytkatý a zamilovaný. Z jeho manželství jsem si nedělala vrásky. Moje manželství se rozbilo podobně, když si mého manžela našla konečně TA PRAVÁ. Můj manžel odešel se slovy "to je život." Tak jsem se to tak snažila brát.
S mým milencem, ženáčem jsem se potkala, vlastně srazila úplnou náhodou. Ještě plná vzteku, ponížení, s rozervaným srdcem a podupaným sebevědomím jsem si byla vybít přetékající adrenalin v posilovně. Při cestě zpátky jsem tak trochu drcla do (pro mne) nějakého auta. Z auta se vyřítil seladon, který po mně plival oheň a síru. Řval na mne, upocenou, nešťastnou a shrbenou za volantem své staré škodovky. Když se uklidnil, (možná si mne, trošku, lépe prohlédl) zjistil, že se jeho řev ode mne pouze odráží. Změnil tón a taktiku. Více méně v klidu, jenom nozdry měl rozšířené a krkavice mu tepala celkem prudce, mě požádal o iniciály a schůzku hned na druhý den. Asi mi vypadl mozek, protože jsem mu tupě předala OP i číslo telefonu. Domluva zněla "kafe v pět" v nedaleké restauraci, kde se domluvíme na postupu a řešení kolize.
Kafe v pět proběhlo velice pozitivně. Taky jsem nenechala nic náhodě. Udělala jsem ze sebe dámu s úmyslem uhrát nepříjemný delikt do autu a vytěžit co nejmenší finanční postih. Povedlo se, nejen, že se ženáč omlouval za verbální atak, ale smetl ze stolu i finanční záplatu. Odměnou mělo být další pozvání, tentokrát na večeři, kterou samozřejmě platí on. (Kafe v pět bylo na mě.) Myslím, že tyhle přiblblý situace už byly mnohokrát zfilmované, přesto, proč to nezkusit. Moje sebevědomí se začalo rovnat při všech poklonách, které vyměnil za včerejší vřískot.
Nastoupila klasika. Tajné schůzky, milostné SMS a kradmé telefonáty. Nečekala jsem víc, žila jsem svůj rozvedený život a cukrovala jsem si ho mileneckým vztahem. Idylka mi vydržela rok. Asi by bylo divné, kdyby si jeho podváděná manželka ničeho nevšimla. Takže opět klišé. Manželka se začala pídit, až se dopídila. Začalo to výhrůžnými SMS na můj mobil a pokračovalo telefonáty mému zaměstnavateli. " V práci dobrý, ale co bude s tou Vaší morálkou?" sice trochu potutelně, ale přesto se můj nadřízený nechal slyšet. Netušila jsem, kam až se dá zajít a jak klesnou v boji o manžela. Můj ženáč se zmítal mezi rozhodnutím, kudy z toho a mít všechno. Manželka přešla do útoku, zahrála roztomilou a bezbrannou popletku, která se hroutí, vyhrožuje sebevraždou, lítá po bytě, hledá ten správný trám, kam pověsí provaz se smyčkou…no, nebyly by to pádné důvody pro ukončení našeho vztahu? Nebo ne? Zmítám se v pochybnostech, nechala jsem to zajít moc daleko. Neplánovaný flirt mi přerostl přes hlavu. Stále nepadlo konečné rozhodnutí. Zírám na displej svého mobilu, kde na mě bliká zpráva od NĚJ -" KAFE V PĚT". Zvedne se mi žaludek. Zpráva si okamžitě našla v mozku šuplík, odkud se vysypaly vzpomínky.
Začalo to nevině. Rozhodla jsem se pro radikální změnu ve svém životě. Důležité je začít hezky pěkně od začátku a rozhodnout se, co chci vlastně změnit. Napadá mě spousta změn. Jen se neunáhlit a vybrat ten správný směr s rozmyslem. Začínám s vylučovací metodou. Co takhle účes? Zavrhnuto. Co se dá na krátkých vlasech měnit? Šatník? Otevřela jsem skříň a zjistila jsem, že vlastním samé "velmi pohodlné" kousky. Nějaký kostýmek by se hodil, nemluvě o spodním prádélku. To už stojí za úvahu, ale že by to byla radikální změna, no nevím. Pokračuji v úvahách. Co přestat kouřit? To okamžitě zavrhuji. Pokoušela jsem se o to několikrát s výsledkem 5kg navíc, nervozita a protivná nálada. Radši začnu cvičit. Sice to taky není závratná změna, ale postavu si můžu zpevnit. No, když to vezmu kolem a kolem, mohla bych zhubnout. S tím souvisí změna šatníku, alespoň o jedno číslo. Nechám si narůst vlasy. Cvičením zpevním postavu. Tenhle nápad mě nadchnul. Tak, abych něco nepopletla a začala správně. Projíždím internetové stránky a zjišťuji, že diet je mnoho Výběr musím zúžit. Dieta musí být efektivní, zároveň nenáročná na shánění ingrediencí a vyvařování. Jo a musí tam být dovolené kafe. Kofein a nikotin prostě potřebuji. Jsou to pohonné látky, které mi (možná si to jenom namlouvám) pomáhají zvládnout stresové životní situace. U šálku kávy a cigaretce vyluštím pár křížovek, zrelaxuji a procvičím si mozkové závity. Takže vlastně taky cvičím. No dobře, snažím se udělat ze závislosti přednost. Moc mi to nejde, ale…no tak co, nejsem jediná.
Po mém velkém rozhodnutí - zahájit dietu jsem si troufla postavit se v negližé před zrcadlo. To, co jsem zahlédla, mě ještě více utvrdilo v mém rozhodnutí. Bože, já jsem tlustá. Honem najít něco pozitivního nebo se ukouřím. Nezvoní zvonek u hlavních dveří. Pokusím se ho opravit, třeba to jsou vybité baterky. Nejsou, stále nezvoní. Opravila jsem ho pomocí izolepy a nápisem Nezvoní. Honem najít jinou činnost. Zno vu sedám k internetu, odhodlána najít konečně tu správnou dietu. Vajíčková, mléčná, mrkvová, dieta podle horoskopu…konečně je tu přijatelné řešení - otruby, bílý jogurt, zelenina a káva. Časové rozvržení nemá taky chybu. Cosi celozrnného v osm…rychle projíždím celým jídelníčkem a heuréka, kafe v pět. No, nejsem klikař? Celý den se mám na co těšit. Tak jedu nakoupit ingredience a vrhám se do diety.
Začala jsem. První týden to šlo všechno hladce. Těšila jsem se na své kafe v pět a dodržovala doporučenou stravu. Další týden jsem začala švindlovat, ze svého kafe v pět se stalo kafe v kteroukoli denní hodinu. Skok na váhu, jde to nějak pomalu. Vlastně se ručička na váze ustálila na pro mne vysokém čísle. Po měsíci jsem mohla vyměnit celý svůj šatník a měla jsem být spokojená, ale nebyla. Dneska je ze mne paní chytrá, která už ví, ale po boji je každý generál.
Došlo to tak daleko, že jsem se pomalu bála otevřít ledničku. Krčila se tam zvadlá zelenina, prošlé jogurty. Ze špajzu zmizeli moli, asi nežerou otruby. Ty jediné tam zbyly. Jediné, co ubývalo, bylo kafe. Z kafe v pět se stalo kafe furt a k němu podezřele moc cigaret.
Přišla sice po špičkách a vplížila se pomaloučku, ale byla tady. Protivná únava, která mi svazovala nohy, ruce, celé tělo. Pohled do zrcadla byl zkreslený. Nechtěla jsem vidět vylézající žebra, kruhy pod očima a povislou kůži. Fascinovala mě pouze ručička na váze, která se sunula stále níž. Kašel, teplota a únava, která začala být neúnosná. Nemocná jsem nebyla už hodně dlouho, nedá se nic dělat, budu muset k doktorovi. Už mezi dveřmi si mě doktor prohlédl a z pusy mu vylétlo "No, vy ale vypadáte, co se děje?" Snažila jsem se upozornit na svoje, pro mne prioritní problémy, to byl kašel, teplota, s únavou už jsem se učila kamarádit. Ovšem víc, než můj kašel a teplota ho zajímala moje zchátralá tělesná schránka. Po vyptávání, jak jsem na tom se stravovacím a pitným režimem a z mých opatrných odpovědí vydedukoval a vyřkl ortel a s ním i diagnózu - mentální anorexie. Zamžilo se mi před očima, hlavou mi okamžitě proběhlo pár dokumentů o puberťačkách, které se vzhlédly ve vyzáblých modelínách a začaly se úspěšně fyzicky a vlastně i psychicky likvidovat. Proboha, to snad nemůže být můj případ, vždyť už dávno nejsem ani puberťák a chtěla jsem jen trochu zhubnout. Z doktora se najednou stal hodný strýček, kterému jsem slzela a nudlala na rameno bílého pláště a utěšovatel, který tvrdí, jak to všechno zvládnu. Opatrně mi začal vysvětlovat…nic jsem neslyšela nebo vlastně nechtěla slyšet. Z ordinace jsem se vypotácela s lístečkem v ruce. Až doma jsem zjistila, že nejde o recept na kapky proti kašli, ale doporučení k psychologovi. Několikrát jsem se ujistila, že jde o psychologa, psychiatrie mi připadala ještě potupnější.
Vařím si kafe v pět a otvírám další krabičku cigaret. Vypad mi mozek, v hlavě mi hučí. Ještě, že se při dietě nesmí chlastat…bože, nejsem úplně blbá? Já mám v tý hlavě fakt bordel. Musím se probrat a začít něco dělat. Otvírám lednici a sahám po zvadlé mrkvi. Nacpu do sebe dvě. Je mi blbě. Sotva doběhnu k záchodové míse, u které potupně klečím a zvracím "Že by ty blbý mrkve byly zkažený?" ozývá se slabý hlásek někde vzadu. Přebíjí ho silnější asi rozum. "Jak jsi stará, tak jsi blbá, najdi si ten lístek od doktora, vzpamatuj se a něco dělej." Tupě poslouchám, doufám, že ten správný hlas. Beru mobil, objednávám se.
Cesta k psychologovi není snadná. V hlavě se mi pořád perou dva hlasy. Jeden "Co tam budeš dělat, vždyť jenom kašleš." Druhý "Vzpomeň si na zbytky mrkve v záchodě." Vzpomínka na pohled do záchodu a pachuť v puse po nedobrovolném vyprázdnění mě narovnala a vhodila do ordinace. Vážení, měření, povídání, odchod. Jediné, co si pamatuji, je otázka "ambulantně nebo pobyt?" Prchám a pevně věřím, že jsem neodkývala pobyt. Dřímám v ruce horu letáků, kde se popisuje "coby, kdyby". Dívají se na mne kostry a kostlivci z fotek na letácích. Rychle pokukuji po detailně rozepsaném itineráři mých budoucích dní a jídelníčku. Dneska už to nestihnu, ale nakoupím hned zítra. Dneska aspoň zlikviduji zbytky v ledničce. Znovu jukám do jídelníčku, kafe v pět tu chybí. Slíbila jsem si kafe alespoň bez kofeinu a cigarety omezit. Jedu nakoupit, vozík se vrší, míjím mrkev, zvedá se mi žaludek. Zakazuji si sledovat na všech výrobcích procenta tuku. Snažím se dodržet doporučené potraviny z mého nového jídelníčku. Nákup ukládám do auta a už teď se děsím, jak tohle všechno zvládnu prohnat mým trávicím traktem. Je toho hodně, ale když to unesu, tak to i sním. Taška se mnou trošku zacloumala, ale…
Zvládla jsem to. Váhu jsem vyhodila, tělo se mi zaoblilo. K doktorovi už chodím, jen když kašlu.
Znovu si prohlížím displej telefonu. Až do mozku mě pálí zpráva KAFE V PĚT. Strohá, jasná, blbá, bez jakéhokoli zjemnění. Stačilo by malé ju nebo otazník, cokoli. Nic. Vlastně ano. Zafungovalo to. Je to jako nakopnutí. Rozhodnutí přišlo okamžitě. Mažu zprávu i s jeho odesilatelem a rozbaluji velkou mléčnou čokoládu. Od zítřka KAFE POUZE V ŠEST.
GABATE