Sen

20. března 2014 v 17:33 | GABATE |  Sen
Mám úžasné dcery, rozhodly se, že mi připraví překvapení. Dostala jsem od nich zaplacený kurz "Tvůrčí psaní" (když je ze mne "prý" ta spisovatelka). Potřebuji se "prý" dál vzdělávat, rozkoukávat a zkoušet nové věci. Byla jsem opravdu překvapená. První co mne napadlo, bylo "kde to bude?" Nejsem Pražák a předpoklad, že to bude kousek od baráku, byl nesmysl. Byla to Praha.
Týden jsem si trénovala trasu, hledala adresu. Byla jsem na sebe pyšná, všechno jsem pomocí Googlu našla. Pravda, původně jsem zvažovala, jaký zvolím dopravní prostředek. Rozhodnuto, jsem pohodlná, pojedu autem. Bude problém s parkováním. "Kde to tam nechám? Praha je zasekaná. Snad to zvládnu.
Povedlo se, zaparkováno. První hodina proběhla v úžasné atmosféře. (Když pominu, že jsem v kurzu, včetně lektora nejstarší.) Přišel i první domácí úkol, na téma "Můj nejhorší zážitek." Rozhodně nešlo o jednoduché téma. Tohle je výsledek - SEN.


Sen
V hlavě mi jede film. Vidím sama sebe. Seděla jsem v příjemně vytopeném pokoji v pohodlném křesle. Hlavu jsem měla těžkou, nešlo vstát, nešlo se ani pohnout. Přicházeli ke mně bolesti lidí, bolesti světa. Cítila jsem pokoru a zároveň fyzickou bolest, která mi projížděla celým tělem. Každá, byť i malá bolístka si do mne vrazila svůj hřebík. Každou bolest přinesla čísi duše, která mi ji položila do klína.
Proč já? Co mám za úkol? Co mám řešit? Nebylo co řešit, bylo to pouze o tom, společně sdílet. Byly to bolístky dětí, které se dospělým zdály být nevýznamné, bezpředmětné. Bolely stejně, jako ostatní.
Přišla duše, která nesla bolest za zemřelé dítě. Přišla bez otázek, táhla za sebou pohled na fyzickou schránku matky, která se bolestí celá zkroutila, zestárla, zešedla. V zapadlých očích měla smutek a zároveň zodpovědnost za další své děti. Nemá východisko, učí se žít, učí se usmívat. Její duše, jakoby se bránila žít ve své fyzické schránce. Chce pryč, nevejde se tam. Nastupuje rozum, který zahání city, pocity a emoce. Velí zůstat spolu a naučit se přeprat bolest, která prorostla všechny kousky těla. Každá krvinka je poznamenaná a nese tuhle informaci až do mozku, který zahajuje protiútok. Je v oslabení, tuhle informaci neumí zpracovat. Tryskají slzy, podlamují se kolena. Duše bolí a roste, nevejde se do fyzické schránky.
Chci se probudit. Neunesu už další bolavé duše, na těle už nemám místo pro další rány. Z mého těla trčí hřeby. Rány nekrvácí. Jenom křičí. Každá rána jakoby přivolala další bolavé duše. Ty se řadí za sebou a prostě čekají, až přijdou na řadu.
Celý pokoj je nasáklý bolestí. Vzduch začíná čpět a tetelit se.
Další duše sebou nese bolest sdílenou. Je to bolest za někoho blízkého, který je nemocný. Čeká na konec. Není možná pomoc. Čeká na konec, a bože můj, není ještě tak starý. Jak dlouhé bude čekání? Proč vidět utrpení? Trápení? Co bude potom? Jak to překlenout? Pochybnosti.
Další hřebík do mého těla. Nikdo nemluví. Všechny informace, které na mě křičí, získávám přes rány od hřebíků. Rána - výbuch - prožitá bolest - sdílení. Stále stejný scénář. Duše přelije svůj kýbl smutku s bolestí a čeká. Nevím, co dělat, nevím jak pohladit, už to neunesu. Napadá mne - potřebuji čas. Čas pro všechny bolavé. Čas hojí rány.
Každá duše musí vědět, že má šanci. Jen na to pomyslím, vrací se mi slovo šance, jako bumerang. Šanci na co, proč? Nemám sílu vysvětlovat. Musím se probudit. Musím se probudit. Vím, že se mi všechno jen zdá.
Ráno budu potkávat lidi. Všechny duše se vrátí do svých schránek, které skryjí všechno. Všechno se zhmotní, bude tady čas, který ukrajuje z bolestí každému podle potřeby. Duše se v těle překulí a tak nějak samovolně nově navrší hodnoty, na které nebylo vidět.
Zvoní hrana, bože už neunesu nic. Jsem unavená. Moje duše se objala a sdílela každou bolest s trpícími.
Budím se, je to zvuk budíku. Mám velkou angínu, beru si antibiotika. Jsem zpocená, rozlámaná, unavená. Vrací se mi střípky snu. Rozhlížím se po pokoji. Je tu pouze to, na co jsem zvyklá, postel, skříň…Pokoj s křeslem je pryč. Nikdo na mne nedotírá. Nastupuje rozum, který říká. "Byl to sen, nic jiného, než sen, který umocnila horečka." Snažím se uvěřit a bojím se znovu usnout. Počítám prášky, chce to čas. Myšlenka na čas mě šlehla, až to zabolelo. Já přece léčím fyzickou schránku. Duši mám SNAD v pořádku.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Te Te | 21. března 2014 v 16:37 | Reagovat

a teď si machruj

2 Laduš Laduš | 19. dubna 2014 v 14:27 | Reagovat

je to krásný až z toho jde mráz po zádech

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama