Hospitalizace

23. března 2014 v 16:41 | GABATE |  Hospitalizace

Hospitalizace


Dělám si pořádek ve své kabelce. No, slovo kabelka, není v mém případě asi to správné pojmenování. U mne jde spíše o příruční zavazadlo. Slovo kabelka zahrnuje elegantní doplněk pro pár osobních věcí. Já potřebuji vak, kam se vejdou osobní věci, půlka chleba, máslo…prostě běžný nákup. Při úklidu se z jejího obsahu vykulila baterka, kterou jsem asi někdy potřebovala a už dlouho hledala. Nějaké krémy (většinou prošlé). Zapadlé účty, na bůhví co, kousky lega, vysypaný tabák. Prostě všehochuť kdysi zapomenutého.

Vypadl na mne i starý diář, který jsem nostalgicky prohlížela. Blikla na mne červeně zaškrtnutá data - návštěvy zubaře. Nevědomky jsem si prstem přejela po již zhojené jizvě na dolní čelisti. V hlavě se mi rozprskly vzpomínky na úspěchy dnešní stomatologie.

Zubaře se bojím jak čert kříže. Ještě víc se bojím bolesti zubů. Proto chodím poctivě a pravidelně na preventivní prohlídky a tupě věřím odborníkům - zubařům. Abych si pojistila dokonalou péči, našla jsem si kamarádku zubařku, které jsem bezmezně věřila a do puntíku plnila její doporučení.
Bolel mě zub - padlo rozhodnutí, ten už se nedá zachránit, musí ven. Zub se hodinu bránil, zpocená zubařka už použila veškeré fígle i nástroje. Po hodině si dal zub říct a konečně opustil mou ústní dutinu. Bohužel jeho kořeny zůstaly na původním místě, v mé dásni. Zubařka rezignovala a propustila mne z ordinace, se slovy: " Kořeny samy vylezou, neboj." Nebála jsem se, důvěřovala jsem jí.

Uběhl rok, na kořeny jsem zapomněla, nic mne nebolelo, díra po zubu zarostla, tak co řešit. Ale ouvej, přišla bolest, která každou hodinou gradovala. V noci už jsem nemohla hlavou ani pohnout. Měla jsem dojem, že se mi hlava nafukuje a pozvala si spoustu permoníků, kteří jí udávali rytmus

Vyrazila jsem na pohotovost. Tam jsem se snažila vysvětlit, že mne něco bolí, ale nevím co. Jediné co vím je, že to bydlí v hlavě. Asi to budou zuby, diagnostikoval lékař. Vyměním ordinaci a znovu se snažím popsat bolest a určit její epicentrum. Zubař z mého popisu vydedukoval, že jádro pudla budou kořeny od bývalého zubu a ty by tam rozhodně neměly být. "Jak jste si mohla nechat v dásni hnít kořeny? Ženská, vy nemáte rozum, ty musí okamžitě ven." Nezmohla jsem se na odpor, neměla jsem sílu vysvětlovat, že moje zubařka řekla, že…"

Skalpel, řez, dláto, podebrat a vyrvat již hnijící a tím pádem i zapáchající kořeny. Zákrok jsem přežila, pár permoníků to vzdalo. Mohla jsem pohnout hlavou. Díky anestezii mi bylo celkem dobře. Veledíry v mé ústní dutině jsem si "jako" nevšímala, a spěchala do peřin. Přála jsem si rychle usnout a těšila se na ráno, kdy bude určitě líp. To bylo pouze moje toužebné přání. Ráno přineslo úplně jinou realitu.

Po probuzení mě zaskočil nový problém. Nemůžu otevřít pusu. Zuby zůstaly stisknuté jakoby v křeči a sanice se rozhodly sabotovat jakýkoliv pohyb. Z anatomie si pamatuji, že spodní čelist je normálně pohyblivá. Bože, co se zas děje? Nová cesta k zubaři. V kartotéce sloužila sestra, která si mne pamatovala ještě z noční akce. Přes stisknuté zuby jsem cedila svůj problém. Dostala jsem kartičku s číslem a doporučení - před ošetřením se alespoň trochu najíst. V bufetu jsem vybírala něco, co by šlo dobře zmáčknout a nastrkat k jazyku, který využiju k rozmělnění potravy. Chlebíček se šunkou se tvářil měkce a dal se pomačkat do nízké placky. Zvládla jsem ho sežvýkat celý. Mezi sousty jsem pozorovala lidi, kteří odcházeli z ordinace. Někteří měli pyžamo a na zápěstí se jim klinkal papírový náramek, který poukazoval na jejich hospitalizaci. Hlavou mi blesklo: "co když…nemám tady pyžamo". Přišla na mne řada, volali moje pořadové číslo. Vkráčela jsem do ordinace, posadila se do křesla a čekala na ortel. Ten přišel celkem rychle. " Půjdete okamžitě na zákrok pod celkovou narkózou, jde o nebezpečný absces, který by mohl zasáhnout ostatní orgány." Myslím, že nejbližší orgán je mozek a napadly mě pochybnosti, jestli již proces nezačal.

A bylo to tady. Dostala jsem náramek, to že nemám pyžamo, nikoho nezajímalo. Probudila jsem se se zalepenou čelistí na pokoji se dvěma staršími dámami. Ty měly zalepenou skoro celou hlavu. Můj problém, ač se tvářil původně jako veliký, byl v porovnání s problémy spolu pacientek úplně umrněný.

Již druhý den po zákroku jsem začala s rehabilitací mé sanice. Ta spočívala v tom, že jsem si před zrcadlem vkládala do úst kuličky hroznového vína a musela kontrolovat, zda otevírám ústa souměrně. Kuličky vína jsem měla narovnané od nejmenších a postupně jsem zvyšovala jejich průměr. Trénink dělá šampiona. Otrnulo mi již třetí den. Dostala jsem chuť na kafe a cigaretu. Dámy mě okamžitě informovaly, kde jsou automaty, a ve kterém je káva nejchutnější a zároveň nejlevnější. Jedna mi dokonce nabídla doprovod.

Vyrazily jsme. Našly jsme automat, koupily kafe a první šluky z cigárka byly omamující. Vyposlechla jsem nářky své kolegyně na celé její příbuzenstvo, které jsem nekomentovala, pouze tupě kývala. Zaujala mne až věta." Já už leta nekouřím, ale…" Nabídla jsem cigaretu. Z dámy "Já už leta nekouřím" se stala znovu kuřačka. Seděly jsme spolu na lavičce v erárním prádle a županu s bílým náramkem na zápěstí a bylo nám blaze.

Další den se k nám přidala i druhá dáma, která původně svůj zlozvyk tutlala. Na pokoji z nás byly pacientky, které se krásně hojily. U kafe s cigaretou tři puberťačky, které do sebe perou kofein s nikotinem a navzdory svým bolístkám se chichotají, jak vyzrály nad nemocničním personálem.

Všechny jsme se různě zahojily a různě jsme opouštěly nemocnici. Vídaly jsme se ještě párkrát při kontrole. Holky už byly za dámy v civilu, ale kafe s cígem jsme zvládly vždycky.

Jo a mám nového zubaře.
GABATE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hana topinkova hana topinkova | E-mail | 3. dubna 2014 v 11:52 | Reagovat

Ahojky paní spisovatelko, teprve po přečtení užasné povídky _-u ktere mi stály vlasy na hlavě, jsem si uvědomila, jaký jsem simulant, mě bolí injekce 3 dny a tohle bych vůbec nepřežila,je to supr čtení, prosím další, co člověka najvíc potěší.....ne
štěstí druhého, mě hlavně to druhé, to je mi pak na světe dobře....kolem mít stastné a spokojené lidi, diky moc a páčko Hana

2 Monika Monika | 11. listopadu 2016 v 16:54 | Reagovat

[1]: Au,au,ještě,že zuby mám v pořádku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama