Březen 2014

Bude válka

28. března 2014 v 15:47 | GABATE |  Bude válka
Bude válka
"Kam jdeš?" ptal se manžel bohém své manželky v šest hodin ráno. Manželka Zuzana patří sice také do kategorie "bohémů", ale…na svých bedrech nese zodpovědnost za své staré rodiče, kteří již nejsou úplně fit, za své dvě dcery, vnučky a manžela bohéma. Ruku v ruce s odpovědností jdou i finanční problémy. Hypotéka na barák se musí každý měsíc zaplatit, provoz domácnosti taky něco obnáší, "Tak kam bych asi tak šla? Jedu do práce, kde zvoní v osm hodin, kde budu umravňovat malé despoty a vysvětlovat jim, že i výtvarný projev je pro ně důležitý."
Speciálně dneska se Zuzana do práce "moc těšila". Spala asi tak hodinu. Během noci řešila zdravotní problém svého otce, kterého si spolu s maminkou ubytovala ve své domácnosti. Tohle řešení jí přišlo jako nejjednodušší. Stejně by musela k rodičům dojíždět a pomáhat jim. Pod jednou střechou se problémů nezbaví, ale ušetří čas, který by trávila na cestách. Řidičák už vzdala. Párkrát se pokusila zdolat v autoškole nástrahy řadicí páky, vyjela i do provozu. Se slovy "Za ty nervy mi to nestojí" opustila výuku a dál jezdí vlakem. (Mimochodem ulevilo se i jejímu vyučujícímu.)
Cestou do práce se jí znovu vynoří manžela otázka "Kam jdeš?" Teď jí vlastně dochází, že zaregistrovala pouze první část jeho otázky. Vždyť on pokračoval. Na to už neměla sílu. Co jí to vlastně říkal? Myslel to vážně? Snažil se ji přesvědčit o tom, že je nesmysl jezdit do práce, (ne proto, že by se o ni chtěl postarat a sejmout z ní tíhu finančních starostí) ale z přesvědčení, že bude válka. Vybavila si jeho poslední větu, která za ní povlávala již na odchodu. "Polsko zmizí a po nás je amen." No a to čeká Zuzanu hned po příchodu do práce místo přivítání další otázka od malého žáčka. "Odkud jsi přijela?"
Obrnit se, dojít do práce, navlíknout na sebe mantl, sednout si před školu s kafem a cigaretou a chvilka klidu v hloučku kouřících kolegyň, které mají taky své problémy a bolístky. Tady se dá všechno zlehčit a společně pomluvit vlastní chlapy. Zjistit, že některé kolegyně jsou na tom ještě hůř, řešit problémy druhých…nezabřednout.
Zahodit vajgla, umýt hrnek a jít se věnovat dětem. Ty sice za nic nemůžou, ale jejich dotěrné otázky stojí taky spoustu úsilí. Zuzana patří mezi výjimečné lidi a mezi dětmi zapomíná na domácí problémy. Práce ji pohltí a výsledky stojí za to.
V poledne už přemýšlí nad svým dalším programem a nad problémy, které se týkají její osoby. Musí k zubaři. Už týden má obroušené zuby, potřebuje nasadit korunky. Dneska to zase nestihne, neví, jak je na tom táta. No co, vždyť už si na to docela zvykla. Estetiku už neřeší a to, že jí při styku se vzduchem zuby trnou, jí vadí jenom při kouření a to se dá vydržet. Síla nikotinu za to stojí.
V hlavě má ve frontě ještě hodně úkolů, které musí během dne zvládnout. Snaží se je seřadit a hledá klíč, podle kterého by postupovala a seřadila problémy podle stupně důležitosti. Začíná řešit finance. Musí poslat splátku, to obnáší cestu do banky. Po cestě nakoupí. Snad stačí vlakový spoj tak, aby byla doma ještě za světla. Zahrada taky potřebuje uklidit. Musí si najít čas během víkendu. Manžel bohém bude snad uklizený ve svém studiu. Pokud stačí nakrmit celou rodinu, má odpoledne volno a může se vrhnout na své kytky. Na zahradě zapomíná na problémy. Vyčistí záhony i hlavu. Doufá, že ji počasí nezklame a sluníčko bude hřát.
Pomalu končí pracovní doba. Zuzana zjistila, že je po probdělé noci totálně vyčerpaná. Úkoly, které si ráno naplánovala, odsouvá na další den, ono se to nezblázní. Bere mobil, objednává taxi, odjíždí domů do peřin. Je vyřízená. Cesta taxíkem jí sice stojí tolik, kolik si během dneška vydělala, ale co, vždyť bude válka. Říkal to ráno manžel, tak proč si dělat vrásky.
GABATE

Hospitalizace

23. března 2014 v 16:41 | GABATE |  Hospitalizace

Hospitalizace


Dělám si pořádek ve své kabelce. No, slovo kabelka, není v mém případě asi to správné pojmenování. U mne jde spíše o příruční zavazadlo. Slovo kabelka zahrnuje elegantní doplněk pro pár osobních věcí. Já potřebuji vak, kam se vejdou osobní věci, půlka chleba, máslo…prostě běžný nákup. Při úklidu se z jejího obsahu vykulila baterka, kterou jsem asi někdy potřebovala a už dlouho hledala. Nějaké krémy (většinou prošlé). Zapadlé účty, na bůhví co, kousky lega, vysypaný tabák. Prostě všehochuť kdysi zapomenutého.

Vypadl na mne i starý diář, který jsem nostalgicky prohlížela. Blikla na mne červeně zaškrtnutá data - návštěvy zubaře. Nevědomky jsem si prstem přejela po již zhojené jizvě na dolní čelisti. V hlavě se mi rozprskly vzpomínky na úspěchy dnešní stomatologie.

Zubaře se bojím jak čert kříže. Ještě víc se bojím bolesti zubů. Proto chodím poctivě a pravidelně na preventivní prohlídky a tupě věřím odborníkům - zubařům. Abych si pojistila dokonalou péči, našla jsem si kamarádku zubařku, které jsem bezmezně věřila a do puntíku plnila její doporučení.
Bolel mě zub - padlo rozhodnutí, ten už se nedá zachránit, musí ven. Zub se hodinu bránil, zpocená zubařka už použila veškeré fígle i nástroje. Po hodině si dal zub říct a konečně opustil mou ústní dutinu. Bohužel jeho kořeny zůstaly na původním místě, v mé dásni. Zubařka rezignovala a propustila mne z ordinace, se slovy: " Kořeny samy vylezou, neboj." Nebála jsem se, důvěřovala jsem jí.

Uběhl rok, na kořeny jsem zapomněla, nic mne nebolelo, díra po zubu zarostla, tak co řešit. Ale ouvej, přišla bolest, která každou hodinou gradovala. V noci už jsem nemohla hlavou ani pohnout. Měla jsem dojem, že se mi hlava nafukuje a pozvala si spoustu permoníků, kteří jí udávali rytmus

Vyrazila jsem na pohotovost. Tam jsem se snažila vysvětlit, že mne něco bolí, ale nevím co. Jediné co vím je, že to bydlí v hlavě. Asi to budou zuby, diagnostikoval lékař. Vyměním ordinaci a znovu se snažím popsat bolest a určit její epicentrum. Zubař z mého popisu vydedukoval, že jádro pudla budou kořeny od bývalého zubu a ty by tam rozhodně neměly být. "Jak jste si mohla nechat v dásni hnít kořeny? Ženská, vy nemáte rozum, ty musí okamžitě ven." Nezmohla jsem se na odpor, neměla jsem sílu vysvětlovat, že moje zubařka řekla, že…"

Skalpel, řez, dláto, podebrat a vyrvat již hnijící a tím pádem i zapáchající kořeny. Zákrok jsem přežila, pár permoníků to vzdalo. Mohla jsem pohnout hlavou. Díky anestezii mi bylo celkem dobře. Veledíry v mé ústní dutině jsem si "jako" nevšímala, a spěchala do peřin. Přála jsem si rychle usnout a těšila se na ráno, kdy bude určitě líp. To bylo pouze moje toužebné přání. Ráno přineslo úplně jinou realitu.

Po probuzení mě zaskočil nový problém. Nemůžu otevřít pusu. Zuby zůstaly stisknuté jakoby v křeči a sanice se rozhodly sabotovat jakýkoliv pohyb. Z anatomie si pamatuji, že spodní čelist je normálně pohyblivá. Bože, co se zas děje? Nová cesta k zubaři. V kartotéce sloužila sestra, která si mne pamatovala ještě z noční akce. Přes stisknuté zuby jsem cedila svůj problém. Dostala jsem kartičku s číslem a doporučení - před ošetřením se alespoň trochu najíst. V bufetu jsem vybírala něco, co by šlo dobře zmáčknout a nastrkat k jazyku, který využiju k rozmělnění potravy. Chlebíček se šunkou se tvářil měkce a dal se pomačkat do nízké placky. Zvládla jsem ho sežvýkat celý. Mezi sousty jsem pozorovala lidi, kteří odcházeli z ordinace. Někteří měli pyžamo a na zápěstí se jim klinkal papírový náramek, který poukazoval na jejich hospitalizaci. Hlavou mi blesklo: "co když…nemám tady pyžamo". Přišla na mne řada, volali moje pořadové číslo. Vkráčela jsem do ordinace, posadila se do křesla a čekala na ortel. Ten přišel celkem rychle. " Půjdete okamžitě na zákrok pod celkovou narkózou, jde o nebezpečný absces, který by mohl zasáhnout ostatní orgány." Myslím, že nejbližší orgán je mozek a napadly mě pochybnosti, jestli již proces nezačal.

A bylo to tady. Dostala jsem náramek, to že nemám pyžamo, nikoho nezajímalo. Probudila jsem se se zalepenou čelistí na pokoji se dvěma staršími dámami. Ty měly zalepenou skoro celou hlavu. Můj problém, ač se tvářil původně jako veliký, byl v porovnání s problémy spolu pacientek úplně umrněný.

Již druhý den po zákroku jsem začala s rehabilitací mé sanice. Ta spočívala v tom, že jsem si před zrcadlem vkládala do úst kuličky hroznového vína a musela kontrolovat, zda otevírám ústa souměrně. Kuličky vína jsem měla narovnané od nejmenších a postupně jsem zvyšovala jejich průměr. Trénink dělá šampiona. Otrnulo mi již třetí den. Dostala jsem chuť na kafe a cigaretu. Dámy mě okamžitě informovaly, kde jsou automaty, a ve kterém je káva nejchutnější a zároveň nejlevnější. Jedna mi dokonce nabídla doprovod.

Vyrazily jsme. Našly jsme automat, koupily kafe a první šluky z cigárka byly omamující. Vyposlechla jsem nářky své kolegyně na celé její příbuzenstvo, které jsem nekomentovala, pouze tupě kývala. Zaujala mne až věta." Já už leta nekouřím, ale…" Nabídla jsem cigaretu. Z dámy "Já už leta nekouřím" se stala znovu kuřačka. Seděly jsme spolu na lavičce v erárním prádle a županu s bílým náramkem na zápěstí a bylo nám blaze.

Další den se k nám přidala i druhá dáma, která původně svůj zlozvyk tutlala. Na pokoji z nás byly pacientky, které se krásně hojily. U kafe s cigaretou tři puberťačky, které do sebe perou kofein s nikotinem a navzdory svým bolístkám se chichotají, jak vyzrály nad nemocničním personálem.

Všechny jsme se různě zahojily a různě jsme opouštěly nemocnici. Vídaly jsme se ještě párkrát při kontrole. Holky už byly za dámy v civilu, ale kafe s cígem jsme zvládly vždycky.

Jo a mám nového zubaře.
GABATE

Sen

20. března 2014 v 17:33 | GABATE |  Sen
Mám úžasné dcery, rozhodly se, že mi připraví překvapení. Dostala jsem od nich zaplacený kurz "Tvůrčí psaní" (když je ze mne "prý" ta spisovatelka). Potřebuji se "prý" dál vzdělávat, rozkoukávat a zkoušet nové věci. Byla jsem opravdu překvapená. První co mne napadlo, bylo "kde to bude?" Nejsem Pražák a předpoklad, že to bude kousek od baráku, byl nesmysl. Byla to Praha.
Týden jsem si trénovala trasu, hledala adresu. Byla jsem na sebe pyšná, všechno jsem pomocí Googlu našla. Pravda, původně jsem zvažovala, jaký zvolím dopravní prostředek. Rozhodnuto, jsem pohodlná, pojedu autem. Bude problém s parkováním. "Kde to tam nechám? Praha je zasekaná. Snad to zvládnu.
Povedlo se, zaparkováno. První hodina proběhla v úžasné atmosféře. (Když pominu, že jsem v kurzu, včetně lektora nejstarší.) Přišel i první domácí úkol, na téma "Můj nejhorší zážitek." Rozhodně nešlo o jednoduché téma. Tohle je výsledek - SEN.


Sen
V hlavě mi jede film. Vidím sama sebe. Seděla jsem v příjemně vytopeném pokoji v pohodlném křesle. Hlavu jsem měla těžkou, nešlo vstát, nešlo se ani pohnout. Přicházeli ke mně bolesti lidí, bolesti světa. Cítila jsem pokoru a zároveň fyzickou bolest, která mi projížděla celým tělem. Každá, byť i malá bolístka si do mne vrazila svůj hřebík. Každou bolest přinesla čísi duše, která mi ji položila do klína.
Proč já? Co mám za úkol? Co mám řešit? Nebylo co řešit, bylo to pouze o tom, společně sdílet. Byly to bolístky dětí, které se dospělým zdály být nevýznamné, bezpředmětné. Bolely stejně, jako ostatní.
Přišla duše, která nesla bolest za zemřelé dítě. Přišla bez otázek, táhla za sebou pohled na fyzickou schránku matky, která se bolestí celá zkroutila, zestárla, zešedla. V zapadlých očích měla smutek a zároveň zodpovědnost za další své děti. Nemá východisko, učí se žít, učí se usmívat. Její duše, jakoby se bránila žít ve své fyzické schránce. Chce pryč, nevejde se tam. Nastupuje rozum, který zahání city, pocity a emoce. Velí zůstat spolu a naučit se přeprat bolest, která prorostla všechny kousky těla. Každá krvinka je poznamenaná a nese tuhle informaci až do mozku, který zahajuje protiútok. Je v oslabení, tuhle informaci neumí zpracovat. Tryskají slzy, podlamují se kolena. Duše bolí a roste, nevejde se do fyzické schránky.
Chci se probudit. Neunesu už další bolavé duše, na těle už nemám místo pro další rány. Z mého těla trčí hřeby. Rány nekrvácí. Jenom křičí. Každá rána jakoby přivolala další bolavé duše. Ty se řadí za sebou a prostě čekají, až přijdou na řadu.
Celý pokoj je nasáklý bolestí. Vzduch začíná čpět a tetelit se.
Další duše sebou nese bolest sdílenou. Je to bolest za někoho blízkého, který je nemocný. Čeká na konec. Není možná pomoc. Čeká na konec, a bože můj, není ještě tak starý. Jak dlouhé bude čekání? Proč vidět utrpení? Trápení? Co bude potom? Jak to překlenout? Pochybnosti.
Další hřebík do mého těla. Nikdo nemluví. Všechny informace, které na mě křičí, získávám přes rány od hřebíků. Rána - výbuch - prožitá bolest - sdílení. Stále stejný scénář. Duše přelije svůj kýbl smutku s bolestí a čeká. Nevím, co dělat, nevím jak pohladit, už to neunesu. Napadá mne - potřebuji čas. Čas pro všechny bolavé. Čas hojí rány.
Každá duše musí vědět, že má šanci. Jen na to pomyslím, vrací se mi slovo šance, jako bumerang. Šanci na co, proč? Nemám sílu vysvětlovat. Musím se probudit. Musím se probudit. Vím, že se mi všechno jen zdá.
Ráno budu potkávat lidi. Všechny duše se vrátí do svých schránek, které skryjí všechno. Všechno se zhmotní, bude tady čas, který ukrajuje z bolestí každému podle potřeby. Duše se v těle překulí a tak nějak samovolně nově navrší hodnoty, na které nebylo vidět.
Zvoní hrana, bože už neunesu nic. Jsem unavená. Moje duše se objala a sdílela každou bolest s trpícími.
Budím se, je to zvuk budíku. Mám velkou angínu, beru si antibiotika. Jsem zpocená, rozlámaná, unavená. Vrací se mi střípky snu. Rozhlížím se po pokoji. Je tu pouze to, na co jsem zvyklá, postel, skříň…Pokoj s křeslem je pryč. Nikdo na mne nedotírá. Nastupuje rozum, který říká. "Byl to sen, nic jiného, než sen, který umocnila horečka." Snažím se uvěřit a bojím se znovu usnout. Počítám prášky, chce to čas. Myšlenka na čas mě šlehla, až to zabolelo. Já přece léčím fyzickou schránku. Duši mám SNAD v pořádku.
GABATE

Zpověď jedný holky

14. března 2014 v 13:05 | GABATE |  Zpověď jedný holky
Zpověď jedný holky
Mezi mé další blízké lidi patří Stáňa. Je to kamarádka, která je mi velmi blízká svým naturelem, chutí do života a blbými nápady. Jedině, v čem ji nechápu, je její neustálé plánování. Už v lednu ví, kam pojede v létě na dovolenou. V únoru ji má zařízenou a koupené letenky. V pondělí ví přesně, co bude dělat o víkendu. Já nevím, co bude za hodinu.
Společnými silami jsme vystudovaly dvě školy. Stáňa je jak rozjetý vlak a ve studiích stále pokračuje. Letos ji čeká další absolutorium. Při té příležitosti mne oslovila s prosbou: "Hele, když ti to tak píše, mohla bys mi dát dohromady můj životopis, potřebuji ho na ruštinu." Dala jsem se do práce.
Jmenuji se Stanislava, nyní Vdaná. Jméno mi naši vybrali podle dědečka, který padl v Rusku na frontě, byl to legionář. Legionáři byli vojáci, kteří založili vlastně první moderní armádu. Bez legií by Československo vlastně vůbec nevzniklo. Není divu, že byla a stále je celá rodina na dědečka pyšná. Možná to byla náhoda, ale na náhody nevěřím.
Myslím, že i díky jménu si odnášíme nějaký punc, úkol. Stanislav a Stanislava jsou jména, která se vykládají jako "tvrdý bojovník", také "staň se slavným". Základem jména je "stano"- pevnost, tvrdost, sláva.
Já jsem se narodila v politicky neklidné době, kterou jsem vnímala již přes pupeční šňůru, v roce 1969. Porod proběhl v srpnu, kdy končila doba "socialismu s lidskou tváří". Ve svém mladém věku jsem samozřejmě nevnímala politickou situaci, až s odstupem doby mohu soudit. Přišla doba, kdy bylo celkem jasné, že rodina, která nefandí komunismu, není státem oblíbená. Důležitý byl dělnický původ a docházka do pionýru. Původ jsem měla, ale pionýr mě nebavil.
Protože základní škola a docházka do ní byla a je povinná, nezbylo mi, než setrvat 9let v této instituci. V mé rodině se to taky mlelo, skončilo to rozvodem mých rodičů. Nějak jsem cítila, že chci žít jinak. Bylo mi 15 let, měla jsem OP, tak proč nezačít budovat socialismus po svém. Chtěla jsem se osamostatnit a žít jako velká holka. Povedlo se, našla jsem místo mezi dělnickou třídou a začala se osamostatňovat. Nebylo to úplně jednoduché, ale mohla jsem být na sebe pyšná. Měla jsem svůj malý byt, platila inkaso a k mámě chodila jen na návštěvu.
Vystřídala jsem pár lásek, až přišla ta velká. Klasika, svatba, novomanželská půjčka se už nedávala, ale s novou dobou (tuhle revoluci jsem už vnímala) se nic nemění na poli - jsem zamilovaná, chci svou rodinu. Narodila se dcera, byla jsem na mateřské.
Manželství je instituce, kde se člověk učí - porozumět, tolerovat, naslouchat… Myslím, že nám to šlo. Po mateřské "prý" dovolené jsem hledala zaměstnání. Nová doba přináší i nové podmínky a technologie. Zjistila jsem, že se svým základním vzděláním asi moc neprorazím. Už i dělnická třída potřebovala maturitu. Sice nechápu, jestli zedník s maturitou postaví hezčí zeď, ale… Sehnala jsem místo v kuchyni jako pomocnice a začala shánět přihlášku a vhodný vzdělávací ústav.
Vyučila jsem se, složila maturitu a poskočila o jednu příčku na trhu práce. Už jsem nebyla pomocnice v kuchyni, ale provozní kuchyně.
Po maturitě jsem si připadala nějak nevyužitá. Čas, který jsem věnovala učení, mi začal připadat jako navíc. Proč se tedy nepřihlásit na další studia? V práci mi přibyla další funkce - asistentka pedagoga. Tahle práce se mi zalíbila a chtěla jsem v ní zůstat. Studuji sice sociální obor, ale bohužel tím nesplňuji podmínky pro práci s dětmi.
Přišla další nabídka studium na UK obor vychovatelství. Tak jsem se přihlásila. Budu tím pádem studovat dvě školy, ale zvládnu to. Do Prahy jsem jezdila s partou lidí, která to vždycky nějak společnými silami zvládla. Netrvalo dlouho a přišlo další překvapení. Obor vychovatelství mi nestačí na práci, kterou mám ráda - práci u postižených dětí. Potřebuji rozšířit vzdělání o speciální pedagogiku. Přihlášku už vyplňuji skoro poslepu. Je to sice jenom roční rozšiřující studium, ale přesto. Je to třetí škola.
Doma už se mnou moc nepočítají. Snažím se plnit všechny své povinnosti manželky, matky, zaměstnance. Mezitím odškrtávám v diáři termíny výuky a zkoušek. Každá škola má v mém diáři jinou barvu. Začínám sice trochu blbnout, ale zvládám měnit ve své aktovce skripta a jezdit do té správné školní budovy. Mezi tím se nějak stalo, že mi dospěla má dcera. Oslavili jsme společně její osmnácté narozeniny. Mně se pomalu chýlí k ukončení moje poslední studium a slibuji si, že než nastoupím další, dám si alespoň rok pauzu. Začnu si plnit své sny. Koupím si chatu, tím začnu, budu cestovat do exotických zemí, tím budu pokračovat. V mezičase vygruntuju celý dům i zahrádku, uvařím, vyperu, vyžehlím - jo a nepeču. No není to prima žít v této době?
No, nebyl by to zajímavý životopis? A natož v ruštině, to by teprve mělo zvuk. Prý jsem blbá a pár slov se tam blbě překládá, říkala ta další, která umí rusky. Už má na stole jiný životopis, podle mne nezajímavý. Teď už jde jen o to, naučit se ho a přelouskat to celé v azbuce. Držím jí palce.
GABATE

Překvapení

10. března 2014 v 14:51 | GABATE |  Překvapení
Překvapení
Kamarádka Liduš je dáma každým coulem. Myslím, že jsem ji ještě neviděla v teplákách a nenalíčenou. Má ráda společnost a jako každá žena pozornost opačného pohlaví.
Liduš žije v domě se svou maminkou, tetou a velmi rozmazleným psem. Její přítel žije také v domě, bohužel v jiném se svou manželkou a podle Liduš s velmi rozmazlenou dcerou. Každý bydlí sice jinde, kde se stará o své blízké, ale volné chvíle tráví spolu, ve svém bytě, který mají na neutrálním území a je pouze jejich. Jsou chvíle, kdy do bytu jezdí Liduš sama, prostě jen tak, zalít kytky. Přece nebudou trpět nedostatkem zrovna v tu dobu, kdy je mezi ní a přítelem nějaké nedorozumění. V této situaci vyhrožuje její přítel pro změnu odstěhováním se. Všude je něco, ale nejkrásnější je usmiřování se. Lidušky přítel je velkorysý a své "průšvihy" si obyčejně žehlí nějakým blýskavým doplňkem.
Tentokrát chtěla Liduš překvapit svého přítele. Koupila dva lístky na koncert skupiny Kabát. Bohužel byla překvapena ona, příteli se datum koncertu nějak nehodilo a skupině Kabát se nechtělo měnit termín koncertu. Prostě Liduš měla dva lístky a chuť, jít se pobavit. Co s tím? V záloze měla kamarádku, která určitě ráda půjde. Domluveno! Liduš se načinčala a čekala kamarádku, už se těší a nenechá se otrávit.
Bohužel průběh celého večera byl v režii kamarádky. Ta už si doma vylepšila náladu pár deckama vína a rozjařená vstoupila s Liduš do sálu. Veselou náladu kamarádky musela Liduš omlouvat i u ostatních nadšenců skupiny Kabát. Kamarádce prostě začali vadit lidi a dávala to všem nahlas najevo. Liduš chvilku vydržela, ale přece jenom začala zvažovat chování kamarádky. Ta byla dost hlasitá a naštvala už dost lidí. Byl čas na ústup. Jediná možnost jak zmizet, bylo zavolat manželovi kamarádky. Ten se o ni postará a přitom hodí Liduš domů. Ani domluva s manželem kamarádky nebyla úplně jednoduchá záležitost, v televizi byl fotbal a doma klid ke sledování přenosu. Liduš ze sebe musela vydat poslední zbytky diplomacie. Vyšlo to. Odvoz tu byl, kamarádka sedí v autě. Odjezd.
Další překvapení pro Liduš přišlo okamžitě po vystoupení z auta. Liduš ve střevíčkách, v lehkém kabátku v noci před svým domem nenašla klíče. Maminka i teta už spí. Co teď? Přiběhl sice rozmazlený, ale její pes. Alespoň někdo ji má rád a dává jí to najevo. Pes poštěkává, vrtí ocasem, olizuje ji. Už jsou na to dva. Musí nějak probudit maminku, která spí v patře. Křičet nebude, ostudy už bylo dost. Kamínky a vytrvalé házení do okna. Povedlo se. Rozsvítilo se okno a záchrana byla na dosah. Liduš vysvětlila mamince problém a čekala na klíče, které jí maminka slíbila hodit z okna. Klíče padly na zem a než se stačila Liduš ohnout a sebrat je, byl tady její úplně blbej pes, který se domníval, že jde o hru. Vyhrál, klíče z radosti, že se našel někdo, kdo si s ním hraje i v noci prostě sežral.
Okno v patře zhaslo, maminka už zase spí. Stejně by jí nepomohla, klíče už doma žádné nejsou. Co má řešit dřív? Jak se dostat domů, nebo zdraví svého úplně blbého psa? Byla jí zima, potřebovala se dostat domů. Zavolala synovi, který prostě vypáčil dveře. Jeho komentář o své neschopnosti vydržela.
Ráno pokračovala v řešení dalšího problému - zažívací ústrojí svého psa. Veterinář doporučil dávidlo a po pár dávkách pes opravdu klíče vyzvrátil. Pokud by počkala, až klíče vyjdou řitním otvorem, byla by to pro jejího psa možná přirozenější cesta, kterou Liduš zavrhla s vidinou, jak celý den stopuje psa a hrabe se v každé hromádce.
Myslím, že na tenhle koncert Liduš jen tak nezapomene a přítel, který si nenašel čas, už shání něco hodně blyštivého.
GABATE

Je mi smutně

8. března 2014 v 19:21 | GABATE |  Je mi smutně
Je mi smutně
Je mi smutně. Zapomněla jsem na člověka, kterého mám moc ráda. Dneska měl svátek. Nejen, že jsem mu zapomněla popřát, ale přijel s celou svou úžasnou rodinou za mnou a možná, vlastně určitě čekal přání ode mne. Nedočkal se, stydím se a je mi smutně. On na mne nezapomněl nikdy.
Stačila jsem se pohádat se svým manželem, který se nominoval do pozice "jsem tady nepostradatelný a můj čas je nejdůležitější." Pravda je, že jsem to dopustila. Prostě čekám na telefonát a strohé oznámení "budu tam v tolik a tolik." Jedu. Vyzvednu manžela a celou cestu poslouchám, jak je to hrozné a neúnosné, takhle cestovat… Můj čas a můj program se vlastně řídí příjezdem jeho vlakových spojů.
Dneska se u nás sešla celá moje rodina. Nejmladší dcera se uvolila přivézt mého manžela z místního vlakového nádraží, vzdáleného cca 500metrů od domova. Jeho čas je vzácný a přece nepůjde pěšky. Vím, dopustila jsem to, vím, jsem slepice, která, než by poslouchala…raději sklopí hlavu a jede.
Je mi smutně. Všichni se rozloučili, odjeli. Manžel má důležitou práci. Nesmím ho vyrušovat. Jediný zájem, který projeví, vypadá asi takhle "Co bylo v poště?" Pokud nic, není co řešit. Moje manželství spadlo do skupiny: "Chci svůj klid, čas na práci, čas na televizní sportovní přenosy, u kterých si zahraju šachy s celým světem, udělej mi kafe, nehudruj, když si vezmu večeři do postele, kde mám čistý triko?" Pokud budu tohle všechno respektovat, budu mít ideální manželství.
Bože, já už škemrám o pozornost. Začínám závidět. Závidím zájem, závidím společné zážitky. Společně řešíme maximálně JEHO pracovní problémy a krizi na Krymu. Dovedl být pozorný, dovedl být všímavý, kde je ten chlap, kterého jsem si dobrovolně vzala?
Je mi smutně. Chtěla bych se někde vyplakat. Lítost sama nad sebou jsem podtrhla pár deckama vína. Nálada se nevylepšila. Opak je pravdou. Začínám se litovat. Jsem tu sama a jediný, kdo unese můj splín je čistý papír. S ubývajícím inkoustem tajně doufám, že se vypíšu i ze svého smutku.
V myšlenkách se znovu vracím k dnešnímu oslavenci, na kterého jsem zapomněla. Bude si brát mou dceru. Jsem na ně oba moc pyšná. Ještě před svatbou si stačili pořídit dva úžasné kluky. Má to logiku, nevěstu odvedou k oltáři. Nevěsta musí mít spolehlivý, vlastní doprovod k oltáři. Svatba předpokládá slib na celý život, a pokud přivedou k oltáři nevěstu vlastní děti, není už kam couvnout. (Nemělo by.)
Ani já už nechci couvat od svého manželského slibu. Občas se nechám zahnat do kouta, ale nevzdávám to. Inkoust ubývá, papír unesl i mé fňukání.
Těším se na neděli., kdy připravím báječný oběd, přijede moje rodina. Snad si to vyžehlím u svého budoucího zetě, na kterého jsem dneska zapomněla.
Manžel slíbil, že se polepší a pokusí se zahrnout mezi globální problémy lidstva i zájem o mne. Budu mu věřit a dál sledovat vlakové spoje.
GABATE

Tetování

6. března 2014 v 18:15 | GABATE |  Tetování
Tetování
V době mého mládí byla každá "kérka" vlastně ukazatelem na někoho, kdo byl v "lapáku". Vlastnoručně nebo s pomocí ostatních spoluvězňů si potrestaní tlačili pod kůži inkoust. Obyčejně nebývali moc kreativní. Na těle tetovaných se objevovala srdíčka se jménem, či iniciály někoho, kdo na ně čekal na svobodě. Obrázky byly nebarevné a všechny vypadaly stejně. Možná šlo o jednoho autora.
V dnešní době bylo tetování povýšeno na výtvarné umění. Když se to nepřežene a tetovaná osoba nevypadá jako omalovánky, tak proč ne.
Doma mám velmi kreativní dcery. Jedna si tetování přála již k patnáctým narozeninám. To jsem zamítla. Proč prudit již na ZŠ. Smířená, vymyslela jiné přání. Ona a její kamarád vyzdobili její, v tu dobu dětský pokoj. No, co, pokoj obývá sama, tak ať tvoří.
Přijel kamarád, přivezl plné auto sprejů a dali se do práce. Po týdenní fušce jsem směla ohodnotit jejich práci a pochválit dárek, který jsem financovala.
Vstoupila jsem do původně útulného pokojíčku, za kterého se stalo peklo. Ze stěn se na mne šklebily pro mě cizí a velmi velké nápisy a šklebící se obličeje. Tímto dárkem si dcera zajistila klid a v podstatě nemusela ani věšet na dveře ceduli - zákaz vstupu. Ujistila mne, že je nadšená a lépe to dopadnout ani nemohlo. Dělala jsem, že sdílím její nadšení.
Pokoj vydržel svou výzdobu až do dceřiných osmnáctin. Jakákoliv barva se vždy loupala již během dvou let. Tato výzdoba držela, jako by mi to dělala naschvál.
S osmnáctým rokem tu byl opět nápad s tetováním. Dál už jsem zakazovat nezvládla. Cenila jsem si, že mi již úředně dospělá dcera ukazuje návrhy a přemýšlí nad mými námitkami. Obrázek i místo na těle bylo vybráno a došlo k realizaci. Tajně jsem doufala, v miniaturní malůvku na bedrech. Jaké však bylo moje překvapení, když se mi vrátila moje dcera od " tatéra" s obrazem přes celá bedra. První, co mě napadlo, bylo - tohle už neoprýská. Zvykla jsem si. Po letech k prvnímu obrázku přibyl druhý, na noze. Dnes dcera vychovává dvě děti a nemá čas na další inovaci svého těla.
Nejmladší dcera nebude přece zaostávat. Již poučena, vydržela čekat až do svých osmnáctých narozenin, aby se vytasila s přáním - dát se tetovat. Její přítel už nějaké obrázky po těle má a "mami, prosím tě, mohla bys mu namalovat nějaký návrh, aby tam byla pavučina, oheň a karta?" Výtvarno mě baví, byla to výzva. Asi trochu blbnou, proč bych to nezkusila. Dala jsem se do práce, načrtla jsem pár návrhů a předala. Netrvalo dlouho a nemladší dcera přišla s ovázaným ramenem ruku v ruce s přítelem, který měl zalepený biceps. Polilo mě horko, už jsem tušila. Pochlubili se. Dceři na rameni vykvetlo spoustu kytek a jejímu příteli se na bicepsu objevil můj návrh s kartou, pavučinou a ohněm.
Léta plynou, bylo mi padesát a dlouho jsem přemýšlela, co si přát, na furt. Pomohly mi moje dcery. "Mami, dej se tetovat." Nápad jsem okamžitě zavrhla, ale po delším přemýšlení …proč ne.
Vyrůstala jsem v době Beatles, tuhle dobu a květinové děti jsem milovala. Můj oblíbený muzikál je Hair. Tak proč si nedopřát malého broučka někde na nenápadném, neintimním místě.
Dokázala jsem to. Brouk mi sedí u dekoltu, v zimě na mne jukne v koupelně a celé léto se se mnou kouká na svět.
Jenom v ordinaci, při poslechu mého dechu sjíždí pohled mého lékaře na můj obrázek a dech se zrychluje jemu.
GABATE

Narozeniny

2. března 2014 v 16:04 | GABATE |  Narozeniny
Narozeniny
Svoje roky už nějak neregistruji, prostě vždycky přepíšu datum a nějak to neřeším. Když tak přemýšlím, každé moje narozeniny byly pro mne něčím zlomové.
Jaro začíná prostě na mé narozeniny. Ptákům v Africe někdo vykecal, že se u nás oteplilo a průšvihy, které se nějakou dobu tutlaly, vykvetly. K jedněm narozeninám jsem místo kytky dostala rozvodový formulář. Manžel se mi NĚKDE zamiloval. Další narozeniny jsem trávila stěhováním. Původním domovem jsme vyřešili majetkové vyrovnání. Další narozeniny - našel si mne můj stávající manžel.
Bože zase jsem o rok starší. Pípne SMS. Zvědavá se vrhám na mobil. Už od rána gratulace? Píše mi banka, z konta mi odešly poslední peníze.
K letošním narozeninám jsem dostala oznámení od své nejmladší dcery, že se stěhuje se svým přítelem do podnájmu. Chce si zkusit samostatně hospodařit. Bude mít nový domov. Dohodly jsme se tomu říkat KOLEJ. Slovo domov jinde mi zatím nějak nejde.
Nad tímto dárkem jsem opravdu nejásala. Na jednu stranu jsem pyšná, že jsem vychovala ze své dcery samostatnou jednotku, ale kde je spravedlnost? Když jsem vydržela, jasně, že s láskou všechny její vrtochy, být za úplně blbou mámu během její puberty a prošvihla jsem věk, když by se ještě vešla do BABY boxu, tak proč už teď?
Z dcery se stala parťačka a kamarádka, se kterou dokážeme probrat osobní i globální problémy celého světa. Z housenky se vylíhl motýl, který vylétá do světa. Doufám, že jsem jí stačila dát dost síly na to, aby se ubránila všem predátorům a moje ramena unesou její občasné nářky. Nevím, jak dlouho budu tenhle dárek rozbalovat a zvykat si na něj. Čas ukáže. Nevím sice co, ale byla to věta mé babičky. K narozeninám mi obyčejně přála hodně zdraví. V mládí mě to popuzovalo a dneska vím, že to není plané přání. Už to dělám taky.
Čas hojí rány, zároveň se rozhodl s mým přibývajícím věkem řadit vyšší rychlost, běží nějak rychleji. Nebo já jsem zpomalila? Pořád něco doháním, někam pospíchám…Zastavím se obyčejně až u doktora v čekárně, kde vydržím sedět hodiny, než přijdu na řadu. Potom počítám, kolikrát si ještě vezmu prášek, který mi určitě zabere, a já se zase rozběhnu.
Dneska nepospíchám, mám narozeniny. Manžel přinesl puget a pozvání do kina. Tentokrát jsem si mohla zvolit mezi dvěma filmy, které on vybral a sám se nemohl rozhodnout, ale vypadalo to demokraticky, a když mám ty narozeniny…Obyčejně to vypadá "chtěl bych jít do kina na…v kolik vyrazíme?"
Vybrala jsem, odjeli jsme. Větší volovinu jsem vybrat nemohla, omluvou mi je, že výběr byl zúžen na, buď anebo. Obyčejně v kině vydržím i dětské představení s vnukem, kterému svítí oči a to mi za to stojí. Tentokrát oči nesvítily ani manželovi, který na rozdíl ode mne vydržel až do závěrečných titulek. Já to vzdala a odešla. Stejně promítali jenom pro nás dva. Ostatní filmoví nadšenci seděli tutově v jiných sálech.
Mám narozeniny, rozmazluji se zmrzlinou a čekám na manžela. Zmrzlinu mám vylízanou a film stále nekončí, odešla jsem asi hodně brzo. No, co, podívám se po obchodech. Do oka mi padly zelené šaty. Hodily by se k zelenému peru, které jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Když je ze mne "prý ta spisovatelka." Film nestál za nic, ale šaty mi sluší. Jsem spokojená.
Manžel se vrátil a se slovy "to byla ale blbost" odjíždíme. Vlastně to byl prima den.
GABATE