Dominika táta a já

28. února 2014 v 16:46 | GABATE |  Dominika táta a já
Dominika táta a já
Nedá mi to, abych se nevrátila k příběhu Dominik, žák a učitel. Moc mě potěšily komentáře od čtenářek. Na Dominika jsem opravdu moc pyšná. Myslím, že se povedlo něco, co není pravidlem - přesvědčit jeho tátu, že půjdeme ve výchově jeho syna ruku v ruce jedním směrem a hlavně, že to myslím vážně…
Věděla jsem, že Dominika vychovává pouze táta. V dotazníku byla kolonka matka proškrtnuta. Táta každé ráno přivezl Dominika a odjížděl za prací. Odpoledne si Dominika vyzvedl a jeli domů. Žádné vybavování, žádné otázky. Táta slušně pozdravil a to bylo všechno. Někdy suplovala tátu babička. Byla to starší paní, se kterou to Dominik pěkně "koulel". Babička se vždy jakoby omlouvala za chování svého vnuka, který jančil v šatně, zase tu bylo jeho NE, NECHCI. Myslím, že těch deset minut v šatně ji muselo vyčerpat spoustu energie.
Začátky a sbližování s tátou Dominika byly možná těžší, než s jeho synem. Táta bral školu jako nutné zlo, bohužel povinné. Sabotoval třídní schůzky s argumentem, že se stejně nic nového nedozví. Opět jsem vysvětlovala a vysvětlovala.
Hradbu mezi námi rozbourala až velmi hlasitá výměna názorů, kde jsme si společně vysvětlovali, o co nám vlastně jde. No, vysvětlovali je silné slovo. Snažila jsem se vysvětlovat a zároveň přeprat jeho despekt vůči škole a tím pádem i vůči mně. Snažila jsem se obhájit třídní schůzky, které jsou povinné nejen pro rodiče, ale i pro mne. Dále jsem argumentovala náplní mé práce. Poukazovala jsem na mé povinnosti, které se snažím plnit. Na to, že i já jsem pod kontrolou mého vedení. Školství je instituce, která vzdělává a vychovává, ale byrokracii se rozhodně nevyhnulo.
To už můj verbální projev přešel v jekot a začala jsem litovat, že se nemůžu poprat. Asi bych nevyhrála. Ani Dominika táta nezaostával ve velmi hlasité (pro mne blbé) argumentaci. Rozhodně to nevypadalo, že bychom si padli do oka, natož kolem krku. Měl mě za bláznivou, zapálenou blbou učitelku, ke všemu hysterku. (Asi) Alespoň tak jsem to vnímala v tu chvíli já. A po mém výstupu jsem se tak i cítila, fakt blbá a hysterická…Takhle si náklonnost asi nevybuduji.
Myslím, že důležitý moment ve výchově, na které se podílí rodič a škola je spolupráce. (Vím, že jsem nic nového neobjevila a ještě ke všemu je to klišé.) Nebo se pokusím napsat to jinak. Co třeba tolerance, vzájemný respekt, důvěra, porozumění, stejné cíle. Vždyť je to přece o nás (Dominikovi), bez nás (Dominika). Vždyť jsme za něj (Dominika) přece zodpovědní. Vždyť z něj (Dominika) chceme přece "něco" vychovat. Ne něco, ale NĚKOHO. No, nebyly to pádné argumenty proto, vykouřit dýmku míru a začít s tou spoluprací?
Do další třídní schůzky bylo ještě daleko, tak jsem na to šla přes úředního šimla, psanou formou. Neustále jsem něco potřebovala. Jednou neměl Dominik správnou obuv, propisku, zapomněl domácí úkol…Náprava byla vždy okamžitá, žákovská vždy podepsaná. Alespoň tak to fungovalo.
První posun v naší komunikaci nakopl nový účes Dominika. Do společné návštěvy kadeřníka nosil Dominik vlasy na ramena a trochu zubatou ofinu. Domnívala jsem se, že táta lpí na delších vlasech. (Nelpěl, jenom ho nechytil.) To jsem urvala prvních pár bodů za statečnost.
Blížila se další třídní schůzka. Vítala jsem rodiče, a světe div se, přišel táta Dominika s úsměvem a BLOKEM A TUŽKOU. Trochu jsem zaváhala, jestli nejde přeci jenom o provokaci, ale tenhle pocit jsem rychle zahnala. Přece nejsem paranoidní. Tvářila jsem se mile a důležitě. Bože on si dělal poznámky.
Z táty "Nemám rád školu" se začal pomalinku klubat táta "Začala jste mě zajímat". Jasně, že jako pedagog. Já jsem cítila, že se ledy pohnuly a mohla by začít TA spolupráce. Já přeprala tátu, no, nejsem já dobrá? Myslím, že jsem si získala respekt a to nejdůležitější - odbourala jsem "povinnost" chodit do školy a nahradila ji za "jsem rád, že sem chodí".
Začala naše spolupráce a Dominikovi nezbylo nic jiného, než respektovat naše společná pravidla v jeho výchově.
Pravda je, že jsem povýšila na strašidlo, kterým je Dominik honěn do kouta. Když už jde doma do tuhého, táta použije: "řeknu to paní učitelce". Dominika reakce je: "já už budu hodnej". Je tohle pedagogické?
S tátou Dominika jsme našli společnou řeč i cestu. Dneska jsou z nás kamarádi a notujeme si, jak se nám Dominik povedl.
GABATE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama