Únor 2014

Dominika táta a já

28. února 2014 v 16:46 | GABATE |  Dominika táta a já
Dominika táta a já
Nedá mi to, abych se nevrátila k příběhu Dominik, žák a učitel. Moc mě potěšily komentáře od čtenářek. Na Dominika jsem opravdu moc pyšná. Myslím, že se povedlo něco, co není pravidlem - přesvědčit jeho tátu, že půjdeme ve výchově jeho syna ruku v ruce jedním směrem a hlavně, že to myslím vážně…
Věděla jsem, že Dominika vychovává pouze táta. V dotazníku byla kolonka matka proškrtnuta. Táta každé ráno přivezl Dominika a odjížděl za prací. Odpoledne si Dominika vyzvedl a jeli domů. Žádné vybavování, žádné otázky. Táta slušně pozdravil a to bylo všechno. Někdy suplovala tátu babička. Byla to starší paní, se kterou to Dominik pěkně "koulel". Babička se vždy jakoby omlouvala za chování svého vnuka, který jančil v šatně, zase tu bylo jeho NE, NECHCI. Myslím, že těch deset minut v šatně ji muselo vyčerpat spoustu energie.
Začátky a sbližování s tátou Dominika byly možná těžší, než s jeho synem. Táta bral školu jako nutné zlo, bohužel povinné. Sabotoval třídní schůzky s argumentem, že se stejně nic nového nedozví. Opět jsem vysvětlovala a vysvětlovala.
Hradbu mezi námi rozbourala až velmi hlasitá výměna názorů, kde jsme si společně vysvětlovali, o co nám vlastně jde. No, vysvětlovali je silné slovo. Snažila jsem se vysvětlovat a zároveň přeprat jeho despekt vůči škole a tím pádem i vůči mně. Snažila jsem se obhájit třídní schůzky, které jsou povinné nejen pro rodiče, ale i pro mne. Dále jsem argumentovala náplní mé práce. Poukazovala jsem na mé povinnosti, které se snažím plnit. Na to, že i já jsem pod kontrolou mého vedení. Školství je instituce, která vzdělává a vychovává, ale byrokracii se rozhodně nevyhnulo.
To už můj verbální projev přešel v jekot a začala jsem litovat, že se nemůžu poprat. Asi bych nevyhrála. Ani Dominika táta nezaostával ve velmi hlasité (pro mne blbé) argumentaci. Rozhodně to nevypadalo, že bychom si padli do oka, natož kolem krku. Měl mě za bláznivou, zapálenou blbou učitelku, ke všemu hysterku. (Asi) Alespoň tak jsem to vnímala v tu chvíli já. A po mém výstupu jsem se tak i cítila, fakt blbá a hysterická…Takhle si náklonnost asi nevybuduji.
Myslím, že důležitý moment ve výchově, na které se podílí rodič a škola je spolupráce. (Vím, že jsem nic nového neobjevila a ještě ke všemu je to klišé.) Nebo se pokusím napsat to jinak. Co třeba tolerance, vzájemný respekt, důvěra, porozumění, stejné cíle. Vždyť je to přece o nás (Dominikovi), bez nás (Dominika). Vždyť jsme za něj (Dominika) přece zodpovědní. Vždyť z něj (Dominika) chceme přece "něco" vychovat. Ne něco, ale NĚKOHO. No, nebyly to pádné argumenty proto, vykouřit dýmku míru a začít s tou spoluprací?
Do další třídní schůzky bylo ještě daleko, tak jsem na to šla přes úředního šimla, psanou formou. Neustále jsem něco potřebovala. Jednou neměl Dominik správnou obuv, propisku, zapomněl domácí úkol…Náprava byla vždy okamžitá, žákovská vždy podepsaná. Alespoň tak to fungovalo.
První posun v naší komunikaci nakopl nový účes Dominika. Do společné návštěvy kadeřníka nosil Dominik vlasy na ramena a trochu zubatou ofinu. Domnívala jsem se, že táta lpí na delších vlasech. (Nelpěl, jenom ho nechytil.) To jsem urvala prvních pár bodů za statečnost.
Blížila se další třídní schůzka. Vítala jsem rodiče, a světe div se, přišel táta Dominika s úsměvem a BLOKEM A TUŽKOU. Trochu jsem zaváhala, jestli nejde přeci jenom o provokaci, ale tenhle pocit jsem rychle zahnala. Přece nejsem paranoidní. Tvářila jsem se mile a důležitě. Bože on si dělal poznámky.
Z táty "Nemám rád školu" se začal pomalinku klubat táta "Začala jste mě zajímat". Jasně, že jako pedagog. Já jsem cítila, že se ledy pohnuly a mohla by začít TA spolupráce. Já přeprala tátu, no, nejsem já dobrá? Myslím, že jsem si získala respekt a to nejdůležitější - odbourala jsem "povinnost" chodit do školy a nahradila ji za "jsem rád, že sem chodí".
Začala naše spolupráce a Dominikovi nezbylo nic jiného, než respektovat naše společná pravidla v jeho výchově.
Pravda je, že jsem povýšila na strašidlo, kterým je Dominik honěn do kouta. Když už jde doma do tuhého, táta použije: "řeknu to paní učitelce". Dominika reakce je: "já už budu hodnej". Je tohle pedagogické?
S tátou Dominika jsme našli společnou řeč i cestu. Dneska jsou z nás kamarádi a notujeme si, jak se nám Dominik povedl.
GABATE

Dominik, žák i učitel

25. února 2014 v 21:02 | GABATE |  Dominik, žák i učitel
Dominik, žák i učitel
Je pondělí, jdu do práce a moc si přeju, aby přišel Dominik. Už druhý týden marodí a mě moc chybí
Práce tzv. pedagoga spočívá v tom: vzdělávat a vychovávat jemu svěřené děti. Ty si obyčejně svého učitele vybrat nemohou. Je to vlastně oboustranné. Kantor si své svěřence také nevybírá. Prostě se dá dohromady kolektiv dětí, kterému "velí" pedagog. Velí, je velmi silné slovo, někdy je to naopak, velí děti a pedagog končí na psychiatrii.
Rozhodně není profesionální mít ve třídě svého oblíbence a dávat mu to najevo. Udržet stejný metr pro všechny, umět stejně pokárat i pochválit, to je fuška. Každopádně i pedagog je člověk a má více nebo méně oblíbené děti, jasně, že tajně. Během mé pedagogické éry ve speciálním školství se mi dostalo pod kůži pár dětí.
Dominik nepřišel, odhlásím mu oběd. Chybí ve třídě při kreslení, chybí na kroužku v keramické dílně. Prostě chybí mi na každém kroku. Nedovedu si představit, že další školní rok už proběhne bez něj. Dominik letos končí povinnou školní docházku. Dominik, je kluk, který se mi zaryl až do morku kostí. Spolu jdeme ruku v ruce celým vzdělávacím programem již sedm let.
Když jsem poprvé viděla malého blonďáčka, který běhal po chodbě se vztyčeným prostředníčkem a cosi vykřikoval, moc jsem ho neregistrovala. Všimla jsem si ho znovu před hasičárnou, kde jsme byli společně na exkurzi. Všechny děti zaujala technika a vozový park hasičů, který si mohly i osahat, jen Dominik stál před budovou a bál se vejít dovnitř.
Další překvapení mne čekalo, když jsem dostala seznam dětí, které jsem měla vzdělávat v dalším školním roce, byl tam i Dominik.
Přišlo září a do třídy přivedl Dominika jeho táta. Z povinně vyplněných formulářů jsem se dozvěděla, že Dominik žije jenom s tátou.
Všechny děti si našly své místo, jenom Dominik stál mezi dveřmi, bál se nového prostředí, nového kolektivu, mne. Trvalo to pár měsíců, než jsem ho přesvědčila o tom, že mi může věřit.
Domácí prostředí - školu už měl Dominik "osahanou". Začala jsem experimentovat. Mezi velký experiment patřila návštěva kadeřníka. S kolegyní jsme se rozhodly, že hru na kadeřníka povýšíme do reálu. Prostě spojení teorie s praxí. Ve škole jsme si hráli, jednou jsem byla kadeřník já, jednou Dominik. Všem se to moc líbilo a nápad navštívit opravdového kadeřníka všechny děti nadchnul. Po poradě s rodiči jsme měli nápad požehnaný. Jediný, kdo sice souhlasil, ale s výhradou, byl táta Dominika. "Když si ho chytíte, tak je mi jeho frizúra jedno." Byla to výzva. Teorii měl Dominik v malíčku. Co ho čeká, věděl, ale…
Přišel první zádrhel - nástup do autobusu. Opět neznámé prostředí. To jsem se s ním poprala poprvé - vyhrála jsem. Dominik seděl v autobuse. To, že vykřikoval, plival, jsem brala jako dohru a tvářila se jako vítěz. Hůř to snášela kolegyně, která se potila, slibovala, že je to poprvé a naposled, co mi skočila na tak blbej nápad. Dělala, že ke mně a k Dominikovi vlastně nepatří. Byla tady pouze se zbytkem natěšených dětí. Výstup z autobusu a odchod do salonu, kde nás již čekali. Opět scéna, Dominik se zapřel ve dveřích, prostě se rozhodl, že pro dnešek experiment končí. Poprala jsem se s ním podruhé a zvítězila. Byli jsme uvnitř. Ostatní děti už měly umyté vlasy a čekaly na nový účes, usmívaly se. Dominika jsem nasoukala do křesla a vysvětlovala a vysvětlovala. Mladá kadeřnice se klepala víc, než Dominik. Znovu to bylo na mně. Vzala jsem nůžky a účes se mi povedl. Za Dominika jsme neplatili. Odměnou pro všechny zúčastněné byl odchod z kadeřnictví. Na Dominika jsem byla moc pyšná. Zářil a byl šťastný, zvládl přeprat svůj strach a všem vyprávěl, jak byl dobrý. Táta nevěřil.
Přišla další velká výzva, škola v přírodě. "Ráda bych vzala Dominika sebou na školu v přírodě, co Vy na to?" ptala jsem se otce, kterého jsem evidentně vyvedla z míry. "No, já nevím, ještě beze mne nikdy nikde nebyl." Opět jsem zvítězila, dostala jsem důvěru a Dominika v "lacláčích" s velkým kufrem.
V tu dobu myslím, že už to vzdal a prát už se nechtěl. Možná mi přece jenom začal důvěřovat.
Přijeli jsme na chalupu, ubytovali jsme se. Dominika jsem měla stále za sebou. Vypadalo to, že je ke mně přilepený na suchý zip. Občas se odlepil, když ho něco zaujalo. Objevil výtah, do kterého se zamiloval. Jenže to byl pro změnu trest pro mne. Nemám ráda malé uzavřené prostory a vůbec ne, když se se mnou pohybují.
Koukaly na mne dvě velké prosebné oči, za ruku mě táhnul k výtahu. Teď jsem se bála pro změnu já. Nastoupila jsem, Dominik zářil, já se potila, ale vydržela párkrát vyjet nahoru a dolů. Dominik mi nevědomky ukázal, jaké to je zbavit se strachu. Učila jsem se. Naučila jsem se nebát se ve výtahu. Vždyť mě držel za ruku malý hrdina, který přepral už spoustu strachů.
Od té doby jezdí Dominik na všechny akce, vždyť se není čeho bát. Spolu jsme to přece vyzkoušeli.
Další jeho strašák bylo divadlo. Nejsou tam okna a chvilku před vytažením opony je tma. Ale přeprat tenhle strach stálo za to. Vždyť zážitek z představení byl vždycky tak velký.
Dominik čte, počítá, miluje hudbu, hlavně skupinu Kabát. Rád vypráví a maluje, internet je jeho kamarád. Každé jeho "mám tě rád" je vyznamenání.
Doufám, že bude jeho viróza krátká a já se nebudu muset dívat na prázdné místo, kde obyčejně sedí Dominik. Učím se rozumět jeho světu a vážím si toho, že mě do něj pustil. Učím se mít ráda vlaky, poslouchat jejich monotónní zvuk a radovat se z drobností…
GABATE

Aduš pracuje

23. února 2014 v 15:16 | GABATE |  Aduš pracuje
Aduš pracuje
Padlo rozhodnutí, Aduš musí mezi lidi nebo se zapomene verbálně vyjadřovat. Bojí se, že začne brzo štěkat. Ona a její dva psi žijí na samotě, není s kým komunikovat a psům už rozumí. Rozhodila sítě mezi své známé, bohužel žádné lukrativní místo nebylo v dohledu. Začala si pohrávat s nápadem vrátit se do původně své restaurace. Zde začínala jako výčepní a servírka. Provozovnu opouštěla jako manažerka. Celý provoz rozjela a svěřila svým dětem.
Nevím, jestli funguje telepatie, ale v tomto případě jsem na ni uvěřila. Jen co Aduš pojala tento nápad, volal její syn, který jí nabídl, jestli se nechce vrátit do své restaurace, ovšem opět na místo výčepní a servírky. Aduš zajásala a slíbila synovi, že nastoupí. Všechny kontroly u lékařů měla za sebou. Čekala pouze na výsledky. Vrací se do známého prostředí, k práci, kterou také zná a má ji ráda. Nemohla dospat, ráno vyrazila v osm hodin, pro ni za kuropění, aby stačila otevírací dobu v deset hodin.
Celý den strávila v poklusu s půllitry. Několikrát se přezouvala. Vyzkoušela boty na "kramflíčku", nebylo to ono. Druhé botky byly plné, šněrovací, také se neosvědčily. Skončila v pantoflích, které jí byly sice o několik čísel větší, ale byly pro její oteklé končetiny nejpohodlnější.
Na place vydržela dvanáct hodin. Byla na sebe pyšná. Štamgasti ji nejen, že poznali, ale i přivítali. Panáky Aduš odmítla, vždyť ještě nezná výsledky krve a trochu se bojí o svá játra. Byla jsem se za ní podívat, abych ji podpořila v pracovním zápalu. Slušelo jí to jako vždycky, usmívala se, i když mi stačila špitnout, že jí asi brzo upadnou nohy (zrovna měla plné boty).
Druhý den večer jsem jí volala, abych se dozvěděla, jak to všechno zvládla. Ještě než jsem se stačila zeptat, už ze sebe chrlila. "Holka, ještě jsem si od rána nesundala župan, všechno mě bolí. Bolej mě i kořínky vlasů, bolí mě za ušima. Jsem totálně vyřízená. Napustila jsem si vanu, nalila tam nějaký "prý" regenerační byliny. Piju byliny. Namazala jsem se něčím proti bolesti. NIC. Nedolezu ani do postele."
Přerušila jsem její monolog a ptala jsem se, kolik už si vydělala. Odpověděla, že je jí to jedno. Jestli to bude takhle pokračovat, stejně nic neutratí, protože nedoleze do auta a nic nenakoupí. To, že bude jeden den v práci, potom si bude dva dny lízat rány, si nemyslela. Každopádně jí týden rychle uteče a zase bude bohatá, možná i hubená, protože nemá chuť na nic.
Přerušila náš rozhovor s omluvou, že má druhý hovor a že se ještě ozve. Netrvalo ani pět minut a Aduš volá. "Představ si, volal mi můj doktor, že výsledky mám v pořádku, že jsem úplně zdravá. No rozumíš tomu? Já tady umírám a on mi řekne, že jsem úplně zdravá. Jo játra mám v pořádku, tak jestli dolezu k lednici, tak si otevřu víno." To byla jediná pozitivní zpráva.
Aduš už mě vlastně sama nabádá k sepisování jejích příhod. Oznámila mi, že už se nemusí bát Alzheimera. Všechno si přečte. Nápady jen srší. Další její nápad byl uspořádat seznamku. Já bych dávala autogramy a ona by vystupovala jako hlavní postava. Samozřejmě za provizi. Říkala jsem jí, že už má své obdivovatelky. Moc se jí to líbilo, jenom jí bylo líto, že to nejsou obdivovatelé.
Aduš patří do kategorie těch žen, které nemají čas zestárnout. Nepočítá roky, které ji dělí od doby, kdy pobíhala po place do dneška, kdy zase pobíhá, ale…fyzická schránka si leta pamatuje a přece jenom není tak pružná a dává to najevo.
Věřím tomu, že Aduš nejen, že vydrží, ale přechytračí i své fyzično. Už na tom začala pracovat. Pořídila si bederní pás - proti bolestem zad, ortopedickou obuv - proti otokům a bolesti dolních končetin. V kabelce vyměnila pudr za Ibalgin mast - proti bolestem svalů. Ibalgin prášek proti bolestem hlavy.
Na další směnu půjde vybavená a připravená, nic ji nezaskočí. A tajně doufá, že zvládne i nakoupit. A jí věřím.
GABATE

Aduš sponzor

21. února 2014 v 18:07 | GABATE |  Aduš sponzor
Aduš sponzor
V dnešní době jsou podniky, které jsou úspěšné, lidé, podnikatelé, kteří jsou úspěšní. Jejich úspěch se obyčejně měří výší jejich konta. Jsou různé druhy podnikatelů. Někteří se v devadesátých letech "chopili" příležitosti a nezaváhali. Banky byly v tu dobu otevřené pro každého a úvěry šly na dračku. Myslím, že v tu dobu zvítězilo spoustu podnikatelů, kteří měli sice záměr, ale s počty a splátkami si nedělali hlavu. Ono to nějak dopadne. No a dopadlo. Některé banky zbankrotovaly, některé upravily splátkový kalendář, splátky s sebou nesly minimální úrok, prostě prima doba, báječný začátek pro jakékoliv podnikání.
Znám pár zedníků, kteří vlastní prosperující stavební firmy. Měli a mají na to finance a lidi. Vždyť ty papíry za ně někdo vyplní, projekt někdo dotáhne a mám známého na vyšším místě. Někoho, kdo rozhoduje…Ten dohodí kšefty a zedník, majitel firmy prosperuje, kontroluje své konto, vybírá novější typ svého osobního vozu. Exotickou dovolenou již stačila vybrat manželka.
Dalším podnikatelům pomohl opět stát, byla to akce - privatizace. Tito podnikatelé najednou získali po svých buržoazních předcích nemovitosti, polnosti…a začalo se celkem lehce podnikat.
Zajímavé je, že všechny podnikatele jste poznali už na dálku. Oblékli novou dobovou uniformu - fialové sako, bílé ponožky a černé mokasíny. Modráky byly možná pohodlnější, ale už nefrčely.
Nejhůř na tom byla paradoxně sorta lidí, která to měla sice kádrově dobré v době socialismu, ale nebylo co privatizovat po revoluci. Byla to dělnická třída, která budovala pouze socialismus a světe div se, někteří tomu i věřili.
Aduš patřila a pocházela z dělnické rodiny, ale…svou prací, houževnatostí a vytrvalostí se vypracovala na post uznávané podnikatelky v oboru pohostinství. Podařilo se jí získat na lukrativním místě pronájem restaurace. Vlastnoručně a s pomocí celé rodiny zútulnila vypůjčené prostory a mohla začít.
Díky trpělivé, usměvavé Aduš, velké nabídce všeho, co patří do restaurace, si toto místo oblíbila spousta lidí. Z jedné skupiny návštěvníků se stali štamgasti. Měli své stálé místo, vlastní půllitry a trávili tu s Aduš celou otvírací dobu.
Další parta lidí chodila pravidelně s dětmi na pohár. Ostatní přicházeli náhodně nebo na doporučení již spokojených zákazníků. Aduš fungovala nejen jako výčepní, servírka, manažer…ale i vrba, které si opilci stěžovali na "zkurvený život" a nechápavé manželky.
Neboť je Aduš nejen kamarádka, ale i člověk se srdcem na dlani, oslovila jsem ji u příležitosti desátého výročí založení speciální školy. Řekne se škola, těch je v našem městě spousta, ale v tomto případě jde o školské zařízení, kde se vzdělávají děti, které neměly takové štěstí, aby zvládly vyučovací normy a metody tzv. základních škol. Každopádně za dobu svého trvání získala tato speciální škola takovou prestiž, že bylo co oslavovat.
Každá sláva sebou nese opět otázku - kde na to vzít? Aduš prostě patřila mezi ty, kteří přispěli nemalou částkou na oslavu. Také jsme si toho velmi považovali a samozřejmě dostala pozvánku VIP hosta.
Já a moje kolegyně jsme poletovaly, usmívaly se, věnovaly se, vysvětlovaly…byly z nás hostesky.
Přijela Aduš. Po uvítání a seznámení se s kolektivem jsem usadila milou Aduš s kávou v kuřárně. Byla to místnost umístěna za skleněnými dveřmi s koulí místo kliky. Do kuřárny se dostali pouze ti, kteří vlastnili klíč a zrovna tak z kuřárny. Nějak se přihodilo, že jsem na milou Aduš zapomněla a ona zůstala uvězněna v kuřárně.
K oslavám patří i alkohol, ale mezi dětským kolektivem by to nebyla zrovna ukázka z pedagogiky. Proto byl alkohol ukryt spolu s Aduš také v kuřárně.
Aduš se chvilku pokoušela dobouchat na někoho s klíčem. Po půl hodině to vzdala, otevřela láhev fernetu a zapíjela smutek ze samoty. Čas neměřila, ale po vypité půl lahve fernetu ji našla kolegyně kuřačka. Aduš měla v sobě cca tři promile, pláč na krajíčku. Nezbylo, než Aduš omluvit. Zrovna totiž probíhalo slavnostní poděkování všem sponzorům, kteří přebírali upomínkové dárky od dětí.
Aduš jsem dárek předala osobně druhý den a vyprávěla průběh celé oslavy. Moc se jí to líbilo. Ještě se ptala, jak se vlastně dostala domů. Zatajila jsem pouze známého taxikáře, který při pohledu na ni křiknul. "Tu paní já znám, to je majitelka…" Zakázala jsem mu šířit tuto informaci a slíbila kšefty a klienty, které mu na revanš bude Aduš dohazovat.
Při další oslavě, na kterou byla Aduš opět pozvána, jsem jí pověsila na krk klíč od kuřárny.
GABATE

Stáří?

19. února 2014 v 15:03 | GABATE |  Stáří?

Stáří ?
"Babi, jsi stará, buď ráda, že jsi ještě neumřela," pravil pětiletý vnuk u lívanců, které jsem pro něj celé dopoledne obracela u sporáku. "Neříkej to, babičce by to mohlo být líto," zasáhla dcera.
Čas běží a roky nepočítám, jenom děti nějak rychle dospěly a vnoučata rostou. Každopádně mi můj vnuk zasel semínko k zamyšlení. Stará, stará, jak se to vlastně pozná? Kdy to začíná a co to obsahuje, být stará? To, že už nenosím bikiny, že se oblékám celou zimu tak, abych nemrzla. Odhodila jsem bundičky do pasu. Ty jsem stejně nikdy nenosila.
Nevím, odkud se bere metr na stáří. U pokladny v hypermarketu jsem neustále "mladá paní". Stáří nám pošoupla i dnešní doba. Do důchodu odchází opravdu starci.
Já jsem stále v produktivním věku. Moji rodiče jsou stále naživu a jsou chvála bohu zdraví. Ani oni mi nepřipadají staří. Mají stále své zájmy a stále mají málo času…prostě takhle je znám již přes půl století.
Moje kamarádka Hanka má už jen maminku, která překročila osmdesátku, znám ji a ani ta mi nepřipadá stará. Pravda, Hanka už se bojí nechávat ji samotnou na vesnici v baráku. Nejde ani o to, že by se nezvládala sama o sebe postarat, spíš o to, kdyby se náhodou něco přihodilo. Čert nikdy nespí, maminka může škobrtnout, upadnout…Nedá se nic dělat, rodina vyřídila mamince ubytování v domově důchodců. Na víkendy si ji Hanka bere domů. Prostě přes týden je maminka ve školce a víkendy tráví obyčejně s Hankou.
Maminka je kalupinda, běhá, má ráda společnost…a tady je kámen úrazu. Kalupinda má ráda společnost. Ve školce už všem všechno povyprávěla a nic nového se od svých kolegyň nedozvěděla. Školkové kolegyně sice věkem spadají do stejné kategorie jako kalupinda, ale…ta potřebuje neustále nové podněty. Nerada jen tak posedává a o seriálech, které sleduje, si také ráda s někým popovídá. V kolegyních ve školce vidí pouze babky, které si přepočítají své prášky a mají rády svůj klid. Od pondělka do pátku se to dá vydržet, dobře tu vaří a v pátek přivezou kalupindu k Hance.
Hanka se snaží uspořádat svůj program i byt tak, aby byla spokojená celá rodina. Její program spočívá v tom, věnovat kalupindě nejen svůj čas, ale i svůj pokoj. Sama se odstěhovala do obýváku a spí na sedačce. Do bytu patří ještě manžel a syn.
Slovo víkend předpokládá odpočinek před nástupem do zaměstnání. U Hanky je to čas, který podřídí potřebám všech zainteresovaných v jedné domácnosti. Uklidit, vyprat, nakrmit celou rodinu, usmívat se, najít si čas na posezení s kalupindou a vyposlechnout drby ze školky, přitom pozorovat, jestli se opět něco neděje.
Při posledním víkendu byla kalupinda nezvykle potichu, až apatická. Starostlivá Hanka ji odvezla do nemocnice, kde ji hospitalizovali. Zde byla kalupindě ze strany medicíny věnována veškerá pozornost. Všechny testy i vyšetření dopadly na výbornou a rozhodně popíraly fyzický věk vyšetřované. Kalupinda při změně prostředí pookřála, každý den ji chodila navštěvovat celá starostlivá rodina. Program měla báječný, tak kam pospíchat.
Blížil se termín opuštění nemocnice. Kalupinda si postěžovala na malý zájem ze strany rodiny, až se jí zase drobet přitížilo. Hanka byla na pohovoru s ošetřujícím lékařem, který jí opatrně nastínil problém a upozornil na možnou návštěvu sociální pracovnice, která hájí zájmy kalupindy. V tom fofru se Hanka zapomněla zeptat, kdo hájí její zájmy.
Doma si Hanka nalila o panáka vaječného koňaku víc a přemýšlela o vlastní hospitalizaci na psychiatrii.
Ustála to, kalupindě slíbila pestřejší program, víkendy pouze v její rodině.(Občas suplovala i rodina bratra, kde se kalupinda necítila úplně doma. Zvykla si na "svůj" pokoj u Hanky.)
Všechno je při starém, kalupinda jezdí na víkendy k Hance, která se ještě nestačila zbláznit.
Tak jak vlastně vypadá stáří? Mám být ráda, že jsem ještě neumřela? Nebo je to obráceně. Rodino, třes se, ještě tady dlouho budu. Slíbila jsem si to.
GABATE

Aduš a plastická chirurgie

17. února 2014 v 18:08 | GABATE |  Aduš a plastická chirurgie
Aduš a plastická chirurgie
Slovo plastická chirurgie mě nechává celkem chladnou. Nikdy jsem netoužila po žádném fyzickém vylepšování pod narkózou a se skalpelem v ruce. To, co si nechávají některé holky opravovat, mi narostlo celkem akorát. Nos, pokud bych si ho v mládí nezlomila, míval také správné míry a ta malá bulka, která zbyla po úrazu, mě nerozhází. Ale, v žádném případě tyto zákroky neodsuzuji. Je to každého rozhodnutí a je na každém, do jakého rizika se pouští a za jakou cenu.
Jasně, že riziko je každý zákrok. O tom, náhodou něco vím. Pár operací mám za sebou a vždy jsem podepisovala, že podstupuji zákrok dobrovolně a znám rizika. Teď tak přemýšlím a vlastně s odstupem času si ani nepamatuji, jaká všechna rizika hrozila. Vždycky mi bylo tak blbě, že bych podepsala snad i eutanázii.
Takže plastiky nejen, že podstupují hlavně ženy dobrovolně, ale ještě za to platí. Pro příklad nemusím chodit daleko. Kamarádka Aduš podstoupila celkem tři plastické operace.
Tu první jsem celkem chápala, byla mladá. Narodily se jí dvě děti během dvou let. Už to byl pro ni šok. O prvním těhotenství věděla hned od začátku a na nový přírůstek se moc těšila. Po porodu měla tolik starostí, že si nějak nevšimla, že je zase těhotná. Upozornilo ji na to okolí, (nějak přibývala na váze) a pohyby plodu v jejím těle. No tak co, stejně chtěla dvě děti, sice ne zase tak rychle za sebou, ale o polovině těhotenství ani nevěděla, tak do porodu to už vydrží. Bohužel, její kůže dostala zabrat. Ani po třech letech po porodu, se Aduš nesrazila do původní velikosti. Na břiše jí zůstal veliký převis, který se nikam nedal schovat. Padlo první rozhodnutí o plastické operaci, plastika břicha. Děti byly malé, měla spoustu starostí, internet byl v tu dobu sci-fi. Tím pádem mnoho informací o tomto zákroku Aduš nesehnala. Věděla jen to, že po operaci dopne všechny kalhoty ze svého šatníku.
Termín se blížil, Aduš nastoupila do nemocnice, užívala si klid a konečně někdo poskakoval okolo ní. Operace proběhla bez komplikací, ty začaly v okamžiku, když se sestry rozhodly, že nastal čas zvednout Aduš z postele a jít se osprchovat. Aduš zjistila, že se nemůže narovnat. Tím, že jí ubyl vak na břiše, jí chybí kus vepředu a přetahuje ji to kůži až ze zad. Chyběl jí i původní pupík a ten nový se jí nelíbil. S tímto stavem bojovala celý týden v nemocničním prostředí. Moc nepomohlo ani rádo by povzbuzení bratra, který se při návštěvě v nemocnici zeptal Aduš, proč si neřekla o přebytečnou kůži, chtěl si ji dát zpracovat na nový batoh.
Po čase si Aduš zvykla na nový pupík, narovnala se a nakoupila nový šatník. Léta plynula, z plastických operací se stal hit. Padlo další rozhodnutí. "Jsem tlustá, vyzkoušela jsem už všechny diety, nic nefunguje, půjdu na lyposukci." Aduš rozhodla. Jako bonus byla nabídka velké slevy v letním termínu. No, proč to nevyužít? Aduš zaplatila, objednala se a čekala na termín, který padl na červenec. Byla to doba opravdu letní. Kdo mohl, utekl k vodě nebo do sklepa. Přišlo tropické léto. Myslím, že Aduš byla jediná, kdo využil tuhle jedinečnou příležitost - nechat se dobrovolně zavřít do nemocnice při teplotách třicet pět stupňů celsia ve stínu.
Lyposukce se povedla, Aduš mohla opět přemýšlet o změně svého šatníku. Bohužel z pružných obinadel, kterými se musela stahovat, aby měl zákrok nějaký efekt, se vymanila až na podzim. Nejsem si jistá, jestli si úbytek v pase spíše nevypotila.
Pro třetí a zatím poslední plastiku se Aduš rozhodla již v pokročilejším věku. "Přece nebudu až do smrti pořád jenom hledat brýle. Bez nich nic nevidím a než je najdu, zase nevím, proč jsem je hledala. Blbost se operovat nedá, tak potřebuji spravit oči." Rozhodnuto. Objednat, zaplatit, nastoupit.
Po zákroku vypadala Aduš chvilku jako pouliční rváč, to se dalo zakrýt tmavými brýlemi. Že se nesmí namáhat a velice se šetřit jí nedělalo žádný problém a bez alkoholu to taky chvilku vydrží. Každopádně už nehledá brýle, vidí jako rys a svět kolem ní má jasné obrysy.
GABATE

Aduš zachránce

14. února 2014 v 14:17 | GABATE |  Aduš zachránce
Aduš zachránce
Volá Aduš, ráda by přijela na návštěvu a zároveň mě žádá o nocleh. Ráno jede na odběr krve a na kontrolu k lékaři, kterého má 50km vzdáleného od svého bydliště. Pokud přespí u mne, ušetří hodinu. Jedním dechem mi oznamuje, že si uděláme sice hezký, ale střízlivý večer. Nepotřebuje, aby jí k výsledkům z krve přibyla diagnóza: alkoholik. Respektuji její rozhodnutí, jedu nakoupit, míjím regál s alkoholem a hledám nějaký dobrý čaj. Aduš přijede až večer, nikam nespěchám. Proběhnu celý hypermarket, váhám nad něčím sladkým, zavrhnu to. Škrtám nákup, v košíku se mi krčí jenom čaj, snad jsem vybrala dobrý. No to bude večer! Dvě báby u čaje. Mohly bychom začít štrykovat. To už by bylo úplně babkovské posezení. Dřív se dralo a drbalo, dneska se společnost moc nedruží. Babky sedí u internetu a baví se úplně jinak. Rejdí po sociálních sítích, sledují Ordinaci v Růžové zahradě.
Večer je tu, Aduš dorazila. Je opět za frajerku, cinká a blýská se jí i podprsenka. Už mezi dveřmi se znovu přesvědčuje, že alkohol dneska opravdu ne. Na dietu taky zapomněla, dřímá v ruce kýbl z KFC. Když nebudeme popíjet, tak se alespoň nacpeme. Dobře.
Ještě jsme se nestačily ani pořádně přivítat a už slyším: "Holka včera jsem byla po dvaceti letech v kině." Divím se, a ptám se, jak se jí to líbilo? Za našich mladých let se promítalo na plátno, kotouče s filmem drnčely a místo sálu byla pronajatá kočárkárna v panelovém domě. Vinnetou byl v tu dobu akčním hrdinou. Trochu se podobal české verzi Mirka Dušína. Aduš zmínila, že o multikinu měla úplně jinou představu, ale vydržela psychologické drama s titulkama.
Kino nebylo pro Aduš zas tak zajímavé, nezaujalo a zas tam dlouho nemusí. Otáčí list a začíná vyprávět o kamarádce, která jezdí na chatu tam, kde Aduš bydlí. Celá vesnice je vlastně chatová oblast. Starousedlíků je tam pár a mezi ně patří i Aduš. Ptala jsem se, jestli se doma sama nebojí. Odpověď byla rychlá: "Pokud by mě někdo přišel znásilnit, křičela bych hurá, ukrást tam není co a proč by mě zabíjeli. Já ani nezamykám, nechci, aby mi rozflákali okna nebo dveře." No nemá to logiku? Po zdolání celého kyblíku kuřecích smažených nožiček s horou hranolků Aduš napadlo, že jí budou dělat testy i na cholesterol. Znovu jsem nabídla alkohol, odmítla se slovy, že pro vysoký cholesterol bude mít alespoň důvod. A to, jestli je alkoholik vědět nemusí, občas si to o sobě myslí, ale tutlá to, tak proč to mít úředně potvrzené.
Kamarádka Adušky tráví na chatě celé léto, v zimě jezdí jenom na kontrolu objektu a občas vyvětrat. Tentokrát přijela vyvětrat a při té příležitosti oslavit narozeniny své příbuzné, která bydlí kousek od její chaty. Aduš jí slíbila, že ji na zmiňovanou oslavu odveze. Kámoška se chtěla blejsknout, vždyť u příbuzných nebyla ani nepamatuje, tak ať vidí. Nabídku odvozu s díky přijala, po cestě by si umazala střevíce a make-upu nedělají dobře teplotní změny.
Holky se domluvily na třetí hodinu. Aduš je nejen zodpovědná, když něco slíbí, je na ni spoleh, zároveň je dochvilná a dochvilnost předpokládá i u druhých. Ve čtvrt na čtyři ještě kámošku omlouvala, přece jenom potřebuje více času, aby si pomocí barviček ubrala pár let a to dá práci. Už jí není padesát. V půl čtvrté už začala být Aduš nervózní a rozhodla se zjistit, co se děje.
Vyrazila na kontrolu. Kamarádku našla doma v neutěšeném stavu. Do společnosti příbuzných chtěla kamarádka původně vplout s dobrou náladou, kterou se rozhodla povzbudit alkoholem. Po první skleničce to ještě nebylo úplně ono. Nějak přepískla tu správnou porci a po celé láhvi to už zase nebylo ono. Nastoupil splín, který rozmazal make-up a stávkovala i její motorika.
Aduš zasáhla, uvařila kafe, chvilku se snažila používat utěšovatelské věty i tón. Omluvila kamarádku u příbuzných z důvodů náhlé virózy. Otevřela si vlastní lahev, u které popotahovala z elektronické cigarety. Kamarádku uložila a s pocitem zachránkyně si šla pustit detektivku na vlastní televizi, kterou bude sledovat z vlastního kanape ve vlastní chatě.
Není nad to bydlet na samotě. Kamarádka je tu jedna a jezdí jenom občas, pokud by jich bylo víc a takhle by všechny chlastaly, asi by se Aduš ulítala a z detektivky by nic neměla.
GABATE

můj DNEŠNÍ nedělní mikro SVĚT

11. února 2014 v 18:50 | GABATE |  Můj dnešní nedělní mikro svět
Můj DNEŠNÍ nedělní mikro SVĚT
Každý den mi přinese něco jiného. Nemluvím o běžném týdnu, kdy jde vlastně o rutinu. Ale i sem se vejde občas něco nového. Jinak můj všední týden probíhá - ráno vstát, vyrazit do práce, po cestě zpět z práce něco nakoupit, uvařit, podívat se na zprávy, rozčílit se u politického dění, přikrýt se knihou a druhý den nanovo.
Na dnešní svět - nedělní se dívám růžověji. Ráno nezvoní budík, tím pádem jsem včera přečetla víc stránek a ráno si pamatuji děj knihy. Je tu neděle, manžel je na svém místě - u televize. Mladší dcera se celá a zdravá vrátila z flámu. Všechno je v pořádku. Já se postavím k plotně a uvařím oběd, na který jsou pozváni vnuci s mojí starší dcerou. Dnešní svět je pro mne zabalený do velkého rance lásky, který postupně rozbalují všichni moji blízcí. Oběd všem chutná, nad zbytky zamlaská další člen rodiny - pes.
Po obědě vysvětluji svému pětiletému vnukovi, že I Pad má dneska zakázaný. "Od rána držkuje a svou povolenou hodinu u PC má již vybranou." Řekla jeho máma. Snažím se zákaz ustát a být na straně starší dcery. Vytahuji karty, hrajeme, následuje další scéna. Vnuk nevyhrál. "Proč tam babi dáváš ty kule, když je nemám!!" Mezitím se něco nelíbí tomu menšímu, který si sice už všude doleze, ale jen tak něco se mu nelíbí a jeho máma se mu už pět minut nevěnuje. Manžela u televize jen tak něco nerozhází, je to kliďas, zesílí televizi. Na mladší dceři je vidět probdělá noc. Nasadila přiblblý úsměv, aby dala najevo, že je v pohodě a dnešní nedělní čas trávený v naší společnosti je to jediný, na co se těšila. Její přítel přijede až večer. Odpoledne si ještě pospí, aby se jí ztratily kruhy pod očima a z přiblblého úsměvu se stal úsměv přirozený.
Vnuci se starší dcerou odjíždějí, mladší dcera jde dohánět včerejší noc, manžel pokračuje ve svém programu - vytrvale sleduje televizi. Já uklízím hory nádobí a rekapituluji. V hlavě mi ještě zní pochvaly za můj oběd. V nose zůstala vůně batolete a nenápadného parfému starší dcery. Miluji dnešní svět, ve kterém se rozrostly moje role. S přibývajícím věkem jsem z role dítěte přešla do rolí: manželka, matka, babička, tchýně, snacha. V tomto směru je svět stejný jako svět v minulých stoletích. Tak proč se pořád někam honit, proč si nedopřát luxus toho, že se zastavím, užiju si každou roli, která mě zavazuje… K ničemu mne nezavazuje, je to přece přirozený vývoj - kolik času a lásky věnuji, tolik se mi vrátí.
S přibývajícím věkem se čas, alespoň mně, nějak zrychluje. Dřív jsem stačila vnímat začátek a konec týdne, dnes registruji začátek a konec měsíce, je to fofr. Snažím se zpomalit dnešní nedělní svět. Mám uklizeno, manžela stále na svém místě a prostor pro sebe. Přehlídnu nevyžehlené prádlo, zavolám kamarádce. Probereme spolu holčičárny, nalakujeme si nehty, pochválíme výběr vína, prohlédneme módní časopisy, pomluvíme vyzáblé manekýny a je tu večer.
Dnešní svět mi přinesl do mé domácnosti spoustu technických vymožeností, které na mne neustále pomrkávají i klidovém režimu. Před usnutím je všechny vytahuji ze zásuvky. Vezmu knihu, zítra je pondělí, nařídím budík a přečtu jen pár stránek. Pokusím se více si všímat i toho všedního dnešního světa. Vždyť i ten nabízí spoustu podnětů. Nesmím zapomenout a už zítra si začnu všímat…
GABATE

Aduš na pracáku

9. února 2014 v 13:30 | GABATE |  Aduš na pracáku
Aduš na pracáku
Již slovo pracák, vzbuzuje v někom pocit hanby, pro někoho je to záchrana, pro někoho rezignace, pro někoho poslední šance. Prostě slovo pracák v sobě schovává úřednice, fronty, vyplňování dotazníků…jedno slovo, velký barák - spousta lidí, byrokracie.
Na pracáku končí spousta lidí, kteří se snaží najít zaměstnání, díky tomu uživit svou rodinu. Na pracák chodí dvě skupiny lidí. Jedna skupina si sem chodí pro razítko a bojí se, že jí bude nabídnuta práce. Pobírají sociální dávky, tak proč to měnit? Přece se nebudou za pár kaček někde honit. Finanční rozdíl mezi řádnou výplatou a podporou by stejně padl na dojíždění do zaměstnání. Nula od nuly pojde. Akorát to razítko je jednou za měsíc potřeba a to se dá přežít. Druhá skupina je plna naděje a očekávání v nové zaměstnání a tím pádem skvělých zítřků. Mezi tuto skupinu spadla i kamarádka Aduš. Bohužel ne vlastní vinou, ale…
Vlastní pílí se Aduš vypracovala na poli podnikatelském mezi rozhodně ne chudou vrstvu. Společnost, ve které se pohybovala, neměla žádné finanční problémy a občas to dala okatě najevo. Mezi jejich veselé kousky patřilo i cestování. Po jedné velmi chlapské party se celá parta pěti kluků rozhodla, že je jim v Čechách zima, tak proč si nezaletět někam do tepla, ohřát se. Zavolali taxi, doma si vyzvedli pasy a platební karty. Sraz měli na letišti. Usnul pouze jeden a tomu kluci pomohli. Pas mu vyzvedli a na letiště ho přivezli spícího. Probral se až v klimatizovaném hotelu v Thajsku. To už znala Aduš pouze z vyprávění.
Manželky zúčastněných se na milou Aduš sesypaly hned druhý den ráno po nenávratu svých choťů z chlapské party. Aduš zjistila od známého taxikáře pouze výsadek celé party na letišti. Pro sichr nechali chlapi všechny své mobily v hospodě a Aduš je měla pohlídat, aby se jim neztratily. Šuplík, kam je schovala, jí drnčel, manželky na ni řvaly. Ale, kam se všichni propadli, fakt netušila.
Kde je, netušil ani jeden člen party, který právě vystřízlivěl. Kluci si to užili, po týdnu se vrátili, u Aduš si vyzvedli své mobily a prostě pokračovali ve svém podnikání. Aduš nikde nebyla, podnikala stále a starala se o celou svou rodinu. Podnikání měla rozjeté, fungovalo, tak proč se nepostarat a nezapojit své děti. Pomáhat se musí. "Nevím, proč jsem platila celou dobu, jako blbá studium tý svý holce, když chce dělat za barem, inženýrka praštěná."
Aduš přenechala své podnikání, svůj byt dětem. Půjčila jim nějakou kačku. No, proč ne, vždyť měla našetřeno a ještě něco zdědila. "Na chatě je mi nejlíp, je tam čerstvý vzduch, rostou tam houby a …Až si odpočinu, něco si najdu, abych se nenudila." S financemi si zatím hlavu lámat nemusela. Ona, její dva hafani, které vyměnila za manžela, se budou mít na čerstvém vzduchu báječně. Plna nadšení a s budovatelskou náladou zabalila pár krabic s nejnutnějším a vydala se na chatu. Ještě před stěhováním si pořídila větší auto, (pro mne náklaďák). Koupila ho vlastně kvůli psům, vždyť s ní budou jezdit na výlety. No, a proč ne, bývalému manželovi koupila přece taky jedno. Teď je konečně na řadě ona a její zbrusu nová rodina - psi.
Na rekonstrukci chaty padly také nějaké úspory. Aduš pojala rekonstrukci z gruntu. Vyházela nábytek, namíchala barvu a celou chatu zevnitř vlastnoručně vybavila novými barvami. Mohla být a byla na sebe pyšná. Chodila na procházky, jezdila na výlety. Nastal čas podívat se mezi lidi, vysvléknout domácí uniformu, obléknout kostýmek, namalovat obličej a vydělat si nějakou korunu. S tímto plánem si chvilku pohrávala a ejhle, kamarádka jí nabídla práci v peněžním sektoru. Sháněla by a nabízela produkty v pojišťovnictví s možností postupu až na post manažerský. No, nebyla to výzva? Aduš čapla příležitost za pačesy, oblékla kostýmek, zúčastnila se pár školení a mohla uzavírat smlouvy na pojištění všeho možného. Netrvalo dlouho a opravdu se vyšvihla do pozice manažera. Všechno by bylo prima, kdyby…Přišly zdravotní problémy, které jí nedovolily pokračovat v této práci. "No, co, nedá se nic dělat, nejsem první, ani poslední, ukončím pracovní poměr, nějakou dobu budu na pracáku. Až se dám pořádně dohromady, tak si něco najdu."
Z kamarádky, která přivedla Aduš do tohoto sektoru se vyklubalo podlé stvoření, tak nebylo proč se vracet.
Po maratonu od doktora k doktoru a po různých vyšetřeních zjistila Aduš, že to s těmi chorobami není zas tak zlé. Stačilo ji občas se podívat na spolu čekající kolegyně u lékaře s výsledkem, "Zas tak blbě nevypadám…"
Finance samozřejmě ubývaly, tak co se dá dělat? Zašla na pracák. Uvítala ji zde milá úřednice, která ji nechala vyplnit spoustu formulářů. Mezitím se Aduš divila, proč jsou všichni, již zapsaní na úřadu práce, se kterými mluvila, tak nespokojení. Vždyť ji nechala milá úřednice napsat všechny požadavky počínaje pracovní dobou, konče skoro výběrem kostýmku, ve kterém nastoupí do nového zaměstnání. Tento optimismus ji však vydržel pouze čekací měsíc na novou návštěvu pracáku.
Vysněné místo na trhu práce prostě není. Nikdo nepotřebuje zkušenou pracovní sílu v rozpuku. Po půl roce docházky na pracák si dovolila požádat o rekvalifikační kurz na cokoli. Jediné co odmítla, byly pomocné práce ve stavebnictví.
Rozhodla se patřit do první skupiny, chodit si pro razítko a finance řešit pokoutnými brigádami. Vstává si, kdy chce, obléká se, jak chce a brigády si vybírá také sama. Přemýšlí o vlastním pracáku, vždyť když se chce…a konkurence je přece zdravá. Ale konkurovat státu? No ještě to zvažuje. Je to výzva.

Plesová sezona

6. února 2014 v 18:24 | GABATE |  Plesová sezóna
Plesová sezona
Začala plesová sezona. Plesy se podle financí organizátorů, pořádají na různé úrovni a v různých prostorách. Takovým spolkům, jako jsou například zahrádkáři, myslivci nebo dobrovolní hasiči stačí pronajatá tělocvična od místního spolku Sokol. Ten se stále snaží zachovat původní myšlenky Miroslava Tyrše. Zapálení "sokolníci" organizují různé tělovýchovné akce a snaží se donutit k pohybu celou vesnici. Slety, ani spartakiády už nefrčí, každopádně za oslovení bratře bojují stále. Všichni potřebují peníze, tak proč nezneuctít občas místo, které slouží pro procvičení a posílení fyzické schránky (tělocvičny). Nanosí se stoly, židle, připraví se malé podium pro místní hudebníky. Nesmí se zapomenout na tombolu, která obyčejně skýtá všehochuť předmětů, které byly původně darované, možná již po několikáté. Po akci se prostor vyvětrá, náčiní, které se muselo potupně krčit někde stranou, se vrátí na své místo, kruhy vytažené až ke stropu se opět spustí.
Na tyhle, obyčejně vesnické plesy se vydávají všichni přátelé toho nebo onoho spolku. Přípravy jsou to velkolepé. Dámy vybírají róby a pánové zkouší svoje kvádra, jestli se jim od svatby nesrazila. Prostor tělocvičny je převlečen a vítá vyblejskané a usměvavé páry. Nikomu nevadí, že místní kutálka nemá ve svém repertoáru zrovna současné hity. Že zpěvačka občas ulítne v tónině. Vždyť jsou tady jiné podněty. Proč nepomluvit sousedku, která…"No podívej se, co si to na sebe navlíkla. Ona si myslím, že je jí snad dvacet. No, nečum na ní, chudák, ten její." K této zábavě patří i sousedské "zvaní se na panáka." Vlastně jde o pánský únik od dámy a od parketu. Dámy, cudně ucucávají u stolu víno a sledují cvrkot kolem. Po pár deckách si dodají kuráž, odhodí cudnost a začnou rejdit po parketu i s tou blbě oblečenou sousedkou. S přibývajícím promile alkoholu v krvi jsou již i z padesátiletých dam rozkošné diblice, které laškují a tančí do roztrhání posledních punčoch.
Přijela kamarádka Aduš. Daly jsme si kafe a probraly poslední drby. Pochválila jsem jí výdrž s elektronickou cigaretou a vynadala za její charitu. "Bože můj, už ty peníze nepůjčuj, vždyť jsi sama na pracáku." Tuhle moji připomínku smetla ze stolu se slovy " já vím, to bude dobrý…večer jdu na ples." Ledabyle otočila list a já se začala zajímat ryze žensky o detaily. Nešlo o ledajaký ples v tělocvičně. Šlo o prestižní ples, kde se stýká VIP společnost, smetánka města. Prostě ples na úrovni. S tím souvisí samozřejmě celá výstroj. Předpokládá to nejen super róbu, ale i super doplňky.
Začala jsem být zvědavá, jak to Aduš vyřešila. Začala mi popisovat svoji róbu. Trochu jsem znejistila již při popisu délky sukně. (Aduš má ráda mini). Nestačila jsem zareagovat, protože mě zaujal další popis jejího převleku. Aduš ukazovala od krku pod pas (konec konců, tam končila délka její sukně) a popisovala dva pruhy - kožené, které jsou všité do látky - nějaké. Já si představila dominu, ale Aduš zářila, tak jsem si nechala komentář pro sebe. Stejně by to nebylo nic platné. Konec konců, černá barva byla v pořádku. Ptala jsem se na doplňky. Na ty byla Aduš velepyšná. Kamarádka jí půjčila zlaté, mohutné náušnice - Dior a kabelku stejné barvy a značky. "Holka, já jsem poslední dobou tak zavodněná, že jsem pomalu nenavlékla ani prstýnky." Místo svých, na každém prstě jeden měla na každé ruce jeden.
Bylo odpoledne, ples začínal večer, ale holky po padesátce potřebují víc času na přípravu.Už nejsou holt tak hbité a těch barviček spotřebují také víc. Ještě mě Aduš ujistila, že je na dietě, tzn. Bez alkoholu, dopřeje si maximálně vinný střik. Rozhodla se, ples si vychutnat a chovat se jako dáma. Zase jsem jí to uvěřila. Slíbila mi, že se hned druhý den ozve a sdělí své zážitky. Bůh ví, třeba ji vyzve k tanci konečně TEN princ. Aduš míní…prostě jí to občas nevyjde. Druhý den, telefonát. "Holka, ani se neptej, doteď mi drnčí hlava…" Aduš zahodila předsevzetí zhubnout a být za dámu, to dá taky fušku. Místo střiku konzumovala čistý alkohol, který si vybral svou daň. Stačila mi sdělit, že vydržela skoro abstinovat do půlnoci. Místo prince přišel splín, oteklý nohy, tak co se neodvázat. Jedinou útěchou pro ni byl fakt, že ji v tomto stavu neviděla celá smetánka města, ale pouze polovina. (Ta, co méně vydrží a udržuje dekorum, odchází kolem půlnoci.)
Ještě mi stačila oznámit, že kabelku, o kterou se bála, jí nikdo neodcizil, ale ztratila jednu masivní, půjčenou, Dior náušnici. No Popelka z ní nebude.
Každopádně závěr plesu v tělocvičně nebo ve VIP prostorách je pro zúčastněné obyčejně stejný. Brnění hlavy úměrné k vypitému alkoholu, rozmazané šminky a sliby typu "Víckrát NE"
Jo a v tombole Aduš taky nic nevyhrála.
GABATE