Jak jsem překonala deprese

27. ledna 2014 v 12:04 | GABATE |  Jak jsem překonala deprese


Bolí mě záda, snažím se vyluštit již pátou křížovku a nikdy to nevyjde. Bolí mě záda. Snažím se najít nějakou pozitivní myšlenku, jsem tlustá, tak znovu, včera jsem opravila venkovní zvonek. Přelepila jsem příjmení, nápisem NEZVONÍ.
Bolí mě záda, bojím se blbě hnout, abych se nemusela vrátit do nemocnice na kapačky, obstřiky, do kolektivu, který si člověk nevybere, kde se musí spolehnout na lidi, kteří tam chodí do práce, mají své starosti a člověk si je nemůže moc naštvat, protože ho bolí záda a rád by, aby mu pomohli.
Začalo to úplně nevinně. V práci jsem se ohnula, abych připravila dětem, (jsem totiž učitelka - o mém povolání mluví manžel s despektem, já si myslím, že ho beru vážně, možná, proto ten despekt, teď nevím) jo, připravovala jsem keramickou hlínu a najednou bolest, pot, křeč, prostě něco špatně. Po hodině jsem se rozhodla, že je mi lépe a vydala jsem se k domovu, vlastně na autobus. Na zastávce jsem dělala, že nevidím maminku s kočárkem, která chtěla také nastoupit. Když už jsem seděla v autobuse, myslela jsem, že mám vyhráno, ale ouvej, já nemůžu vstát. No nic, zachovám klid, budu jezdit tak dlouho, než si mne všimne řidič nebo, bože, bolí mě záda. Jezdím, dělám, jako, že nic a trochu to jde. Bacha, teď je šance, že se zvednu. Je mi blbě, ale vystupuji.
Večer pohotovost, no a hned špitál. Po druhé kapačce jsem si troufla pípnout, že je mi moc zle. Doktor juknul do papírů a s výkřikem: "Kdo jí tam napsal tyhle ampule?" něco proškrtal. Třetí kapačka byla lepší. Už chodím, sice s chodítkem, ale hurá. "Víte, kde je tady rentgen? Tak si tam dojděte. Už tam na vás čekají." To bylo na mne. Netroufám si odmlouvat. Já to najdu. Nejsem moc dekorativní, chodítko mi nepřidá a můj krok má do ladnosti daleko, ale co nadělám, bolí mě záda a ze špitálského úhlu pohledu je to - bolí mě JENOM záda.
"Jak dopadl rentgen, pane doktore?" ptám se. "Tak, jak jsme to vyfotili, to vypadá dobře, více bychom poznali, pokud bychom…ale budete v pořádku." Šalamounská odpověď lékaře. Kapačka, obstřik. Na pokoji je nás pět, z toho čtyři bolí záda, dostávají kapačku, obstřik. "Čím víc obstřik bolí, tím je to lepší, to jsem trefila ten bolavý nerv." Pravila lékařka. Dneska je to nejlepší, tečou mi slzy.
Večer se bojím, že neusnu, bolí mě záda, kolegyně nespí tiše, nikde se nesmí kouřit. Zato ráno se budí i mrtví. Do pokoje nastoupí komando s teploměry, rozsvítí výslechová světla. Právě je šest hodin ráno. Změřit teplotu, umýt, ustlat, kdo spí, tak je zastlán.
Není tady všechno špatně, chodí návštěvy, nosí dobroty. Slova útěchy, pravda, někdy padne: "No ty vypadáš. Kdy půjdeš do práce?" To zajím bonbonkem. Ty čokoládové mám ráda.
Další rána pod pás: "Když můžete chodit, tak je tady zvykem, že se najíte v jídelně." Můžu sice chodit, ale dělá mi problém sedět. Proto si bryndám všechna jídla do postele, nechodím sedět k televizi, ale dobrá, budu se snažit. Stojím u pojízdné bedny s jídlem a čekám, až na mne přijde řada. "Mohla byste mi prosím ten tác s jídlem donést ke stolu? Neunesu ho." Troufám si požádat sestru. Okamžitě se dozvídám: "Já se dívala do papírů a nic takového tam nemáte." Pípnu: "Děkuji." Tak teď nevím, bolí mě záda. Mám to vůbec v papírech?
Deprese se zbavím okamžitě, jak budu zdravá. Slíbila jsem si to.
GABATE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ivana187@seznam.cz ivana187@seznam.cz | E-mail | 3. června 2015 v 23:06 | Reagovat

Dobrý sluníčkový den osobo. Tak jsem se začetla a četla a četla. Máš smysl pro humor, což už dávno vím a taky cit pro text, který umíš zklidnit či hrotit, je v něm dynamika. Joo, Venuše, líbíš se mi s Tvými slůvky a slovíčky, tečkami a úvozovkami, je to hodně dobré, líbí se mi to! A když se mi něco líbí, je to o.k. Piš dále, ráda si to budu číst...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama