Babička narkomanka

27. ledna 2014 v 12:13 | GABATE |  Babička narkomanka
Jak se to vlastně stalo? Sedím s hadrem na hlavě, už sice vnímám, co se kolem mě děje, ale přece…Nejsem úplně blbá? Co mě to vlastně napadlo? To, že jsem to slíbila, není důvod pro to, úplně se odrovnat. Ale povedlo se. Asi je můj postoj k výchově příliš tolerantní. Ale pozdě bycha honit. V osmnácti se už asi nevychovává. V tu dobu se pomalu boří vztah - matka - dcera. Když se to povede, nastoupí vztah - parťačky. Mně se to povedlo. Se svou dcerou máme velmi blízký vztah. Je tak blízký, že jsem schopna sklouznout k puberťáckým nápadům a experimentům. To, že se dcera nestydí za svou matku a jde s ní do hospody mezi své vrstevníky, kde si spolu zajančí na parketu je prima. Ale, kde jsou hranice a kde rozum?
Slíbila jsem. Při jedné debatě o drogách jsme sklouzly i k vytahování se, která z nás už kdy a co vyzkoušela. Já jsem v mladém věku taky experimentovala. Marihuana byla tenkrát velká výzva a velká rebelie. Dneska patří mezi lehké drogy, které jsou přístupné i dětem na ZŠ. Jasně, že už to vyzkoušela i dcera. "Mami, pojď, zhulíme se spolu." Báječný nápad.
Nepoučila mě ani vzpomínka na to, jak se mne pokoušel odnaučit kouřit můj táta. Použil už tenkrát revoluční metodu. Šli jsme spolu na procházku a vykouřili jsme krabičku cigaret, přitom vedli moudré řeči. Večer táta zvracel a já hledala, jestli nějaký cígo v krabičce náhodou nezbylo. Dneska se historie zopakovala, ale myslím, že jsem dopadla daleko hůř.
Už od rána to nevypadalo na hezký den. V práci problémy, manžel na zabití, vnouček dostal angínu. Nezbývá čas ani nálada na jakoukoliv stravu. Jediné, co do sebe liju je kafe a k tomu inhaluji nikotin. Těším se domů. Lehnu si, pustím nějaký film a začnu relaxovat.
Všechno je jinak, čeká na mě dcera s šibalským úsměvem a ubaleným jointem. "Mami, pojď, zahulíme." Chvilku jsem se snažila o odpor, s tím, že dneska se mi do toho opravdu nechce, že…Rezignace, jdu na půdu, kde máme zašívárnu s velkým stolem a s velkým popelníkem. Z půdy se pomalu stává obytný prostor pro dceru. Využíváme ještě čas, kdy je tu staveniště, šoupeme podle potřeby se stolem a cmrndáme si sem kafe, které k cigaretě patří.
Sedím a hulím. Tupě zírám, nějak nepřichází ani veselá nálada ani úžasné pocity. Najednou rána, jako když mě někdo praští pytlem cementu rovnou mezi oči. Je mi zle, chce se mi zvracet, najednou je tu kýbl, rovnou přede mnou a já v předklonu. Problém mi dělá jakýkoliv mrňavý pohyb. Žaludek jde okamžitě směrem vzhůru. Sedím u stolu, hlavu mám opřenou o jeho desku a zvracím a zvracím. Dávno není co, ale jediný, kdo je zhulený, je můj žaludek. Jediný on poskakuje. Slyším jakoby z dálky: " Mami pojď, já tě odvedu do postele, lehneš si." Jak bych ráda, schody, po kterých jsem jako hrdina přišla nahoru, na půdu, jsou ode mě asi tak tři metry. Pro mě, v mém momentálním stavu, je to nepřekonatelná vzdálenost. Chci tady potupně umřít. Pitva oznámí mým příbuzným dávku THC v těle učitelky, matky, babičky. Tenhle scénář mě rozesmutnil. Nejen, že zvracím, ale i pláču. Hodiny ubíhají, schody se zdají být blíž. Přichází rozhodnutí vyrazit! Sice se motám, ale dokážu zaujmout vzpřímenou polohu a ovládat dolní končetiny. Vyrážím, míjím zrcadlo, kde na mě zírá odraz skutečnosti. Vypadám, jako kdybych prodělala všechny nemoci světa najednou. Alespoň, že to není nakažlivý.
Jsem v posteli, dokázala jsem změnit polohu z vertikální do horizontální. Kýbl u postele je už také pouze rekvizita. Přichází manžel z práce. Bože, to už je večer?! Slyším ustaraný hlas: "Nepojedeme na pohotovost?" Dcera nenechává nic náhodě a vysvětluje: "To nic nebude, řádí nějaký střevní virózy a na to stejně nic nedávaj, bude jí dobře, neboj." Obyčejně je pro manžela empatie cizí slovo. Jako naschvál se zajímá zrovna, když pravda není úplně na místě. Smiřuji se s tím, že jsem narkoman a podvodnice. Nechávám si máčet hadr na hlavu. Tupě se usmívám a odmítám dietní večeři. Slibuju si, že půda už je pouze staveniště, zlikviduji popelník. Nikdy nebudu nic slibovat.
GABATE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michaela Jarolímková Michaela Jarolímková | 28. ledna 2014 v 1:10 | Reagovat

Tenhle článek mě pobavil a živě jsem si Tě představila.Pěkně napsané a ze života,tak to je rovnou na bakalářský příběh.

2 adam adam | 10. května 2014 v 14:12 | Reagovat

je mi autorky lito ale smeju se jako prdlous

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama