Leden 2014

Zima

31. ledna 2014 v 18:37 | GABATE |  Zima

Slovo zima schovává mnoho pocitů. U každého jiný. Pro někoho libý, pro mne velmi nelibý. Již při vyřčení slova zima mi naskakuje husí kůže. Zimu nemám prostě ráda. Zima sebou přináší i nové reklamy v televizi. Zmizí nabídka repelentů a opalovacích krémů, nastoupí reklamy na kapky proti kašli a RICOLA - sponzor pořadu…Kam se vrtnu, tam na mě útočí alespoň kousek zimy. Na dvorek, kam chodím kouřit a pít kávu se musím obléknout. V rukavicích se mi blbě drží cigareta, kafe musím mít vypité do deseti minut, po této době se začíná na jeho povrchu tvořit ledová krusta. Prostě si to neužiju.
Zima sebou nese povinnost dobře a teple se oblékat, tím pádem se vyhnout obtěžující rýmě, na kterou, (alespoň na tu mou) stejně nic tak zázračného, na co upozorňuje televizní reklama, nefunguje. Je sice fajn, dobře se obléknout, ale následuje otázka. "Co na sebe, aby to splňovalo to, že se ohřeju a k tomu malý bonus, abych v tom nevypadala úplně blbě?" Největší problém pro mne je zateplit nohy a hlavu. Opravdu jsem se snažila sehnat "něco" kloudného (v tom smyslu, že se za mnou lidé alespoň neotáčí) na hlavu. Celkem beznadějně. Místo zrcadla mám dceru, její pohled mluví, vždy za vše. I když, čím je starší, tím je tolerantnější. Teď mě ale napadlo, jestli nejde z její strany pouze o rezignaci na můj vzhled. No, to by mě naštvalo, večer to musím zjistit. Obuv už taky řeším pouze podle vzorku (čím větší, tím lepší) na podrážce, módní hit už je pouze bonus.
Zimu opravdu nemusím, a když se to tak vezme, tak i chytří ptáci odlétají za teplem a chytrá zvířata zimu prostě prospí.
Jediný klad, který mi zima přináší, je změna času z letního (nepřirozeného) na zimní (přirozený)
V zimě je to i s dopravou složité. Silničáři obyčejně čekají, až jim někdo prozradí, že komunikace nejsou sjízdné, potom vyrazí do ulic. Obyčejně jim stejně dojde posyp již někdy na počátku zimy. Potom už slyší řidiči pouze "silnice jsou sjízdné s nejvyšší opatrností."
Auto, které není garážované, (moje) se musí každé ráno odmrazit, oškrábat, (všechno já) potom se pomodlit, aby naskočil motor. Praxe mě poučila, první se pomodlím, potom startuji a teprve pak poskakuji zmrzlá kolem auta a škrábu a škrábu. Při výjezdu ze zmrazků a z přihrnutého sněhu, (někdy se povede, že silničáři jsou vzhůru i v noci a odhrnují) se modlím již po třetí. Přední sklo v autě je obyčejně promrzlé ještě dalších pár minut již jízdy, to už se modlím nahlas.
Taky se musí nakupovat. Dnešní doba sebou nese obří hypermarkety a nákupní centra, ve kterých se koupí vše, jen se do nich v zimě dostat. Po těchto prostorách nákupu chtiví občané drandí s nákupním vozíkem. Ten je zaparkovaný venku na parkovišti. Dostat se s ním dovnitř, to už je manévr, který předpokládá kaskadérskou schopnost. Urejdovat mrňavý kolečka v rozbředlém sněhu dá velké úsilí, nemluvě o tom, že cesta zpět k autu s plným vozíkem je ještě větší drama. Pokud se dostanu s vozíkem dovnitř, stále není vyhráno, nastává další problém - udržet balanc na kluzké dlažbě a neporazit důmyslně postavené regály uprostřed uličky. Venku zima, uvnitř teplo, další nástraha, zamlžené brýle.
Marně přemýšlím, jak najít na zimě něco pozitivního. Zima je krásná, pokud ji budu pozorovat přes okno u rozpáleného krbu, ve kterém se musí zatopit a přikládat. Dříví je složené venku a někdo, (já) ho musí přinést. Musím vydržet štiplavý kouř, který se line z krbu, než se oheň rozhoří. Nebo zavolat kominíka, který vyčistí krb i komín. Tak zpět, za oknem je zima opravdu idylická. Bože, co si to namlouvám. Zimu nemám prostě ráda. Zima patří do vyšších nadmořských výšek, a kdo chce, ať si za ní dojede.

Vánoční dárek

29. ledna 2014 v 16:23 | GABATE |  Vánoční dárek
Miluji Vánoce, vlastně miluji všechny příležitosti, kdy dostávám dárky. Mám ráda překvapení a příjemné mrazení v zádech při jejich rozbalování. Jsou věci, které si přeji a tajně doufám, že se mi přání splní. Zrovna tak to bylo letos.
Pod vánočním stromem jsem si přála najít X-box. Sice jsem donedávna ani netušila co to vůbec je, ale …. V práci, kde se semele "živý mrtvý" jsme s kolegyní narazily právě na X-box, který koupila dětem. Vysvětlovala mi, jaká je to úžasná věc. Krabička připojená k televizi se snímačem, která kopíruje vlastní pohyb a úžasně se u toho baví celá rodina. Pro X-box existují různé programy od míčových her, přes tanec, až k hvězdným válkám. Byla to pro mne pouze informace, kterou jsem zasunula a víc jsem o tom nepřemýšlela.
Přišel předvánoční čas a s ním, manželova otázka:" Copak si asi koupím k Vánocům?" Tímto nenápadným způsobem, mě připravoval na výměnu JEHO počítače a technickou inovaci v jeho pracovně. Po mé ne reakci začal vysvětlovat, jaký, že se mu nabízí úžasný obchod. Jde o nový typ počítače, odlehčeného a se spoustou nových funkcí. K tomu může koupit také se slevou. (Slovo sleva funguje pro mého muže jako červený hadr pro býka. Ve všech supermarketech ho nezajímá zboží, ale nápis sleva. Zboží pod touto cedulí nehodnotí podle potřeby, ale podle slevy - třeba se to, či ono někdy hodí.) Prostě další bonus k vysněnému počítači byl X-box. Při této informaci jsem zpozornila a vzpomněla si na velebení této vymoženosti mou kolegyní.
Počítačové hry nemám ráda, ale v tomto případě by šlo o pohyb a to by mohlo být prima. Zmínila jsem se manželovi, že bych mu přála nový počítač, a když už je ta sleva, tak bych nepohrdla X-boxem. Sice moc nechápal, co si to vymýšlím, a hodnotil můj nápad jako úplný nesmysl. Pokusila jsem se na to jít ještě z další strany, a to přes vnoučata: "Dětem se to taky bude líbit, uvidíš." Zasela jsem zrnko pochybnosti a doufala v zázračné slovo SLEVA a lásku, byť k vnoučatům.
Pod stromkem se krčila krabice, která tento zázrak obsahovala. Večer jsme už neviděli žádný vánoční program. Celý večer jsme trávili instalací a prohlížením všech nabídek X-boxu. Druhý den jsme museli předvést všechny nabízené sporty vnoučatům. Přece si musí sami vybrat, který sport je zaujme. Prostě další hodiny poskakování a předvádění, jak to všechno funguje. Pětiletý vnuk několikrát porazil dědečka v boxu. Padlo rozhodnutí - boxovat do rána. Vnouček zůstal, jeho rodiče odjeli. Rozhodnutí boxovat do rána se stalo skutečností. X-box jsme vypnuli kolem desáté hodiny večer, přesto vnouček, který nocoval se mnou, boxoval i ze spaní až do kuropění. Jeho první otázka po probuzení zněla: "dědo, půjdeme se boxovat?"
Obdivuhodné na této škatulce je, že i manžel neodolal a místo svého oblíbeného sportu - šachy, poskakoval před televizí, a světe div se hýbal se.
Letošní vánoční volno pro všechny školáky, tím pádem i pro pedagogy (i pro mne) bylo dlouhé - 14dní. Televizní program se stal nezajímavým, v naší rodině vyhrál na plné čáře X-box. Volejbal, který jsem hrála v mladém věku, mě zaujal nejvíc. V obýváku sice chybí písek (X-box nabízí plážový volejbal), ale jinak jsem byla vtažena do hry okamžitě. Hodiny ubíhaly a já poskakovala, smečovala se zápalem, který jsem netušila, že ještě vlastním. Byl tu Silvestr, program v TV se nezměnil. Opět volejbal. Střídala jsem protihráče a hopsala a hopsala.
Blížil se poslední víkend, po něm pondělí a opět nástup do zaměstnání. Budu muset uklidit - lux - jiný pohyb po imaginárním hřišti - blok (bohužel, ne u sítě, ale v mých bedrech). Bože tohle znám. Tahle bolest mě občas skolí. Sháním prášky a chci se narovnat, nejde to. Víkend - neuklízím, čekám, až se budu moci postavit. Pondělí - všichni si jdou do práce povídat o Vánocích, já jedu k doktorovi. Blbej lux, vždycky udělám nějakej divnej pohyb… "Mami, to asi nebude tím luxem, viď, vždyť celou dobu neděláš nic jinýho, než, že poskakuješ a hraješ." Oznamuje nekompromisně dcera. Od počítače se ozývá manžel:" Dáme je k soudu, tohle přece nejde, mají to napsat do návodu." Ptám se, co by tam asi tak mělo být. Jako, že osoby nad padesát let můžou cvičit maximálně deset minut denně? Prostě dávkování? No, nevím. I když, v Americe se taky dostane k soudu ledacos. Ale nejsme v Americe.
Je konec ledna, chodím na rehabilitace a vleže fandím všem, kteří zrovna poskakují před televizí.
GABATE

Vánoční nostalgie

27. ledna 2014 v 13:25 | GABATE |  vánoční nostalgie
Tak proběhly další vánoce. Tyhle svátky mi připomíná už jen opadaný smrček, který se krčí na dvorku a čeká, až ho někdo zlikviduje. To obnáší vzít sekeru a pilu, nadělat z něj malé kousky a spálit v krbu. Bude užitečný i podruhé. No, nikdo se moc nehrne, aby ho zlikvidoval, tak to vypadá, že si na něm opečeme buřty až v létě. Stejně bych slyšela blbý výmluvy typu: " vždyť to nejde nařezat na menší kusy a stejně to pořád opadává, budeš mít doma akorát bordel." Pravda je, že když uděláme oheň venku, tak nemusíme dodržet ten správný rozměr polínek, které se vejdou do krbu a s tím bordelem je to taky pravda. No nejsem dokonalá? Aniž někoho požádám, tak už znám odpověď a sama si to umím vysvětlit, přemluvit se a vydržet půl roku pohled na zbylou vánoční dekoraci.
Vánoce mám ráda odjakživa. Jasně, že jsem je prožívala daleko intenzivněji, když jsem ještě věřila na Ježíška a psala dopisy, které jsem pak strkala za okno. Dneska k nim přibyly starosti opačné, vyzvednout dopis, opotit se, snažit se splnit alespoň některé přání z dlouhého a drahého seznamu z výčtu dárků. Dostat pod stromeček oříšky a jablíčka, to už není dávno in. To by se pan Lada divil, kam až jsme dospěli. Dnešní mládež má jiné představy a touhy. Myslím, že Ježíšek z doby ladovské, by se také divil a vlastně ani nerozuměl přáním, jako je IPad, PC …a dalším technickým vymoženostem. O míč a švihadlo si již dneska nikdo nenapíše. Co je guma na skákání, taky nikdo netuší a přitom nadělala tolik radosti a křivá záda by z ní rozhodně nikdo neměl. No nic, Ježíšek jde s dobou a inovuje. Pravda je, že ovoce, které se dnes objeví na stole, jsem jako malá taky neznala ani z obrázku. Taky pokrok, ale určitě se pěstovalo i tenkrát.
Vánoce v dnešní době začínají vlastně už v říjnu. Dnešní hypermarkety se předhánějí v nabídkách a lákají spotřební společnost na to "nej" a " vaše děti určitě ocení…" Jasně, že ocení, ale kde na to vzít a nekrást.
Už v půlce letních prázdnin mě děsí cedule s nápisy "Těšíme se do školy". Někdy v půlce září, se už na mě dívají čokoládoví čerti a Mikuláši. Říjen už rozsvěcí stromky, které jsou dokonalé, vystylované a blyštivé. Začíná pomalu a jistě vánoční hysterie, která končí někdy koncem ledna, v tu dobu jsou pro změnu povánoční slevy. Obchodníci zamění pouze předponu před-vánoční za předponu po-vánoční.
Hypermarkety se prochází několik skupin nakupujících. Ta první sahá po zboží, aniž si prohlédne cenovku. Druhá skupina hledá cedule s nápisem sleva. Třetí skupina brouzdá po parkovišti a hledá nepozorné nákupčí, kterým pomůže od peněženky nebo celého nákupu. Tahle třetí skupina nakupuje bez seznamu. Podle lupu se rozhodne, komu a co nadělí. Snažím se nedat šanci třetí skupině a zařadit se do druhé. Hledám cedule sleva a v seznamu něco, co bych tam našla, udělala tím radost a nezruinovalo mě to. Bože, co blbnu, vždyť je říjen. Spláchla mě spotřební společnost. Vždyť už i v práci se začíná mluvit o tom, co kdo upeče, jaké má kdo zaručené recepty a ořechů se letos moc neurodilo.
Vzpomínám na první Vánoce se svým manželem. Dárky jsem měla nakoupené, stromek se těšil na ozdoby, bylo dva dni před Štědrým dnem. Potřebovala jsem nakoupit ingredience k přípravě bramborového salátu, kapra a doplnit zásoby ve špajzu. Manžel byl na služební cestě. Sepisovala jsem nákup a čekala, až dorazí. Místo něj přijela kamarádka na kafe. U kafe jsme probíraly holčičárny, zvoní telefon: " Nějak mi to dneska nevyjde, přijedu až zítra." Hlásí manžel. To, že je potřeba nakoupit, připravit… Jako omluvu a vstřícnost nabízí: "Pošli mi seznam, co mám koupit, já to zítra přivezu." Kamarádku to pobavilo a hned mi nabízí: "Pojeď se mnou, dáme víno a zítra tě odvezu zpátky, tady stejně nic nevymyslíš." "Nemám zabalené dárky, chtěla jsem ještě…" "Vykašli se na to, máš na to ještě dva dny" Balím sebe, na dárky zapomínám a odjíždíme. Večer proběhl u vína v báječné atmosféře.
Jsem doma, ještě se usmívám, bylo to fajn. Volá manžel, který se snaží splnit slib - nakoupím: "Je to tady hrozný, nemůžu nic najít, jaký sýr mám koupit…" Úsměv se mi ještě zvýrazní. Nakonec, proč ne, jen ať vidí, že to není jen tak, nakoupit. Přijíždí vánočně vyřízený. Uklízím nákup a ptám se: " Kde je majolka a co ten kapr?" okamžitá odpověď: "majolku jsem zapomněl a na kapra byla šílená fronta, to vadí?" No vadí, jsou to celkem zásadní vánoční ingredience. Nezbývá, než absolvovat další nákupní vánoční kolo. I když, každá vesnice má svého Vietnamce, který podniká od nevidím do nevidím. Proč to nezkusit. Obchůdek s potravinami a vietnamským prodavačem máme za rohem. Vyrážím, mám i kapra, cena už mně nezajímá. Hlavně že mám všechno.
Na řadě je stromeček. Už stojí ve stojánku a natahuje větve po ozdobách. Už jsem si zvykla na komentáře typu: "No to je ale hrůza, je křivej, malej, nemá žádný větve…" Letos nikdo ani nemukl. Šla jsem na to šalamounsky, stromeček vybíral můj vnuk. Kritika, i když nepřímá přišla pouze od návštěvy během Vánoc. Byla mne navštívit kamarádka s dcerou. Dcera při pohledu na náš stromek prohlásila ke své matce: "Omlouvám se za držkování a kritiku našeho stromku." Jsou Vánoce a nikdo mě nemůže naštvat. I cukroví jsem vyřešila. Nevím proč se honit, každý má dělat to co umí a hlavně, to co ho baví. Patlat mrňavý kousky těsta na plech a snažit se, aby se to alespoň z dálky tvářilo, jako vanilkové rohlíčky mě moc nebaví. Kamarádka cukrářka dodala tři kila něčeho tak pěkného a dobrého, že jsem se za nápad - objednat cukroví moc pochválila.
Slovo úklid a gruntování jsem odkládala, co to šlo. Dávno jsem vzdala nápad začít s úklidem zevnitř tzn: vyprázdnit všechny skříně, přeskládat šatník, vyblýskat skleničky v baru. Stejně by se mělo uklízet až po svátcích. Každou, jasně že i mojí domácností projde spousta návštěv, které (některé) pochválí stromek, ochutnají cukroví, chlebíčky. Drobky z cukroví, vánočky a chlebíčků jsou všude. Beru do ruky koště a slyším svojí dceru: "Mami je to tady jako na silnici viď" Je to moje rčení při úklidu, které je vždy kvitováno s úsměvem.
Tak jo, Vánoce jsem vymetla i s pavučinou na lustru, které jsem si všimla, když jsem měnila prasklou žárovku. Ne, že by byli v naší domácnosti pavouci tak čilí. Prostě úklidová nepozornost. No a co, tam kde bydlí pavoučci, tam bydlí štěstí. Tak proč se ho zbavovat.
Těším se na léto, upeču buřty nad vánočním stromkem. Nesmím zapomenout zkontrolovat, jestli se tam nekrčí, ještě nějaká ozdoba. Stromeček na dvorku to pochopil.
GABATE

Babička narkomanka

27. ledna 2014 v 12:13 | GABATE |  Babička narkomanka
Jak se to vlastně stalo? Sedím s hadrem na hlavě, už sice vnímám, co se kolem mě děje, ale přece…Nejsem úplně blbá? Co mě to vlastně napadlo? To, že jsem to slíbila, není důvod pro to, úplně se odrovnat. Ale povedlo se. Asi je můj postoj k výchově příliš tolerantní. Ale pozdě bycha honit. V osmnácti se už asi nevychovává. V tu dobu se pomalu boří vztah - matka - dcera. Když se to povede, nastoupí vztah - parťačky. Mně se to povedlo. Se svou dcerou máme velmi blízký vztah. Je tak blízký, že jsem schopna sklouznout k puberťáckým nápadům a experimentům. To, že se dcera nestydí za svou matku a jde s ní do hospody mezi své vrstevníky, kde si spolu zajančí na parketu je prima. Ale, kde jsou hranice a kde rozum?
Slíbila jsem. Při jedné debatě o drogách jsme sklouzly i k vytahování se, která z nás už kdy a co vyzkoušela. Já jsem v mladém věku taky experimentovala. Marihuana byla tenkrát velká výzva a velká rebelie. Dneska patří mezi lehké drogy, které jsou přístupné i dětem na ZŠ. Jasně, že už to vyzkoušela i dcera. "Mami, pojď, zhulíme se spolu." Báječný nápad.
Nepoučila mě ani vzpomínka na to, jak se mne pokoušel odnaučit kouřit můj táta. Použil už tenkrát revoluční metodu. Šli jsme spolu na procházku a vykouřili jsme krabičku cigaret, přitom vedli moudré řeči. Večer táta zvracel a já hledala, jestli nějaký cígo v krabičce náhodou nezbylo. Dneska se historie zopakovala, ale myslím, že jsem dopadla daleko hůř.
Už od rána to nevypadalo na hezký den. V práci problémy, manžel na zabití, vnouček dostal angínu. Nezbývá čas ani nálada na jakoukoliv stravu. Jediné, co do sebe liju je kafe a k tomu inhaluji nikotin. Těším se domů. Lehnu si, pustím nějaký film a začnu relaxovat.
Všechno je jinak, čeká na mě dcera s šibalským úsměvem a ubaleným jointem. "Mami, pojď, zahulíme." Chvilku jsem se snažila o odpor, s tím, že dneska se mi do toho opravdu nechce, že…Rezignace, jdu na půdu, kde máme zašívárnu s velkým stolem a s velkým popelníkem. Z půdy se pomalu stává obytný prostor pro dceru. Využíváme ještě čas, kdy je tu staveniště, šoupeme podle potřeby se stolem a cmrndáme si sem kafe, které k cigaretě patří.
Sedím a hulím. Tupě zírám, nějak nepřichází ani veselá nálada ani úžasné pocity. Najednou rána, jako když mě někdo praští pytlem cementu rovnou mezi oči. Je mi zle, chce se mi zvracet, najednou je tu kýbl, rovnou přede mnou a já v předklonu. Problém mi dělá jakýkoliv mrňavý pohyb. Žaludek jde okamžitě směrem vzhůru. Sedím u stolu, hlavu mám opřenou o jeho desku a zvracím a zvracím. Dávno není co, ale jediný, kdo je zhulený, je můj žaludek. Jediný on poskakuje. Slyším jakoby z dálky: " Mami pojď, já tě odvedu do postele, lehneš si." Jak bych ráda, schody, po kterých jsem jako hrdina přišla nahoru, na půdu, jsou ode mě asi tak tři metry. Pro mě, v mém momentálním stavu, je to nepřekonatelná vzdálenost. Chci tady potupně umřít. Pitva oznámí mým příbuzným dávku THC v těle učitelky, matky, babičky. Tenhle scénář mě rozesmutnil. Nejen, že zvracím, ale i pláču. Hodiny ubíhají, schody se zdají být blíž. Přichází rozhodnutí vyrazit! Sice se motám, ale dokážu zaujmout vzpřímenou polohu a ovládat dolní končetiny. Vyrážím, míjím zrcadlo, kde na mě zírá odraz skutečnosti. Vypadám, jako kdybych prodělala všechny nemoci světa najednou. Alespoň, že to není nakažlivý.
Jsem v posteli, dokázala jsem změnit polohu z vertikální do horizontální. Kýbl u postele je už také pouze rekvizita. Přichází manžel z práce. Bože, to už je večer?! Slyším ustaraný hlas: "Nepojedeme na pohotovost?" Dcera nenechává nic náhodě a vysvětluje: "To nic nebude, řádí nějaký střevní virózy a na to stejně nic nedávaj, bude jí dobře, neboj." Obyčejně je pro manžela empatie cizí slovo. Jako naschvál se zajímá zrovna, když pravda není úplně na místě. Smiřuji se s tím, že jsem narkoman a podvodnice. Nechávám si máčet hadr na hlavu. Tupě se usmívám a odmítám dietní večeři. Slibuju si, že půda už je pouze staveniště, zlikviduji popelník. Nikdy nebudu nic slibovat.
GABATE

Obyčejná sobota

27. ledna 2014 v 12:11 | GABATE |  Obyčejná sobota
Řekne se sobota, den jako každý jiný. Ba ne, sobota je volný den, který je ještě hezčí tím, že je po něm neděle a nemusí se brzy vstávat. Tím pádem se nemusí jít v sobotu večer brzy spát. Sobota mi dává prostor pro běžné povinnosti hospodyňky. Ráno uklidím trochu důkladněji, než během týdne, hodím něco do pračky a něco na sporák. Tyhle sobotní rituálky mám ráda. Nikdo mě nehoní, doma to voní vypraným prádlem, obědem občas i bábovkou.
Dnešní sobota probíhá trochu jinak. Včera mi manžel oznámil, že dnes, v sobotu přijede technik, který se pokusí opravit spojení mezi jejich vysílačem a naším přijímačem - televizí a počítačem. Chápu, že odněkud jsou vysílány informace, které se zobrazují na mém počítači, že je důležité kolik bitů obsahují - k tomu potřebuji funkční můj počítač a průchozí jejich přípojku. Televize nesmí pixelovat (pro mne čtverečkovat). Tohle všechno musí odborník zkontrolovat, protože tohle všechno není na našich přístrojích v pořádku. Jediné, co vím je, že vedle televize stojí jedna škatulka, která je napojena na další, která stále poblikává. Kam a kudy vedou dráty dál, netuším, a protože jsem nebyla nikdy ve fyzice zdatná, tak se ani moc nepídím. Zajímá mne pouze funkční počítač a televize. Jemné nuance přehlédnu. Pár čtverečků, které se občas objeví na obrazovce, mne nerozhází, a když vypadne internet, tak si prostě počkám, až zase naskočí. Na rozdíl od svého manžela, který se vzteká a prská při každé malé chybce. Občas mám pocit, že v televizi nesleduje právě probíhající pořad, ale čeká na čtverečky. Pokud se objeví, okamžitě skáče po mobilu a volá zákaznickou linku, kde popisuje chybu a dožaduje se nápravy. Tentokrát se dočkal. V sobotu má přijet technik, který, zkontroluje, proměří a vyřkne ortel. Má to jedinou chybu, technik má přijet již po sedmé hodině ráno. Já odmítám, nechci si dát narušit svou sobotu již brzkým vstáváním.
Je osm hodin, já slyším z ložnice, kde se ještě povaluji, dialog z obýváku. "Vyměníme tento box, dáme nové zásuvky. Nevím, proč vám sem nepustí rychleji internet, vždyť to tady teče úplně normálně. Při slovech "tady to teče" jsem se trochu orosila.
Poslední katastrofa s vodou proběhla celkem nedávno, při výměně a montáži nové kuchyně jsme zachovali jediný přístroj původní. Byl to ohřívač vody. Kuchyň byla báječná, voňavá, čisťounká. Do večera jsem se kochala a všem slibovala i teplé večeře. Vždyť v takovém prostředí se to kuchtí skoro samo. V noci přišlo velké překvapení. Vzbudilo mne hysterické volání mého manžela, který se vydal na toaletu. Při cestě musel projít přes kuchyň, ze které se stal bazén. Starému ohřívači to nejspíš přišlo líto, že zůstal sám bez svých starých kámošů a prostě mu ruplo srdce. Nebo se prostě naštval a spáchal sebevraždu. Celá nová kuchyň stála ve vodě. Já jsem likvidovala katastrofu a manžel vytáčel ve dvě hodiny v noci číslo na instalatéra, který zde trávil celé odpoledne a bůh ví, jak to napojil…Kupodivu instalatér dorazil a zlikvidoval starý ohřívač. Slíbil sehnat nový, výkonnější. Doufala jsem, že to ten můj starý, původní ohřívač neslyšel. Posloužil mi a zasloužil si…no asi ne, oplatil mi to důkladně.
Uklidnila jsem se ihned, když mi došlo, že tato informace je pro nás naopak příznivá. Z postele mne zvedla věta manžela "Hlavní zásuvka a přípojka jsou v ložnici." Představa, že mi vede technika až do peřin, mě vystřelila z postele. S očima ještě slepenýma, ale s úsměvem na rtech jsem vyrazila do obýváku a nabídla všem přítomným kávu. Nikdo nechtěl.
Technik má splněno, změřil, vyměnil a poradil. Manžel nelení a opět bere do ruky mobil, volá zákaznickou linku, kde si chce ověřit resumé našeho technika. Nejspíš nedostává informace, které očekává, protože začíná rozkládat rukama a brunátnět v obličeji. Slyším pouze konec jeho konverzace. Prostě nevydržel znovu vysvětlovat. První se zeptal a nechal si potvrdit, že "doufám, že se náš rozhovor nahrává",(odpověď je asi kladná, protože teď si začal manžel dávat velký pozor na pregnantní artikulaci). Zpozornila jsem a už slyším. "Tak jděte všichni do prdele. Ano, rozumíte mi dobře. Končím s vámi, jděte do prdele." Odkládá mobil a začíná zjišťovat nového operátora.
Je stále sobota, deset hodin, už sem nikoho nepustím, vrhám se do svých rituálů a modlím se, aby se naše přístroje chovaly alespoň natolik slušně, aby nezavdaly příčinu k dalšímu řešení. Nový operátore, třes se!
GABATE

Jak jsem překonala deprese

27. ledna 2014 v 12:04 | GABATE |  Jak jsem překonala deprese


Bolí mě záda, snažím se vyluštit již pátou křížovku a nikdy to nevyjde. Bolí mě záda. Snažím se najít nějakou pozitivní myšlenku, jsem tlustá, tak znovu, včera jsem opravila venkovní zvonek. Přelepila jsem příjmení, nápisem NEZVONÍ.
Bolí mě záda, bojím se blbě hnout, abych se nemusela vrátit do nemocnice na kapačky, obstřiky, do kolektivu, který si člověk nevybere, kde se musí spolehnout na lidi, kteří tam chodí do práce, mají své starosti a člověk si je nemůže moc naštvat, protože ho bolí záda a rád by, aby mu pomohli.
Začalo to úplně nevinně. V práci jsem se ohnula, abych připravila dětem, (jsem totiž učitelka - o mém povolání mluví manžel s despektem, já si myslím, že ho beru vážně, možná, proto ten despekt, teď nevím) jo, připravovala jsem keramickou hlínu a najednou bolest, pot, křeč, prostě něco špatně. Po hodině jsem se rozhodla, že je mi lépe a vydala jsem se k domovu, vlastně na autobus. Na zastávce jsem dělala, že nevidím maminku s kočárkem, která chtěla také nastoupit. Když už jsem seděla v autobuse, myslela jsem, že mám vyhráno, ale ouvej, já nemůžu vstát. No nic, zachovám klid, budu jezdit tak dlouho, než si mne všimne řidič nebo, bože, bolí mě záda. Jezdím, dělám, jako, že nic a trochu to jde. Bacha, teď je šance, že se zvednu. Je mi blbě, ale vystupuji.
Večer pohotovost, no a hned špitál. Po druhé kapačce jsem si troufla pípnout, že je mi moc zle. Doktor juknul do papírů a s výkřikem: "Kdo jí tam napsal tyhle ampule?" něco proškrtal. Třetí kapačka byla lepší. Už chodím, sice s chodítkem, ale hurá. "Víte, kde je tady rentgen? Tak si tam dojděte. Už tam na vás čekají." To bylo na mne. Netroufám si odmlouvat. Já to najdu. Nejsem moc dekorativní, chodítko mi nepřidá a můj krok má do ladnosti daleko, ale co nadělám, bolí mě záda a ze špitálského úhlu pohledu je to - bolí mě JENOM záda.
"Jak dopadl rentgen, pane doktore?" ptám se. "Tak, jak jsme to vyfotili, to vypadá dobře, více bychom poznali, pokud bychom…ale budete v pořádku." Šalamounská odpověď lékaře. Kapačka, obstřik. Na pokoji je nás pět, z toho čtyři bolí záda, dostávají kapačku, obstřik. "Čím víc obstřik bolí, tím je to lepší, to jsem trefila ten bolavý nerv." Pravila lékařka. Dneska je to nejlepší, tečou mi slzy.
Večer se bojím, že neusnu, bolí mě záda, kolegyně nespí tiše, nikde se nesmí kouřit. Zato ráno se budí i mrtví. Do pokoje nastoupí komando s teploměry, rozsvítí výslechová světla. Právě je šest hodin ráno. Změřit teplotu, umýt, ustlat, kdo spí, tak je zastlán.
Není tady všechno špatně, chodí návštěvy, nosí dobroty. Slova útěchy, pravda, někdy padne: "No ty vypadáš. Kdy půjdeš do práce?" To zajím bonbonkem. Ty čokoládové mám ráda.
Další rána pod pás: "Když můžete chodit, tak je tady zvykem, že se najíte v jídelně." Můžu sice chodit, ale dělá mi problém sedět. Proto si bryndám všechna jídla do postele, nechodím sedět k televizi, ale dobrá, budu se snažit. Stojím u pojízdné bedny s jídlem a čekám, až na mne přijde řada. "Mohla byste mi prosím ten tác s jídlem donést ke stolu? Neunesu ho." Troufám si požádat sestru. Okamžitě se dozvídám: "Já se dívala do papírů a nic takového tam nemáte." Pípnu: "Děkuji." Tak teď nevím, bolí mě záda. Mám to vůbec v papírech?
Deprese se zbavím okamžitě, jak budu zdravá. Slíbila jsem si to.
GABATE

Vítej

27. ledna 2014 v 11:59 | gabate |  Vítej
Srdečně tě vítám na mém blogu, jsem ráda, že jsi zavítal zrovna na mé stránky.
Snad tě chvilka strávená nad mými písmenky pobaví a zaujme.
Říkám si GABATE, toto heslo má pro mě velký význam, Pokud by se mi do hesla měla vejít všechna jména blízkých lidí nevešlo by se mi na řádku, proto jsem použila začátky těch jmen,která pro mne znamenají nejvíce, jména mých dcer, která jsem vybírala sama.
GABATE