Probuzení

16. srpna 2017 v 20:33 | GABATE |  Probuzení
Probuzení

Jako v pohádce. Zavřít oči a usnout, ráno se probudit a zjistit, že všechny bolesti, bolístky a blbý nálady, který přišly prostě jen tak, jsou pryč. Prostě zázrak. Jak si ho zasloužit? Už roky hledá to správné zaklínadlo, které by ji zachránilo.

Ještě pořád se nenaučila poslouchat tu červenou žárovku, která jí občas zabliká v hlavě. Zažene ji, vždyť o nic nejde. Houby, vždycky jde o další průšvih, na který ji žárovka - intuice upozorňovala.
Kdyby trochu zpomalila, nemyslela, že všechno strhne, nemusela jí crčet krev z prstu, který nestačila vytáhnout, před zabouchnutím skříně. Kdyby včas zamíchala guláš, (to prádlo by v pračce ještě chvilku vydrželo), nemusela ho vylít do záchodu. To jsou ale mini problémy. V těchto situacích se nestačí žárovka ani zahřát, natož rozblikat.

Hrne se do dalších a dalších průšvihů a život utíká. Život nezná opravné zkoušky ani reparát. Věta "kdybych byl býval byl…"

Nejde jen o bolístky, které si dokáže vyrobit sama. To jsou věci, nad kterými mávne rukou, zaváže bolavé místo a vynadá si za svoji blbost. Její tělo je mapa vlastní blbosti. Malých jizviček po vlastní nepozornosti má spoustu.

Jizvy, které bolí nejvíc, jsou schované uvnitř. Občas se některá z nich obnaží, a pokud se nekontroluje, prozradí ji smutný výraz ve tváři.

*

Jak ráda by sdílela svoje problémy, starosti, ale i radosti s někým, kdo by stál o to chytit ji za ruku a jen tak si připomenout, že je tu pro ni. Jak ráda by…

*

Je dvacáté první století, lidé komunikují přes počítač, sociální sítě žijí svým vlastním životem, nahradily a ukradly blízkost. Lidé, kteří sedí před studenou obrazovkou, si sdělují své pocity, svěřují se se svými zážitky. Je to tak jednoduché, prostě sednout, rozsvítit počítač a už je tu spojení s celým světem, kde se dá pochlubit úžasnými zážitky z dovolené, vždyť hlavní je přece ulovit co nejvíc barevných obrázků, jen ať lidé vidí. Nejenom to, v téhle bedně se schovává i spousta lidí, kteří jsou zrovna tak sami, jako ona. Tak proč to nezkusit, proč se nepodívat a třeba…Vždyť zrovna nedávno se jí svěřila kamarádka, jak je spokojená, protože našla přítele právě díky jedné seznamce. No, co vždyť je to přece jenom anonymní, proč si nenapsat s někým… pár hezkých slovíček nikoho nezabilo.

Že by to opravdu vyšlo? Nevěřila svým očím. Opravdu začaly chodit zprávy, které ji hladily po duši. Po důkladné selekci byl vybrán ON, milý, charismatický už po písmenkách a už na fotce mu to slušelo. Vysoký, pohledný, že by opravdu toužil právě po ní? Přišlo pozvání na kávu někam do blízké restaurace. Další překvapení, na schůzku přijel ještě dřív, než ona. Právě ta, která je všude dřív, protože je zvyklá chodit včas a ještě si dává časovou rezervu. Celou cestu si nadávala, že bude zase někde trčet a čekat, jaké bylo její překvapení, když se rozdrnčel telefon s oznámením, že ON už je na místě.

Krásná růže na přivítanou a za ní pohledný mládenec s krásným úsměvem, no kdo by odolal. Galantnost sama, už si nepamatuje, kdy ji někdo podržel dveře při nastupování, v restauraci ochotně došel pro vázu na růži, přidržel židli. Konverzace plynula velmi příjemně, slova klouzala úplně spontánně, začala nabývat dojem, že jsou letití přátelé, než si tuhle myšlenku stačila domyslet, ON ji vyslovil, prostě souznění duší. Krátká procházka a nenápadné doteky ji jen utvrdily v tom, že je to právě ON.

Další týden se vinul na vlně krátkých milých zpráv a telefonátů s příslibem společně stráveného víkendu. Byla pozvána do jeho domova. Ani dlouho neváhala a přislíbila, vždyť si pro ni přijede, slíbil výlety a ještě se zajímal o stravu, kterou má zajistit a co má ráda. To se jí snad zdá, že by opravdu existoval někdo, kdo nepatří do pohádky?

Víkend byl opravdu báječný, výlety, nádherná příroda, kterou podtrhly paprsky sluníčka. ON, který byl opět velmi pozorný, milý, nevtíravý…Prostě romantika ji pohltila celou a nechtěla ji pustit. Už cestou domů se jí po něm stýskalo, vždyť tenhle víkend ji pohladil po velmi, velmi dlouhé době. Duše se jí tetelila.

*

Doma si přehrávala všechny hezké chvilky strávené s ním. Ani neví jak, snad nějak nevědomky, možná zasáhla znovu její intuice, červenou žárovku přes růžové brýle ani nezahlédla, prostě vyťukala jeho jméno do tý bedny, která ví všechno.

Bože, to se jí snad zdá, to si z ní někdo vystřelil, to nemůže být pravda. Vedle jeho jména trčí nápis, "Sňatkový podvodník", a hned pod ním spousta žen popisuje jeho charisma, které… Další články popisují jeho rádoby podnikání, ve kterém nebyl rozhodně úspěšný a exekuce už zapracovala, to, že byl díky neplacení alimentů v base už ani přes potoky slz nestačí dočíst. Nemůže uvěřit, vždyť jedna z jeho vět, která ji teď pálí, byla "Nemám rád lež", tolik příležitostí měl k přiznání. Bere do ruky mobil, nemá sílu volat. Tupě vyťuká zprávu, která končí "Nechci být jedna v řadě". Někde uvnitř doufá ve vysvětlení. Nepřichází.

*

Jako v pohádce. Zavřít oči a usnout, ráno se probudit a zjistit, že všechny bolesti, bolístky a blbý nálady, který přišly prostě jen tak, jsou pryč. Prostě zázrak. Jak si ho zasloužit? Už roky hledá to správné zaklínadlo, které by ji zachránilo.

GABATE
 

Kdybych tak mohla změnit svůj život

27. července 2017 v 19:51 | GABATE |  Kdybych tak mohla změnit svůj život
Kdybych tak mohla změnit svůj život

Tahle věta provází snad každého celým životem, který je protkán právě tímto přáním. Vždycky se najde situace, důvod, proč si ji v duchu zašeptat. Stejně se předem ví, že to nevyjde, ale co, když…

Když se podívá zpátky a zamyslí se, zjistí, že vlastně už tolikrát změnila svůj život a její přání se vyplnilo, že ji až zamrazí. Změnit svůj život chtěla přece už v mateřské škole, tolik moc chtěla být princeznou. Tuhle roli má už jen jako připomínku ve vybledlém albu, kde se na ní usmívá šťastná princezna s korunkou na hlavě. Její svatební den jí umožnil cítit se jako opravdová princezna.

Další přání a změna v životě nastaly také již před dlouhým časem. Tolik moc chtěla být dospělá, tolik moc si přála mít vnady jako velká ségra. Párkrát je nahradila stočenými ponožkami, které nastrkala pod triko a s vysokými podpatky si mohla na chvilku připadat velmi dospěle. Ale nikdo ji neviděl, žádná z jejích kamarádek jí nemohla říct, jaká je z ní šťabajzna. Prostě musela počkat.Dočkala se.

Chtěla se podobat své mamince, která jí dovolila pomáhat v kuchyni. Svým panenkám uvařila přesně to, co měla sama ráda. O panenky se starala velmi pečlivě, vždyť už dovedla vyměnit svůj život a proměnit se v paní doktorku zrovna včas, aby zachránila a pomohla, když bylo panenkám ouvej. Rychle se převléct a už je z ní zase maminka, která podává teplý čaj, kapky proti kašli a nějaký ten prášek proti teplotě. Nesmí zapomenout na obklad na krk. Panenky byly spokojené a jejich maminka na sebe mohla být pyšná.

*

Byly doby, kdy měnila svůj život podle potřeb, dětská fantazie nezná hranic. Tenkrát mohla být vším, čím si vzpomněla.

S přibývajícím věkem nás fantazie opouští a zůstávají pouze přání, která začínají "Kéž bych…" Tohle přání se u nás nestačí ani ohřát a už je odstrčeno. Pořád někam pospícháme, pořád něco musíme a na snění a fantazii není čas. Je to škoda, vždyť změnit život se dá.

*

Asi nemá návod, ale už musela sama párkrát celý svůj život změnit a překopat od základů. Nebylo to sice vždycky podle jejích představ, ale nikdy nezakopla o překážku "Kéž by…" Tohle přání se naučila dávkovat po kapkách.

Naučila se trpělivosti, toleranci a radovat se z každé maličkosti, kterou jí život připravil. Vždyť, to přece není málo. Poznala, jak důležité je sdílení. Každá radost a každý posun v jejím životě, pokud je sdílen, má ještě větší váhu.

Cíl nebyl vždycky nablízku, ale už ví, že za obzorem vyjde vždycky slunce, přijde nový den a s ním další šance měnit svůj život podle vlastního přání.

Dál se bude snažit po kapkách si dávkovat a plnit svá přání. Prostě bude měnit svůj život podle vlastních představ.


GABATE

Hergot, co to je?

5. července 2017 v 17:05 | GABATE |  Hergot, co to je?
Hergot, co to je?


Zase je to tady, léto opět zamávalo svým červeným šátkem a na start se postavili všichni ti, kteří se těší na prázdniny. No, kdo by se netěšil?

Poslední dny ve školním roce probíhají asi ve všech školách stejně. Pedagogové musí zvládnout veškerou administrativu, která je čím dál, tím záludnější a roste a roste. Pokud jí ustřihnou jedno chapadlo, okamžitě je nahrazeno dalším s dalšími výrůstky. Prostě byrokracie si našla místo za katedrou a žije si svým životem. Vypadá jak Trifid a už zdaleka není fiktivní, ale zhmotnili jsme si ji. John Wyndham může napsat další knihu, která se může jmenovat, Trifidi vítězí.

Prostě mezi těmi všemi papíry, dotazníky, individuálními plány, slovním hodnocením… jsou všichni ti, kteří se snaží vzdělávat a vychovávat další generace, které jim budou zajišťovat sociální zabezpečení a tím pádem klidný důchod, zavaleni termíny. "Už jsi odevzdala…? Já už to má skoro hotový, ale chybí mi…" To je celkem monotónní konverzace, která probíhá každý poslední týden určitě ve všech školách.


A do tohohle blázince, světe div se, chodí školáci, kteří vědí, že se už stejně nic světoborného dít nebude. Maximálně nějaký výlet, když mu na to doma dají peníze. Uklidit třídu, odnést cvičební úbor a přezuvky, odevzdat učebnice. Blíží se poslední den.

Budovy škol se tetelí a pouští za vlastní dveře slavnostně ustrojené děti. Pouští tam všechny ty, kteří tam chodili celých deset měsíců s různými náladami, s různými pocity a snažili se ustát celou tu věčnost, ve které se ti, kterým se v těchto budovách říká pedagog, snažili dokázat, jak je důležitý právě ten předmět, který učí ONA nebo ON.

*

I já stojím v jedné takové budově, která má v názvu "speciální". Speciální je v tom, že sem chodí děti trochu jiné…

Najednou mi podává ruku maminka jednoho žáka, který sem chodil devět let a po prázdninách už ho neuvidím. Po tvářích jí tečou slzy a přerývanou češtinou mi sděluje, jak tady byl její syn šťastný, jak je jí moc líto, že musí odejít, jak si váží naší práce, kolik si tady našel její syn kamarádů… Vždyť ještě před devíti lety bydleli a žili v Rusku. Tam někde měli jejich syna za divného. Sama si dost dobře nedovedu představit, jak se s celou rodinou prostě seberu a vyrazím někam do neznáma, protože láska k synovi je přece jenom silnější, než láska k vlasti. Už tento krok je pro mne neuvěřitelný, vždyť už verbální bariéra byla pro toho malého špunta velký problém. Nezapomenu, jak se snažil v jídelně napodobit střelbu z kulometu mířenou na všechny spolužáky. Všichni vypadali jako opravdu zastřelení, protože jediná reakce pedagoga právě obědvajícího byla "Něstreljaj rebjata". Jediný, kdo pro změnu rozuměl, byl malý střelec.

Jak je vidět i v této budově, ač speciální se integruje. Nejenom z Ruska, ale i z Pákistánu máme studenta. Tady celkem nevadí, jakou řečí mluvíme, malý Ali nemluví a dorozumívá se pomocí kartiček. To by s tou komunikací celkem šlo, větší problém mají rodiče, kteří ještě nevnikli do programu a pravidel našeho školství.


Poslední den školního roku přivedli rodiče malého Aliho, jako vždy do školy a ptali se na další instrukce na víkend. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že nastanou prázdniny.



Jediná reakce, která vypadla z překvapeného otce, zněla: "Hergot, what it is prázdniny?" Tentokrát to bylo na delší vysvětlování, ale Alimu se u nás líbí, tak si zvykne i na prázdniny.

GABATE
 


Závod

31. května 2017 v 15:33 | GABATE |  Závod
Závod

Ještě jedno kolo, to musí zvládnout, vždyť se na to připravoval celý rok, nenechá si to ujít. Zaslouží si to, zaslouží si doběhnout jako vítěz, poslední rok neznal nic jiného, než atletický stadion, kde trávil veškerý čas. Rodina už ho skoro nezná, musí jim dokázat, že to stálo za to. Musí to dokázat všem, kteří pochybovali, vyhrožovali, všechno tohle musel ustát. Tímhle závodem spláchne všechny výčitky, pochybnosti. Stálo jim to za to? Tenhle čas už sice nevrátí, ale slíbil, že je to naposledy. Naposledy, než zuje tretry a…

Nohy už má unavené, běží pouze ze setrvačnosti a hlavou mu jede stále dokola "honem, honem, běží čas".

*

Co se děje? Najednou to vypadá, že tuhle větu "honem, honem, běží čas" zhmotnil a slyší ji z úplně jiných úst. Už neběží, leží na trávě vedle atletické dráhy, která ho katapultovala někam, kde se s ním už nepočítá. Ze vzorně nalajnovaného oválu se stal nepřítel, který mu sebral poslední naději, zastavil jeho čas.

*

Už není kam spěchat, prohrál. Prohrál na celé čáře. Najednou cítí, jak ho někdo pokládá na nosítka, slyší hlasy, které nezná a které se spolu domlouvají, o čem pro boha? Cítí únavu, cítí bolest, chce se mu spát. "Nabíjím…" To je poslední, co zaslechne. Nevyhrál, asi ho odstřelí.

*

Probouzí se v nemocnici, kolem něj je celá jeho rodina. Musí jim nějak vysvětlit, proč zklamal, aby se na něho nezlobili, vždyť sobě i jim slíbil…Nestačí se ani nadechnout a už ho všichni objímají. Začíná být zmatený, všichni se usmívají a přitom jim po tvářích tečou slzy. Vždyť nevyhrál, místo vítězného stupínku leží někde v nemocnici, ani neví, kde se tu vzal, ale vítězství vypadá jinak. Manželka ho pomalu obejme a něžně mu zašeptá "vyhrál jsi, opravdu šlo o čas…gratuluju" Pořád mu to nedochází, pořád neví co se děje. Začínají mluvit všichni najednou, celá rodina mu najednou chce sdělit, jak je ráda, že to zvládnul, že jsou daleko důležitější věci na světě, než jeden nevydařený závod.

*

Šlo mu o život, srdce nezvládlo a najednou byl na startu úplně jiného závodu. Závodu bez medaile. Začal závod o čas, celý tým závodníků si na sterilní trati předávali štafetu a díky nim se mu závod podařil dokončit.

*

"Honem, honem, běží čas", tahle věta už ho neděsí. Čas se zpomalil, začal závod, který ho vyhoupne zpátky do života, na trať, které se říká rodina. Na krku ho hřejí medaile, které jsou teplé a dojímají ho. Vytvořilo je objetí od všech blízkých.

GABATE

Když se nikdo nedívá

25. května 2017 v 21:00 | GABATE |  Když se nikdo nedívá
Když se nikdo nedívá

Je to tajné? Nepochválili by ji za to. Co se všechno dá stihnout, když se nikdo nedívá? Hlavou jí letí vzpomínky na spoustu lumpáren, které jí prošly, zrovna se nikdo nedíval. Všechny tyhle příhody jsou dneska úsměvné a vlastně na ně ráda vzpomíná. Babičce nenápadně ujídala z tajné skrýše cukroví, které bylo před vánočními svátky zakázáno, nedojedené školní svačiny se nenápadně zbavila ještě před příchodem domů, chuť nikotinu byla výzva, přece nebude před ostatními za sraba. To, že jí večer nebylo zrovna nejlíp, stačila zamaskovat, asi něco špatného snědla, ten dnešní oběd ve školní jídelně jí moc nechutnal…

Usměje se, vzpomínky ji vrátily do doby, která byla velmi barevná, bezstarostná protkaná spoustou šťastných chvil.

*

"Jak se cítíte?" hlas ženy v bílém plášti ji vrací do reality. Dneska už se může postavit, projít, už je jí líp. Starostlivý hlas jí oznámí, jak bude pokračovat její léčba. Dveře klaply, bílý plášť odchází, ona zůstává ležet ve sterilním prostředí se dvěma neznámými pacientkami, se kterými bude následující čas sdílet všechny intimity. Společná koupelna, společná toaleta, společné problémy, které se liší pouze počtem a barvou pilulek.

"Bože, ať se nikdo nedívá." Nechce odpovídat na dotazy, kterými ji bombardují zvědavé spolutrpitelky, které tu leží již delší dobu a přivítají každou malou změnu a novou informaci o jejích problémech. Neodpovídá, snaží se být neviditelná, schoulí se pod peřinu a předstírá spánek. Kolegyně to neodradí, spouští svoje staccato, ve kterém jsou schované jejich zdravotní potíže, nadávky na dnešní zdravotní péči, vždyť ony samy přece vědí nejlíp, co jim je a jak se to má léčit. Došel jim dech, přivezli večeři. Chvilka klidu, kolegyně pomlaskávají.

*

"Vám to nechutná?" ozve se jedna v županu. Ona nemá na jídlo ani pomyšlení, ale aby nevypadala jako fiflena, přece jenom šťouchne do masy čehosi politého hnědou vodovou omáčkou. "Já jsem měla před chvilkou jablko, nemám hlad." Usměje se a nabídne svojí porci zvědavému županu. "Já si teda od vás přidám, je to škoda vracet."

*

Snaží se uniknout ze společnosti, kterou si nevybrala a se kterou odmítá sdílet jejich problémy, sama jich má požehnaně a nezbývá místo pro útěchu ostatním. Není kam utéct, je přišpendlená k posteli, kape do ní chemie, která slibuje…

*

Konverzace pokračuje. Župan a noční košile, která se doposud držela stranou, sice vyčerpaly svoje zdravotní problémy, ale přišel na přetřes jejich osobní život. Obě starší dámy byly letité manželky, které vychovaly své děti, bohužel jejich manželský stav je již dlouhou dobu neuspokojoval. Obětavá noční košile se stará o svého nemocného manžela již několik let, dělá mu služku. Župan se okamžitě přidá a její příběh je o neomalenosti, lenosti a hrubém jednání, které každodenně podstupuje ve své malé garsonce od svého manžela.

*

Nelze to neslyšet, jejich hlasy jsou najednou jakoby unavené už při myšlence na jejich neutěšený život. Jak je to všechno stejné, bože jak to všechno zná, jak to všechno prožila. Podívá se před sebe na dvě unavené, šedivé a smířené tváře, které rezignovaly na život.

Když se nikdo nedívá, usměje se, ona to dokázala. Stačilo jedno slovo ROZVOD a přijde nový život.

Nechá dokapat chemii, která ji zachrání od fyzických bolestí a slibuje si, že bude trpělivě uklízet a vymetat všechny pavučiny z duše. Potom, ať se každý podívá...

GABATE

A co bude s tou lampou?

9. dubna 2017 v 18:04 | GABATE |  A co bude s tou lampou?
A co bude s tou lampou?

Zase je to tady. Jaro přišlo, venku to voní, zpívá, měla by ho nasávat plnými doušky. Bohužel s jarem a jeho prvními pupeny vyrašilo i to, co se již dlouhou dobu připravovalo někde uvnitř ní. Najednou se všechno to, co se v ní střádalo již dlouhou dobu, probudilo a bouřka byla na světě. Každá minulá byla zažehnána nabídnutým deštníkem, který jak jinak, otevírala ona. Tentokrát se rozhodla raději zmoknout, než čekat na další scény, které přicházely ve stále kratších intervalech.

Začalo to vlastně velmi nevině, ten, který měl funkci manžel, nenašel v lednici žádnou uzeninu. "Ty jsi nekoupila žádný salám?" Prostě nekoupila, nabídla mu místo toho guláš, bohužel to nebyla ta správná volba. Prásk! Dveře se otřásly, obrázky na zdi poskočily. "Prosím tě, nepráskej těmi dveřmi." Zazněla žádost od její dcery, která se obyčejně všem bouřkám a dohadům vyhýbá. "Já jsem je jenom zavřel." Zaznělo od lednice, kde se ten, kterému se stále říká manžel, snažil vybrat něco, co by si odnesl do postele a spolu se svým úlovkem dál sledoval Soudkyni Barbaru. A začalo peklo. Velké dohady o tom, kdo má pravdu a jakým způsobem byly dveře zavřeny. Od malička učila své děti, že se nemá lhát, tak, proč by měly respektovat lhaní u ostatních?

"Já tady nemusím být, rozvedem se, zítra odjíždím, stejně tu nemám trvalé bydliště, mám svůj byt, nájemníci už končí. " Tahle věta, kterou používal alespoň třikrát týdně, rozhodla. Celkem klidně zareagovala. "Souhlasím, chci se rozvést, zítra odjeď." Po bouřce, kde se velmi blýskalo, nastalo ticho, které si užívala ve své ložnici. Už se ani nesnažila požádat o ztlumení zvuku jeho televize, kterou sledoval ve svém pokoji, který sousedí s její ložnicí a odkud bezpečně poznala, který program sleduje. Párkrát se pokusila požádat, se slovy: "Mohl bys to ztlumit, prosím tě, opravdu mě bolí hlava." Dostala neuvěřitelnou odpověď. "To je dobře."

Prásk, prásk, bože, kolik je hodin? Pomalu se probírá a nevěří svým očím. Ještě mohla dvě hodiny spát, ale on se rozhodl balit své svršky, které mu vyprané pravidelně uklízela do skříně, bohužel ve své ložnici. Včera se sice domluvili, že odjede až odpoledne, ale proč si neužít ranní demonstraci. Z jeho pokoje se ozývají výhrůžky typu: "Já to tady zapálím, zavařím ti to v práci…" Nezbývá jí nic jiného, než ošidit snídani i ranní hygienu a prchnout do práce, kde bude sice o pár hodin dřív, ale ať, jede do klidu.

Je tu odpoledne, on už podupává doma a čeká, až mu všechny jeho svršky ona nanosí do auta. Donedávna nemohl řídit, vždyť mu to doktor zakázal. Celou dobu mu dělala taxikáře, vždyť jeho cesta z práce je velmi náročná a jeho čas je drahý. Obyčejně jí zadrnčel telefon, kde se ozvalo strohé oznámení, kde a v kolik ho má vyzvednout. Najednou se z něj stal neohrožený řidič, který zvládne i cestu Prahou. Zázraky se dějí, to bude pan doktor koukat.

*

Fakt je tu jaro, zhluboka se nadechla a dál vzpomíná na uplynulé dva měsíce, které byly provázeny útoky, výhrůžkami, občas i nabídkou smíru, vždyť: "Já tě mám rád…" Jí už ale dávno spadly růžové brýle, uvědomila si, že za touto větou se skrývá pouze. "Chybí mi pradlena, kuchařka, uklízečka, taxikářka, opouštím zázemí, kam jsem se vracel do čistého prostředí, k lidem, kteří mne přijali do své rodiny…" Bože, až se toho zalekla, tohle mu asi nikdy nedojde, ten, kdo je tady ublížený je přeci on.

Všechny víkendy během minulých dvou měsíců měla jasný plán. Shánět krabice, držet se jeho instrukcí a balit mu, to, co si zrovna vymyslel. "Potřebuji lustr z obýváku nebo mi ho zaplať." "Odvezeš si ho s nábytkem." Snaží se ona o smírnou odpověď. "A čím budu asi svítit?" okamžitá odpověď. Napadne ji, že asi těmi penězi, které po ní chtěl za lustr, ale odpověď polyká, jde odmontovat lustr.

Další víkend, další krabice, další seznam. "Tu lampu nechci, je rozbitá." Ona nevěří svým uším, odpovídá: "Tu lampu jsi chtěl vrátit a rozbitou jsme ji už přivezli." Reakce je velmi rychlá, on ji prostě nechce. Dcera, která jí pomáhá, mu nese lampu k autu a už je tu další výhrůžka: "Nesahej na cizí majetek nebo zavolám policii." Lampa stojí na zahradě, za jeho autem se jen zapráší, policie se nedočkali, ale vyčkej času…

V týdnu jí chodí další sms zprávy, které určují, vyhrožují a upřesňují seznam věcí, které má připravit. Ona opět shání krabice, balí, připravuje.

Všechno je připraveno na zahradě, zajištěno proti případným srážkám, prostě udělala pro to s pomocí celé rodiny maximum. To, že si nepřála být v jeho přítomnosti, aby se vyhnula dalším dohadům, nechtěla ho pustit do jejího domova, ze kterého jí on dělal poslední dobou peklo, se mu samozřejmě nelíbilo.

Hned po prvním pohledu na připravené krabice už věděl, že tam něco chybí. No, prostě se dočkala. Zavolal policii. Přijela dvojice mladých policistů v uniformě. No proč neudělat nějaký vzrůšo celý ulici, ve které bydlí vesměs starší lidé, kteří přivítají cokoli, co je vytrhne z jejich stereotypů a ještě ke všemu mají příběh, který můžou předat dál. Prostě, ona bude zase za hvězdu.

Ona musí vyjít ven ze svého bezpečí, kam za ní nedolehnou jeho výhrůžku a vysvětlit, že jde o trapný moment, který evokoval on, právě ten on, který si stačil postěžovat policii, že je po operaci srdce a jak je mu ubližováno, vždyť mu nepřipravili jídelní stůl a židle. Po jejím vysvětlení, že nešlo zas o tak závažnou operaci, pouze o zavedení kardiostimulátoru, a že stůl i židle na něho čekají z druhé strany domu, se jí policisté omluví, se slovy: "Nezlobte se, ale my musíme i k takovým případům vyjet."

Pomocníci, které si přivezl, naložili poslední zbytky, vypadá to, že bude klid. Nevěří svým očím, na displeji svého mobilu se jí objevila zpráva: "A co bude s tou lampou?"

GABATE

Kudy kam?

18. ledna 2017 v 20:27 | GABATE |  Kudy kam?
Kudy kam?

Fanatismus, tohle slovo nás poslední dobou začíná dusit, pronásledovat již od útlého věku. V mateřských školách visí krásně barevná fota místo psaného jídelníčku, ale hned za fotkou jsou vypsané všechny možné nástrahy, které číhají na děti ve formě alergenů. Tak, co s tím? Paní učitelka prostuduje lékařskou zprávu každého mrněte a jasně, že ohlídá, aby nedej Bože nedala Pepíčkovi něco život ohrožujícího. Paní kuchařka už je připravená s náhradní stravou. Místo svačinky rozdá personál z kuchyně, který je oděn do sterilního mundůru, vybaven gumovými rukavicemi a s úhlednou síťkou na hlavě "Ovoce do škol". Děti si už zvykly a lidi z kuchyně, kteří připomínají kosmonauty, je už neděsí. Hlavně, že jsou sterilní. To, že Pepíček nemá rád mrkev, nevadí, odnese si ji domů, je to zadarmo a někdo to sní.

*

Školku mají za sebou, dostávají se do dalšího vzdělávacího procesu, školy. Tady to vesele pokračuje. Jídelníček už je bez fotek, každý si ho může přečíst na stránkách školy a sám usoudit, zdali nespadá do rizikové skupiny ohrožující zrovna jeho, nějakým tím alergenem.

Ten, kdo nastoupil do školy v době, kdy se zaváděly automaty s různými dobrotami, jasně, že nezdravými, ale přesto dobrými, zajásal. Každý si mohl sám vybrat, jestli má chuť na bagetu, sušenku, plechovku s pitím nebo prostě vodu. Vždyť to je frajeřina cinknout dvackou a vyplivne to prostě to, co jsem si vybral. Doma není potřeba balit svačinu, která se určitě v tašce zase rozpatlá a ten blbej ubrousek se zase nalepí na celou housku. Jo, housku si mohly děti taky koupit.

Některé školy upřednostnily místo automatů kiosky s obsluhou, proč ne, vždyť tady se dalo také vybrat. Ale bacha, zase je tu změna, připlížil se fanatismus, všechno špatně. Dětem se sebraly automaty, občas se přivře oko a zůstane kiosek, ve kterém se stále nabízí plněná bageta, samozřejmě, že pouze celozrnná, ale bacha fanatismus sežral kečup, majolku, tatarku. Pozor, je to nezdravé. Nevadí, těch pár kaček, který dítě školou povinné žmoulá v kapse, promění hned po vyučování v nedalekém KFC, kam má fanatismus vstup zakázán a navíc včera v televizi upozornili na slevy.

*

Další vzdělávací stupeň - střední školství. Tady už studenti okusili chuť nikotinu. Nikoho moc neodradily obrázky na krabičkách. Jediné, co študáky ohrožuje, je vysoká cena cigaret, ale i to se dá, nebudou obědvat, stejně jim to nechutná a těch alergenů…Větší frajeřina je postávat za školou a vesele dýmat. No co, ať jsou doma rádi, že nefetují. Někdy zajdou do hospody na jedno, už ví, kde jim bez řečí nalejou. Jediné, co si musí pohlídat, je čas, přes oběd se v hospodách nekouří a pivo bez cíga?

*

A to už se milý fanatismus plíží i do hospod. Na každé vesnici se scházeli všichni ti, kterým se říká štamgasti, aby poklábosili u piva, proprali politiku, postěžovali si, prostě poseděli. K pivu si zapálili retko a všichni byli spokojení. Hospodský věděl, že každý den se parta zastaví, on má z čeho žít a pokud má dobré pivo, štamgasti jsou spokojení. Bacha na to, z hospod budou cukrárny, kdo by tam chodil, když se zakáže kouřit. No, cukrárny, nevím, nevím, tam je zase ten cukr, který není zdravý, ohrožuje…

Tak teď mě napadá "Lidé bděte, neblbněte."

GABATE

Okreska

7. ledna 2017 v 18:20 | GABATE |  Okreska
Okreska

Konečně nadešel její čas, konečně našla sílu a máchla kolem sebe štětcem, který namočila do jediné barvy, která zbyla na paletě po posledním malíři. Bílá barva, barva ticha, elegance, neposkvrnění. Přesně takhle se chce prezentovat. Jediná barva, která na ní na paletě zbyla, jedinou barvu potřebuje na vykreslení celé krajiny. S jedinou barvou dokáže zázraky. Stromům vykouzlí na holých pahýlech třpytivou parádu, jakoby je zvala na ples. Celá krajina ztichla, čeká na zázrak probuzení. Paní se štětcem v ruce poletuje a kouzlí dál. Nezapomíná na nic. Každý kout, každý keř, který se krčí někde pod svahem, na sobě ucítí jemný tah štětcem. Paní Zima se rozhodla ukázat svoji sílu, pozvala si na pomoc Mráz, který pomáhá malovat všechna okna a tam, kde ukápne více barvy, rychle zakročí a průsvitné svíce visí z okapů.

*

Sedí v autě a všechno tohle se jí honí hlavou, asi se zbláznila. "Slyšíš ten hlas?" Něco uvnitř se jí ptá. Nic neslyší, všude je ticho. Vystupuje z auta a rozhlíží se kolem sebe. Pane Bože, kde to vlastně je? Nohy se jí boří do sněhu. Nerozumí tomu. Vždyť přece jela…kam vlastně jela? "Slyšíš ten hlas?" Zase je to tady. Stojí na poli vedle svého auta, které se na ni pitvoří. Najednou je z něj nepřítel. Co se vlastně stalo?

Přestala myslet na paní Zimu jako na romantickou dámu. Ze Zimy se stalo podlé stvoření plné nástrah, na které nebyla připravená. Už ví, už ví, co jí chtěl ten hlas. Byla to její vlastní intuice. Intuice, která ji varovala.

Pomalu si rovná myšlenky. Ještě před chvílí byla ona i její auto na silnici, na silnici, kterou ta blbá Zima nevynechala, počmárala ji, Mráz jí pomohl její dílo zafixovat a blbí silničáři zase zapomněli vyjet. Proč by jezdili uklízet blbou silničku, která vede mezi poli. Asi usoudili, že okreska, po které jezdí pouze starousedlíci, nestojí za to. Jasně, tady se ale Zima vyřádí nejvíc, vždyť nějaká komunikace mezi poli jí nezabrání v tom, aby svoje plátno roztáhla přes obě pole. Přemáhá ji vztek.

*

Sice pozdě, ale už ho slyší. Slyší ten hlas, který ji varoval, který tušil…Myslí, že to bylo něco o tom, aby sundala nohu z plynu, přeřadila na nižší rychlost, aby…"Pospíchej pomalu." Slyší svojí babičku…Jasně, teď je jí to platný. Zlobí se na sebe, auto nevypadá na to, že by se mu chtělo vrátit na silnici.

Obešla auto a znovu se posadila za volant. Z okénka sleduje své stopy, které vyšlapaly kolem dokola cestičku. Auto je v pasti a s ním i ona. Bere svou kabelku a šátrá po mobilu. Po čele jí teče něco teplého, sáhne si, je to lepkavé, teplé…Bere do ruky mobil a snaží se vytočit číslo někoho, kdo by jí pomohl. Začíná jí být příjemné teplo, zavrtá se ještě víc do sedadla, zavře oči, mobil jí vyklouzne z dlaně. Nemá sílu ho zvednout. Najednou jí znovu připadá Zima krásná, najednou jí bílá barva přitahuje…

*

"Halo, probuďte se, jak se jmenujete?" Slyší ho, slyší ten hlas, který je neodbytný, znovu je tu bílá barva, která ji obklopuje. Tahle barva je studenější, než ta venku. Kam to vlastně jela? Nemůže si vzpomenout.

GABATE

Listopadování

28. prosince 2016 v 20:45 | GABATE |  Listopadování
Listopadování

Kap, kap, kap… dívám se na konec hadice, kde jedna strana ústí v pytlíku s chemií a druhý konec trčí z mojí levé ruky. Je to tady zase, sedím ve sterilním prostředí a čekám na zázrak, který mi vyžene všechny permoníky, kteří se zabydleli opět v mé hlavě.

Vánoce, tohle slovo předpokládá a nese sebou klid, úsměv, lásku. Je to čas, ve kterém se všichni mění na lidi. Na lidi, kteří se dovedou zastavit, pobýt, prostě na pár chvil jsou z nich opravdu lidi.
Těším se, až začnou moje vánoce, zatím to tak nevypadá. Kap, kap, kap…permoníkům evidentně ubývají síly nebo si alespoň zuli bagančata. Začíná mi naskakovat mozek. Mačkám restart a hlavou mi začíná běžet film, který je sestříhán z posledních zážitků.

*

Za poslední dva měsíce jsem projela kus světa. Navštívila jsem spoustu států jako je Bolest, Strach, Smutek…Cestovat jsem začala hned začátkem listopadu. První zastávka - stát Bolest. Tady jsem uvízla na týden. Pokoj pro tři, strava zajištěna, televize a koupelna s toaletou na pokoji. Dvakrát denně návštěva v bílém plášti… Kap, kap, kap…litry chemie vypudily permoníky, konec pobytu, jede se domů. Bude dobře, vždyť už jsem v domácím prostředí.

Nevydržela jsem dlouho sedět na jednom místě, bez cestování, další zastávka - Smutek. Po dvorku pobíhá člen naší rodiny, baset Nikoletka. Je to starší dáma, které se už nechce moc procházet, má ráda svůj klid. Občas ji rozčílí další obyvatel dvorkového království, kocour Bubák, ale za chvilku je mu odpuštěno, vždyť je to kámoš, který se k ní večer přitulí a hned se líp usíná. Něco se děje, Nikoletu veze dcera k veterináři. Zvoní mi mobil, "Co se děje?" Ze sluchátka slyším pláč a slyším ortel. "Nikoletu musíme uspat, je to stará dáma a už nemá sílu žít." Tečou mi slzy, zatím to ještě nechápu, vždyť na jejím dvorku mě bude přece ráno vítat, zlobit se na Bubáka…Smutek, tenhle stát budeme projíždět dlouho.

Stále je listopad, tenhle měsíc nemá konec. Další stát - Strach. Začal pro mne všední pracovní den. Už ráno to nezačalo nejlíp. Potřebuji dohustit pneumatiky, na tomhle už opravdu nikam nedojedu. Ještěže je tu přítel mojí dcery, který se toho úkolu chopil, auto odvezl a: "Ještě nechám opravit tu spojku, vždyť vůbec nejde řadit." Hodil po mně s úsměvem při odchodu. Bezva, jedna starost z krku.

Ještě netuším, že budu cestovat. Nejsem připravená. Tyhle cesty přece neplánuji…Zvoní mobil. "Mami, já jsem bourala, auto je na sračky, mně nic není, jsou tady hodný lidi…" Už jsem za hranicemi, tenhle stát mě úplně paralyzuje. "Kde jsi? Kde se ti to stalo?" Tohle místo znám, bože já jsem bez auta, nemám se za ní jak dostat, žhavím telefon a informuju přítele Terky. Jediná věta, která z něj vypadla "Okamžitě tam jedu." Jenom já trčím v práci a čekám na informace. Kolegyně chodí kolem mne po špičkách a říkají slova útěchy. Jak to vlastně ví? To jsem se dozvěděla až posléze. Regionální rádio už hlásilo "Těžká havárie, čelní náraz osobního automobilu s náklaďákem, jsou přítomny všechny tři záchranné složky…" Zvoní mobil: "Terka je v nemocnici, jedu a odvezu vás za ní." V tomhle státě se nedá dýchat, v žaludku se mi zabydleli hadi…Jsem v nemocnici a snažím se sehnat informace o zdravotním stavu své dcery. Působím jako hysterická matka, ale nesmí se nikdo divit, vždyť v tomhle státě je mi velmi těžko. Konečně jsem se dočkala, člověk v bílém plášti mě uklidňuje. "Stal se zázrak, po takhle těžké bouračce vyvázla dcera s otřesem mozku a potlučenýma kolenama, bude v pořádku, necháme si ji tady tři dny na pozorování." Objímám dceru, slzy se mi koulí po tvářích, ale už jsem skoro na hranicích státu Strach, bude dobře.

*

Kap, kap, kap…permoníci se pomalu vzdávají, myslím, že tenhle film se jim taky moc nelíbí.
Vracím se do přítomnosti, permoníci sebou odnáší titulky dramatického listopadu, který jsem procestovala a podívala se do spousty států. Nikde nesvítilo slunce, všechno bylo vlastně z tunelu.

Je tu prosinec a těšení se na vánoční čas. Kap, kap, kap…tenhle čas jsem přežila díky práškům proti bolesti a nevolnosti, díky které jsem se nepřežírala a před příchodem ke stromečku jsem se velmi dietně navečeřela. Hody jsem stačila vystrojit zbytku rodiny. Na pohotovost jsem vyrazila až na Štěpána, došly mi totiž všechny pilule, kterými se mi dařilo oblafnout permoníky v mé hlavě.

Kap, kap…poslední kapky a vypadá to, že vyhrávám, permoníci to vzdali a odchází, doufám, že navždy. Těším se do postele, vždyť je něco po třetí hodině a to se sluší zařezávat.

Ráno mě probudí náš nový člen rodiny, mrňavý štěně, které už se tu pěkně zabydluje. Nikoletu sice nenahradí, ale prázdné místo určitě.

GABATE

Co by udělal jinak?

6. listopadu 2016 v 17:50 | GABATE |  Co by udělal jinak?
Co by udělal jinak?

Sedí sám v domě svých rodičů, k noze se mu vine pes, který mu olizuje ruku. Tak nějak automaticky přejíždí rukou po psí hlavě a snaží se srovnat si myšlenky a přehrát si posledních pár týdnů. Takhle to přece nechtěl…

Čas utíká, neví, jak dlouho tu sedí a tupě zírá do zdi. Pes odešel, on ani nezaznamenal, kdy tu zůstal sám. Sám se svými myšlenkami, které mu provrtávají mozek.

Co by za to dneska dal, kdyby se jeho dějiny odehrály jinak. Jak teď vysvětlí svým dětem, že všechno myslel dobře? Jak ti malí špunti pochopí, že pro ně chtěl to nejlepší? Do hlavy mu vklouzla dotěrná otázka " Chtěl opravdu to nejlepší pro ně?" Nešlo mu vlastně o vlastní ješitnost a dokazování si…čeho vlastně?

*

Dneska seděl u soudu proti své přítelkyni, kterou v minulosti tak miloval. Z jejich lásky se narodily dvě krásné holky, které jsou dnes zmatené, a on jim neumí vysvětlit, že…

Dneska dostal funkci navrhovatel a přítelkyně odpůrce. Sedí tu naproti sobě a hází po sobě slova, ze kterých teče hořkost, rozčarování. Chybí pochopení, empatie, každý má svou pravdu.

Kde jsou ty chvíle, kdy po každé hádce přišlo usmíření, laskání, dotyky? Už to nedokáží, jako jediné východisko viděl soud. Ať rozhodnou za ně, vždyť ona nemá kde bydlet, ona bere drogy, on se přece stará, on vozí děti do školy a školky, jeho máma se postará, to, že přišel o práci kvůli drogám, nebere jako svou prohru, vždyť se vzchopil, práci má, to že se vrací pozdě večer do polorozbořeného baráku jeho rodičů, kde bydlí ještě jeho dva bratři a šest psů taky hází za hlavu. Hlavně, že mají střechu nad hlavou, to je důležité. Vždyť až bude čas a peníze, ukáže všem, že se umí postarat. Až, až…čas plyne…

*

Snaží se z hlavy vypudit dotěrné myšlenky, obavy o další. Mechanicky si ubalí jointa, tahá do sebe omamující THC. Musí se uklidnit, musí začít přemýšlet nad tím, jak zítra vysvětlí svým dětem, že to ještě chvilku musí vydržet tam někde. Tam někde v cizím prostředí, které jim určil soud. Ten soud, na který se obrátil, a který se k němu taky otočil zády.

Jeho děti odvezli do děcáku. Do děcáku tam někam, kam ho zítra pustí na návštěvu, která je limitována od, do. Tam se bude dívat do očí svých dětí, které to nechápou. Nechápou a neumí jim vysvětlit, že to všechno dělal pro ně. To, že jim už pár týdnů zapíral návštěvy jejich mámy, která se snažila a toužila po jejich objetí, bral jako jejich ochranu. Proč jim dávat zbytečné naděje, on už ji odepsal.

"Prý" objetí, byl přesvědčený, že jediný, co chtěla, byly prachy, "prý" na děti. Jako, kdyby nevěděl, že první co udělá, tak je projede v perníku. Čistá, prý je čistá. Tyhle slova slyšel několikrát u soudu. Jediný, co dokázal je, že půjde na testy. No, na testy půjdou oba. No, bože, sám má termín na příští týden, a pokud si dopřál dneska posledního jointa, tak THC musí vyprchat.

Vtahuje do sebe stále více látky, která ho jindy zanesla do nirvány, kde není vidět na realitu, dneska má pocit, že ho nic neosvobodí od obrazu, který se mu usadil v hlavě. Na obraze jsou jeho děti s velkýma očima, které mu připomínají lapenou divokou zvěř. Tenhle obraz, se mu s přibývající THC látkou, stále více vypaluje do mozku.

Proč to nejde? Proč nejde vygumovat kus života, který se mu nepovedl? Proboha, on nechce nést zodpovědnost. Ani soud mu nepomohl, soud, na který tak spoléhal. Vždyť máma mu přece slíbila pomoc. Máma vychovala tři děti, proč by neuměla vychovat ty jeho? Proč tomu nechce nikdo rozumět?

Co by udělal jinak?

GABATE

Kam dál