Nostalgie

1. dubna 2018 v 19:09 | GABATE |  Nostalgie
Nostalgie

Jakoby to bylo včera…

Všechno to začalo a vlastně i proběhlo během jednoho týdne. V úterý jsem byla pozvána k soudu, jako opatrovnice mého žáka Dominika, kterého jsem sedm let prováděla školní docházkou.

Společně jsme zdolávali úskalí matematiky, čtení, psaní a ostatních předmětů. Po skončení povinné školní docházky se mi Dominik ztratil na učilišti, kam ho vozí jeho táta. Občas se oba chlapi přijedou pochlubit, jak jim to spolu funguje.

A je to tady. Najednou sedím v soudní budově, vedle mne sedí Dominik, který už je vyšší, než já, moje ruka se ztratila v té jeho. V očích má strach a obavy z budoucího dění. Nemá rád neznámé situace a jeho reakce jsou pro okolí nepřiměřené. Drtí mi ruku a neustále se přesvědčuje "Já jsem nic neukrad, já nechci, aby mě zavřeli…" Tak nějak si asi spojil informace z televizních kriminálních příběhů a soud, pro něj znamená vězení. Snažím se mu marně vysvětlovat, že jenom chvilku posedíme a…

Hlavou se mi mihla věta mojí dcery "Mami, já nechci být dospělá." Jak jsem jí dneska rozuměla. Je to těžké dělat rozhodnutí o dalším bytí někoho jiného.

Já tady sedím a budu spolurozhodovat o odejmutí svéprávnosti mému Dominikovi. Jasně, že chápu, proč je toto rozhodnutí důležité, jasně, že vím, že Dominik není schopen disponovat s financemi, je velmi důvěřivý, tím pádem velmi zneužitelný. Všechno tohle přeci vím, přesto mi dělá problém poslouchat všechno, co bylo u soudu vyřčeno. Zde se naopak vyzdvihovala všechna negativa. Já jsem zvyklá hledat pozitiva, vždyť toho Dominik během školní docházky tolik dokázal. Moc ráda bych tu všem vyprávěla, jak to cítím já…a jak to tenkrát bylo.

Teď tu sedím v soudní místnosti a spolurozhoduji o tom, že Dominik neobstojí v naší společnosti bez pomoci. Jsem pyšná na jeho tátu, který je mu stále po boku, který na sebe vzal zodpovědnost za svého již dospělého syna, ve kterém zůstala duše malého dítěte.

Stání je u konce, ještě jsme se dozvěděli, že rozsudek bude vyhlášen až koncem týdne, protože, to byste nevěřili, u soudu právě skončila pracovní doba.

Dominik mě vleče ke vchodu, tátovi oznamuje, že je rád, že už jedou domů a mě se vyptává, kdyže může zase přijet na návštěvu do školy, protože tam po dnešní návštěvě zapomněl bundu a táta se na něho zlobí. Loučíme se u auta, Dominik mě objímá a zase je tu jeho "Mám tě rád, já budu hodnej."

Cestou domů přemýšlím a pouštím si v hlavě znovu záznam z jednání. Chci se oprostit od byrokracie, od věty "Končí pracovní doba." Pane Bože, vždyť oni tady mluvili o Dominikovi, u kterého pracovní doba nikdy neskončí…

Ve škole si do lavice po Dominikovi přišel sednout další špunt, který sice není blonďák, ale oči má stejné…

Jasně, už jsem velká, už jsem dospělá, snažím se vychovávat, ale pamatuji se ještě na to, kdy to tak nebylo? Snažím se vybavit si…a připomenout, jak důležitá je láska v každém věku.

Když mi bylo puberta…to už je dávno. Když mi bylo pět nebo puberta, obojí je dávno. Dneska prožívám věk, kterému se říká střední. Co to vlastně obnáší? Myslím, že mi můj věk dovoluje podívat se na obě strany, jak do minulosti, tak do budoucnosti, ve které vidím svoje rodiče, kterým…díky táto.

Zahazuji vzpomínání a dívám se do kalendáře, kde mám zaškrtnuté další datum, pro mne důležité. Tento den bude o mně a pro mne. Tenhle den si užiju a prožiju svou chvilku na výsluní slávy. Vždyť se mi narodila kniha. Do nedávna jsem si jenom pohrávala s myšlenkou cosi sepsat a poslat svoje myšlenky do porodnice, které se říká nakladatelství. Jaké bylo moje překvapení, když přišla nabídka ke spolupráci. Dneska už vím, jak se rodí kniha. Ta moje je na světě a já mám tu čest pozvat své kamarádky a kamarády, kteří jí přijdou popřát úspěch a mnoho čtenářů.

Hledám seznam pozvaných, ráda bych zkontrolovala, jestli jsem na někoho nezapomněla, najednou zjišťuji, že v ruce držím papír, ale nevidím na písmenka. Začínám hrát svoji oblíbenou hru "Kde mám brýle"

Brýle mám, tak se můžu dát do plánování a kontrolování mého seznamu pozvaných. Nerada bych na někoho zapomněla. Při pročítání seznamu vzpomínám i na pár přátel, kteří by určitě přišli, ale bohužel mi nezbývá, než na ně jenom zavzpomínat…

Nadešel TEN den, vítám, vlastně jsem přivítána. Už je všechno zařízeno, připraveno. Já už mám za úkol jenom se mile tvářit a přijímat gratulace od přátel, kteří přišli. Každý, kdo se dostavil, se mnou prošel alespoň kousek cesty v mém životě. Vítací úsměv mi nedělá problém, vždyť si udělali čas se mnou pobýt všichni ti, se kterými žiji nebo na ně ráda vzpomínám. Když se rozhlídnu po pomalu se plnícím sále, vidím kamarádky, které žijí své starosti, problémy a řeší je s grácií. Já je s nimi sdílím.

Je tu další ráno, náladu mám stále slavnostní, ale v kalendáři na mne kouká další červeně zaškrtnuté datum, u kterého je napsáno "Nástup". A je to tady. Dneska si balím to nejdůležitější, co budu potřebovat v nemocnici, kde mi budou opravovat bolavé rameno. S myšlenkami velmi smíšenými házím do příručního zavazadla všechno, o čem jsem přesvědčená, že budu potřebovat.


Po prvním pokusu o zatažení zipu na zavazadle začínám probírat obsah a vytahovat pár knih, časopisů, náhradní župan i pyžamo, jeden plyšák mi taky stačí. Jenom vybrat toho správného. Zip už nedrhne, můžeme vyrazit.

V nemocnici to jde jako po másle. Papíry, papíry, podpis sem a ještě tam. "Doufám, že jste od sedmi nepila, nejedla, nekouřila…"

Jsou čtyři hodiny odpoledne, stále jsem nejedla, nepila a nekouřila a chce se mi všechno. Nikdo nic neví, nejhorší je čekání. Ležím v bílé, naškrobené posteli, tupě zírám do stropu a přemýšlím, kdy jsem naposledy trávila čas v nemocnici. Nevědomky jsem si prstem přejela po již zhojené jizvě na dolní čelisti. V hlavě se mi rozprskly vzpomínky na úspěchy dnešní stomatologie.

Mám za sebou první hodiny po operaci, z ramene mi trčí šlahoun, který končí plastovou lahví, ve které se hromadí tekutina jahodové barvy. Bože to teče ze mne!
Můžu chodit, můžu kouřit, jenom najít, kde. Oblékám župan, do kapsy schovávám svojí plastovou lahev, která mi bude dělat společnost dva dny. Jsme spojené nádoby, budeme kouřit spolu.

Na vyhraženém místě pro kuřáky nejsem sama. Stojí tu opřený o zábradlí starší muž a vypráví…jak to myslel dobře, jak to blbě dopadlo a jak nemá rád větu "Ještě jednou."

GABATE
 

Chci být víc, než...

1. prosince 2017 v 20:57 | GABATE |  Chci být víc, než
Chci být víc, než…

Zase je to tady, zase se přiblížil konec roku, s ním vánoční čas, nákupní šílenství, dopisy Ježíškovi, strach z čertů…prostě sliby, přání, rekapitulace, předsevzetí.

Každý rok je to stejné a každý rok sebou přinese něco jiného, když už nic, tak každému přidá jeden rok tady na světě. Jsme za něj vděční?

*

Rekapitulace, to je to slovo, které mne napadá při otočení kalendáře, když na mne jukne nový měsíc - prosinec. Při přemítání mě přeruší zpráva z televizních novin, kterou zaslechnu z povzdálí "na Kladensku se stala těžká autonehoda s těžkými následky, bohužel stav řidiče se neslučoval…" nestačím ani doposlechnout, vždyť na stejném místě ve stejném čase přesně před rokem havarovala moje dcera, která sice zlikvidovala auto, ale vyvázla pouze s naraženým kolenem. Smrtka s kosou vydržela čekat na stejném místě přesně rok a své oběti se dočkala, přeběhl mi mráz po těle.

*

Letošní rok ke mně nebyl příznivý, myslím, že už na jaře se začalo nedařit. Moje manželství, které již delší dobu pukalo ve švech, se najednou rozpáralo docela. V některých rodinách se lidé rozumně domluví a prostě se rozejdou. To není ale můj případ, já si prostě všechno užiju s celou parádou, proč ne, vždyť já přece neumím být holka podle návodu a pokud přijde paní Radost, vždycky mne podrží za ruku jenom chvilku. Rozvod mne stál pár kýblů kapaček, pár týdnů v nemocnici, ale všechno přebolí a život běží dál…

*

Další rána, další šrám na duši, jeden z nejbolavějších…"Táta je v nemocnici, odvezla ho rychlá dneska v noci." Telefonát od bratra.

Hned ráno se jedu podívat a zeptat se, co se vlastně děje. Dostávám kusé informace od lékařky, která má příliš práce, mnoho pacientů a málo empatie. Táta leží s ostatními na ne příliš vábném pokoji a vypadá to, že personál se vyskytuje v hojném počtu v kuřárně, místo na pokojích u pacientů. A už tu začínám být neoblíbená, neboť jsem si dovolila na tento detail upozornit. Personál začíná sice kmitat, ale pokud by mohl vraždit pohledem, ležela bych prostřílená v tratolišti krve vedle postelí. Každopádně další dny dostávám informace s úsměvem a sestry jsou úlisně servilní. Bohužel prognóza není dobrá…

*

Tolik jsem ti toho neřekla, tolik jsem ti toho chtěla ještě říct, to, že tě mám ráda, jsem ti stačila říct až v době, kdy už jsi mne neslyšel, ještě jsi dýchal, ale spal jsi a už jsi pomalu odcházel tam, kde je ti teď…já to ale nevím, jak je ti tam někde, tam někde beze mne.

Pohřeb, samo slovo voní smutkem a černotou. Vím, že jde o důstojné rozloučení se s někým, koho mám ráda, ale je to můj smutek, můj žal, který nechci dávat na odiv všem těm, kteří se najednou řadí přede mnou a podávají mi ruku. Já je neznám, myslím, že ani ty jsi je neznal, nepamatuji si je ani ze zašlých fotek, které jsme spolu prohlíželi. Promiň mi to, nevydržela jsem to, musela jsem odejít, odejít od všech těch, kterým jsem nevěřila ten patos ve tvářích, které jsem viděla jako rozmazané masky přes slzy, které nešly zastavit…

*


Zapálím svíčku, vzpomenu na tátu a znovu si připomenu, že "Chci být víc, než vděčná za každý rok a den, který mohu trávit s lidmi, na kterých mi záleží a které mám ráda".

GABATE

Probuzení

16. srpna 2017 v 20:33 | GABATE |  Probuzení
Probuzení

Jako v pohádce. Zavřít oči a usnout, ráno se probudit a zjistit, že všechny bolesti, bolístky a blbý nálady, který přišly prostě jen tak, jsou pryč. Prostě zázrak. Jak si ho zasloužit? Už roky hledá to správné zaklínadlo, které by ji zachránilo.

Ještě pořád se nenaučila poslouchat tu červenou žárovku, která jí občas zabliká v hlavě. Zažene ji, vždyť o nic nejde. Houby, vždycky jde o další průšvih, na který ji žárovka - intuice upozorňovala.
Kdyby trochu zpomalila, nemyslela, že všechno strhne, nemusela jí crčet krev z prstu, který nestačila vytáhnout, před zabouchnutím skříně. Kdyby včas zamíchala guláš, (to prádlo by v pračce ještě chvilku vydrželo), nemusela ho vylít do záchodu. To jsou ale mini problémy. V těchto situacích se nestačí žárovka ani zahřát, natož rozblikat.

Hrne se do dalších a dalších průšvihů a život utíká. Život nezná opravné zkoušky ani reparát. Věta "kdybych byl býval byl…"

Nejde jen o bolístky, které si dokáže vyrobit sama. To jsou věci, nad kterými mávne rukou, zaváže bolavé místo a vynadá si za svoji blbost. Její tělo je mapa vlastní blbosti. Malých jizviček po vlastní nepozornosti má spoustu.

Jizvy, které bolí nejvíc, jsou schované uvnitř. Občas se některá z nich obnaží, a pokud se nekontroluje, prozradí ji smutný výraz ve tváři.

*

Jak ráda by sdílela svoje problémy, starosti, ale i radosti s někým, kdo by stál o to chytit ji za ruku a jen tak si připomenout, že je tu pro ni. Jak ráda by…

*

Je dvacáté první století, lidé komunikují přes počítač, sociální sítě žijí svým vlastním životem, nahradily a ukradly blízkost. Lidé, kteří sedí před studenou obrazovkou, si sdělují své pocity, svěřují se se svými zážitky. Je to tak jednoduché, prostě sednout, rozsvítit počítač a už je tu spojení s celým světem, kde se dá pochlubit úžasnými zážitky z dovolené, vždyť hlavní je přece ulovit co nejvíc barevných obrázků, jen ať lidé vidí. Nejenom to, v téhle bedně se schovává i spousta lidí, kteří jsou zrovna tak sami, jako ona. Tak proč to nezkusit, proč se nepodívat a třeba…Vždyť zrovna nedávno se jí svěřila kamarádka, jak je spokojená, protože našla přítele právě díky jedné seznamce. No, co vždyť je to přece jenom anonymní, proč si nenapsat s někým… pár hezkých slovíček nikoho nezabilo.

Že by to opravdu vyšlo? Nevěřila svým očím. Opravdu začaly chodit zprávy, které ji hladily po duši. Po důkladné selekci byl vybrán ON, milý, charismatický už po písmenkách a už na fotce mu to slušelo. Vysoký, pohledný, že by opravdu toužil právě po ní? Přišlo pozvání na kávu někam do blízké restaurace. Další překvapení, na schůzku přijel ještě dřív, než ona. Právě ta, která je všude dřív, protože je zvyklá chodit včas a ještě si dává časovou rezervu. Celou cestu si nadávala, že bude zase někde trčet a čekat, jaké bylo její překvapení, když se rozdrnčel telefon s oznámením, že ON už je na místě.

Krásná růže na přivítanou a za ní pohledný mládenec s krásným úsměvem, no kdo by odolal. Galantnost sama, už si nepamatuje, kdy ji někdo podržel dveře při nastupování, v restauraci ochotně došel pro vázu na růži, přidržel židli. Konverzace plynula velmi příjemně, slova klouzala úplně spontánně, začala nabývat dojem, že jsou letití přátelé, než si tuhle myšlenku stačila domyslet, ON ji vyslovil, prostě souznění duší. Krátká procházka a nenápadné doteky ji jen utvrdily v tom, že je to právě ON.

Další týden se vinul na vlně krátkých milých zpráv a telefonátů s příslibem společně stráveného víkendu. Byla pozvána do jeho domova. Ani dlouho neváhala a přislíbila, vždyť si pro ni přijede, slíbil výlety a ještě se zajímal o stravu, kterou má zajistit a co má ráda. To se jí snad zdá, že by opravdu existoval někdo, kdo nepatří do pohádky?

Víkend byl opravdu báječný, výlety, nádherná příroda, kterou podtrhly paprsky sluníčka. ON, který byl opět velmi pozorný, milý, nevtíravý…Prostě romantika ji pohltila celou a nechtěla ji pustit. Už cestou domů se jí po něm stýskalo, vždyť tenhle víkend ji pohladil po velmi, velmi dlouhé době. Duše se jí tetelila.

*

Doma si přehrávala všechny hezké chvilky strávené s ním. Ani neví jak, snad nějak nevědomky, možná zasáhla znovu její intuice, červenou žárovku přes růžové brýle ani nezahlédla, prostě vyťukala jeho jméno do tý bedny, která ví všechno.

Bože, to se jí snad zdá, to si z ní někdo vystřelil, to nemůže být pravda. Vedle jeho jména trčí nápis, "Sňatkový podvodník", a hned pod ním spousta žen popisuje jeho charisma, které… Další články popisují jeho rádoby podnikání, ve kterém nebyl rozhodně úspěšný a exekuce už zapracovala, to, že byl díky neplacení alimentů v base už ani přes potoky slz nestačí dočíst. Nemůže uvěřit, vždyť jedna z jeho vět, která ji teď pálí, byla "Nemám rád lež", tolik příležitostí měl k přiznání. Bere do ruky mobil, nemá sílu volat. Tupě vyťuká zprávu, která končí "Nechci být jedna v řadě". Někde uvnitř doufá ve vysvětlení. Nepřichází.

*

Jako v pohádce. Zavřít oči a usnout, ráno se probudit a zjistit, že všechny bolesti, bolístky a blbý nálady, který přišly prostě jen tak, jsou pryč. Prostě zázrak. Jak si ho zasloužit? Už roky hledá to správné zaklínadlo, které by ji zachránilo.

GABATE
 


Kdybych tak mohla změnit svůj život

27. července 2017 v 19:51 | GABATE |  Kdybych tak mohla změnit svůj život
Kdybych tak mohla změnit svůj život

Tahle věta provází snad každého celým životem, který je protkán právě tímto přáním. Vždycky se najde situace, důvod, proč si ji v duchu zašeptat. Stejně se předem ví, že to nevyjde, ale co, když…

Když se podívá zpátky a zamyslí se, zjistí, že vlastně už tolikrát změnila svůj život a její přání se vyplnilo, že ji až zamrazí. Změnit svůj život chtěla přece už v mateřské škole, tolik moc chtěla být princeznou. Tuhle roli má už jen jako připomínku ve vybledlém albu, kde se na ní usmívá šťastná princezna s korunkou na hlavě. Její svatební den jí umožnil cítit se jako opravdová princezna.

Další přání a změna v životě nastaly také již před dlouhým časem. Tolik moc chtěla být dospělá, tolik moc si přála mít vnady jako velká ségra. Párkrát je nahradila stočenými ponožkami, které nastrkala pod triko a s vysokými podpatky si mohla na chvilku připadat velmi dospěle. Ale nikdo ji neviděl, žádná z jejích kamarádek jí nemohla říct, jaká je z ní šťabajzna. Prostě musela počkat.Dočkala se.

Chtěla se podobat své mamince, která jí dovolila pomáhat v kuchyni. Svým panenkám uvařila přesně to, co měla sama ráda. O panenky se starala velmi pečlivě, vždyť už dovedla vyměnit svůj život a proměnit se v paní doktorku zrovna včas, aby zachránila a pomohla, když bylo panenkám ouvej. Rychle se převléct a už je z ní zase maminka, která podává teplý čaj, kapky proti kašli a nějaký ten prášek proti teplotě. Nesmí zapomenout na obklad na krk. Panenky byly spokojené a jejich maminka na sebe mohla být pyšná.

*

Byly doby, kdy měnila svůj život podle potřeb, dětská fantazie nezná hranic. Tenkrát mohla být vším, čím si vzpomněla.

S přibývajícím věkem nás fantazie opouští a zůstávají pouze přání, která začínají "Kéž bych…" Tohle přání se u nás nestačí ani ohřát a už je odstrčeno. Pořád někam pospícháme, pořád něco musíme a na snění a fantazii není čas. Je to škoda, vždyť změnit život se dá.

*

Asi nemá návod, ale už musela sama párkrát celý svůj život změnit a překopat od základů. Nebylo to sice vždycky podle jejích představ, ale nikdy nezakopla o překážku "Kéž by…" Tohle přání se naučila dávkovat po kapkách.

Naučila se trpělivosti, toleranci a radovat se z každé maličkosti, kterou jí život připravil. Vždyť, to přece není málo. Poznala, jak důležité je sdílení. Každá radost a každý posun v jejím životě, pokud je sdílen, má ještě větší váhu.

Cíl nebyl vždycky nablízku, ale už ví, že za obzorem vyjde vždycky slunce, přijde nový den a s ním další šance měnit svůj život podle vlastního přání.

Dál se bude snažit po kapkách si dávkovat a plnit svá přání. Prostě bude měnit svůj život podle vlastních představ.


GABATE

Hergot, co to je?

5. července 2017 v 17:05 | GABATE |  Hergot, co to je?
Hergot, co to je?


Zase je to tady, léto opět zamávalo svým červeným šátkem a na start se postavili všichni ti, kteří se těší na prázdniny. No, kdo by se netěšil?

Poslední dny ve školním roce probíhají asi ve všech školách stejně. Pedagogové musí zvládnout veškerou administrativu, která je čím dál, tím záludnější a roste a roste. Pokud jí ustřihnou jedno chapadlo, okamžitě je nahrazeno dalším s dalšími výrůstky. Prostě byrokracie si našla místo za katedrou a žije si svým životem. Vypadá jak Trifid a už zdaleka není fiktivní, ale zhmotnili jsme si ji. John Wyndham může napsat další knihu, která se může jmenovat, Trifidi vítězí.

Prostě mezi těmi všemi papíry, dotazníky, individuálními plány, slovním hodnocením… jsou všichni ti, kteří se snaží vzdělávat a vychovávat další generace, které jim budou zajišťovat sociální zabezpečení a tím pádem klidný důchod, zavaleni termíny. "Už jsi odevzdala…? Já už to má skoro hotový, ale chybí mi…" To je celkem monotónní konverzace, která probíhá každý poslední týden určitě ve všech školách.


A do tohohle blázince, světe div se, chodí školáci, kteří vědí, že se už stejně nic světoborného dít nebude. Maximálně nějaký výlet, když mu na to doma dají peníze. Uklidit třídu, odnést cvičební úbor a přezuvky, odevzdat učebnice. Blíží se poslední den.

Budovy škol se tetelí a pouští za vlastní dveře slavnostně ustrojené děti. Pouští tam všechny ty, kteří tam chodili celých deset měsíců s různými náladami, s různými pocity a snažili se ustát celou tu věčnost, ve které se ti, kterým se v těchto budovách říká pedagog, snažili dokázat, jak je důležitý právě ten předmět, který učí ONA nebo ON.

*

I já stojím v jedné takové budově, která má v názvu "speciální". Speciální je v tom, že sem chodí děti trochu jiné…

Najednou mi podává ruku maminka jednoho žáka, který sem chodil devět let a po prázdninách už ho neuvidím. Po tvářích jí tečou slzy a přerývanou češtinou mi sděluje, jak tady byl její syn šťastný, jak je jí moc líto, že musí odejít, jak si váží naší práce, kolik si tady našel její syn kamarádů… Vždyť ještě před devíti lety bydleli a žili v Rusku. Tam někde měli jejich syna za divného. Sama si dost dobře nedovedu představit, jak se s celou rodinou prostě seberu a vyrazím někam do neznáma, protože láska k synovi je přece jenom silnější, než láska k vlasti. Už tento krok je pro mne neuvěřitelný, vždyť už verbální bariéra byla pro toho malého špunta velký problém. Nezapomenu, jak se snažil v jídelně napodobit střelbu z kulometu mířenou na všechny spolužáky. Všichni vypadali jako opravdu zastřelení, protože jediná reakce pedagoga právě obědvajícího byla "Něstreljaj rebjata". Jediný, kdo pro změnu rozuměl, byl malý střelec.

Jak je vidět i v této budově, ač speciální se integruje. Nejenom z Ruska, ale i z Pákistánu máme studenta. Tady celkem nevadí, jakou řečí mluvíme, malý Ali nemluví a dorozumívá se pomocí kartiček. To by s tou komunikací celkem šlo, větší problém mají rodiče, kteří ještě nevnikli do programu a pravidel našeho školství.


Poslední den školního roku přivedli rodiče malého Aliho, jako vždy do školy a ptali se na další instrukce na víkend. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že nastanou prázdniny.



Jediná reakce, která vypadla z překvapeného otce, zněla: "Hergot, what it is prázdniny?" Tentokrát to bylo na delší vysvětlování, ale Alimu se u nás líbí, tak si zvykne i na prázdniny.

GABATE

Závod

31. května 2017 v 15:33 | GABATE |  Závod
Závod

Ještě jedno kolo, to musí zvládnout, vždyť se na to připravoval celý rok, nenechá si to ujít. Zaslouží si to, zaslouží si doběhnout jako vítěz, poslední rok neznal nic jiného, než atletický stadion, kde trávil veškerý čas. Rodina už ho skoro nezná, musí jim dokázat, že to stálo za to. Musí to dokázat všem, kteří pochybovali, vyhrožovali, všechno tohle musel ustát. Tímhle závodem spláchne všechny výčitky, pochybnosti. Stálo jim to za to? Tenhle čas už sice nevrátí, ale slíbil, že je to naposledy. Naposledy, než zuje tretry a…

Nohy už má unavené, běží pouze ze setrvačnosti a hlavou mu jede stále dokola "honem, honem, běží čas".

*

Co se děje? Najednou to vypadá, že tuhle větu "honem, honem, běží čas" zhmotnil a slyší ji z úplně jiných úst. Už neběží, leží na trávě vedle atletické dráhy, která ho katapultovala někam, kde se s ním už nepočítá. Ze vzorně nalajnovaného oválu se stal nepřítel, který mu sebral poslední naději, zastavil jeho čas.

*

Už není kam spěchat, prohrál. Prohrál na celé čáře. Najednou cítí, jak ho někdo pokládá na nosítka, slyší hlasy, které nezná a které se spolu domlouvají, o čem pro boha? Cítí únavu, cítí bolest, chce se mu spát. "Nabíjím…" To je poslední, co zaslechne. Nevyhrál, asi ho odstřelí.

*

Probouzí se v nemocnici, kolem něj je celá jeho rodina. Musí jim nějak vysvětlit, proč zklamal, aby se na něho nezlobili, vždyť sobě i jim slíbil…Nestačí se ani nadechnout a už ho všichni objímají. Začíná být zmatený, všichni se usmívají a přitom jim po tvářích tečou slzy. Vždyť nevyhrál, místo vítězného stupínku leží někde v nemocnici, ani neví, kde se tu vzal, ale vítězství vypadá jinak. Manželka ho pomalu obejme a něžně mu zašeptá "vyhrál jsi, opravdu šlo o čas…gratuluju" Pořád mu to nedochází, pořád neví co se děje. Začínají mluvit všichni najednou, celá rodina mu najednou chce sdělit, jak je ráda, že to zvládnul, že jsou daleko důležitější věci na světě, než jeden nevydařený závod.

*

Šlo mu o život, srdce nezvládlo a najednou byl na startu úplně jiného závodu. Závodu bez medaile. Začal závod o čas, celý tým závodníků si na sterilní trati předávali štafetu a díky nim se mu závod podařil dokončit.

*

"Honem, honem, běží čas", tahle věta už ho neděsí. Čas se zpomalil, začal závod, který ho vyhoupne zpátky do života, na trať, které se říká rodina. Na krku ho hřejí medaile, které jsou teplé a dojímají ho. Vytvořilo je objetí od všech blízkých.

GABATE

Když se nikdo nedívá

25. května 2017 v 21:00 | GABATE |  Když se nikdo nedívá
Když se nikdo nedívá

Je to tajné? Nepochválili by ji za to. Co se všechno dá stihnout, když se nikdo nedívá? Hlavou jí letí vzpomínky na spoustu lumpáren, které jí prošly, zrovna se nikdo nedíval. Všechny tyhle příhody jsou dneska úsměvné a vlastně na ně ráda vzpomíná. Babičce nenápadně ujídala z tajné skrýše cukroví, které bylo před vánočními svátky zakázáno, nedojedené školní svačiny se nenápadně zbavila ještě před příchodem domů, chuť nikotinu byla výzva, přece nebude před ostatními za sraba. To, že jí večer nebylo zrovna nejlíp, stačila zamaskovat, asi něco špatného snědla, ten dnešní oběd ve školní jídelně jí moc nechutnal…

Usměje se, vzpomínky ji vrátily do doby, která byla velmi barevná, bezstarostná protkaná spoustou šťastných chvil.

*

"Jak se cítíte?" hlas ženy v bílém plášti ji vrací do reality. Dneska už se může postavit, projít, už je jí líp. Starostlivý hlas jí oznámí, jak bude pokračovat její léčba. Dveře klaply, bílý plášť odchází, ona zůstává ležet ve sterilním prostředí se dvěma neznámými pacientkami, se kterými bude následující čas sdílet všechny intimity. Společná koupelna, společná toaleta, společné problémy, které se liší pouze počtem a barvou pilulek.

"Bože, ať se nikdo nedívá." Nechce odpovídat na dotazy, kterými ji bombardují zvědavé spolutrpitelky, které tu leží již delší dobu a přivítají každou malou změnu a novou informaci o jejích problémech. Neodpovídá, snaží se být neviditelná, schoulí se pod peřinu a předstírá spánek. Kolegyně to neodradí, spouští svoje staccato, ve kterém jsou schované jejich zdravotní potíže, nadávky na dnešní zdravotní péči, vždyť ony samy přece vědí nejlíp, co jim je a jak se to má léčit. Došel jim dech, přivezli večeři. Chvilka klidu, kolegyně pomlaskávají.

*

"Vám to nechutná?" ozve se jedna v županu. Ona nemá na jídlo ani pomyšlení, ale aby nevypadala jako fiflena, přece jenom šťouchne do masy čehosi politého hnědou vodovou omáčkou. "Já jsem měla před chvilkou jablko, nemám hlad." Usměje se a nabídne svojí porci zvědavému županu. "Já si teda od vás přidám, je to škoda vracet."

*

Snaží se uniknout ze společnosti, kterou si nevybrala a se kterou odmítá sdílet jejich problémy, sama jich má požehnaně a nezbývá místo pro útěchu ostatním. Není kam utéct, je přišpendlená k posteli, kape do ní chemie, která slibuje…

*

Konverzace pokračuje. Župan a noční košile, která se doposud držela stranou, sice vyčerpaly svoje zdravotní problémy, ale přišel na přetřes jejich osobní život. Obě starší dámy byly letité manželky, které vychovaly své děti, bohužel jejich manželský stav je již dlouhou dobu neuspokojoval. Obětavá noční košile se stará o svého nemocného manžela již několik let, dělá mu služku. Župan se okamžitě přidá a její příběh je o neomalenosti, lenosti a hrubém jednání, které každodenně podstupuje ve své malé garsonce od svého manžela.

*

Nelze to neslyšet, jejich hlasy jsou najednou jakoby unavené už při myšlence na jejich neutěšený život. Jak je to všechno stejné, bože jak to všechno zná, jak to všechno prožila. Podívá se před sebe na dvě unavené, šedivé a smířené tváře, které rezignovaly na život.

Když se nikdo nedívá, usměje se, ona to dokázala. Stačilo jedno slovo ROZVOD a přijde nový život.

Nechá dokapat chemii, která ji zachrání od fyzických bolestí a slibuje si, že bude trpělivě uklízet a vymetat všechny pavučiny z duše. Potom, ať se každý podívá...

GABATE

A co bude s tou lampou?

9. dubna 2017 v 18:04 | GABATE |  A co bude s tou lampou?
A co bude s tou lampou?

Zase je to tady. Jaro přišlo, venku to voní, zpívá, měla by ho nasávat plnými doušky. Bohužel s jarem a jeho prvními pupeny vyrašilo i to, co se již dlouhou dobu připravovalo někde uvnitř ní. Najednou se všechno to, co se v ní střádalo již dlouhou dobu, probudilo a bouřka byla na světě. Každá minulá byla zažehnána nabídnutým deštníkem, který jak jinak, otevírala ona. Tentokrát se rozhodla raději zmoknout, než čekat na další scény, které přicházely ve stále kratších intervalech.

Začalo to vlastně velmi nevině, ten, který měl funkci manžel, nenašel v lednici žádnou uzeninu. "Ty jsi nekoupila žádný salám?" Prostě nekoupila, nabídla mu místo toho guláš, bohužel to nebyla ta správná volba. Prásk! Dveře se otřásly, obrázky na zdi poskočily. "Prosím tě, nepráskej těmi dveřmi." Zazněla žádost od její dcery, která se obyčejně všem bouřkám a dohadům vyhýbá. "Já jsem je jenom zavřel." Zaznělo od lednice, kde se ten, kterému se stále říká manžel, snažil vybrat něco, co by si odnesl do postele a spolu se svým úlovkem dál sledoval Soudkyni Barbaru. A začalo peklo. Velké dohady o tom, kdo má pravdu a jakým způsobem byly dveře zavřeny. Od malička učila své děti, že se nemá lhát, tak, proč by měly respektovat lhaní u ostatních?

"Já tady nemusím být, rozvedem se, zítra odjíždím, stejně tu nemám trvalé bydliště, mám svůj byt, nájemníci už končí. " Tahle věta, kterou používal alespoň třikrát týdně, rozhodla. Celkem klidně zareagovala. "Souhlasím, chci se rozvést, zítra odjeď." Po bouřce, kde se velmi blýskalo, nastalo ticho, které si užívala ve své ložnici. Už se ani nesnažila požádat o ztlumení zvuku jeho televize, kterou sledoval ve svém pokoji, který sousedí s její ložnicí a odkud bezpečně poznala, který program sleduje. Párkrát se pokusila požádat, se slovy: "Mohl bys to ztlumit, prosím tě, opravdu mě bolí hlava." Dostala neuvěřitelnou odpověď. "To je dobře."

Prásk, prásk, bože, kolik je hodin? Pomalu se probírá a nevěří svým očím. Ještě mohla dvě hodiny spát, ale on se rozhodl balit své svršky, které mu vyprané pravidelně uklízela do skříně, bohužel ve své ložnici. Včera se sice domluvili, že odjede až odpoledne, ale proč si neužít ranní demonstraci. Z jeho pokoje se ozývají výhrůžky typu: "Já to tady zapálím, zavařím ti to v práci…" Nezbývá jí nic jiného, než ošidit snídani i ranní hygienu a prchnout do práce, kde bude sice o pár hodin dřív, ale ať, jede do klidu.

Je tu odpoledne, on už podupává doma a čeká, až mu všechny jeho svršky ona nanosí do auta. Donedávna nemohl řídit, vždyť mu to doktor zakázal. Celou dobu mu dělala taxikáře, vždyť jeho cesta z práce je velmi náročná a jeho čas je drahý. Obyčejně jí zadrnčel telefon, kde se ozvalo strohé oznámení, kde a v kolik ho má vyzvednout. Najednou se z něj stal neohrožený řidič, který zvládne i cestu Prahou. Zázraky se dějí, to bude pan doktor koukat.

*

Fakt je tu jaro, zhluboka se nadechla a dál vzpomíná na uplynulé dva měsíce, které byly provázeny útoky, výhrůžkami, občas i nabídkou smíru, vždyť: "Já tě mám rád…" Jí už ale dávno spadly růžové brýle, uvědomila si, že za touto větou se skrývá pouze. "Chybí mi pradlena, kuchařka, uklízečka, taxikářka, opouštím zázemí, kam jsem se vracel do čistého prostředí, k lidem, kteří mne přijali do své rodiny…" Bože, až se toho zalekla, tohle mu asi nikdy nedojde, ten, kdo je tady ublížený je přeci on.

Všechny víkendy během minulých dvou měsíců měla jasný plán. Shánět krabice, držet se jeho instrukcí a balit mu, to, co si zrovna vymyslel. "Potřebuji lustr z obýváku nebo mi ho zaplať." "Odvezeš si ho s nábytkem." Snaží se ona o smírnou odpověď. "A čím budu asi svítit?" okamžitá odpověď. Napadne ji, že asi těmi penězi, které po ní chtěl za lustr, ale odpověď polyká, jde odmontovat lustr.

Další víkend, další krabice, další seznam. "Tu lampu nechci, je rozbitá." Ona nevěří svým uším, odpovídá: "Tu lampu jsi chtěl vrátit a rozbitou jsme ji už přivezli." Reakce je velmi rychlá, on ji prostě nechce. Dcera, která jí pomáhá, mu nese lampu k autu a už je tu další výhrůžka: "Nesahej na cizí majetek nebo zavolám policii." Lampa stojí na zahradě, za jeho autem se jen zapráší, policie se nedočkali, ale vyčkej času…

V týdnu jí chodí další sms zprávy, které určují, vyhrožují a upřesňují seznam věcí, které má připravit. Ona opět shání krabice, balí, připravuje.

Všechno je připraveno na zahradě, zajištěno proti případným srážkám, prostě udělala pro to s pomocí celé rodiny maximum. To, že si nepřála být v jeho přítomnosti, aby se vyhnula dalším dohadům, nechtěla ho pustit do jejího domova, ze kterého jí on dělal poslední dobou peklo, se mu samozřejmě nelíbilo.

Hned po prvním pohledu na připravené krabice už věděl, že tam něco chybí. No, prostě se dočkala. Zavolal policii. Přijela dvojice mladých policistů v uniformě. No proč neudělat nějaký vzrůšo celý ulici, ve které bydlí vesměs starší lidé, kteří přivítají cokoli, co je vytrhne z jejich stereotypů a ještě ke všemu mají příběh, který můžou předat dál. Prostě, ona bude zase za hvězdu.

Ona musí vyjít ven ze svého bezpečí, kam za ní nedolehnou jeho výhrůžku a vysvětlit, že jde o trapný moment, který evokoval on, právě ten on, který si stačil postěžovat policii, že je po operaci srdce a jak je mu ubližováno, vždyť mu nepřipravili jídelní stůl a židle. Po jejím vysvětlení, že nešlo zas o tak závažnou operaci, pouze o zavedení kardiostimulátoru, a že stůl i židle na něho čekají z druhé strany domu, se jí policisté omluví, se slovy: "Nezlobte se, ale my musíme i k takovým případům vyjet."

Pomocníci, které si přivezl, naložili poslední zbytky, vypadá to, že bude klid. Nevěří svým očím, na displeji svého mobilu se jí objevila zpráva: "A co bude s tou lampou?"

GABATE

Kudy kam?

18. ledna 2017 v 20:27 | GABATE |  Kudy kam?
Kudy kam?

Fanatismus, tohle slovo nás poslední dobou začíná dusit, pronásledovat již od útlého věku. V mateřských školách visí krásně barevná fota místo psaného jídelníčku, ale hned za fotkou jsou vypsané všechny možné nástrahy, které číhají na děti ve formě alergenů. Tak, co s tím? Paní učitelka prostuduje lékařskou zprávu každého mrněte a jasně, že ohlídá, aby nedej Bože nedala Pepíčkovi něco život ohrožujícího. Paní kuchařka už je připravená s náhradní stravou. Místo svačinky rozdá personál z kuchyně, který je oděn do sterilního mundůru, vybaven gumovými rukavicemi a s úhlednou síťkou na hlavě "Ovoce do škol". Děti si už zvykly a lidi z kuchyně, kteří připomínají kosmonauty, je už neděsí. Hlavně, že jsou sterilní. To, že Pepíček nemá rád mrkev, nevadí, odnese si ji domů, je to zadarmo a někdo to sní.

*

Školku mají za sebou, dostávají se do dalšího vzdělávacího procesu, školy. Tady to vesele pokračuje. Jídelníček už je bez fotek, každý si ho může přečíst na stránkách školy a sám usoudit, zdali nespadá do rizikové skupiny ohrožující zrovna jeho, nějakým tím alergenem.

Ten, kdo nastoupil do školy v době, kdy se zaváděly automaty s různými dobrotami, jasně, že nezdravými, ale přesto dobrými, zajásal. Každý si mohl sám vybrat, jestli má chuť na bagetu, sušenku, plechovku s pitím nebo prostě vodu. Vždyť to je frajeřina cinknout dvackou a vyplivne to prostě to, co jsem si vybral. Doma není potřeba balit svačinu, která se určitě v tašce zase rozpatlá a ten blbej ubrousek se zase nalepí na celou housku. Jo, housku si mohly děti taky koupit.

Některé školy upřednostnily místo automatů kiosky s obsluhou, proč ne, vždyť tady se dalo také vybrat. Ale bacha, zase je tu změna, připlížil se fanatismus, všechno špatně. Dětem se sebraly automaty, občas se přivře oko a zůstane kiosek, ve kterém se stále nabízí plněná bageta, samozřejmě, že pouze celozrnná, ale bacha fanatismus sežral kečup, majolku, tatarku. Pozor, je to nezdravé. Nevadí, těch pár kaček, který dítě školou povinné žmoulá v kapse, promění hned po vyučování v nedalekém KFC, kam má fanatismus vstup zakázán a navíc včera v televizi upozornili na slevy.

*

Další vzdělávací stupeň - střední školství. Tady už studenti okusili chuť nikotinu. Nikoho moc neodradily obrázky na krabičkách. Jediné, co študáky ohrožuje, je vysoká cena cigaret, ale i to se dá, nebudou obědvat, stejně jim to nechutná a těch alergenů…Větší frajeřina je postávat za školou a vesele dýmat. No co, ať jsou doma rádi, že nefetují. Někdy zajdou do hospody na jedno, už ví, kde jim bez řečí nalejou. Jediné, co si musí pohlídat, je čas, přes oběd se v hospodách nekouří a pivo bez cíga?

*

A to už se milý fanatismus plíží i do hospod. Na každé vesnici se scházeli všichni ti, kterým se říká štamgasti, aby poklábosili u piva, proprali politiku, postěžovali si, prostě poseděli. K pivu si zapálili retko a všichni byli spokojení. Hospodský věděl, že každý den se parta zastaví, on má z čeho žít a pokud má dobré pivo, štamgasti jsou spokojení. Bacha na to, z hospod budou cukrárny, kdo by tam chodil, když se zakáže kouřit. No, cukrárny, nevím, nevím, tam je zase ten cukr, který není zdravý, ohrožuje…

Tak teď mě napadá "Lidé bděte, neblbněte."

GABATE

Okreska

7. ledna 2017 v 18:20 | GABATE |  Okreska
Okreska

Konečně nadešel její čas, konečně našla sílu a máchla kolem sebe štětcem, který namočila do jediné barvy, která zbyla na paletě po posledním malíři. Bílá barva, barva ticha, elegance, neposkvrnění. Přesně takhle se chce prezentovat. Jediná barva, která na ní na paletě zbyla, jedinou barvu potřebuje na vykreslení celé krajiny. S jedinou barvou dokáže zázraky. Stromům vykouzlí na holých pahýlech třpytivou parádu, jakoby je zvala na ples. Celá krajina ztichla, čeká na zázrak probuzení. Paní se štětcem v ruce poletuje a kouzlí dál. Nezapomíná na nic. Každý kout, každý keř, který se krčí někde pod svahem, na sobě ucítí jemný tah štětcem. Paní Zima se rozhodla ukázat svoji sílu, pozvala si na pomoc Mráz, který pomáhá malovat všechna okna a tam, kde ukápne více barvy, rychle zakročí a průsvitné svíce visí z okapů.

*

Sedí v autě a všechno tohle se jí honí hlavou, asi se zbláznila. "Slyšíš ten hlas?" Něco uvnitř se jí ptá. Nic neslyší, všude je ticho. Vystupuje z auta a rozhlíží se kolem sebe. Pane Bože, kde to vlastně je? Nohy se jí boří do sněhu. Nerozumí tomu. Vždyť přece jela…kam vlastně jela? "Slyšíš ten hlas?" Zase je to tady. Stojí na poli vedle svého auta, které se na ni pitvoří. Najednou je z něj nepřítel. Co se vlastně stalo?

Přestala myslet na paní Zimu jako na romantickou dámu. Ze Zimy se stalo podlé stvoření plné nástrah, na které nebyla připravená. Už ví, už ví, co jí chtěl ten hlas. Byla to její vlastní intuice. Intuice, která ji varovala.

Pomalu si rovná myšlenky. Ještě před chvílí byla ona i její auto na silnici, na silnici, kterou ta blbá Zima nevynechala, počmárala ji, Mráz jí pomohl její dílo zafixovat a blbí silničáři zase zapomněli vyjet. Proč by jezdili uklízet blbou silničku, která vede mezi poli. Asi usoudili, že okreska, po které jezdí pouze starousedlíci, nestojí za to. Jasně, tady se ale Zima vyřádí nejvíc, vždyť nějaká komunikace mezi poli jí nezabrání v tom, aby svoje plátno roztáhla přes obě pole. Přemáhá ji vztek.

*

Sice pozdě, ale už ho slyší. Slyší ten hlas, který ji varoval, který tušil…Myslí, že to bylo něco o tom, aby sundala nohu z plynu, přeřadila na nižší rychlost, aby…"Pospíchej pomalu." Slyší svojí babičku…Jasně, teď je jí to platný. Zlobí se na sebe, auto nevypadá na to, že by se mu chtělo vrátit na silnici.

Obešla auto a znovu se posadila za volant. Z okénka sleduje své stopy, které vyšlapaly kolem dokola cestičku. Auto je v pasti a s ním i ona. Bere svou kabelku a šátrá po mobilu. Po čele jí teče něco teplého, sáhne si, je to lepkavé, teplé…Bere do ruky mobil a snaží se vytočit číslo někoho, kdo by jí pomohl. Začíná jí být příjemné teplo, zavrtá se ještě víc do sedadla, zavře oči, mobil jí vyklouzne z dlaně. Nemá sílu ho zvednout. Najednou jí znovu připadá Zima krásná, najednou jí bílá barva přitahuje…

*

"Halo, probuďte se, jak se jmenujete?" Slyší ho, slyší ten hlas, který je neodbytný, znovu je tu bílá barva, která ji obklopuje. Tahle barva je studenější, než ta venku. Kam to vlastně jela? Nemůže si vzpomenout.

GABATE

Kam dál